OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za lékárnici - Epilog

11.05.2015 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1345×

Celý večer jsem sbírala odvahu. Přiznávám, že jsem vždycky byla srab, ale tentokrát jsem si – ještě k tomu všemu – připadala jako největší paranoik na světě. Teoreticky vzato, s pouty na rukách, mimozemským super-roubíkem v ústech a se satelitně-teleskopicko-bumerangovým kladivem za zády mi jeden norský podfukář těžko mohl ublížit; pravda?

„Ehm… Thore, můžu s tebou mluvit?“ pípla jsem tak akorát na to, aby moje prosba nevzbudila přílišnou pozornost. Přece jenom, bylo pár minut po večeři, celý severský Panteon pil a Thor se hlasitě smál. Mé přítomnosti si ale jako první všimla hnědovlasá žena (kromě Friggy taky jediná žena široko daleko), kterou jsem si matně pamatovala z Thorova výkladu pod jménem Sif.

„Lady Gen,“ když mě Thor zaznamenal, začal se neobratně hrabat na nohy. Já se mezitím otočila, vymizíc z jídelního sálu.

„Mám prosbu,“ umlčela jsem ho předtím, než stihnul něco říct. Pak jsem mu vysolila celý svůj plán, sestávající z celkového počtu jedné opravdové, nefalšované, drzé prosby. Thor se zamračil. 

„Nesouhlasím, ačkoli přiznávám, že i já bych jej měl, po delší době, znovu navštívit.“ Výborně, to bychom měli. 

O pět minut později už jsme si to šinuli potemnělými chodbami královského paláce směrem dolů, do vězení. 

„Lady Gen, jste si jistá, že…“ Ne, nejsem si jistá, Thore; ano, mám strach, Thore; a ano, děsí mě představa, že se s ním setkám, Thore. Ale aktuálně nemám zrovna moc na výběr, že ne, Thore?  

Kéž bych mu tak tohle všechno dokázala říct. Ve výsledku jsem se totiž vzmohla jenom na nic neříkající zachrčení.

Strážní před námi otevřeli (žáruvzdorně, větruvzdorně a voděodolně vyhlížející) ocelové dveře, čímž nám dali příležitost k zaznamenání dalších dvou mužů v brněních. Tihle dva plus asi tucet jim podobných měli jediný úkol, a to střežit zdejší vězně. Což musela být, vzhledem k frekvenci vězeňských převratů v Asgardu, nehorázná otrava…

Thor mě popostrčil kupředu. Pod pojmem popostrčil si představte typicky Thorovské žduchnutí, při němž jsem byla ráda, že jsem se nerozplácla na zemi tváří napřed.

„Byli jsme nuceni přijmout některá… ochranná opatření,“ vysvětlil habán, jen co zaznamenal moje zděšené zírání na celu, jež byla úplně jiná než všechny ostatní.

Předně visela asi tři metry nad zemí, což samo o sobě nahánělo hrůzu. Dále nebyla ohraničená prostými mřížemi, ale tlustým sklem obmotaným třemi řadami zářivě zlatých řetězů.

„To… to je Lokiho cela?“ zalapala jsem po dechu.

„Museli jsme učinit vše pro to, aby Loki zůstal v bezpečí,“ přikývnul Thor.

„V bezpečí?“

„Před nepřáteli, jichž si ve všech devíti světech nadělal více, než si dokážete představit… před pokušením ovládat další vězně… před jeho temným já.“ Temné já. Tak se v Asgardu říkalo násilnickým duševním poruchám?

Periferně jsem zaznamenala, že Thor volnou rukou (v níž nesvíral své super-über-top kladivo) kývnul na jednoho ze strážných. Ten přikývnul, bouchnul svým kopím o zem, v důsledku čehož se začala Lokiho cela pomalu, ale jistě spouštět dolů. 

Přistihla jsem se, jak se vehementně mračím na postupně zjevující se postavu chlapa, který se (opakovaně) pokusil uvázat na svůj norský obojek celé lidské pokolení. Nebylo divu, že mě zaplavila vlna negativních pocitů v čele s antipatií.

Thor mě doprovodil do bezprostřední blízkosti skla, bez jakéhokoli zájmu vstoupit do interiéru cely. Fajn, tak zůstaneme za sklem – já si nestěžuju.

„Zdravím, bratře,“ pravil habán přede mnou a já se tak konečně rozhoupala k pohledu dovnitř. Musela jsem se vyklonit, jelikož moje pozice za Thorem byla lehce nevýhodná, alespoň tedy pro člověka vysokého něco málo přes pět a půl stopy.

To, co jsem spatřila, mi ale spolehlivě vyrazilo dech. Nevím proč, ani co jsem od habánova bratra čekala. Nejspíš statného zloducha s vyholenou hlavou, četným tetováním a obrovskými bicepsy z posilování. Jednoduše Thorovu oholenou, potetovanou, ďábelskou starší verzi. 

Jenže chlap za sklem měl vlasů až až. Také byl vcelku útlé postavy, podle odhadu i relativně vysokého vzrůstu. Těžko soudit, jednak proto, že se hrbil, ovšem hlavně zůstával otočený zády k nám. Držel se na nohách, i když bylo jasné, že tomu tak bylo jen s dopomocí vyšší moci… Jeho vybledlé, zašlé oblečení vzdáleně připomínalo kdysi nejspíš krásný asgardský oděv zelené barvy.

V téhle fázi prohlížení jeho osoby jsem se zarazila. Jeho zelená nepřipomínala moji zelenou ani z okna rychlovlaku, přesto mi její tmavší odstín nějakým zázrakem nevadil. Právě naopak, přišel mi ještě o kapku hezčí než barva mé misky na cereálie. A to už opravdu stálo za hluboké zamyšlení.

„Přivedl jsem dívku, o níž jsi mluvil s matkou. Dali jsme na tvá doporučení, bratře, a přivedli Lady Imogenu O’Conellovou do Asgardu.“ Jeho doporučení? Thorův bratr mě doporučil?! Pane bože, doporučil mě masový vrah?!

Nejspíš bych po blonďákovi byla bývala střelila nasupeným pohledem, kdyby mě nezaujal jiný, daleko zajímavější element. Vězeň se konečně otočil čelem k nám a mně se v tu chvíli sevřelo srdce. Ptáte se proč? No, začněme třeba skutečností, že ve tváři byl bledší než stěna. Líce měl propadlé na úkor detailně se rýsujících lícních kostí, oční bělma zarudlá (raději jsem nechtěla vědět, jestli z pláče, nebo nevyspání). A rty… och, to byla kapitola sama pro sebe. Obecně vzato, bledé, suché a popraskané do krve.

„Ehm… ahoj.“ Ahoj… ahoj?! Jestli aspoň jeden z nich rozuměl pozemskému termínu ahoj, Thorův bratr to určitě nebyl. Co se pozdravu týkalo, vlastně jsem chvilku uvažovala, zda bych si náhodou zase neměla kleknout na jedno koleno. Včas jsem si ale uvědomila, že… podlaha tady byla moc špinavá.

Thorův bratr… Loki se zatvářil pobaveně. Psychopaticky, děsivě, ale pobaveně. Přesně tak, jak se zatvářil Moriarty těsně předtím, než donutil Sherlocka skočit ze střechy. Asi jsme s Thorem měli vážně velké šance na přežití… 

Jeho smaragdové oči se zabořily přímo do těch mých a já si byla jistá, že, jediným svým pohledem proclil všechen můj strach z jeho osoby. Zároveň mi došlo, že kdyby mohl, nejspíš by mě i habána obdařil pěknou snůškou nehezkých nadávek.

Vystoupila jsem ze zákrytu (jménem Thor) a přistoupila blíže k průhledné stěně cely. Pokrčila jsem pravou paži v lokti, přiložíc dlaň na sklo. Chvilka napětí… nestalo se vůbec nic. Thorův bratr se pořád ani nehnul, což mě z větší části potěšilo; z menší jsem, mimochodem, doufala, že se vzpamatuje, hodí parakotoul, vyskočí dva metry do vzduchu, udělá salto, rozbije sklo a všechny nás tu zabije.

Až po úctyhodné době grilování mé osoby se jeho pozornost přesunula k Thorovi. Skepticky pozdvihnul jedno obočí, čímž jako by se habána ptal, kde nechal rozum, když se rozhodl přivézt do Asgardu takovou nepodstatnou smrtelnici, jako jsem byla já. 

Zničehonic pak provedl krok naším směrem, přičemž nebezpečně zachrastil řetězy na rukách. Ať už byla prudkost, která z tohohle jeho kroku vyšla, cílená nebo ne, lekla jsem se jí. Dokonce tak moc, že jsem tlumeně vyjekla a ucouvla od stěny. Nezapomněla jsem ale při tom svém velkolepém couvání zakopnout o vlastní nohu, takže nebýt habána, asi by můj osud byl nadobro zpečetěný.

„Je čas odejít,“ pravil Thor naléhavě, chytaje mě za paži. Vysmekla jsem mu. Místo odchodu jsem zdvihla oči k chlapovi v cele. Rty měl zkroucené do pobaveného šklebu, v očích mu hrál výsměch. Udělal mi to schválně, hajzl jeden.

Ještě než jsem se rozeběhla za pomalu odcházejícím habánem, zamračila jsem se a ukázala Lokimu prostředníček. Význam si hledej, kde chceš, zmetku.

Uff, hotovo! Tentokrát už definitivně poslední část. Jakpak se vám líbila? A co Loki? Vím, bylo ho málo, ale doufám, že v tom málu nezklamal.
Chcete pokračování? Budu ráda za vaše názory buďto pod článkem, na shrnutí, nebo na mailu. Ať už si zvolíte jakoukoli cestu, nebojte se vyjádřit. Vaše odezva je to, co mě motivuje k psaní :)

Pac a pusu,

Maggie :)   

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za lékárnici - Epilog: