OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za lékárnici (1/3)

04.05.2015 (14:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1689×

Snažila jsem se. Opravdu. Poslední dobou jsem chodila do práce na půl sedmou hodinu ranní, jen abych slečně Shephardové ulehčila práci. Po dobu uplynulých dvou měsíců jsem svou drahou postel opouštěla dříve, než bylo nutné, abych svou zaměstnavatelku nezklamala, a abych jí každé ráno stihla dojít pro čerstvou kávu. Ještě nikdy se mi nepovedlo zaspat, jelikož můj budík měl příšernou vlastnost kazit se jen o víkendech.

Navíc jsem souhlasila s pravidelným navštěvováním rodičů každý pátek. Což by se lidem s normálními rodinami mohlo zdát samozřejmé; můžu vás ale ujistit, že má rodina rozhodně normální není.

Dále nekouřím. Nepiju ani neberu drogy (kromě alkoholu a kávy, na kterých stejně nejsem závislá) a pokaždé než vyjdu z bytu, nezapomenu se natřít opalovacím krémem (zima nezima).

Vidíte? Nejsem hříšník! Tak proč… řekněte mi, PROČ jsem se musela dostat na tohle děsivé místo?!

***

„Gen, vstávej,“ rozespalý ženský hlas neúprosně proříznul ranní ticho bytu. Moje sestra. Musela vstávat v šest hodin, stejně jako já, a dokonce i ze stejného důvodu jako já. Jediný rozdíl mezí mojí a její prací spočíval v tom, že ona musela každé ráno otvírat oči s vědomím, že na ni čeká třiadvacet pubertálních spratků, zatímco já byla očekávána jen a pouze jednou paní ve věku mé matky. Upřímně, mnohem radši bych tahala třicet obrovských pytlů napěchovaných kamením, než strávit jeden den učením na střední škole.

Erininým oborem byly přírodní vědy (konkrétně chemie a matematika), které jsem na střední zbožňovala. Jenže mí spolužáci mě od prváku měli tendence cpát do šatních skříněk a křičet u toho: „Imogena, to je plena.“ Proto hádám, že můj názor na věc je krapet bezcenný.

O čtvrt hodiny později jsme obě seděly u stolu v kuchyni, pojídajíc typickou snídani v podobě dvou misek s cereáliemi zalitými mlékem. Její miska byla modrá, moje zelená. Ne ta odpudivá tmavě zelená, na niž stačilo mrknout koutkem oka a už se vám z ní zvedal žaludek. Ne. Moje zelená byla světlá, vtipná a sofistikovaná.

„Máš na dnešní večer nějaké plány?“ otázala se Erin, v důsledku čehož jsem se zarazila. Abyste rozuměli, nebylo normální, aby začínala konverzaci. To byla, už od dětství, moje práce.

„Ne…?“ Oznámení z mých úst naprosto cíleně vyznělo jako otázka. „Můj večer bude stejný jako všechny ostatní večery. Udělám nám večeři, ty přijdeš domů, budeš si stěžovat na rozmazlenost těch fracků, které učíš, já si budu stěžovat na kašlající a smrkající lidi v lékárně, ty mi dáš půlku písemek z chemie k opravování, a pak-“

„Dobrý, já vím, jak vypadají naše večery,“ odsekla kousavě. „Myslela jsem… no, spíš nějaké… nějaké jiné plány! Co kdyby… se třeba ukázal nějaký pohledný a zajímavý mladý muž? Odmítla bys ho?“

Ehm… ne, že bych se za ni přímo styděla; chraň Bůh! Muselo by kolem nás být víc lidí, kteří by slyšeli, jak moje sestra mluví o pohledných chlapech, abych měla právo cítit se trapně.

„Udělala bych spoustu věcí, mezi které rozhodně nepatří odmítání.“

„Vidíš, přesně to se mi stalo,“ prohlásila rázně. „Mohla bys… myslíš, že bys mohla na noc zůstat u jedné ze svých kamarádek, Gen? Prosím, moc by mi to pomohlo.“

Můj Bože. Teď se mnou, ještě k tomu všemu, mluvila na rovinu. Kde konkrétně bylo tohle tvé přímočaré já schované, když jsem přišla o panenství, drahá starší sestro?  

„To je spolehlivě nejhloupější otázka za tenhle měsíc, víš o tom, že jo?“ Vstala jsem od stolu, popadla svou i její misku a odporoučela jsem se k umyvadlu.

Sakra, jistěže bych jí uvolnila kvartýr! Byla to moje sestra, nemusela se na takovou věc ptát!

Erin ještě zamumlala tiché díky, než si odešla po svém.

Výborně. Pro dnešek jsem byla vykopnuta z domu vlastním sourozencem – ohromně pozitivní start nového dne!

Zabouchla jsem za sebou dveře lékárny, pro jistotu kontrolujíc sumu na účtu za kávu. A právě ve chvíli, kdy jsem uznala, že mě Italové z krámku odnaproti neokradli, jsem málem zemřela, vstala z mrtvých a nadskočila leknutím. To vše k příležitosti spatření chuligána, jež se mě pokusil odstranit z říše živých lidí.

„Pro Krista pána…“ Hrdlo jsem měla sevřené natolik, že naprosto ignorovalo mou rozsáhlou úlevu.

„Dobré ráno, slečno O’Conellová,“ zasmál se mi onen despota, evidentně více než pobaven vyděšením mé osoby k smrti. „Zdá se, že se mi nepodařilo přivodit vám infarkt. Nuže, mám co zlepšovat.“

Seznamte se s mou zaměstnavatelkou – kopla by i do mrtvoly.

„Slečno Shephardová,“ vydechla jsem. „D-dobré ráno. Já jenom… nečekala jsem, že vás tu uvidím tak…“

„Brzy?“ dokončila za mě větu, přičemž ledabyle pokrčila rameny. „Nebyla bych tu, kdyby na mě na stole nečíhala hromada urgentních papíru čekajících na můj podpis, drahoušku.“ Dobrá, to leccos vysvětlovalo. „Přinesla jste kávu?“ Slečna Shephardová nenápadně pokukovala po mých rukách, proto mi nezbylo než odlepit se od dveří a zamířit k ní. Když už jsem byla dostatečně blízko, natáhla ke mně svou lehce se třesoucí ruku a já jí předala její kelímek kávy.

Pila zásadně Latté s extra porcí mléka, oslazené třemi kostkami cukru. Oblíbila si ho, protože v něm chuť kávy ustupovala extra porci mléka.

„Hodné děvče,“ zamumlala, načež pomalu sklouzla ze židle. Otočila se ke mně zády, natahujíc se na jednu z nejvyšších poliček v jindy perfektně zamčené skříni. Jakmile pak vytáhla láhev skotské whisky, pozdvihla jsem obočí.

„Slečno Shephardová, já si nejsem jistá, jestli - “

„Važte slova, slečno O’Conellová,“ zavrčela svým celou-noc-jsem-nespala tónem hlasu, který by mě sám o sobě dokázal dost dobře umlčet. Ona ale zřejmě měla potřebu použít všeříkající dovětek: „Chcete-li nadále pracovat v mé lékárně, budete si na to muset zvyknout.“

„J-Já… jistě, omlouvám se, slečno Shephardová.“ Ona chlastá… před svými zaměstnanci… dobře, před svým jediným zaměstnancem. Ale i tak! „Kdyby vám to nevadilo, ráda bych se šla převléknout.“

„Och, jistě že nevadilo… a slečno O’Conellová!“ křikla naléhavě. „Co jste viděla?“

Zastavila jsem se v půli dalšího kroku, odmítajíc se otočit. Důvod? Morálka. Ona ji zcela očividně postrádala, tak proč bych měla dávat najevo, že já ne?

„Um… nic neobvyklého,“ odpověděla jsem tiše. „Pila jste svou kávu, stejně jako já.“

***

Ta stará chlastající babizna mě pustila o půl osmé večer, jelikož (samozřejmě) okolo šesté usnula, zatímco její velkolepé papírovaní zůstalo ležet neposkvrněné jakoukoli známkou výsledku. Blbka. Mohla jsem jí říct, jak to dopadá, když se chlastá v pracovní době.

Zalovila jsem v kabelce pro mobil, za účelem vytočit číslo své nejlepší přítelkyně Greer. Ta ovšem bydlela na Manhattanu, což byl kus cesty jak od lékárny, tak od bytu. Pěšky by celá trasa trvala necelou půl hodinu, jenže já byla toho večera úplně mrtvá.

A tak jsem ještě jednou prohrabala celou tašku, tentokrát ve snaze nahmatat klíčky od auta. Než se mi povedlo začít panikařit, že mi je ukradli Italové z krámku odnaproti, vzpomněla jsem si, že zůstaly na čestném místě na Erinině nočním stolku.

Nedalo se svítit – musela jsem se stavit doma, i přes nebezpečí nalezení své sestry dělající cokoli s kýmkoli.

„Ahoj, ehm… to jsem jenom já, Imogena! Jdu dovnitř, jo?“ Trochu jsem zvýšila hlas, abych tak přebila hluk zevnitř bytu. Ať už byl Erininým vyvoleným kdokoli, měl hluboký sametový hlas. Nijak nepříjemný, spíše naopak. Nicméně jakmile jsem promluvila já, oba zmlkli.

Když jsem pak otevřela dveře dokořán, zjistila jsem, že oba dva seděli na gauči. Zírali na mě tupými pohledy, z nichž se jako první probrala moje sestra. Několikrát zamrkala předtím, než oči úplně zavřela, zhluboka se nadechla a otočila se čelem ke svému… pravděpodobně příteli.

Ten se ale zdál být, na rozdíl od Erin, v klidu; dokonce tak moc, že mi věnoval široký úsměv, jímž odhalil řádku zářivě bílých zubů. Jako z reklamy na Colgate.

Po fyzické stránce byl vysoký, masivní a svalnatý, v kontrastu s obličejem, v němž se skrývalo cosi jemného. Tvář rámovaly relativně husté, delší, blond vlasy, zatímco z jeho modrých očí vyzařovalo něco, co slovy nešlo dost dobře popsat. No řekněte, jaká žena by dokázala odolat nutkání mu úsměv oplatit?

„Uhm… ahoj. Nechala jsem klíčky od auta na tvém nočním stolku, Erin, takže… se nenechte vyrušovat. Já tu jenom procházím…“ Udělala jsem, jak jsem řekla. Ale než jsem se stihla dostat do pokoje své sestry, oba dva se postavili; ten obrovský chlápek se z ničeho nic objevil přímo přede mnou, drtě moje drahé ramena svýma lopatovýma rukama.

„Lady Imogeno! Je mi ohromnou ctí, že vás konečně poznávám!“ zahalekal rozjařile a mně nezbylo nic jiného, než znova podezřívavě pozdvihnout obočí.

Drazí čtenáři! 

Po dlouhé pauze (během níž jsem svědomitě dobírala inspiraci) jsem se rozhodla přidat první kapitolu jedné z kratších povídek. K jejímuž napsání mě inspirovali noví Avengers (nebudu tady říkat, jak zklamaná jsem z nich byla) a nehorázná potřeba vynahradit si Lokiho nepřítomnost. :P

Nuže, Lékárnice má (oficiálně, prozatím) tři kapitoly, ale až se (jednoho krásného dne, jakmile dokončím všechny resty) dokopu k něčemu většímu, budu pokračovat v psaní, řekněme druhého dílu. :)

No, a jakpak se vám líbila první kapitola? Nezapomeňte komentovat...

S láskou,

Vaše znovu-inspirovaná Tinker. :)  

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za lékárnici (1/3):