OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Králova krev - 4. kapitola

08.08.2015 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1653×

Opřela jsem se rukama o zábradlí, které lemovalo terasu, a podívala se k nebi. Zářilo tam tisíce hvězd. A třpytily se jako diamanty. Tady za městem to byl úchvatný pohled. Nadechla jsem se zhluboka mrazivého vzduchu, a když jsem vydechla, můj dech se vysrážel do obláčku páry.

Byla jsem v sídle už třetí den. A pomalu jsem začínala věřit, že opravdu moje tělo nebude prahnout po lidské krvi. Ale že budu potřebovat tu upíří, abych přežila. Takže jsem ani v nejmenším nebyla rizikem pro nikoho z mého okolí.

Zaslechla jsem tiché křupnutí ve sněhu někde přede mnou. Přimhouřila jsem oči a v tu chvíli ze stínů vystoupil iAm. Tenhle Temný mě znervózňoval. Beth mi osvětlila, že v domě bydlí spolu se svým bratrem a jejich záležitosti jsou… komplikované. Sama věděla, že jejich pobyt tady ohrožuje všechny kolem.

Přesto jsem od něj nedokázala odtrhnout pohled. Byl sám jako noc, stejně tak temný. Černé vlasy měl zastřižené do účesu, který nechával vyniknout jeho dokonale řezané tváři. A ty černé oči… Pokaždé mě zamrazilo, když jsem se do nich podívala.

Zavětřila jsem a ucítila čerstvou krev. A když se dostal na světlo, které vycházelo z domu, všimla jsem si, že mu z roztrženého obočí stéká po tváři krev.

„Krvácíš,“ řekla jsem tiše.

Upoutalo to jeho pozornost a jako by si mě všiml teprve teď. Jeho výraz pozbyl ten chladný nádech, změkl a on se dokonce trochu pousmál.

„Je to jenom škrábanec,“ odpověděl mi a zastavil se.

„Mělo by se to zašít,“ podotkla jsem a zaměřila na něj svůj profesionální pohled.

Aniž bych si to uvědomila, přiložila jsem prsty k jeho spánku a odhrnula pár vlasů. Potom jsem se nahnula blíž a prozkoumala ránu. A najednou jsem byla tak blízko.

Srdce mi v hrudi začalo bít rychleji. A Temný nehnutě stál a čekal. Jako by zamrzl na místě. Díval se na mě a já měla pocit, že mu z těch černých propastí tryskají jiskry napětí. Takového, které hrozilo, že mě spálí.

Sjela jsem konečky prstů od spánku ke tváři a bradě. Neuhnula jsem před jeho pohledem. Bůh mi pomáhej, ale v tu chvíli jsem nechtěla nic víc, než dotýkat se ho.

A potom se to stalo. Tak rychle, že jsem se sotva stihla nadechnout. Strhl mě na své tělo a v další vteřině mě políbil. Nebyl něžný… Naopak, zajel mi prsty pravé ruky do vlasů a zaklonil mi hlavu. Tou druhou mě sevřel pevně na stehně. Vnikl mi jazykem do úst a nutil mě spolupracovat.

Než jsem se nadála, oběma rukama mě stiskl pod zadečkem a posadil na zábradlí. Obemkla jsem jeho boky nohama a těsně se k němu přimkla. Bylo to tak divoké…. Tak živočišné.

Z úst se mu vydralo zavrčení a natiskl se na mě klínem. Cítila jsem jeho vzrušení. Vůně temného koření se vznášela ve vzduchu jako příslib něčeho většího.

Odtrhla jsem se od jeho úst a jazykem mu přejela přes tvář, kde tekl pramínek jeho krve. Zasténal a zaryl mi prsty do nohou.

A potom se najednou odtrhl. Ustoupil pár kroků vzad a díval se na mě, jako by to bylo poprvé, co mě vidí.

„Jsi králova dcera,“ řekl a znělo to, jako by o tom ujišťoval především sám sebe. „Tohle není správné.“

Z nějakého důvodu mě těmi slovy přivedl ke vzteku. Seskočila jsem ze zábradlí a urovnala si mikinu, kterou mi vyhrnul.

„A taky jsem dospělá a můžu sama za sebe rozhodovat, co pro mě je, nebo není správné!“ prskla jsem vztekle.

iAm jenom stál a díval se. Oddechoval trochu rychleji, ale to byla jediná známka toho, co jsme spolu ještě před chvílí dělali. To a vlhké rty, které se ještě leskly od mých polibků.

Vykročila jsem ke dveřím a ani se za ním neohlédla. Halou jsem procházela rázným krokem a vnitřně zuřila. Věděla jsem, že se na mě dívá polovina domácnosti, a bylo mi to jedno. Asi se divili, kde se to ve mně vzalo.

Do teď jsem se domem plížila jako stín. Neprojevovala se a byla spíš šedá myška. iAm mě ale donutil probudit své staré já. To, které bylo zvyklé, že se s ním zachází s patřičnou úctou a věnuje se mu pozornost.

„Jedu domů, Beth,“ promluvila jsem k ženě, která seděla vedle Wratha na pohovce a v rukou držela mého… bratra?

„Teď?“ pozdvihla obočí.

„Chci zpátky do svého bytu… Vím, jak se chovat, vím, že si musím dávat větší pozor. Ale mám práci… Tedy alespoň to, co z ní zbylo,“ ušklíbla jsem se.

New York pro mě padl. Zůstala mi místní nemocnice a já toužila po tom, abych se mohla na několik hodin zavřít na sále a přemýšlet jenom o tom, jak zachránit život člověku, který leží na stole přede mnou.

„Někdo tě odveze,“ řekl Wrath a pokynul hlavou Vishousovi.

Ten se okamžitě zvedl ze židle a vykročil směrem ke mně. Neucouvla jsem před ním, ačkoliv budil respekt. Bylo na čase ukázat jim, že nejsem vystrašené kuřátko.

„Jsem dospělá a před domem mi stojí auto. Zvládnu to.“ Dokonce i mně ta slova zněla chladně. A když se všichni zarazili, přinutila jsem se k mírnému úsměvu. „Ale děkuju za ochotu.“

Zamířila jsem ke schodišti, abych si vzala to pramálo věcí, co jsem tady měla a mohla konečně odjet.

„Vrátíš se?“

Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo tu otázku vyslovil. Wrathův hlas byl pro mě jako volání něčeho silného.

Nezastavila jsem se, ale odpověděla jsem. „Ano.“

To jsem považovala za dostatečnou reakci a bylo to poprvé, co jsem promluvila přímo k němu. Slyšela jsem, jak se dveře terasy otevřely, ale i kdyby ne... Ta vůně temného koření mě upozornila, že iAm vešel do místnosti. 

Nepočkala jsem, abych zjistila, jestli mi bude chtít něco říct. Zmizela jsem v patře a na chodbě jsem se konečně uvolnila. Byla jsem sama a to mi postačilo k tomu, abych se cítila o moc lépe. 

Měla jsem v plánu zabalit si svých pár věcí a jet k sobě do bytu. Hned potom k Davidovi... Sice jsem mu poslala několik zpráv, ale volal mi zpátky a já hovor nikdy nepřijala. Musel mít o mě strach. Byl to můj kamarád z dětství a tohle si nezasloužil. 

Tyhle zdi mě pohltily a dávaly mi iluzi, že tam venku není nic, o co bych přicházela, ale tak to nebylo. Byl tam můj svět. Život, který jsem tam nechala, běžel dál a čekal, až se vrátím. Nemohla jsem tady zůstat ani o hodinu déle. Ne proto, že bych nemohla, ale proto, že jsem nesměla. 

„Prý odjíždíš." 

Otočila jsem se a překvapeně se dívala na Laylu. Stála u zdi a nesměle přešlapovala z nohy na nohu. Pochopila jsem, že tahle Vyvolená pod srdcem nosila dítě jednoho z bratrů. Vypadala mile, neškodně... 

„Na pár dní," kývla jsem souhlasně. 

„Víš, Savannah, neměla bych do toho mluvit. Ale chci, abys věděla, že náš král je výjimečným člověkem. A ty se mu hodně podobáš... Nemyslím teď fyzickou stránku, i když to je samozřejmě podoba, kterou nelze přehlédnout. Myslím, že jsi stejně silná. Pravá dcera svého otce. A když mu to dovolíš, ukáže ti, že můžeš být hrdá na to, čí krev ti proudí v žilách," pousmála se lehce. „Jenom jsem ti to chtěla říct." 

A jednoduše zmizela. Stála jsem zkoprněle na místě a ani se nepohnula. Jistě, tohle jsem slyšela už od Beth. Výjimečný muž. Silný král, spravedlivý, odvážný. Milující manžel a otec. A nejen Wrathův, byl to i můj otec, jenom jsem mu nedala šanci, aby se ke mně přiblížil. 

Nevěděla jsem, z čeho jsem měla takový strach. Ale po Layliných slovech jsem své předchozí plány přehodnotila. Můj byt nebude první místo, které navštívím. Měla jsem v plánu zamířit na opačnou stranu města. Někam, kde možná nenaleznu odpovědi, ale kam jsem potřebovala jet. Abych uklidnila vlastní svědomí a ukonejšila alespoň částečně zmatek, který jsem měla v hlavě.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Králova krev - 4. kapitola: