OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XXII.

08.08.2019 (17:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1298×

Záchrana

Zjevil se odnikud jako blesk z čistého nebe. Obrova sekera narazila na Mjölnir, který zlověstně zajiskřil. Ozval se zvuk podobný hromu a já poplašeně vyjekla. Už zase jsem byla mimo kontext dění, ale nestěžovala jsem si. Thor – můj hrdina – mě přišel zachránit. Díky němu tu dneska neumřu, což byl – i bez kontextu – dost velký důvod k radosti. 

„Gen,“ vydechl Habán mým směrem poté, co úspěšně odvrátil první fázi obrova útoku, „musíte se urychleně odebrat do podzemí, Fandral se syny a dcerami Múspellu na vás již čekají. Jste jediná, kdo zná cestu ven!“

„Bacha, za tebou!“

Vykřikla jsem a blonďák se v tu ránu otočil. U toho švihnul Mjölnirem, jako by tušil, že se po něm ohnivák znovu ohnal sekyrou. Tentokrát byl náraz tak silný, že obrovi jeho zbraň vyletěla z ruky a Thor pohotově mrštil Mjölnir nahoru, směrem k obrově zmatenému, dost možná i překvapenému obličeji. Sledovala jsem jejich souboj se zaujetím, jelikož jsem konečně pochopila, co na tom Thorovi všichni ti pobláznění pozemšťané viděli. Byl dobrý. Vážně moc dobrý v mrskání kladivem, respektive v jeho chytání. To by, samo o sobě, asi stačilo, jenže u Habána to ještě nebylo všechno. Ke všem těm trikům si musíte připočíst ještě fakt, že vypadal skvěle, a zcela evidentně si to uvědomoval a rád to dával světu na odiv.

Poté, co Mjölnir obrovi vrazil přímo do pravého oka a o několik stop jeho velkou osobu odsunul dozadu, mi srdce zaplesalo novou nadějí. Že by přeci jen všechno nebylo v háji?

„Habáne, jak to vypadá před branami?“ Rozhodla jsem se využít chvilky, kdy obr měl co dělat, aby si nesednul na zadek z Mjölniru, a Thor měl tudíž na chvilku pauzu.

„Nijak příznivě.“ Blonďák zakroutil hlavou. „Vlastně jsem nic horšího jaktěživ neviděl.“

„Aha, tak to je pozitivní,“ protáhla jsem suše. „Kolik našich zbývá?“

Semknul rty v úzkou linku. Přes tvář se mu prohnal stín upřímné, nefalšované lítosti. „Dvacet, možná pětadvacet tisíc. Ljósalfové přišli téměř o všechny, neboť Surtrovi vojáci jejich oddíly dotlačili do soutěsky nedaleko města, kde je pobili. Vánů zbývá okolo pěti tisíc, a i to je dost možná příliš.“

Tentokrát jsem to byla já, komu tvář posmutněla lítostí. Svěsila jsem ramena a natáhla se po Thorově paži, abych ji povzbudivě promnula. Zároveň jsem si uvědomila, že jsem stále ještě byla v ohnivé podobě, takže jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a vybavila si nejživější radostnou vzpomínku, jak mě naučil Loki. Doufala jsem, že to zabralo.

„Freya…?“ Náhle zdvihnul hlavu a zeptal se s malilinkatým ždibíčkem naděje v hlase. O to hůř mi bylo, když jsem musela záporně zakroutit hlavou.  

„Mrzí mě to,“ pípla jsem upřímně.

„Allmen eiga deya.“ Přitisknul si dlaň zatnutou v pěst na hruď a já ho napodobila.

Thor upažil ruku a bez dívání chytil Mjölnir. Patiem se rozléhal zběsilý řev a my zjistili, že se obr začal hrabat ze země, na kterou ho předtím, omráčeného, srazilo blonďákovo kladivo. Oběma nám bylo jasné, co bude následovat.

„Běžte,“ přikázal mi nekompromisně, „já si poradím.“

„Ne. Nenechám tě v tom!“

„Gen!“ Obrův dusot rozechvěl celý prostor kolem nás. Thor musel zvýšit hlas, aby ho bylo slyšet. „Musíš je odsud dostat!“

Zdálo se, že mi srdce vyskočí z hrudi. Nechtěla jsem ho tu nechat napospas tomu tvorovi. Tenoulinký hlásek v mojí hlavě mi sice napovídal, že nikdo nemá větší šanci obra porazit než Thor. Já ho ale nevnímala. Zničila jsem vzdálenost mezi námi dlouhým krokem a pevně jsem Habána objala. Na rozdíl od Lokiho, Thor neváhal. Rovnou mi objetí opětoval, ovšem jen na kratičkou chvíli, protože pak mě od sebe dost nevybíravě odstrčil.

Beze slov jsme si řekli vše, co bylo potřeba.

„Zlom vaz,“ mrknul na mě. Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se pryč.

Pádila jsem chodbou v přízemí do neznáma. Netušila jsem kam, prostě jsem utíkala, dokud mi stačily síly. Z očí se mi řinuly slzy, zrak jsem jimi měla zamlžený, takže jsem pořádně neviděla, kam jdu. Mohla za to představa všech těch, kteří tu zahynuli, stejně jako těch, co měli na mále. Hlava mi nebrala, jak je sem mohl Odin tak lehkomyslně nahnat jako zvířata na jatka, když už celou tuhle situaci jednou zažil, tudíž věděl, že porazit Múspelly je pro lidi nemožné. Nenáviděla jsem ho z celého srdce a přála jsem si, aby mu Surtr dal pořádnou lekci.

Spisovatelé napsali tisíce kapitol, básníci milion veršů o tom, jak vypadá taková bitva. A já je mohla všechny do jednoho přečíst. Ani tak bych si ale nedokázala představit, co mě ve skutečnosti čeká. Ten stres, ta úzkost, strach z toho, že selžu… že mě zas najde nějaký obr a já nestihnu dojít do tunelů. Že se u toho tentokrát nenachomýtne někdo, kdo by mi byl schopen pomoct. Spoléhalo na mě více než deset tisíc lidí, protože jsem byla jediná, kdo znal cestu ven z katakomb. Ačkoli jsem si to tajemství neplánovala vzít do hrobu, šance, že se to stane, se zdála být vyšší a vyšší s každým krokem pryč od Habána a jeho kladiva.

Netušila jsem, jak na tom byl aktuálně Thor, o Lokim jsem taky nevěděla vůbec nic, natož pak o Sif nebo Fandralovi. Na jednu stranu mě to ubíjelo, na druhou jsem byla ráda, že nic nevím.

Víte, jak v knihách píšou, že když vám zemře někdo hodně blízký, ucítíte to? Já si vždycky myslela, že je to jenom patetický, romantický kec. V tuto chvíli to ale bylo to jediné, co mě hnalo kupředu. V určitém bodě jsem se musela zastavit a otřít si oči. Netoužila jsem se rozplácnout na zemi jak široká, tak dlouhá, proto jsem nemohla jinak.

Fázi hluboké deprese u mě pozvolna vystřídala fáze otupělosti a já se nedokázala soustředit. V hlavě jsem měla prázdno, jen jsem bloudila chodbou dál a dál, dokud jsem nedošla k vrcholu jakéhosi schodiště. Zastavila jsem se a koukla kolem. Netušila jsem, jak dlouho jsem šla ani jak daleko. Nezvládla jsem se radovat z toho, že jsem konečně našla, co jsem hledala, a za boha jsem se nedokázala přimět bát se nějaké lsti. Všechno jako by se dělo mimo mě. Asi jsem potřebovala proplesknout, nebo něco na ten způsob.

„Sedmilhářko,“ ozval se za mnou dobře známý hlas jediného člověka na světě, který mi tak říkal.

„Loki,“ vydechla jsem a prudce se otočila. Tyčil se nade mnou v plné zbroji se zlatou helmou se dvěma zahnutými rohy. Byl to dechberoucí pohled.

Nejprve na mě hleděl dost tvrdým pohledem, který sice záhy zněžněl, ovšem jen do doby, než opět nasadil ledovou masku. „Tak na co čekáš? Běž už! Na tvém úkolu závisí životy nás všech!“

„Moment,“ vyslovila jsem zostra. „Jsi to vážně ty, nebo…?“

„Kopie,“ odpověděl mi, než jsem stihla dokončit větu. „Mé pravé já má dost velký problém v boji se strážemi vládců šesti světů.“

Zamračila jsem se. Už zase mi nedocházely souvislosti. „Počkat. Ty je osvobozuješ? Ale jak to? Vždyť to není tvůj úkol.“

„Nebyl,“ opravil mě a já pozdvihla obočí. „Hogun však přišel o život na hradbách, a když se o tom Všeotec od Thora dozvěděl, poslal mne na jeho místo. Nemohu říci, že mi vadilo, že jsem musel opustit to peklo před branami,“ ušklíbnul se.

Já zalapala po dechu. Takže Hogun byl po smrti. Byl to šok, protože jako člen Válečné trojky byl pro mě ideálem bojovníka. A bylo to tu zas – další vlna úzkosti, když jsem si uvědomila, že měl Hogun ženu, se kterou mě chtěl seznámit. Netušila jsem, jestli měli děti, ale hádala jsem, že i bez toho to pro ni bude velká rána.

„Odpusť, neuvědomil jsem si, že ses s Hogunem přátelila,“ prohlásil Loki, čímž mě vytrhnul z víru myšlenek.

„To nic…“ zakroutila jsem hlavou a zhluboka se nadechla. „Freya je taky po smrti. Našel nás Surtrův člověk, bojovaly jsme s ním, nebo jsme se o to aspoň snažily.“

Loki se zamračil a už už se nadechoval k řeči. Ve tváři se mu zračil soucit a já odvodila, že se mi chystá popřát upřímnou soustrast. To jsem mu ale nemohla dovolit. Nebyla jsem členem jejich rodin, ani jsem si s nimi nebyla nějak extra blízká. Nepříslušelo mi to přijmout.

Než stihnul začít, zakroutila jsem hlavou. „Počkej, tohle si šetři pro jejich příbuzné. Někdo jim musí oznámit, že padli za jednookého šílence, který se nazývá jejich králem.“

Loki se zašklebil, ale to už se kdesi v mé blízkosti ozvala rána tak silná, že se chodba, na které jsem stála, otřásla v základech. Na rameno mi dopadl kus omítky. Loki zdvihnul ruku, snad aby ho ze mě setřásl. Nepovedlo se mu to, protože jeho dlaň prošla mým ramenem, jako by byla nehmotná.

No jasně, kopie…

Nervózně jsem koukla kolem, ve strachu, že se ke mně blížil nějaký další ohnivý obr.

„Musíš jít,“ oslovil mě naléhavě.

Ztěžka jsem polkla. „Já vím. Ale ještě mi řekni, jak se daří Odinovi. Už bojoval se Surtrem?“

Semknul čelisti a nakrčil obočí. „Ano, bojoval,“ prohlásil, načež se odmlčel. Nasadila jsem ustaraný výraz.

„No a? Jak to dopadlo?“ pokračovala jsem se netrpělivě. „Porazil ho, nebo je mrtvej?“

„Ani jedno,“ ušklíbnul se. „Boj Všeotce tak vyčerpal, že upadnul do božského spánku. Se Surtrem nyní bojují Thor s Volstaggem.“

Prkenně jsem přikývla, pak už jsem se ohlédla přes rameno, směrem ke schodům do podzemí. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že se zdálo, že se mi rozskočí hlava. Odin spal. Thor a Volstagg bojují se Surtrem. Loki se snaží osvobodit vládce šesti světů. Pozitivní bylo, že všichni zmínění byli ještě naživu, i když dost možná ne na dlouho.

Prkenně jsem přikývla, a ohlédla se přes rameno. Věděla jsem, že musím dokončit svůj úkol. Podobnou vlnu odhodlání jsem vlastně, od doby, co jsme se octli v Muspelheimu, ještě nepocítila. Tyhle přívaly energie jsem obvykle přisuzovala svému znamení zvěrokruhu (byla jsem lev). Tentokrát to ale byla vina adrenalinu.

„Imogeno,“ oslovil mě Loki poté, co jsem se mlčky otočila na podpatku. Zastavila jsem se, ale neotočila jsem se čelem k němu. „Dávej na sebe pozor,“ prohlásil věcně. Zaplesalo mi srdce. To byl ten tolik potřebný impuls. Přikývla jsem, prudce se nadechla a odporoučela se dolů ze schodů.

„No konečně!“ vyjekla Sif, jen co mě spatřila. Chvátala jsem dolů, nevěnujíc pozornost jí ani jejímu okolí. Kdybych se tomu bývala věnovala, věděla bych, že celé prostranství pod palácem bylo plné ohnivých obrů. Muži v menší míře než ženy, dospělí, starci, děti, batolata, nemluvňata. Všichni upírali své zářící oči ke mně. Plála v nich naděje z toho, že se odsud dostanou. Vidina lepšího života mimo Muspelheim je dohnala k víře v nás – lidi, kteří přišli dobýt jejich svět.

„No jo, no jo, už jsem tu,“ žbleptla jsem a definitivně zdolala poslední stupeň. Pak jsem zvedla oči a uviděla je. Brada mi z toho množství lidí spadla na zem. 

„T-to…“ vyhrkla jsem. „Tihle všichni jdou… ehm… s námi?“

Sif se zašklebila a založila si paže na hrudi. „Ne. Přišli sem, aby se podívali na svou královnu a prohodili s ní pár slov!“ prskla ironicky.

Já naprázdno polkla a očima přejela po první řadě ohnivých obrů. Stála tu žena se dvěma dětmi – jedno z nich bylo úplně malé mimčo, druhé už bylo větší, ale nemohlo mu být více než sedm. Bylo úctyhodné, že měla odvahu vzít své děti s sebou. Riskovat svůj vlastní život byla jedna věc, ale riskovat k tomu i život svých dětí, to byla věc úplně jiná. Nevěděla, zda nám může věřit… nikdo z nich to nevěděl, přesto vzali celé rodiny a dali se na útěk.

Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že skutečnost, že byli ochotní riskovat všechno pro lepší život, reflektovala, mimo jiné, také to, jakým byl Surtr vládcem. Kdyby s ním jeho lidé byli spokojení, neutíkali by, ale postavili by se za něj tak jako Ásové za Odina.

„Ahojky,“ nejistě jsem se usmála, zvedla ruku a zamávala jim. „Jmenuju se Imogena O‘Conellová. Jsem dcera Sólveig, která je zas dcerou Surtra.“ To u nich vyvolalo hlasitý šepot, proto jsem zvedla i druhou ruku, abych je uklidnila. „Nebojte, já dědulu vůbec neznám. Nikdy jsme se nesetkali, a tak to, doufám, i zůstane.“

„Ale kde máme jistotu, že nám nelžete? Že nejste na Surtrově straně?“

„Chystáme se vložit své životy do vašich rukou!“ ozvalo se z davu. 

„Já vím,“ vydechla jsem ztěžka. „Chápu, že se bojíte. Moc vás obdivuju už jen pro to, že jste sem přišli. Nemáte důvod věřit mně ani Ásům. Odinovi vojáci se právě teď snaží dobýt vaše město a zabít vašeho krále. Mně ale můžete věřit, nejsem vašim nepřítelem a už vůbec nechystám žádnou lest. Jsem tady, abych vás odvedla do bezpečí.“

Zvedla se další vlna šumu.

„Vašeho děda jsme nezvolili! Sám sebe prohlásil našim vůdcem!“ ozval se z davu dědeček s ohnivým plnovousem a berličkou.

„Já ale královnou být nechci,“ osvětlila jsem na rovinu. „Po vládě jsem nikdy netoužila a nikdy po ní toužit nebudu.“

„Kolují zvěsti, že vám Odin slíbil korunu za pomoc v boji se Surtrem,“ ozvalo se z davu.

„Ale my chceme svobodu!“

Povzdechla jsem si. „Podívejte, přísahám vám, že Odina odmítnu a budu bojovat za to, abyste se už nemuseli zodpovídat žádnému králi. Stačí vám to takto, nebo chcete krevní přísahu?“

„Co když Odin nebude souhlasit? Vyhlásí nám znovu válku!“ otázalo se mě děvče v první linii. Vyhledala jsem očima ty její a zoufale rozhodila rukama. Upřímně, netušila jsem, co bych jí na to měla říct. V souvislosti s Odinem totiž bylo možné úplně všechno.

Výraz v mojí tváři musel být hodně bezradný, když se slova chopila bohyně sportu: „Nemá smysl dohadovat se o tom, co by se mohlo stát. Nikdo z nás neví, jak se situace vyvine. Jisté je, že před sebou máme dlouhou cestu do bezpečí, a čím dříve vyrazíme, tím větší je šance, že ji zdárně dokončíme.“

Nestačila jsem se divit. Sif že stála na mojí straně? Jsme v Muspelheimu, nebo ve snu?

„Ty ženy mají pravdu,“ ozval se z davu obr, jehož věk jsem si netroufla hádat. Měl dlouhé vlasy a vousy, ale z hlasu jsem soudila, že nebyl nejstarší. „Chceme-li se odsud dostat, musíme vyrazit.“

Několik lidí mu předneslo své připomínky, ovšem jiní se přidali na jeho stranu. Snažili se shodnout na tom, zda mně a Sif svěří do rukou své životy, a tak bylo rozumné dát jim chvilku na rozmyšlenou.

Mezitím jsem přistoupila k bohyni sportu, která podmračeně sledovala to, jak se ohniví obři přeli a dohadovali.

„Kde je Fandral?“ zeptala jsem se v domnění, že si někam odskočil a každou chvíli bude zpátky. Sif ke mně trhla hlavou a nahodila typicky sifovský tvrdý výraz. Její zeleno-modré oči mě probodávaly pohledem plným vzteku a zloby.

„Šel vás hledat,“ oznámila mi příkře. „Dohoda zněla tak, že nás s Freyou budete očekávat v katakombách. Přišli jsme sem, vy jste tu nebyly, proto jej napadlo, že se plán nevyvíjí tak, jak by měl.“

Vytřeštila jsem na ni oči. „Ale to snad ne!“

Sif se chystala, že mi odpoví, ovšem to už se k nám vydal ten výřečný obr, aby promluvil jménem svého lidu: „Rozhodli jsme se. Budeme vás následovat.“

„Super! Jenže já vás teď nikam vést nemůžu, ztratil se mi kamarád.“

Na paži jsem, v tu chvíli, ucítila bolestivý stisk. Těkla jsem očima k původci a zjistila, že to byla Sif. Škubla mnou, u čehož se tvářila jako bohyně pomsty.

„Ani na to nemyslete, máte tu úkol!“ začala na mě syčet a já si bezděky vybavila Lokiho, jak se obořil na Thora tehdy v New Jersey. Krinda pána, ti dva si byli podobní. Nebyli taky příbuzní?

„Ale Fandral-“

„Udělal, co považoval za vhodné. Rozhodnul se sám, přes mé varování,“ pokračovala v sykotu. „Je to dospělý muž a skvělý bojovník. Zvládne se o sebe postarat.“

„A co když ne?“ hádala jsem se. „Jestli zemře i on, bude to moje vina!“

„Dost!“ zařvala Sif a já se bála, že mi vrazí facku, nebo něco na ten způsob. Ona ale jen zprudka ukázala za sebe na dav obrů, kteří nás bedlivě sledovali. „Životy všech těch lidí závisí na vás! Jestli je neodvedete do bezpečí, budete mít na svědomí je!“

Myslím, že můj následující pohled si nezavdal s tím jejím. Nasupeně jsem zdvihla ruku a ukazováček jí zabodla do hrudi. Bolelo to jak čert, protože na sobě měla brnění. Nemohla jsem na sobě dát znát bolest, protože tu by vzala jako slabost a celá tahle moje snaha by pozbyla účinek. „Jestli to Fandral nepřežije, nikdy ti to neodpustím, rozumíš? Nikdy!“   

S tím jsem se otočila na podpatku a oddupala pryč se slovy: „Tak jdeme!“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XXII.: