OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu: Epilog

21.08.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1202×

Svatba 

Zhluboka jsem se nadechla a počítala do desíti. Nejen, že jsem byla nervní a potila se jak vrata od chlíva. Bála jsem se, že na těch vysokých šteklích zakopnu, klopýtnu a poletím k zemi jak raketoplán Columbia v roce 2003. Nebude tam nikdo, kdo by mému pádu zabránil, nebo mi pomohl na nohy. Do mých katastrofických scénářů také zapadala možnost, že bych se kvůli stresu a nervovému napětí mohla proměnit v Ohnivou. To by teprve byl srandy kopec.

Stála jsem za poslední řadou svatebčanů, na samém počátku uličky k oltáři. Čekala jsem, až začne hrát hudba a já se budu moct vydat na cestu k oltáři.

Byli jsme ve Vadgelmiru, hlavním městě Ljósalfheimu, u historické budovy doků v deltě řeky Vadgelmir. Když nám ženich oznámil, že má v plánu se ženit v přístavu kdesi v Ljósalfheimu, klepali jsme mu na čelo. Ze všech romantických míst v panenské přírodě, kterých se v Ljósalfheimu nacházelo víc než dost, si on vybral přístav… nad vkusem mužů by jeden zaplakal, viďte?

Nicméně, Idun, bohyně věčnosti, která měla zařizování svatby na povel, úspěšně dokázala i z něčeho tak absolutně neromantického jako cihlová budova udělat krásné místo. Za to jí patřilo uznání všech škarohlídů, včetně mě.

Podlaha tu byla z rovných dřevěných parket, za což jsem byla neskonale vděčná – snižovalo to totiž riziko mého pádu. Ulička byla dost široká, lemovaná hustými pruhy živého, lučního a lesního kvítí, například kapradí, divizny, bílé a fialové zvonky, či mé oblíbené kopretiny. Květiny se táhly téměř až k oltáři, který stál u stěny doku. Za oltářem se po stěně pnula jakási popínavka s drobnými, bílými kvítky. Za hradbou květin stálo zhruba dvacet řad dřevěných židlí. Ty okupovali svatebčané snad ze všech světů.

Povzdechla jsem si. Z jedné strany bylo moc hezké, že se rozhodli pozvat tolik lidí, z druhé mě děsilo, že se ztrapním před celou smetánkou Devíti světů.

Orchestr na povel změnil skladbu na tu mou a já zatnula čelisti. Přišel můj čas.

Volnou rukou, v níž jsem nedržela kytici pomněnek smíchaných s květy bílého máku, jsem si uhladila sukni dlouhých, světle modrých šatů, do kterých mi bylo přikázáno se vsoukat. Měly lehce zúženou vrchní část a krátké rukávy lemované krajkou. Sukně, přestože byla splývavá, příliš neobepínala moje boky, ale zároveň v nich hezky vyniknul celkový tvar mého těla. Po páteři se táhla rovná linie třinácti žoržetových knoflíků, která končila zhruba na kostrči. Co se výstřihu týkalo, byl hranatý a odhaloval jak malou, decentní část mého dekoltu, tak větší část klíčních kostí. Použitým materiálem byl saténový krep, stejně jako u lodiček bílé barvy.

Už jsem byla v půlce uličky k oltáři, když jsem na sobě ucítila Thorův pohled. Zvedla jsem hlavu a nervózně na něj koukla. Slušelo mu to, v matném, šedivém obleku s frakem, vestou a bílým kapesníkem v klopě. Usmíval se na mě neméně nervózně než já na něj.

Najednou mě kdosi chytnul za levou ruku. Trhla jsem hlavou směrem do publika a spatřila drobnou, zhruba patnáctiletou tmavovlásku se zelenýma očima. Byla to Hel, Lokiho dcera a věrná kopie, jen s tím rozdílem, že Hel byla věčné sluníčko. Předklonila jsem se, abych lépe viděla na další dva Lokiho potomky, kteří seděli po levici své sestry – Váli a Narfi, desetileté, blonďaté, zelenooké klony. Všichni tři sourozenci měli totožné zelené oči a hned na první pohled byl člověk schopen zaznamenat podobu.

Váli mě hned obdařil milým úsměvem a mávnul na mě, zatímco Narfi protočil očima a pomyslel si, jak jsem neskonale trapná, jak hrozní jsou jeho sourozenci, jak nehorázně nudná je tahle svatba, jak je celý svět úplně na houby a nefér, a co já vím, co všechno se honilo hlavou klukovi v předčasné pubertě.

„Neboj, už tam skoro jsi,“ rozezněl se mi v hlavě Helin hlas a já se na ni nervózně usmála. Sdílela se mnou všechny moje obavy, protože jsme se na tuhle událost chystaly společně. Opětovala jsem jí stisk a poslala jim vzdušnou pusu, než jsem se rozešla dál.

„Ahoj,“ špitla jsem směrem k Lokimu, Tyrovi a Volstaggovi, jen co jsem k nim dokvačila. Loki ke mně natáhnul ruku a já se jí chopila. Pomohl mi vystoupat několik schůdků před oltářem, než mi vtisknul lehký polibek na hřbet.

Pro objasnění, nevdávala jsem se já, ale Liv Dellingdóttir – prvorozená dcera a dědička Dellinga, krále hodných álfů z Ljósalfheimu – a neženil se Loki, nýbrž Thor. Já, Loki a Volstagg jsme mu šli za družbu s tím, že mě si Thor vybral za svědka a Loki opatroval prsteny. Na nevěstině straně byly družičkami dvě její sestry a bratr, který jí šel za svědka.

Začala hrát zřejmě nějaká norská verze svatebního pochodu, přičemž se svatebčané do jednoho zvedli. Byl na ně zajímavý pohled – ohniví obři tu seděli mezi těmi ledovými, Ljósálfové zas mezi Svártálfy. Asgarďané, Vánové, Midgarďané, a dokonce i pár mírumilovných Jötunů sedělo bok po boku, a i přes počáteční rozpaky se jim postupně podařilo najít společnou řeč. To, co s Devíti světy Thor dokázal udělat – za necelých čtyřiadvacet měsíců od doby, kdy byl Surtr poražen a jeho nohsledi exemplárně popraveni – bylo vážně neskutečné. Samozřejmě, nebyl na to sám. Stáli jsme při něm s Lokim a obnovenou Válečnou radou z těch, kteří přežili bitvu o Muspelheim.   

Stala se spousta věcí. Jane pochopila, že větší štěstí než s králem Asgardu těžko udělá s nějakým nepodstatným Midgarďanem, a chtěla se vrátit k Habánovi, jenže ten si mezitím našel jinou sexy kost. S Lokim jsme byli ohledně jeho svatby s Liv poněkud skeptičtí, avšak Thor si nedal říct.

Jak by řekla moje máma, kdo chce kam, pomožme mu tam.

Zraky všech se přemístily na konec uličky. Konečně se objevila nevěsta, celá v bílém. Liv byla milá, krásná, usměvavá tmavovláska s modrýma očima a postavou plavčice ze seriálu Pobřežní hlídka. Když si ji Thor poprvé přivedl, připadala nám všem hrozně naivní a nedospělá, to se však spravilo dvouročním pobytem v blízkosti mé a Lokiho osoby.

„Nádhero, máš ty prstýnky?“ houkla jsem přes rameno ke svému vyvolenému, když si nás nikdo nevšímal.

„Samozřejmě,“ odseknul nevrle. Už od poledne se s ním nedalo vlézt do dveří, protože ho Liv donutila vzít si na sebe jinou barvu než zelenou a černou. Podle ní jsme museli my dva k sobě ladit, a naneštěstí pro Lokiho, slovo nevěsty bylo zákonem.

„Nezačarovals je, že ne?“

„Ještě ne,“ vypálil v odpověď, což mě do jisté míry uklidnilo. „Rozmýšlím se mezi kletbou věčné sexuální abstinence a kletbou věčného sexuálního chtíče. Co by se našim novomanželům mohlo líbit více?“ dodal, v důsledku čehož jsem varovně zavrčela. Otočila jsem se čelem k němu, abych se shledala s jeho rošťáckým úculem.

Odine, proč já?!

„Loki, já tě varuju,“ zasyčela jsem smrtelně vážně. „Jestli ty prstýnky začaruješ, tak čeká doživotní sexuální abstinence tebe.“

„Hezký pokus, Sedmilhářko.“ V očích mu jiskřilo, když vztáhnul ruku k mé tváři a zastrčil mi za ucho pramen vlasů, který se mi musel uvolnit z vysokého drdolu. „Ovšem oba víme, že bys to byla ty, kdo by nevydržel ani týden.“

Vzdorovitě jsem našpulila rty a zamračila se. Do tváří se mi přitom vehnala růž. „Ha! To říká ten pravý!“ 

Loki vyzývavě zdvihnul obočí. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že mě pobízíš k sázce.“

Zoufale jsem zasténala a rozhodila rukama. Neměla jsem mu na to co říct, takže jsem se radši jen na místě otočila zpět čelem k oltáři. Abych se na něj nemusela dívat, na krasavce jednoho infantilního.

„Jsem odhodlaný dokázat ti, že mám pravdu,“ uslyšela jsem jeho hlas těsně u svého ucha, přitom jsem nezaznamenala, že by se pohnul mým směrem, a už vůbec jsem necítila milované pomeranče. Za to zas určitě mohly ty jeho čáry… „Když uspěju, budeš s Narfim dva měsíce trénovat šerm. Jestli máš pravdu ty a já selžu, budu Hel rok doprovázet na nákupy do Midgardu.“ 

Zalapala jsem po dechu. No, vytasil se s těžkým kalibrem. Narfi měl vždycky při ruce arzenál chytrých důvodů, proč je šerm úplně na houby, a nebál se jimi obšťastňovat všechny své trenéry. Tyrsonové to vzdali už rok zpátky, Thor půl roku zpátky a posledních šest měsíců s ním trénoval Loki. To já se rozhodla začít tradici nakupování s Hel, v rámci utužování rodinných vztahů. Milovala jsem ji, ale v obchoďácích mě vytáčela. Jako každá potřeštěná puberťačka i ona si vždycky vyzkoušela milion šatů, zeptala se mě na milion názorů a pak si stejně vybrala ty, které se mi líbily nejméně, protože, cituji: „Ty jsou přece zrovna teď in, fakt, psali to ve Vogue pro teenagery,“ a „mám tě ráda, Gen, ale ty vůbec nevíš, co se teď nosí.“

Ještě že naše rodina netrpěla finanční nouzí…

„Platí,“ sykla jsem přes rameno. „Ale přihoď k tomu ještě snídaně do postele na měsíc.“

Donesl se ke mně Lokiho temný smích. „Domluveno!“

Obřad byl moc krásný, zejména proto, že novomanželé byli jak vystřižení z přehlídkového mola Karla Lagerfelda. Hostina se konala v paláci krále Dellinga. Pilo se, jedlo, tančilo a většina hostů se dokonce i dobře bavila. Třebaže tanec nepatřil mezi mé oblíbené činnosti, Thorovi jsem ho upřít nemohla. 

„A je to tu,“ usmála jsem se poté, co mě k sobě přivinul silnými pažemi. Zbavil se fraku a setrvával jenom ve vestě a v košili. „Je z tebe ženatý muž. Jaký je to pocit?“

„Skvělý! Je ze mě nový člověk!“ zahalekal a hodil po mně svůj americký úsměv. Byl jak reklama na šťastné manželství, i když ještě nebyl ženatý ani hodinu. 

„Gratuluju. Moc vám to s Liv sluší, ale to už víš,“ prohodila jsem upřímně a na chvíli se odmlčela. „Ale stejně bych nikdy neřekla, že zrovna ty – takový dobrodruh – se budeš chtít hnát do chomoutu takhle brzy. Ví tvoje žena, že si tu a tam odskočíš zachránit Midgard?“

Zakřenil se a nechal mě podkroužit pod jeho rukou. „Ví, stejně jako ty víš, že svatba nebyla mým nápadem. Ve skutečnosti mě k tomu uvrtala matka a já si byl jistý, že mě Liv odmítne.“

Přimhouřila jsem oči. Tuhle zákulisní story jsem znala jenom z části, ačkoli jsem byla jeho nejlepší kámoška a nevlastní sestra v jedné osobě. „No, nebyla by psychicky úplně v pořádku, kdyby ti dala košem, krasavče.“

Zachechtal se a zprudka nás otočil tak, že jsem skončila ohnutá v zádech, na půl cesty k pádu, jištěna jen Thorovým pevným sevřením. Vytřeštila jsem na něj oči a zalapala po dechu.

„Nu, jsem ženatý muž, proto si nejsem jist, zda mohu přijímat takové komplimenty, ještě k tomu od své budoucí švagrové,“ vydechnul provokativně a já se na něj nervózně ušklíbla. Pochopte, byla jsem ztuhlá jak poleno a bála jsem se, že mě pustí. Ani mi, v tom strachování o zachování důstojnosti, nedošel plný význam jeho slov. 

„Ale prosím tě!“ houkla jsem naoko rozlíceně. „Jaká švagrová? Já su tvoje ségra! Když nabízím komplimenty, přijímej je a nestěžuj si. Dobře víš, že to nedělám často.“

„To je pravda,“ přiznal zamyšleně a jediným ladným pohybem mě vyšvihnul zpátky do stoje. „Ruším, co jsem řekl! Kompliment přijímám a děkuji za něj.“

„No vidíš, že to jde, ty můj hjomotluku jozkošnej, velikej, nebezpe-“ zakřenila jsem se, šišlajíc, u čehož jsem ho poplácala po tváři jako nějakého malého Jardu. Thor se zašklebil. Nebylo těžké odvodit, že tohle moje vtipkování neměl zrovna v lásce. Na rozdíl od Lokiho, který by mě za něco takového přinejmenším proklel, Thor se tomu mnohokrát jenom zasmál. Jindy byl trochu nevrlý, ale v nejhorších případech mě chytil kolem ramen, abych mu nemohla utéct a naoplátku mi udělal nějaký jiný naschvál.

Ale abych se dostala zpět k tomu okamžiku. Přerušilo mě upomínkové zakašlání, které se ozvalo zpoza mých zad, a já se v ten moment otočila kolem své osy. Oči mi padly na Lokiho. 

„Ač mi téměř láme srdce, že narušuji něco tak neskutečně osobního, musím vám vaši intimní chvíli zničit,“ prohodila čarodějnice sarkasticky, utahujíc si z nás. Mně na rtech hrál pobavený úcul, zatímco Thor se šklebil. „Bratře, když dovolíš, rád bych si zatančil se svou ženou,“ oslovil Habána, aniž by se na něho podíval. Ten pokrčil ruce v lokti, aby zdůraznil, že nehodlá způsobovat žádné problémy.

„Prosím, je jen tvá, bratře. Ale moc mi ji neutahej! Pro dnešek ještě mám v plánu nalít do ní litr šampusu, než ji naučím tančit flamenco,“ Thor na mě mrknul a pak už Lokimu předal mou dlaň. Ještě jsem na něj vyplázla jazyk za ty žerty na můj účet. Víc už jsem však opravdu nestihla, protože si mě do těsného sevření přitáhnul můj muž.

Muž…můj. Kristepane, to znělo fakt divně, obzvlášť když jsme nebyli svoji.

„Jsi nádherná, jako vždy,“ brouknul v blízkosti mého spánku poté, co nás otočil v široké a rychlé otočce. Na mě to bylo trochu moc nečekaných pohybů naráz, proto jsem mu neodpověděla hned.

„Uch, díky,“ vypravila jsem ze sebe funivě. „Tobě to, v tom novým obleku, taky moc sluší. Světle modrou by sis na sebe měl brát častěji, miláčku. Sekne ti.“

„Zelené a černé se nevzdám,“ oznámil mi zatvrzele, „ale byl to z tvé strany dobrý pokus, v porovnání s jinými.“    

Tentokrát už jsem se úsměvu neubránila ani já. Hlavu jsem trošku uklonila tak, že jsem se levou stranou obličeje otřela o jeho pravou. Jenom tak jsem mohla čichat vůni pomerančů hned u zdroje.

„Hele, kdy jsi včera vlastně přišel?“ vypravila jsem ze sebe tiše. „Já to zalomila u Asterixe a Obelixe u kluků v pokoji a vůbec netuším, jak jsem se dostala do postele.“

Dokázala jsem si živě představit, jak se mu rozsvítil obličej, když se začal chechtat. „No toto! Neříkej, že si nevybavuješ moji včerejší něžnou péči! Osobně jsem tě okolo dvanácté odnesl a uložil. Úplně jako bys byla moje vlastní.“

„Ale, miláčku,“ povzdechla jsem si, přičemž jsem mu rukama po zádech vycestovala až k šíji, za níž jsem je spojila, „já už přece dávno jsem tvoje vlastní.“

Pokřiveně se na mě usmál, než se zastavil a oběma rukama mi sjel k pasu.

„Nu, ještě ne oficiálně,“ podotknul zamyšleně. Jeho rozpoložení mě trochu překvapilo, proto jsem pozdvihla obočí a byla bych se bývala na to připtala, kdyby v ten moment nedohrála hudba a lidi se jako na povel neroztleskali.

Jak se situace trochu uklidnila, zdvihla jsem se na špičky a začala mu šeptat do ucha: „Poslyš, co jsi myslel tím, že ještě ne ofi-“

„Eh, omluv mě, lásko. Dojdu nám pro pití,“ oznámil mi, ponechávaje mou nedokončenou otázku bez odpovědi.

„Mám jít s tebou?“ otázala jsem se ho, na což zakroutil hlavou.

„To je v pořádku, jedny ruce budou stačit.“

Osaměla jsem, ovšem ne na dlouho. Podvědomě jsem mezi přítomnými našla tváře svých dětí. Teda, Lokiho dětí, které jsem si zamilovala a přivlastnila. Ony si ale vesměs nestěžovaly – no, kromě Narfiho, ale ten si stěžoval na všechny a na všechno – takže jsem byla z obliga.

Hel jsem zahlédla na tanečním parketu, s nějakým švarným mládencem. Jak jinak, té holce se pořádně zapalovala lejtka. Frigga jí nedávno, na její vlastní přání, s Lokiho svolením, udělila plnou, lidskou podobu, protože původně byla, chudák, z půlky kostlivec. Nám se sice líbila i tak – o čemž jsme ji s Lokim nespočetněkrát ujistili – ona se však i přesto, o svých patnáctých narozeninách, prostě rozhodla pro kouzla.

Váli trsal ve skupince vrstevníků. Byl z nich nejvyšší a rozhodně byl vůdčí osobností. Už teď bylo jasné, že nejpozději za tři roky po něm holky začnou šílet stejně, jako šíleli kluci po Hel. Hrozně mi připomínal Thora, a to nejen svými blond vlasy. Před Lokim jsem o tom ale, samozřejmě, nemohla říct ani slovo. Jednou jsem to téma nadnesla a nemluvil se mnou dva dny.  

To Narfi se v růžku bavil s nějakou rusovlasou holčičkou, u čehož pocucávali hruškový punč. Už i to byl úspěch, poněvadž Narfi své vrstevníky považoval za hloupé, tudíž se s nimi nerad bavil. Vlastně, ze všech Lokiho dětí mu byl nejpodobnější. Sarkastický realista vyrůstající v záři svého společenského bratra. Dala jsem si cíl, že ho budu zahrnovat láskou tak dlouho, jak bude nutné, aby se, jednoho krásného dne, nenasáčkoval do cizího světa a neprohlásil ho za svůj.   

Chvíli jsem je pozorovala, než jsem se rozhodla, že se vydám jejich směrem. Jenže právě když jsem chtěla provést první krok, objevil se můj drahý, tentokrát se dvěma sklenkami. Jedna byla šampáňová na stopce, druhá byla normální a v ní místo sektu vegetil krémový likér.

Baileys. Všichni věděli, že ho miluju, proto nemohl chybět ani u Thorovy svatby. Třebaže v době, kdy jsem žila na Zemi, jsem smetanové likéry vůbec nepila, na Asgardu jsem je často vyhledávala, protože ve mně vyvolávaly nostalgii. Ještě před dvěma lety by se mi z frťana Baileys zvednul kufr, dnes jsem ho ale přivítala s povděkem. Kdo ví, třeba to byla známka vyspělosti.

„Tak, tady to je.“ Loki mi předal skleničku. „Oblíbený likér pro mou nejupřímnější Sedmilhářku.“

Zavrněla jsem, volnou rukou ho objala kolem pasu a hlavu si opřela o jeho rameno. V tom mém zavrnění byla zahrnuta i slova díku, což Loki zcela evidentně pochopil, neboť brzy vydechnul: „Nemáš zač.“

„Podívej,“ povzbudila jsem ho, hlavou trhnouc před sebe, směrem k Váliho skupince. „Zdá se, že se dobře baví.“

Loki vydal zachrčení z kategorie nesouhlasných. „Ano, ale podle Váliho bych zrovna míru pobavení neposuzoval. Dokáže se bavit i při praní prádla.“

„Fajn, co třeba… Narfi,“ poukázala jsem na druhé z dvojčat. „Buď mám halušky, nebo si našel kámošku. To by byl megaúspěch, no ne?!“

„Vskutku!“ Přikývnul, než pátravě nakrčil obočí. „Ale přeci jen… možná bychom se neměli radovat předčasně. Alespoň dokud se s ní osobně nesetkáme a ona sama dobrovolně nevysloví slova: Narfi Lokison je můj kamarád.“  

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou.

„To Hel celá září.“ Dala jsem mu čas ji najít a sledovala jeho měnící se výraz. Nejdřív přimhouřil oči – to, jak ji hledal a pak se snažil zařadit si kluka, který se kolem ní motal; potom se zamračil – to, když mu došlo, že se mezi nimi nejspíš schylovalo k intimnostem; a nakonec mu do tváří vystoupala růž – zcela očividně z naštvání.

„To přece… Tak to by snad stačilo, ne?!“ zasyčel, když Hel její partner rukama zašátral na zadek. Ona sice jeho ruce včas zastavila, Lokiho to ale i tak rozpálilo do běla. „Ten ubožák! Chtěl jí sahat… dotýkal se…! Eh, omluv mě, lásko, jdu zaklít toho parchanta a jeho rod na pět generací dopředu!“

Zasmála jsem se, než jsem vystartovala a chytla ho za zápěstí. „Loki, počkej! Nekaž jim to!“  

Otočil se na mě, ve tvářích stále rudý. „A na co mám čekat?! Až mou dceru odtáhne do soukromí a tam ji… však víš!“

„Ajéje, podle sebe soudím tebe,“ prohodila jsem kapku cynicky, v důsledku čehož mě obdařil pohledem, který by mě zabil, kdyby měl tu moc.

„Tohle je vážná situace, Imogeno.“

„Oukej, tak promiň,“ zahučela jsem monotónně. „Ale já myslím, že Hel ví, co dělá. Je to chytrá, nezávislá mladá žena, dobře ví, že existuje hranice, kterou by neměla překročit, dokud si nebude stoprocentně jistá. Tak jsi ji přece vychoval, ne? Dokáže se o sebe postarat, jenom jí musíš věřit.“

Na chvíli zmlknul, přičemž pozoroval mladý pár.

„Doufám, že se nemýlíš.“

„To si piš, že ne! Já mám přece vždycky pravdu.“

Ucítila jsem, že vzal mou dlaň do své a pomalu si ji přitáhnul ke rtům. Políbil mě na hřbet, než vzhlédnul. Najednou jsem mu koukala přímo do těch jeho smaragdových vesmírů, které překypovaly emocemi a nevyřčenými frázemi, a nemohla jsem se od nich odtrhnout… jako obvykle.

„Nevím, co bych si bez tebe počal, Imogeno. Opravdu. Nechci ani domýšlet, kde bych teď byl, kdybys nade mnou v určité fázi seznamování zlomila hůl,“ vydechl tiše a upřímně. Nemohla jsem si pomoct, vztáhla jsem ruku k jeho tváři a pohladila ho po ní.

„Ale prosím tě… ty sám by ses k tomu, kdo doopravdy jsi, eventuálně dopracoval. Jen by ti to holt zabralo trochu víc času, no.“

„Možná,“ přiznal, „ale je tu taky reálná šance, že bych zůstal u svého starého způsobu života. Pak bych neměl nic… tebe, děti, ani pozici ve Válečné radě. Za vše, co mám, vděčím tobě.“ 

„Ach, Loki…“ vydechla jsem dojatě. Chtěla jsem se zdvihnout na špičky a políbit ho, jenže on mi vzal sklenku z rukou a odložil ji (spolu s tou svou) na stůl za sebou. Pak si povytáhnul kalhoty a udělal něco, co jsem vážně nečekala. Kleknul si přede mnou na jedno koleno, u čehož se mu na dlani v zelených plamenech objevila sametová krabička.

Chystal se mě požádat o ruku… on – nejchytřejší, nejvtipnější, nejvíc sexy mužský, s jakým jsem kdy měla tu čest. Mě – držkatou, neurozenou Midgarďanku-Múspellku-Asgarďanku s velkým zadkem.

Odin by se nad jeho volbou, ve svém božském spánku, převracel na svém loži. A možná, že se i převracel, jen my to nevěděli, protože jsme byli v Ljósalfheimu.  

Všechno (včetně hudby) kolem nás ztichlo. Zraky všech hostí se upnuly na nás a já zpanikařila.

Panenko skákavá a co byste dělali vy na mém místě?! Já… on… my… prsten s brilianty… sakra, co teď?!

„Víš, že tě miluji, Imogeno O’Conellová, a dovolíš-li mi to, budu ti to dokazovat každičký den naší věčnosti,“ prohlásil sebejistě. „Staneš-li se mou ženou, uděláš ze mě toho nejšťastnějšího lháře a podvodníka, kterého kdy Devět světů spatřilo.“

Božíčku, já omdlím… 

Mí nejdražší čtenáři, 

a je to tady - dostali jsme se na konec příběhu o Imogeně a Lokim. Zůstal tak (napůl) otevřený - každý z Vás má možnost domyslet si, jaká bude Imogenina odpověď na Lokiho nabídku k sňatku, jestli vůbec nějaká bude, atd. Ti, kteří čtou mé povídky, už ví, že nerada píšu konce typu "a žili tam šťastně až do smrti". Kdo chce, může si to tak domyslet, anebo si může domyslet konec úplně jiný. ;)    

Já Vám děkuji za Vaši přízeň, komentáře a podporu! Bez ní by povídka nikdy nevznikla.

Království za královnu má 23 kapitol + epilog, a je volným pokračováním povídky Království za lékárnici. Hlavním smyslem bylo pobavit Vás, čtenáře, a upozornit na absurditu všemožných válek a bojů, stejně jako na zabedněnost a sebestřednost těch, kteří za nimi stojí. Podle mého názoru má každý národ právo na suverenitu - ať už jde o Katalánce, Kosovany, Kurdy, Hongkonžany, etc, což je další poselství, které jsem touto povídkou chtěla sdělit. No, a pak samozřejmě také to, že láska může přijít i v té nejméně pravděpodobné formě. :) 

No, jelikož byla tahle kapitola dlouhá, nebudu Vás zdržovat tlacháním. 

Ještě jednou, děkuji všem věrným a budu se na Vás těšit u další své povídky! 

S láskou, 

Vaše Tinker :)

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu: Epilog: