Long story for Eric - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Samovolné pokračování Fantoma Opery, muzikálu od Andrewa Loyda Webbera. Jak Erik přežil tak dlouho, aby mohl dát růži na hrob své lásky? 1. kapitola je z pohledu Christine Daaé. Co cítila, když Erika opouštěla?

04.10.2011 (10:00) • RosalieHale3 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 748×

Se strachem v očích jsem se naposled ohlédla. Objímala jsem Raoula, byli jsme volní, mohli jsme odejít a žít spolu, beze strachu, ale já se bála. Bála jsem se o svého Anděla Hudby, za kterého se nakonec vyklubal Erik. Erik, který mi byl Andělem, zatímco ostatním byl pouze Fantomem Opery, hrozbou. Byl hrozba. Lidé byli jeho oběti. Nyní je oběť on. A najednou se nebrání, je smířený s tím, že ho zabijí. Vrhnou se na něj, budou ho chtít zabít, ale potom se rozhodnou jinak. Dojde jim, že smrt by byla milosrdenstvím. Jistě si ho odvedou a budou ho mučit. A on se nebude bránit, nebude je zabíjet svou pandžábskou smyčkou, která mě vždy dokázala tolik vyděsit. Nebude se bránit, protože ví, že už nepřijdu.
Tekly mi slzy po tvářích, oba to věděli. Raoul hlavně chtěl být pryč, odvést mě do bezpečí. Nyní měli oba stejný názor. Ani jeden z nich by nechtěl, abych byla v nebezpečí. Tohle je jedna ze vzácných chvil, kdy mají dva úhlavní nepřátelé na něco shodný názor. Naše pohledy se střetly, dívali jsme se jeden druhému do očí. Dívali jsme se a oba jsme plakali. Důvod jeho smutku byl jasný. Ten svůj jsem neznala.

***

Vůz zastavil. Za Raoulovy pomoci jsem vystoupila. Rozhlédla jsem se, přestože jsem v noční tmě viděla sotva na pět kroků. Rozeznala jsem obrysy stromů, malý altánek v zahradě a samozřejmě vysoký dům, světlý, ve velkých oknech v přízemí se svítilo.
Raoul šel ke dveřím, jako zmámená jsem ho následovala. Nedokázala jsem se zbavit pocitu viny. Neměla jsem Erika nikdy opustit. On si to však přál, řekl, že můžeme odejít. Chtěl, abych odešla, abych byla šťastná. Takže bych měla být šťastná. Mohu to alespoň předstírat.

Komorná otevřela dveře a mírně se uklonila. Mile jsem se na ni usmála a ona mi úsměv oplatila.
„Elisabeth,“ oslovil komornou Raoul, „přineste nám čaj do jídelny.“
Komorná přikývla a odkráčela.
Raoul se na mě podíval a usmál se. „Pojď, drahá, odvedu tě do tvé ložnice. Převlékneš se do jiných šatů, umyješ se a poté půjdeme dolů, představím tě své rodině.“
„Ano, Raoule,“ odvětila jsem tiše a sklopila jsem zrak.
„Děje se něco, miláčku?“
„Jen… bylo toho dnes tolik. Úplně se bojím podívat se lidem do očí,“ řekla jsem.
Raoul chápavě přikývl. „Nemusíme to vše udělat dnes. Převlékni se, odpočiň si. Už se nemusíš bát svých nočních můr, Christine. Nikdy už toho Ďábla neuvidíš. Už ti neublíží. Jsme volní.“ Políbil mě a já v tu chvíli zapomněla na vše, co mě trápilo.
Erik mě již nikdy nebude pronásledovat. Jsme volní, navždy. Nechala jsem se od něj odvést do své ložnice. Ta místnost mě příjemně překvapila.
Bílá almara stála v rohu pomněnkově vymalované místnosti, u zdi byla obrovská dvoulůžková postel s nebesy. Na toaletním stolku stála malá váza květů. Vše tu nádherně vonělo.
„Ach Raoule, je to tu překrásné,“ vydechla jsem s úsměvem.
Políbil mě do vlasů a odešel, abych se mohla obléknout. Otevřela jsem skříň a našla saténovou noční košili. Byla tak krásná, že bych si ji klidně oblékla na ples. I když by se na mě společnost dívala dosti zmateně.
Položila jsem ji na postel a znovu pohlédla do skříně. Po chvíli pátrání jsem našla i své oblečení. Raoul ho musel nechat přenést z mé šatny v Opeře. Myslím, že v mé noční košili se mi dnes bude spát mnohem lépe. Vzala jsem ji však tak nešikovně, že z ní vypadlo něco na zem. Bylo přítmí, rozeznala jsem obrys květiny. Raoul je velice milý. Sebrala jsem růži do ruky.
Vykřikla jsem, když jsem prsty našla hedvábnou černou stužku…