OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XII.

29.06.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1135×

Plameny mi sluší

Dalšího rána jsem vtančila do jídelny jako baletka, hýříc úsměvy všude kolem. Všichni, kdo mě, toho rána, potkali, se tvářili zmateně, nicméně nedělalo jim nikterak velké problémy mi úsměvy opětovat.

„Brý ránko!“ Rozhodila jsem rukama, když jsem překročila práh privé. Po Lokim totiž nebyla nikde ani stopa, takže jsem neměla motivaci si sednout mezi lidi.

Jako první na mě zamžourali Thor s Volstaggem. Oba mi úsměv okamžitě oplatili. S Hogunem už to bylo horší a Sif s Fandralem tu ještě (nebo možná už) nebyli.

Fandral… Při vzpomínce na včerejšek mi zamrznul úsměv na tváři. Pokusil se mě políbit, nachomýtnul se u toho Loki a bylo po srandě. Teda, ne že bych se, při tom polibku, bavila. Jak by řekli studenti mé sestry, byl to epic fail. Zbytek včerejška byl ale fajn. Nevěřila jsem, že kdy něco takového řeknu o čase stráveném s norským Jokerem, ale líbilo se mi to.

„Dobré jitro i vám, lady Gen!“ odpověděl mi Habán neméně nadšeně.

„Á, tady se někdo vyspal dorůžova!“ zahalekal Tlusťoch, s plnými ústy jídla. Krapet jsem zaváhala, než jsem se usadila na své místo naproti němu. Nikdy nevíte, co vám může přistát na tváři, když se, u jídla, chopí slova Volstagg. 

Hogunovi pobavením zacukaly koutky, pravděpodobně z mého znechuceného výrazu.

„Mohla byste kousek své skvělé nálady předat Fandralovi, má lady,“ podotknul realisticky Asiat. „Od včerejší schůze Válečné rady s ním není řeč.“

Volstagg se uchechtnul. „Ale to snad ne! Snad nemá náš Fandrálek splín?“  

„Nebylo by to poprvé,“ pokrčil rameny Hogun.  

„Beztak jen nemůže přenést přes srdce, že jste ho včera na Radě strčila do kapsy,“ uzavřel to Volstagg. Nervózně jsem zabubnovala konečky prstů o desku stolu. Přitom jsem se natáhla pro krajíc chleba s máslem a doufala, že se tu Fandral v nejbližší době neobjeví.

„No, u Fandrala jeden nikdy neví. Možná, že mu dala košem nějaká kurtizána,“ přišel Thor s alternativou. Málem jsem se zadusila čajem. Thor si toho všimnul a poplácal mě po zádech v typicky thorovském stylu – tak, že bylo ohromující, že ze mě nevymlátil, mimo mojí duše, taky dnešní snídaní.

Oukej, tohle jsem si asi zasloužila… však víte, za Fandrala.

„Lady Gen, jste v pořádku?“ nadhodil Habán starostlivě.

Horečně (se slzami v očích a čajem v nose) jsem přikývla. To poslední, co bych potřebovala, bylo, aby pojali jakékoli podezření, že důvodem Fandralova aktuálního rozpoložení jsem byla já.

„J-jo…“ dostala jsem ze sebe a otřela si slzy. „Můžete se, prosím, bavit o něčem jiném? Přijde mi to lehce nedůstojné, jsem taky žena,“ vypálila jsem tu nejvěrohodnější verzi lži, která mě napadla. Faktem bylo, že mi takové řeči vadily i bez Fandrala, takže to pro mě byla nejschůdnější cesta.

„Samozřejmě. Odpusťte, neuvědomil jsem si-“ začal Thor.

„V pohodě,“ přerušila jsem ho rychleji, než bylo zdrávo. Hogun s Volstaggem najednou nevěděli kam s očima. Musela jsem ulevit jejich trápení. „No, a jaký máš pro mě dneska plán, drahouši?“

Thorovi se znatelně ulevilo. Sice se neculil, ale tvář mu prozářila pozitivní emoce.

„Skvělé, že se ptáte!“ nechal se slyšet. „Za chvíli započne váš trénink v šermu a dalších formách souboje. Povede jej jeden ze synů Tyra, boha války a generála Einherjar.“

Tyr – to byl ten dědula, který na Válečné radě seděl naproti mně. Přidal se ke mně a pokoušel se prosadit, aby Asgard do Muspelheimu poslal diplomaty, nikoli vojáky. Asi nebyl žádný pacifista, když už byl tím bohem války, jak řekl Thor. Ale necítil potřebu bojovat za každou cenu, což ho šlechtilo. Získal za to u mě malé, bezvýznamné plus.

„Tuším, že vás bude mít v péči Magnus Tyrson,“ pokračoval Thor. Nejspíš si povšimnul mého zděšeného výrazu, proto mě měl potřebu povzbudit: „Nemějte strach, drahá přítelkyně! Všichni Tyrovi synové jsou našimi přáteli. Budete v dobrých rukách!“   

Volstagg s Hogunem souhlasně mručeli.

„Synové… má jich víc?“ otázala jsem se, čistě ze zvědavosti.

Thor s Hogunem si vyměnili pobavené pohledy, Volstagg se začal smát.

„Tyr má celkem dvanáct synů a patnáct dcer, má paní,“ informoval mě Asiat. Div že jsem se, již podruhé toho rána, nezadusila čajem.

Dvacet sedm… fíha! Bylo to, tady na Asgardu, normální číslo? Měly všechny páry tolik potomků? Jaký byl průměr a jaké bylo maximum? Copak místní ženy nedělaly nic jiného, než že rodily? Proboha, zlaté Spojené státy a 2,7 dítěte na osobu!  

„Nepřekonatelní válečníci, ti Tyrovi synové. A jeho dcery… ha! Krásné jako jabloně v květu, vysoké jako mladé topoly a jak jsou silné!“ pustil si pusu na špacír Volstagg, než dal ruku familiárně kolem ramen Hogunovi. „A vůbec, zeptejte se tady mistra z Vanaheimu, má znalosti z první ruky. Jednu z Tyrových dcer pojal za ženu!“

Pobaveně a možná i trošku překvapeně jsem očima odcestovala k Asiatovi. Zaprvé proto, že mi tím připomněli, že Hogun nebyl Asgarďan, nýbrž Ván. A za druhé proto, že se nezdál! To musely být rodinné oslavy! Dvacet sedm párů s dětmi, plus hrdý dědeček Tyr, nejspíš i s babičkou… no, pochopila jsem, proč se Hogun v paláci s nikým moc nebavil. Doma musel mít sociálního kontaktu až nad hlavu.

„To jsou mi věci,“ mlaskla jsem pobaveně. „Kdy nás představíte, Hogune?“

Ponechával si neutrální tvář, nečervenal se, i když byl – zcela evidentně – v rozpacích.

„Kdy budete chtít, má lady.“ Lehce sklonil hlavu.

„Co nejdřív! Nemůžu se dočkat, až se setkám s vaší vyvolenou. Šťastná to žena!“ Mrkla jsem na něj a on mi oplatil milým úsměvem.

Už jsem se jenom stihla natáhnout pro zbytek chleba, který jsem měla na talíři, než se Thor postavil a oznámil, že je třeba, abychom šli. Rozloučila jsem se proto se zdravým jádrem Válečné trojky, popadla jablko a nechala se Thorem odvést pryč z místnosti.

„Nevěděla jsem, že máš bráchu,“ začala jsem, v návaznosti na včerejšek. „Teda, ještě dalšího, kromě Lokiho.“

Thor přikývnul. „Ano, mám mnoho sourozenců. O šesti z nich vím, avšak zjistit, kolik nás po světě pobíhá v realitě, je nad mé síly!“

„Šest!“ vydechla jsem překvapeně. „No potěš! To se teda Frigga s Odinem za mlada setsakramentsky činili!“

Zasmál se, od srdce a zvonivě. „S tím se nemohu přít!“  

„Jak se jmenují? Včera na Radě jsem viděla toho…“

„Baldra,“ doplnil mě s úsměvem. Vzpomněla jsem si na tmavovlasého mladíka, který včera seděl vedle Sif. „Ten je nejmladší. Zvolil život mimo palác, kvůli přání své ženy Nanny. Členem Válečné rady je již od dětských let.“

„Jste si hodně podobní, víš to?“ drcla jsem do něj ramenem. Thor pobaveně zakroutil hlavou. „A další? Jestli správně počítám, máš ještě čtyři.“

„Tyr. S tím jste se včera také setkala. Je bohem války, práva a cti.“

Překvapeně jsem vyvalila oči, při vzpomínce na dědulu. „Cože? Ale vždyť… to není možný! Ten chlápek má věkem nastopro blíž k Odinovi než k tobě!“

Thor vydal jakýsi chrčivý zvuk, dost podobný smíchu. „Je jen na nás, jaký věk si pro život zvolíme, lady Gen. Bohové mají neomezené možnosti. Jakmile dospějeme, můžeme si vybrat, zda chceme stárnout, nebo ne. Proces stárnutí rovněž můžeme kdykoli zastavit, zpomalit, či zvrátit.“

„Tý brďo, to teda čumím,“ zamručela jsem uznale. „Takže ten týpek, který mě bude učit šermovat, je vlastně tvůj synovec.“

„Nu, dá se to tak říci,“ přiznal. „Ovšem na Asgardu příliš nehledíme na rodinné vazby. Kdyby ano, byl by spřízněný každý s každým.“

Trošku jsem nakrčila nos a vlastně se i zašklebila. Bylo sice chvályhodné, že to takhle přede mnou přiznal, ale bůhvíjaký komfort, či ujištění do budoucna, mi to jeho tvrzení nepřineslo.

„Tak jako tak, doufám, že mi u něj zařídíš nějaký úlevy,“ zabrblala jsem, než mě do očí praštilo sluneční světlo. Než jsme došli na nádvoří, z jablka zbyl už jen ohryzek, který jsem odhodila do trsu trávy vedle chodníku.

Všimla jsem si vysokého mužského atletické postavy, trochu drobnějšího než byl Thor. Na sobě měl plátěné kalhoty a modrý kabát s šedivým prošíváním. Když se otočil čelem k nám, zjistila jsem, že byl tmavší pleti, zřejmě ošlehané slunečními paprsky z častého pobytu venku. Jeho vlasy ale byly rusé, delší, zhruba pod uši. Na neoholené tváři měl rusé fousy a bradku, v níž měl vpleteno několik úzkých culíků. Nebyl nejmladší – řekla bych, že mu bylo něco okolo čtyřicítky. Soudila jsem tak z vrásek, které se mu skvěly jak na čele, tak kolem očí a úst. Na druhou stranu, to tady nic neznamenalo, jak jsem zjistila zhruba pět sekund zpátky.  

„Buď zdráv, Kevane!“ zahalekal Thor, jen co na něm ulpěl pohledem. Pozdravili se familiárním objetím a poplácali se po zádech. Rozpačitě jsem postávala několik kroků od nich. „Zdá se to jako věčnost, kdy jsem tě tu viděl naposled!“  

„Děkuji ti za přivítání, příteli. Musíme můj návrat společně zapít v krčmě!“ prohodil s úsměvem zrzek. Pak zlatýma očima doputoval k mé osobě a já nervózně zdvihla koutky.

„Ahoj… jsem Imogena, ale říkejte mi Gen. Nikoli lady Imogeno, ani lady Gen.“ V této fázi jsem obdařila Thora významným pohledem. „Tu lady prostě vynechte. Jo, a taky si pojďme tykat.“

„Je mi ctí, má… Gen.“ Sklonil hlavu a já už čekala, že mi řekne „má lady“. No proto! „Mnoho jsem toho o tobě, od otce, slyšel. Dokonce i vrabci na střechách na tě pějí samou chválu.“

„Ehm…“ Trošku jsem se, nad všemi těmi komplimenty, začervenala. „To je přejde, až mě uvidí šermovat.“

Zasmál se jak Kevan, tak Thor.

Ti dva se brzy rozloučili a já na nádvoří s Kevanem osaměla. Došel ke stojanu, na kterém se skvěly všelijaké meče, dýky, sekyry a kopí, dřevěné a železné. Prstem projížděl po čepelích – udivilo mě, že se neříznul. Být to já, už by tekla malinovka.

Nakonec ze stojanu vzal dva dřevěné meče a já poděkovala nebesům za to, že byl rozumný. Přešel ke mně blíž a jeden mi hodil. Pochopitelně jsem ho nezvládla zachytit v letu a on s řinčením dopadl na tvrdou, prašnou zem.

Trochu nechápavě jsem na Kevana zamžourala.

„Na konci dnešního tréninku ho chytíš,“ oznámil mi, načež trhnul k meči hlavou. Zvedla jsem ho a potěžkala. Nebyl tak lehký, jak jsem čekala, proto jsem přidala i druhou ruku.

Zrzek vydal nespokojený hrdelní zvuk dost podobný odfrknutí. „Na světě není meče, který by šermíř v boji musel držet oběma rukama.“ 

„Ale tenhle je moc těžký!“ Zamračila jsem se.

„Je jen tak těžký, jak mu dovolíš,“ zacukaly mu koutky a on svůj meč vyhodil do vzduchu. Nechal ho přistát na hřbetu své dlaně a pár sekund s ním balancoval. Usmála jsem se, bylo to působivé. Kevan si meč přehodil do druhé ruky a namířil ho na mě. „Může být lehký jako pírko, stačí jen chtít.“ Zamáchal jím ve vzduchu, blízko mého ucha. Uslyšela jsem pištivý zvuk z toho, jak čepel proletěla vzduchem.

No, byl nejvyšší čas, abych přestala kafrat. Zvedla jsem svůj meč jednou rukou a namířila ho na svého učitele, jako to před chvílí udělal on mně.

„Postoj,“ řekl prostě, přešel vedle mě a koukal na mě z profilu. Ucítila jsem dřevěnou čepel jeho meče na svých lopatkách, proto jsem se narovnala. Pak mi dal dřevo pod bradu, čímž mi zdvihnul hlavu. S potěšením jsem zjistila, že ostří naší dnešní zbraně nebyla ani trochu ostrá.

„Tak je to správně. Ukaž, jak držíš meč.“ Přešel blíž a zdvihnul mou dlaň se zbraní. Nelibě zamručel, z čehož jsem pochopila, že meč držím jak prase kost.

„Pardon, já sú pacifista,“ dodala jsem na vysvětlenou. 

Uchechtnul se, kroutiv hlavou. „Stisk musí být jemný, ale pevný. Sofistikovaný, ale prostý. Zápěstí pevné, rameno volné a loket lehce pokrčený.“

Snažila jsem se dělat vše, co popisoval.

„Co když mi, při souboji, vypadne z ruky?“

„Ostří je součástí tvé ruky! Dokud ti neuseknou ruku, neztratíš svou zbraň.“

„Ach tak…“ zabručela jsem si skepticky pod vousy. „Ty, Kevane, co kdybych ti řekla: nežvaň a bojuj?“ houkla jsem, protože kolem mě kroužil jako mlsná vosa kolem bonbonu, a mně se to vůbec nelíbilo.

„Pak bych ti odpověděl.“ Máchnul mečem přímo u mého břicha. Sotva jsem stihla couvnout. „Že je načase započít hodinu tance.“

Tajemně se usmál, zatímco udělal to samé, tentokrát dvakrát po sobě. Sledovala jsem ho jako ostříž, couvajíc.

„Pohyby šermíře musí být ladné a rychlé.“ Naštěstí toto své tvrzení podpořil praktickou ukázkou. Zopakovala jsem jeho pohyby, o dost méně ladně. „Souboj musí přirozeně plynout, není při něm čas na odpočinek.“

Poprvé jsem hrot jeho meče ucítila v přímém kontaktu se svou pokožkou. Po všem tom máchání mi ho symbolicky zabodnul do břicha.

Nevím, co mě k tomu vedlo, ale podvědomě jsem zvedla svůj meč a vrazila jím do toho jeho. Ozval se zvuk nárazu dřeva na dřevo. Zacukaly mi koutky, stejně jako Kevanovi, zřejmě z toho, že jsem ho příjemně překvapila svou náhlou, lehkou resistencí.

„Dnes je tvůj šťastný den. Dávám ti privilegium prvního útoku.“ Narovnal se a zaujal bojovou pozici 

Rovněž jsem zaujala bojovou pozici, než jsem vykročila kupředu a provedla svůj úplně první výpad. Opět se ozval zvuk kontaktu zbraní a Kevan můj úder bez problémů vykryl. Chvíli mi zabralo, než jsem se sebrala dost na to, abych mu opět byla schopna čelit.

Jeho meč byl zvednutý, ovšem neměl se k akci, proto jsem se chopila příležitosti. Tentokrát jsem zaútočila ze strany. Musel se trochu naklonit, ale byl dost rychlý na to, aby můj výpad opět odrazil. Nenechala jsem se zviklat. Okamžitě jsem zaútočila znovu, z druhé strany, a pak zepředu. Všemu dokázal čelit, a já – při jednom z úderů – zakopla o vlastní nohu a skončila jsem v kleče, na zemi. Meč mi, u toho, vypadnul z ruky.

Ha! Tolik k tomu jeho „je součástí tebe…“ – kecy v kleci!

Ztěžka jsem vydechovala. On mečem dvakrát zaťukal o nedaleký kamenný sloup, načež houknul: „Vstávej!“

Zhluboka jsem se nadechla a pevně uchopila jílec. Rychle jsem se zvedla a vyrazila jeho směrem. Dorážela jsem na něj několik minut, než mi vyrazil meč z ruky. Když jsem se pro něj natáhla, ukradl mi ho přímo před nosem, zmetek jeden.

„Hej! Ten je můj!“

Hodil mi ho zpět.

Tentokrát jsem však neváhala tak, jako na začátku. Vyrazila jsem kupředu a bez větších problémů meč lapla. Věnoval mi všeříkající, spokojený kukuč.

„Kryj se!“ Kevan zaútočil a já se nestíhala bránit. Byl rychlý a silný, což jsem poznala vždy, když naše zbraně na sebe narazily. Vyrozuměla jsem, že obrana u tohohle sportu nebyla o nic méně důležitá než útok.

„Mrtvá.“ Přiložil mi meč k zádům v nestřeženém okamžiku. Udělala jsem krok kupředu a zaútočila, jenže on mě opět nenechal vyhrát. Zbraně o sebe několikrát zařinčely, než levou rukou čapnul mé pravé zápěstí, čímž dokázal, že jsem měla nechráněná záda, a hrotem svého meče mi mířil na krk.

„Ještě mrtvější,“ okomentoval to, pak mě nechal znovu zaútočit. Tentokrát naše interakce trvala déle a zrzkovi se podařilo mě během ní shodit na zem. Pak už nebylo těžké namířit mi meč přímo na srdce.

„Nejmrtvější!“ Zoufale jsem zasténala, odhodila svůj meč na zem a schovala obličej do dlaní. Kevan ke mně natáhnul ruku, snad aby mi pomohl na nohy.

„Šmarjá, jak se jako tohle mám kdy naučit?!“

Nadechnul se k řeči, avšak promluvil místo něj někdo jiný.

„Trpělivost, Ohnivá, je nejcennější vlastností šermíře.“ Trhla jsem hlavou směrem, odkud hlas přicházel. Vlastně jsem ani nemusela, protože jsem ho poznala. Byl to Loki, celý v zeleném, jak už u něj bylo obvyklé.

Loudavým krokem se rozešel našim směrem a já si všimla, že jeho zelené oči ostražitě sledují Kevana, jako by byl nebezpečný. Což on sice byl, ale Loki to nemohl vědět.

„Tyrsone,“ vypravil ze sebe mág, namísto pozdravu.

„Odinsone,“ zrzek mu neoplatil o nic méně stručně. Jeho výraz povážlivě zvážněl, když se ke mně znovu otočil. Zdálo se mi, že mezi těmi dvěma proběhla nějaká tajná, šifrovaná konverzace, kterou nebylo možno zaznamenat. „Gen, bylo mi potěšením. Uvidíme se zítra, ve stejnou dobu, v těchto místech.“

S tím se Kevan lehce uklonil a dal se na odchod.

„J-jasný! Bylo to fajn, děkuju, Kevane!“

Pak už se moje pozornost přesunula na Lokiho a já pozdvihla obočí.

„Zaprvý, co ty víš o šermu? A zadruhý, lidi neví, že jsi… teda, že nejsi… no… Odinův syn?“ Jak jsem se blížila k závěru věty, můj hlas byl tišší a tišší. Nakonec jsem šeptala.

Loki se zašklebil. „Zaprvé, meč jsem držel v ruce dávno předtím, než ses narodila,“ oplatil mi v podobném stylu a jal se obcházet okolo stojanu se zbraněmi. „A zadruhé, neví o tom nikdo, kromě Odina, Friggy, Thora a teď už i tebe, houževnatá smrtelnice. Mimochodem, nevycházím z úžasu, že jste si s tím idiotem, co se nazývá mým bratrem, dávno nepustili pusu na špacír před svými kumpány.“

„Nádhero, dej mi svátek,“ vydechla jsem otráveně a pozorovala, jak ze stojanu vybral dřevěný meč, kterým se tu, ještě nedávno, oháněl Kevan. „Dneska už žádný kydání špíny na mě ani na tvý příbuzný, prosím. Protože jestli jo, tak je tu reálná šance, že ze mě zase bude olympijský oheň.“

Nebezpečně se uculil a hodil mi můj meč. Chytla jsem ho, ale neubránila jsem se zmatenému mžourání.

„I kdyby ses nakrásně proměnila třeba teď, nevadilo by to. Vlastně, právě naopak. Je to tvá přirozenost.“ 

„Ehm… stačilo říct, že plameny mi sluší. Pak bych ti poděkovala za kompliment,“ ušklíbla jsem se ironicky a Loki se na mě pobaveně zakřenil. Radši jsem trhla hlavou k jeho meči, abych odvedla pozornost od svých rozpaků. „T-ty chceš šermovat?“

„Snad se nebojíš.“

„Tss, to jako tebe?“ Pozdvihla jsem obočí a namířila na něj svůj meč. „Máte ještě nějaký vtip, o který se chcete podělit, princi?“

A tak jsme se s Lokim dali do šermu. Teda, Loki se dal do šermu, já tam prostě jenom byla. Aneb, jak to dopadá, když dáte začátečníka dohromady s mistrem.

Po pár minutách pochopil, že jsem v tomhle sportu prozatím naprosto marná, a nechal mě žít. Společně jsme se pak odebrali do nitra paláce.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XII.: