OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu IX.

17.06.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1162×

Ztracený bůh klamu

Když jsem se probudila, okamžitě jsem se vyšvihla do sedu. Očima jsem střelila po zlatém budíku na nočním stolku, abych zjistila, že bylo půl desáté. A sakra. Rychle jsem se vyhrabala z peřinového obalu a vymrštila se na nohy.

Po Lokim nebylo ani vidu, ani slechu. Vlítla jsem do koupelny, opláchla si obličej studenou vodou a v pyžamu vyrazila z pokoje. Snažila jsem se vzpomenout, kudy jsme včera s Hannibalem chvátali, a samotnou mě přitom překvapilo, že jsem si cestu dost dobře pamatovala. Víte, jak ve stresových situacích některým lidem mozek pracuje lépe, než když jsou v pohodě? Zcela jasně můj případ.

Už na konci třetí chodby jsem narazila na Thora. Ten se, náležitě, divil, kam se tak řítím. Než se mě ale stihnul regulérně zeptat, vychrlila jsem: „Loki, nevím, kde je, není čas!”

Habán zamručel na srozuměnou. Přidal se ke mně a společně jsme si to štrádovali směrem ke komnatám boha klamu.

„Lady Gen, domníval jsem se, že budete noc trávit v bratrově pokoji,” pronesl Thor podmračeně poté, co jsme zjistili, že Loki u sebe nebyl.

„Chtěla jsem!” bránila jsem se. „Jenže ten zatracený gauč je hrozně tvrdej! Kdybych na něm strávila celou noc, dneska bych nebyla schopná se pohnout!” 

„Ale měla jste-”

„Já to vím, sakra!” utnula jsem ho v půli věty. Pozdvihnul jedno ze svých blonďatých obočí nad mou drzostí. Frustrovaně jsem rozhodila rukama a vydechla, ve snaze se zklidnit. „Promiň, Thore, já… kruci, kde jenom může ten holomek bejt?!“ rozčílila jsem se.

„Omluva přijata.” Blonďák pozdvihnul koutky, i přesto, v jaké jsme byli situaci. Copak mu nedocházelo, jak hluboce v oněch místech jsme teď oba – ale hlavně já – byli? Měla jsem na starosti jednu věc… jedinou věc, a tou byl Loki. Proboha, co jsem si to pokoušela namluvit?! Vždycky jsem byla nemožný pečovatel, strážce i páníček! V sedmi letech mi naši koupili rybičky, po týdnu v mé péči všechny skončily v záchodě. Kaktus mi uvadnul, Tamagochi nepřežil ani dvacet čtyři hodin a papoušek lítal nad New Jersey asi tři dny, než ho vtáhla vrtule letadla.

Jestli Loki utekl – a já si byla téměř stoprocentně jistá, že to udělal – určitě už, tou dobou, byl za horami. Odin mě zabije, vykope můj hrob a pak mě zabije ještě jednou. Ale moment! Když se budu bránit, mohlo by to znamenat, že jsem bojovník a Valkýry moji duši vezmou do Valhaly… ha! To by byla výhra. Bohužel, moje znalosti Valhaly a jejích obyvatelek začínaly a končily u staroanglických textů, které jsme louskali na gymplu, v semináři raně středověké literatury. V rovnoprávnost pohlaví jsem tedy mohla jen doufat.

„Nemějte strach, drahá Gen! I v případě, že se bratr pokusil o útěk, nemohl se dostat daleko. Musí být v Asgardu, Heimdall by nedovolil, aby využil magie Bifrostu,” přerušil Thor optimisticky proud mých pesimistických myšlenek.

„Jenom jestli je chudák Heimdall ještě naživu,” poznamenala jsem cynicky a rukou jsem si prohrábla vlasy. „Ale fajn, pracujme s verzí, že je Loki ještě pořád tady. Je to tvůj brácha, vyrůstals s ním, takže ho znáš. Kam bys šel, kdybys byl psychopat a masový vrah, kterého včera večer pustili z vězení?”

Nevím, co způsobilo, že mě neobdařil káravým pohledem jako vždy, když jsem o Lokim mluvila v nedůstojném žargonu. Podle mě si nic jiného nezasloužil, Thor k němu ale – přes to všechno, co mu Voldemort provedl, a také přesto, že nebyl jeho biologickým bratrem – cítil jakési neopodstatněné loajality. Nechápala jsem to.

Hromotluk se zamyslel. Rukou si promnul bradu pokrytou blonďatým strništěm a vejral do stropu. Mlčel, mně tekly nervy. Už jsem se nadechla, že se ho zeptám, na co přišel, když vtom se mu rozzářil obličej a nad hlavou se mu rozsvítila žárovka.

„Knihovna!“ vyhrknul nadšeně, hrdý na nápad. „Ano… ano, to je ono! Loki ji miluje, nedokážu si představit, že by zvolil jiné místo.“

Knihovna… hmm, takže sexy zločinec se slabostí pro literaturu. Ach, Imogeno, do čeho ses to jen namočila?!

„Oukej, tak mě veď,“ zavelela jsem rázně. Thor se nenechal pobízet, vyrazil ještě přede mnou. Byla jsem mu vděčná, protože jsem netušila, kam bych měla jít.

Cesta nám nezabrala moc času – knihovna se nacházela v blízkosti Lokiho komnat, jen zhruba o dvě patra výš. Mimochodem, nikdy mě nepřestane udivovat, s jakou ladností se všichni Asgardští zvládli pohybovat, a to i v náročném terénu. Thor po schodech vyhopsal jak kamzík, zatímco já se plahočila půl schodiště za ním. Na patře se mě se zájmem zeptal, zda na Midgardu nepoužíváme schodiště. Bylo mi jasné, že, po dvou patrech, vypadám, jako bych vystoupala minimálně na K2, přesto jsem pocítila nutkání mu jednu ubalit.

V momentě, kdy jsem mága uviděla, mi poskočilo srdce. Ne, vlastně dostalo křídla, vzneslo se a ve vzduchu udělalo několik salt – tak moc se mi ulevilo. Přitiskla jsem si ruku k hrudi a v duchu poděkovala všem svatým. Loki nebyl za horami a řekami. Samozřejmě, že ne, Thor měl pravdu. I kdyby něco zkusil, nejspíš by nestihnul zdrhnout daleko.

Několikrát jsem zamrkala. Původní nadšení z Lokiho osoby bylo to tam a já si až teď všimla, jak vlastně dneska vypadal. Zkoumal hřbety knih na poličce před sebou, bral jednu za druhou a zlehka, s něhou, kterou bych u něj nikdy nečekala, jimi listoval. Na sobě měl tuniku ve své pravděpodobně oblíbené, zelené barvě, vestu z černé kůže a černé, plátěné kalhoty. Na nohách měl masivní kanady. Zkrátka a dobře, chyběl mi tu už jen vytuněný Harley Davidson a helma s lebkou.

„Bratře!“ zahalekal Thor a vyrazil kupředu. Tím, pochopitelně, zničil vše, co jsem se já pokoušela nenarušit. Klid, mír a božské ticho, jimiž byla místnost přeplněná až po okraj, rázem padly za vlast.

Zatracenej habán! Copak neví, že v knihovně nesmí dělat hluk?

Daleko zajímavější ovšem byla Lokiho reakce na Thorovu sólo akci. Šokem nadskočil, trhnul hlavou našim směrem a se zhrozeným výrazem ve tváři provedl dva kroky vzad. Pak ale narazil zády do regálu s knihami, a tak už prostě neměl kam couvat. V očích se mu zračilo zděšení a nedůvěra. Byl jako laň lapená v záři reflektorů.

A já – Odin ví proč – najednou nevěděla, jestli se mu smát, být znechucená jeho bojácností, nebo se ho náhodou nemám pokusit bránit. Tyhle tři tendence se ve mně mísily, mátly mě a znejistily. Skončilo to tak, že jsem se zamračila a vystoupila z Habánova zákrytu.

„No to je dost, Nádhero!“ sykla jsem skrze zaťaté zuby. „Čemu konkrétně nerozumíš na tom, že se nemáš pohybovat po paláci bez mého vědomí?“

„Totiž… Lady Gen se jen snaží říct, že jsi nás oba vyděsil,“ prohodil Thor daleko méně příkře a mnohem více diplomaticky. Nevěřila jsem, že se něčeho takového dožiju. Dokonce se natáhnul a, i přes Lokiho jasnou nevoli, mu dal ruku kolem ramen v jakémsi přátelském, či snad familiárním gestu.

To, jak se bůh lží tvářil, mi spolehlivě zvedlo náladu minimálně na celý příští týden.

„Co… uch! Nech mě být, ty tupče!“ Kyselý škleb ze tváře útlejšího z mužů rozhodně nevymizel. Pokusil se Thorovu ruku setřást, avšak korunní princ byl fyzicky silnější. Zkrátka radost se dívat.

„Vida! Kdo by to řekl, že ti to bratříčkování tak půjde,“ zakřenila jsem se na Lokiho. S tímtéž úculem jsem se přesunula na Thora a mrkla na něj. Oplatil mi širokým zazubením.

„Ano! Můj bratr v něm vždy vynikal!“ prohlásil Thor žoviálně. „Kdyby ses to pokusil zapřít, matka to má zdokumentováno na obrazech z dětství.“

„Pusť mě, ty dubová palice! Nejsem tvůj bratr!“ čertil se Loki.

„Ale prosím tě, význam biologické rodiny se přeceňuje,“ broukla jsem v žertu. Možná, že to ode mě bylo trochu nemístné, ale já si popichování Lokiho prostě užívala. „Na Midgardu je teď v kurzu adopce!“

„Och ano! Jane se mi o tom zmínila při mé poslední návštěvě,“ pokračoval Habán v podobném duchu. Bylo očividné, že se ke mně v popichování připojil. Ale myslel to dobře… oba jsme to mysleli dobře.

Přikývla jsem a sledovala Lokiho reakce. Stisknul čelisti a zrudnul vzteky. Uhodili jsme s Thorem hřebík na hlavičku.

„U taverny jsme míjeli pár bělochů, jejichž dítě bylo zcela jasně tmavé pleti. Nechápal jsem, jak je to možné, proto mi to Jane vysvětlila,“ zakončil to, už o dost vážněji blonďák.

„My ale nejsme na Midgardu!“ štěknul Loki, zatínaje ruce v pěsti. Z uší mu div nestoupala pára. „Ať už vám dvěma jde o cokoli, vynechte mě z toho!“ S tím střelil vražedným pohledem jak po mně, tak po Thorovi, načež svého bratra odstrčil a rychlými kroky odkráčel hlouběji mezi regály.

Věnovala jsem Habánovi jediný, uznalý pohled ze sorty: „Zajímavé,“ než jsem netrpělivě koukla směrem, kterým se odporoučel Loki.

„Neotálejte, běžte za ním, lady Gen,“ doporučil mi Habán a já pochybovačně našpulila rty.

„Když já… nevím, jestli je to nejlepší nápad.“

„Jistě, že ano! Potřebuje vás,“ zařval na celou knihovnu. Koukla jsem kolem, ale zdálo se, že jsme tu byli sami.

Nechápala jsem, co tím Thor myslí. S podstatou jeho slov jsem však hluboce nesouhlasila. Loki přece nikoho nepotřeboval, jak sám s oblibou hlásal do světa. Jestli jsem se o něm, za posledních pár dní, něco naučila, byla to skutečnost, že byl samotář.

Zamyslela jsem se a na chvíli kvůli tomu přestala vnímat své okolí. Když jsem se probrala, měla jsem výhled jen na Thorova vzdalující se záda.

„H-hej!“ vyjekla jsem, přičemž jsem zvažovala, zda se neodebrat za ním. „O čem se s ním mám jako bavit?!“

„Nepochybuji, že zvolíte neutrální téma! Uvidíme se odpoledne, má drahá přítelkyně!“ Otočil se tak, že na mě s rošťáckým úculem koukal. Přitom ale couval, což mělo za důsledek, že se ode mě nepřestával vzdalovat.

Ten podvraťácký zmetek…

„O páté začíná schůze válečné rady. Všeotec si vysloveně vyžádal vaši přítomnost. Přijďte včas!“

„Urgh!“ Nespokojeně, a taky trochu naštvaně, jsem máchla rukou, přičemž jsem se otočila k Thorovi zády a odkráčela směrem, kam odešel i Loki.

Zanedlouho jsem se, v té změti uzounkých uliček mezi regály, ztratila, jak už u mě bylo běžné. Nějakou dobu jsem tu bloudila. Prostory plné knih mě vždycky fascinovaly, ať už se jednalo o knihovny, nebo knihkupectví. Milovala jsem vůni nových publikací a hrozně ráda jsem četla, zejména literaturu spojenou s mým oborem. Plánovala jsem si totiž, na Midgardu, udělat doktorát z farmacie. Další titul by znamenal vyšší finanční ohodnocení, a – hlavně – nové pracovní možnosti, které jsem, jako magistra, zoufale sháněla a nemohla najít.   

Zajímala jsem se o vývoj léčiv, ale potřebovala jsem získat praxi, proto jsem, už za studií, nastoupila do lékárny slečny Shephardové. Po státnicích a promoci jsem se nespočetněkrát rozhodla, že si dám přihlášku do doktorského programu pro farmaceuty na Kolumbijskou, jenže práce ze mě, bohužel, vysávala všechnu energii. Dokonce mě i napadlo, že bych, místo lékárničení, šla učit, jenže to jsem – na základě zážitků své sestry na střední škole – zase rychle zavrhla s tím, že bych na to neměla nervy.

Moje kariéra se tak nacházela ve smyčce, a mně se, s každým dalším měsícem, zdálo těžší a těžší se z ní dostat.

No, a pak se ukázal Thor! Bůh mu žehnej.

Udělala jsem ještě pár kroků, než jsem se dostala na otevřené, kruhové prostranství. Ústily v něj všechny uličky mezi regály, takže jsem odvodila, že jsem se nacházela někde uprostřed knihovny. Bylo tu několik křesel, lenošek, stolků a lamp. Jako dekorace tu stálo asi pět květináčů se zmenšeninami stromů, jejichž větve se (při bližším pohledu) kymácely, patrně vlivem větru. Ten tu ale, pochopitelně, nevál, takže jsem usoudila, že za to mohla kouzla.

Když jsem vzhlédla, spatřila jsem ochozy, a nad nimi ještě jedny. Místní knihovna měla tři patra – všechna byla zaplněna knihami až po okraj. Byla tu také dvě dřevěná, točitá schodiště pro přístup do dalších sekcí a několik mramorových byst, patrně známých asgardských spisovatelů. I když, ta nejblíže ke mně vypadala jako Odin. Dědek jeden egoistickej! Copak to se dělá, takhle sebestředně umístit svou vlastní sochu do studijní části knihovny, aby ji měli všichni, kdo se tu pokouší o něco chytrého, na očích?

„Tady jsi…“ vydechla jsem, když jsem zaznamenala Lokiho. Seděl v jednom z křesel a louskal nějakou knížku. Samozřejmě se na mě ani nepodíval.

Předpokládala jsem, že konverzace s ním mi byla – po tom extempore s popichováním jeho osoby – pro dnešek zapovězená, tudíž jsem se odebrala k jednomu z nejbližších regálů, a chopila jsem se první lepší knihy. Kupodivu byla psaná latinkou, nikoli v runách. Radost ze zjištění, že také byla anglicky, vám snad nemusím popisovat…

Nuže, popadla jsem ji a šla se usadit do křesla naproti tomu, v němž trůnil Hanibal. 

Cirka po deseti minutách jsem zjistila, že se nedokážu soustředit na obsah sdělení té bichle, a tak jsem si frustrovaně odfrkla a nakvašeně knihu hodila na nedaleký stolek. Loki na mě koukal tvrdým, dost možná i káravým pohledem, proto jsem vystřelila z křesla, abych se mu vyhla.  

Procházela jsem se mezi regály v blízkosti studijní části, prsty jezdíc po hřbetech knih. Ach jo, bylo jich tu tolik. Bohužel, většina z nich byla psaná runami, nebo staroanglicky, což mi bylo platné jako mrtvému zimník. 

„Ty, Loki?" Ramenem jsem se opřela o nedaleký regál a předstírala, že mě daleko více zajímá kniha, kterou jsem ledabyle listovala než on. 

„Co?" odseknul neochotně. Nepotřebovala jsem se na něj dívat, abych vytušila, že mě obdařil nepříjemným kukučem. 

„Ale nic, jenom..." odmlčela jsem se a přece jen k němu zdvihla kukadla. „Ty máš nějaké děti, že jo?" 

Prudce sklapnul svou knihu a rovněž se vyhoupnul na nohy.

„Nevidím důvod, proč by tě to mělo zajímat." Pak odspěchal k regálu přesně naproti tomu, o který jsem se opírala já, a s obratností knihu zastrčil do jedné z poliček. 

„Tak třeba proto, že tvůj povedenej synáček se mě, tam v tom lese, pokusil sežrat?" utrousila jsem suše. „Hele, nemám žádné postranní úmysly. Chci jenom vědět, o koho jde. Ty a já jsme teď skoro přátelé, takže-"  

Prudce se otočil kolem své osy, čímž mě donutil přitlačit se zády na regál za mnou. Hleděl mi do očí, tak divoce a naštvaně, že jsem se bála, že mě uhodí. 

Ach jo, teď už to bylo oficiální. Zpackala jsem to tím, že jsem se mu posmívala. Otevřel se mi a já to zahodila. Ale aspoň mi konečně došlo, proč jsem to všechno zahodila. Já se bála. Měla jsem strach, že když si k němu najdu cestu, zlomí mi srdce. On a já jsme prostě nebyli ze stejného těsta. Kdyby se mi zalíbil, neoklepala bych se z toho ani zpola tak rychle jako on. Proto jsem si ho potřebovala držet dál od těla, přičemž jako jediný způsob, jakým se to dalo zrealizovat, jsem spatřovala ve vzájemném vztahu nenávidím tě.

„Omyl! My dva jsme přáteli nikdy nebyli a nikdy jimi nebudeme!" syčel. „Jakmile získám zpět svou magii a dosáhnu své pomsty, padneš spolu s Asgardem, Midgarďanko. A já se, z královského trůnu, budu kochat pohledem na to, jak tě lynčuje dav."

Ach jo...

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu IX.: