Křišťál světů - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka je o ženě a muži. O skrytých touhách, moci a Křišťálu, který je klíčem k záchraně Světů. I náš svět je ohrožen! Podívejte se do světa, který nabízí úchvatnou podívanou, za dobrodružstvím, o kterém se nikomu nezdálo! Eve. :)

05.01.2013 (18:00) • Eve • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 715×

2. Kapitola

Energie kolem nás vířila. Přenos byl zahájen a my jsme se ocitli ve vzduchoprázdnu - alespoň jsem si to myslela, neboť jsem byla zaměstnaná jinak. Lucienova představa mé ochrany spočívala v něčem jiném, než jsem si představovala. A to mě naštvalo o mnoho víc. Ten idiot mě políbil a já v tuhle chvíli nemohla nic dělat. A i kdybych chtěla, tak bych ho v životě neodtrhla od sebe. Náš pohyb byl ve vzduchoprázdnu hodně zpomalený a než bych zvedla ruku, tak bych už byla babička. Proto jsem se nebránila a nechala se líbat.

Ten pocit byl ale úžasný a neskutečný. No, co si budem povídat. Lucien byl chlap jako hora a byl neuvěřitelně sexy… Až na ten chybějící mozek… Něco takového jsem ještě nikdy nezažila. Dotek jeho rtů mi způsoboval rozkoš, tak nevídanou, až se mi chtělo omdlít. Jeho ruce mě pevně svíraly a já pod jeho pažemi tála jako led. Bylo to nepopsatelný. Už jsem chápala, co znamená zemřít rozkoší. Jeho rty mě mučily sladkým dechem. A... najednou to všechno skončilo.

Něco se mnou zacloumalo a hlava se mi náhle zatočila. Ale moc jsem to nevnímala, protože jsem byla stále lapená jeho rty. Ale tímto přenosem jako by se mi vrátil mozek a já dostala ránu přímo do obličeje. Proboha, co to tady dělám? pomyslelo si moje vnitřní já. Dobrovolně jsem se nechávala líbat Lucienem, kterého nemám ráda! Moji hlavu pohltil vztek nad jeho opovážlivostí a mojí blbostí. Copak jsem se už úplně zbláznila?

Moje ruka vyletěla na Lucienovu bradu ve stejnou chvíli, kdy jsem si to uvědomila a kdy se ode mě už Lucien odtahoval. Moje pěst zasáhla jeho překrásný obličej a trochu mu pošramotila nos. Začala mu téct krev a z úst se mu začaly řinout všelijaké kletby v našem rodném jazyce. Byla bych z toho vykolejená, kdyby se ve mně nemísil vztek s adrenalinem. Stála jsem tam rozhořčena s rukama sevřenýma v pěst a z očí mi sršely blesky.

Kruci.

„Co jsi to udělal?!" zaječela jsem na něj naštvaně. Ztratila jsem nervy a nemohla je najít. „Tohle… Tohle už nikdy nedělej!" zavrčela jsem naštvaně a ukazovala na něj prstem. Díval se na mě s neproniknutelnou maskou, takže jsem nemohla odhadnout, co si myslí. Ale bylo mi to v podstatě jedno. Vystrašena představou, že by to udělal někdy… znovu.

„Nemusíš se zlobit, Neirre," zašeptal svým hlubokým hlasem. Stiskla jsem zuby pevně k sobě, až zaskřípaly. Takže já se nemusím zlobit? Jasně, proč vlastně, že? „Já tě chtěl jenom ochránit."

Nevěřícně jsem na něj vykulila oči. To si ze mě dělá prdel? „Co prosím? A to měla být ta tvoje prvotřídní ochrana? Že mě políbíš? Seš namyšlenej osel, Luciene. A tohle už nikdy nedělej. Nepřeju si to," štěkla jsem a odvrátila se od něho.

„Vím, že se ti to líbilo," slyšela jsem ho zašeptat.

„Kreténe," zařvala jsem. „Nelíbilo a nikdy nebude. Jdi do hajzlu. Jděte všichni chlapi do hajzlu. Jste tak arogantní a nikdy se nikoho neptáte. Prostě jen krutě berete!"

Nechala jsem tam Luciena stát a raději se šla uklidnit daleko od něj. Nemohla jsem se na něj podívat, aniž bych měla chuť mu rozdrtit něco jiného než obličej. Zhluboka jsem dýchala, abych uklidnila svoje rozhořčení. Moc to nepomáhalo, ale dech se mi klidnil – to bylo jediné plus.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vír nás zanesl neznámo kam. Ani jeden z nás nevěděl, v jakém světě jsme se to ocitli. Vír nás vyhodil na nějaké louce obehnanou lesem. Obrovské stromy se tyčily do výšky několika metrů. Kytky provoněly přírodu a daly jí vzácný nádech. Uvědomila jsem si, že takovýchto kousků země nedotčené člověkem či nečlověkem je už málo a hodně jich ubývá. Tohle byl krásný, ale zároveň mrazivý pohled. Napravo ode mě se louka už stáčela k útesu a do moře. Když jsem se podívala z útesu, tak jsem uviděla dole ostré monolity vyčnívající z moře. Jejich špička se leskla ve světle vln a já věděla, že pád mezi ně bych nepřežila. Trefit se tak, abych spadla do moře, byla šance jedna ku milionu.

Zatímco já se kochala přírodou a uklidňovala se, tak jsem si stačila všimnout, že Lucien stojí uprostřed louky, má rozpažené paže a něco si mumlá. Zřejmě nějaký magický… rituál či co. No, mávla jsem nad tím rukou, stejně bych to zřejmě nepochopila.

Sedla jsem si tedy kousek od něho a pozorovala ho.

Snažila jsem se na něj dívat bez předsudků a bez zloby. Měl vysokou postavu, kterou převyšoval spoustu mužů v našem světě. Měl mohutná ramena a paže, ve kterých měl ukrytou obrovskou sílu. Hrudník měl ukryt pod tenkým šatem, pod kterým se rýsovaly jeho pevné břišní svaly. Při tom pohledu jsem se zvláštně zachvěla. Odvrátila jsem zrak a spočinula jím na květině vedle mě. Určitě to bylo bezpečnější, než se dívat na něj a nechat se zaplavovat zvláštními pocity, které jsem nedokázala identifikovat. Bylo to zvláštní. Nevyznala jsem se sama v sobě. To ale teď poslední dobou často.

Musela jsem se uhodit do hlavy, jinak jsem si to neuměla představit. Proč si ho takhle prohlížím, když mě rozčílí každý čin, který provede? Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala myšlenky, které byly na něho. Přemýšlet nad ním se mi nelíbilo. Měla jsem spoustu jiných starostí.

„Errete," zašeptal Lucien a mě tím vytrhl ze snění - převážně o něm. Stál u mě. Viděla jsem jeho kolena a potom, jak se snižovaly. Jeho hlava se ocitla za chvíli před tou mou. Byl blízko. Polekaně jsem od něj odskočila a zmateně se po něm podívala. Tvářil se neutrálně, což mě štvalo, protože jsem netušila, jak se cítí on. Po tom polibku se netvářil nijak. Nemohla jsem uhodnout, jak se cítí a nad čím přemýšlí. Jestli vůbec… „Jsme na Errete."

Povytáhla jsem obočí, protože jsem netušila, o čem to mluví. Povzdechl si a upřel na mě jakýsi trpitelský výraz. Tím mě docela naštval, ale nic jsem neříkala, chtěla jsem být v obraze. „Podle tvého výrazu soudím, že jsi ještě neslyšela o Světě Erreta," konstatoval, neptal se. „Je to jeden z těch vyspělých světů, co známe."

„Aha," řekla jsem. „V čem je háček?" zeptala jsem se, protože mi to nedalo. Musel v tom být nějaký háček.

Usmál se. „Vždycky ve všem vidíš nějaký háček. Proč projednou nemůžeš přijmout informaci a nechat ji takovou, jaká je… hm?"

„To bys chtěl, co?" ušklíbla jsem se a zvedla. Pokud mi to nechtěl říct, tak ať neříká. Najdu si cestu sama. Koneckonců tu musí být portální místo, které je na každém světě. Jen zjistit, kde… Ale když půjdu, tak na někoho možná narazím. Rozešla jsem se a Luciena nechala za sebou. Nechtěla jsem se s ním bavit. Jednak proto, že se bavil na můj účet, a taky za tu pusu. Pořád mě to hlodalo… To on mě donutil se v tom šťourat a přemýšlet. Nesnášela jsem ho za to. Všimla jsem si, že při těchto myšlenkách jdu trochu agresivněji, takže jsem zklidnila chůzi a přestala dupat do trávy.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?" Lucien mě doběhl a postavil se mi do cesty. S jeho postavou pro něj nebylo těžké mě předběhnout a zastavit.

Unuděně jsem se na něj podívala. „Chci se odtud dostat, když tomu tvýmu… Křišťálkovi vypadl hardware," řekla jsem klidně a co nejjasněji to šlo, obešla ho a pokračovala v cestě.

Zase to dupání, napomenula jsem se.

Slyšela jsem za sebou Lucienův povzdech. „Počkej," křikl na mě, ale já ho neposlouchala. Nikdy ho nebudu poslouchat. Je to idiot. Ať si každý říká, co chce. „Nemůžeš jen tak jít a hledat portál po celém světě."

„A to jako proč ne?" ostře jsem se na něj podívala. Už mě nebavilo to stálé napomínání, co mám a co nemám dělat. Ať si s tím jde za někým jiným. „Můžu si dělat, co chci. A navíc to nebudu hledat. Zeptám se," řekla jsem, jako by to nebylo nad slunce jasné. Tady si snad někdo sedí na vedení.

„Zlato," zašeptal Lucien a přiblížil se ke mně. Tak to prr, hošánku. Cítila jsem neklid. Pomalu jsem odstupovala. „Neutíkej mi."

„Dej mi pokoj," vrčela jsem vztekle. Takže hra na kočku a myš? Jenže kdo je myš a kdo kočka?

„Myslím to vážně, Neirre," vyslovil mé jméno pečlivě, až jsem se zachvěla. Z jeho úst vyšlo mé jméno jemně a něžně. Co to plácám? „Nemůžeš jenom tak jít a zeptat se na ten portál. Kdekoliv jinde můžeš, ale ne tady. Jak jsem řekl, tenhle svět je docela slušně vyspělý, ale ne po té duševní stránce. Jejich vyspělost spočívá v technologii a síle. Pokud se budeš ptát na něco takového, tak by ti taky mohli něco udělat, víš?"

Trochu jsem se uklidnila, ale ne moc. Luciena jsem nemohla vystát, ale byl zkušenější a znal hodně světů. Zatímco já procestovala tak tři světy a víc ani ťuk. On má víc zkušeností, zkus ho poslouchat, nabádala jsem se v duchu. Sledovala jsem Luciena a on se usmál. Asi ho potěšilo, že jsem se uklidnila a že se nikam nechystám. Budu jak ve vězení.

„Vím, že se ti to nelíbí, ale mně taky ne. Na Errete prostě není bezpečno. Když lidi vidí něco… co nechápou, tak to většinou řeší silou. A my teď nepotřebujeme mít za patami poldy."

„Cože? Poldy?" nevěděla jsem, co to slovo znamená.

Jen mávl rukou. „To nic. Jen říkám, že musíme být opatrní a nebýt moc nápadní. A to znamená, že budeme muset sehnat nějaké oblečení."

Projednou jsem nic nenamítala a souhlasila.

Asi měl pravdu.

Právě jste se dostali na konec druhé kapitolky. Doufám, že se Vám líbila a že mi zanecháte pár komentářů. :)

Autor: Eve (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction