OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Králova krev - 8. kapitola

18.05.2016 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1308×

Kap, kap, kap… Ty jemné údery jistě vydávaly kapky vody, které dopadaly do něčeho vlhkého. Možná louže? Ale kde by se v mém pokoji vzala kaluž?

Pohnula jsem se a zasykla bolestí. Hlava mi třeštila, tělo se třáslo pocitem, který jsem rychle nedokázala rozeznat, a do zápěstí se mi zařezávalo něco ostrého. Otevřela jsem oči a zamžourala do ostrého světla. Když jsem se zorientovala, uviděla jsem před sebou obrovské železné dveře. A ten pocit, který roztřásl mé tělo, to byl chlad. Obláčky páry se mi srážely u úst, jak jsem vydechovala horký dech do mrazivého vzduchu.

Zvedla jsem hlavu a musela rychle zavřít oči, jak mě oslnilo světlo z jediné žárovky, jež mi visela nad hlavou. Zkusmo jsem pohnula rukama, ale měla jsem je svázané za zády.

„Do háje!“ vykřikla jsem vztekle.

V tu samou chvíli se dveře otevřely a dovnitř vešel muž. První, co mě zaujalo, byly ty jedovatě zelené oči. Já takovou barvu získala jenom ve chvíli, kdy jsem přetékala vzteky, ty jeho takovou měly pravděpodobně od narození.

„Vaše výsosti?“ pokynul posměšně rukou. „Snad máte veškeré možné pohodlí.“

Přimhouřila jsem oči a neuhnula před tím ostrým pohledem. Zarputile jsem tiskla čelisti k sobě, aby se mi brada neroztřásla zimou a vzteky. Hodlala jsem zůstat nad věcí.

„Jak jinak,“ odsekla jsem kousavě.

Jeho cynický úsměv pohasl. Došel těsně ke mně a sklonil se níž. V jasném světle jsem si všimla, že je nápadně hezký. Ale v hlubinách toho zeleného jedu jsem viděla jenom hořkost, zlost a chlad.

Zavadil prsty nechtěně o mou kůži a já vydechla. Bylo to proto, že má promrzlá pokožka konečně ucítila teplo. Měla jsem na sobě stále jenom večerní šaty a ty mi nepropůjčovaly žádnou ochranu před mrazem.

Ten muž se na chvíli zatvářil provinile, byla to však jenom sekunda, a hned se vrátil zpátky do své role mučitele.

„Jsem rád, že trpíš. Pro tvého otce to bude větší bolest, než kdybych se jakkoliv dotkl jeho. Jeho slabina totiž netkví v těle, ale v srdci,“ zašeptal vševědoucně.

A já mu musela dát za pravdu. Wrath byl král. Byl to upír a především muž. Nikdy by se nepodvolil jakémukoliv nátlaku. Mohli by ho mučit, mohli by ho přivést na pokraj smrti, ale s ním by to nehnulo, nikdy by se nevzdal. Teď ale měli v rukou mě. Dostali zbraň, o jaké se jim mohlo jenom zdát. Wrath mě považoval za rodinu, byla jsem jeho prvorozeným potomkem, a udělal by všechno, aby mě zachránil. A já se hrozila toho, co po něm tenhle muž bude chtít.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ pronesla jsem s kamennou tváří.

Zkoušela jsem to zahrát jinak. Jenom málokdo věděl, že má Wrath dceru, a jenom hrstka lidí mě viděla. Byla jsem si jistá, že se můj věznitel neúčastnil večírku. Na to působil moc neotesaně, neměl hladkou strukturu, kterou členům propůjčovala glymera.

Usmál se. Podruhé za tu chvíli a já uviděla perfektně bílé špičáky. A i kdyby ne, průvan, jež se prohnal místností a vnutil mi do nosu exotickou vůni koření, by mě ujistil o tom, že mám před sebou upíra.

„Chránila bys stejně všechny členy Bratrstva, nebo se tvá věrná novorozená dušička zodpovídá jenom králi?“ nadzdvihl pobaveně obočí.

„Chránit? Před kým?“ pousmála jsem se.

Dopálila jsem ho. Bylo vidět, že se musí ovládat, aby neztratil kontrolu, a věděla jsem, že to pro něj musí být těžké. Nasvědčoval tomu třes jeho těla, který jistě nepocházel od chladu, protože, na rozdíl ode mě, on byl zahalený do teplé bundy.

„Christiane!“

Naklonila jsem se přes jeho mohutné tělo a uviděla ve dveřích malou blondýnku. Vypadala vyděšeně a křehce. Dívala se na upíra přede mnou jako na jediného člověka na světě. Pomyslela jsem si, že jako pár mi k sobě vůbec neseděli. Ale něha v Christianových očích, jak se můj únosce patrně jmenoval, mě přesvědčila o tom, že spolu mají více než vřelý vztah.

„Odejdi, Amando,“ promluvil na to stvoření mírně.

Amanda ho ale ignorovala. Vykročila kupředu a Christian kopíroval její kroky, jako by se snažil za každou cenu ji před čímkoliv ochránit.

„Tak to je ona?“ vydechla s pohledem upřeným na mně.

Dokonce i její hlas byl křehký. Celá vypadala, jako by stačilo fouknout a rozbije se. Nesourodná dvojice. Muž, který byl vysoký, silný a neohrožený, jeho vlasy měly barvu pekla, temnější, než byla ta moje, oči temně zelené. A proti němu drobná blondýnka, jejíž oči připomínaly barvu velice světlého blankytu.

Christian jí neodpověděl. Vrhl na mě výhružný pohled, kterým mi naznačoval, abych se o nic nepokoušela.

„Moc mě to mrzí,“ položila mi křehkou ruku na rameno. „Ale bez tebe zemřu, Savannah.“

Nerozuměla jsem tomu, co říkala dál, bylo to v řeči, která byla mému otci tolik blízká a mně tolik vzdálená.

„Odcházíme,“ chytil ji Christian za paži a v podstatě ji vystrkal ze dveří.

Položil ruku na páku, která mohutné dveře posouvala, a podíval se mi do očí. Viděla jsem, jak se s něčím pere, ale neměla jsem ani tušení s čím. Nakonec pravděpodobně vyhrál a jeho tvář se zatvrdila.

„Sladké sny…“

A buch! Dveře se zavřely a světlo pohaslo. Obklopila mě tma a zima. Taková zima, až jsem se bála, že ji nemůžu přežít.

Prudce jsem trhla zápěstími, ale měla jsem je svázaná pevně. Nemohla jsem se ani rozhoupat a pokusit se rozbít židli, byla přivrtaná k zemi a kovová. Byla jsem v pasti, tahle místnost byla dokonale připravená na to, aby udržela člověka v nepohodlí a především na místě.

Přemýšlela jsem nad tím, kde to asi jsem a jestli už můj otec zjistil, že jsem zmizela. Jestli to zjistil iAm. Jestli mě hledají.

Oči se mi začaly zavírat. Bojovala jsem s tím a minuty plynuly. Nebo hodiny? Najednou mi začalo být teplo. Tak vlídné, hřejivé. Ztrácela jsem vědomí, usínala.

Když vtom se rozrazily dveře, uslyšela jsem tlumené zaklení, těžké kroky a tlak na mých zápěstích povolil. Něco těžkého a teplého se mi omotalo kolem těla a potom mě sevřely silné paže. Ta vůně koření byla omamující, tak krásná. Musel to být iAm, jenom on voněl takhle. Ale dnes ještě víc. Mnohem líp, mnohem lákavěji.

Pootevřela jsem oči, abych uviděla černou barvu těch jeho, a uklidnila se, že mě odnáší. Ale jediné, co jsem viděla, byla zeleň. Tak jasná, až se mi zatočila hlava, a já omdlela. 

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Králova krev - 8. kapitola: