OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Koruna pro hada - 2. kapitola - část 1

11.08.2013 (12:00) • Bledulka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 769×

Ostré sluneční světlo…

„Proboha!“ 

Lily vystřelila do sedu, napůl doufajíce, že se probudí u sebe doma v pokojíčku a řekne si, jak příšerný sen to byl. Ovšem se tak nestalo; když konečně zaostřila, zděšeně zjistila, kde je – totiž v místnosti, která vyhlížela tak děsivě, že by ani nevěřila, že patří do Bradavic.

Moment – je vůbec v Bradavicích?

Snažila se rozpomenout, ale poslední zamlžené vzpomínky připomínaly spíš děravý hrnec, než souvislý děj událostí: hostina, profesorka McGonagallová, tanec s Remusem…

Rychle vstala, ale boty na vysokém podpatku od Mary byly pro její nohy až příliš. Málem se zhroutila zpátky na gauč, na kterém se probudila. Její zmatené pohyby ale probraly někoho dalšího – postava se pomalu hrabala zpoza stolu a Lily v ní zanedlouho rozpoznala Alice.

„Alice!“ vykřikla Lily vyděšeně. 

„Nekřič tolik!“ pokárala ji Alice s rukama na uších.

„Promiň,“ zašeptala Lily a sundala si boty. Potom k Alici bosky dobelhala, třebaže měla pocit, že každý její krok posouvá její žaludek výš.

Alice měla zvláštní dar vypadat vždy dobře: dokonce i teď, když při pokusu vstát málem svrhla celý stůl na zem. Měla tmavě hnědé vlnité vlasy pod lopatky, kulatý obličej a výrazné obočí, zpod kterého na svět koukaly tmavě hnědé velké oči.

„Mám dojem, že je tady skoro celá škola,“ svěřila se Lily a rozhlédla se kolem. „Kolik je hodin?“

„Kvůli tvýmu užasnýmu budíku to možná ještě stihnem na první hodinu,“ ušklíbla se Alice, zatímco ostatní studenti – v podobném stavu jako Lily – odcházeli s malátnými výrazy na tváři.

„Co se včera dělo?“ zeptala se Lily.

„Myslím,“ podrbala se Alice na hlavě, „že tě Mary přesvědčila k pár lokům vodky.“

„Ó můj Bože,“ zalapala po dechu Lily. „Ne! Opila jsem se?“

„No, neřekla bych, žes to dělala za plnýho vědomí,“ souhlasila Alice a vydala se ke křesílku na druhé straně místnosti. „Kdyby tě James nezastavil, možná bys tady dělala striptýz.“

Lily na ni vykulila oči.

„Ne, dělám si srandu!“ zasmála se Alice a sklonila se nad postavou zhroucenou v křesílku. „Mary, vstávej!“

Osobou, kterou se právě snažila Alice vzbudit, byla Mary McDonaldová, v Nebelvíru velice oblíbená a patřila k Lilyiným nejlepším kamarádkám; její vlasy byly vlnité, špinavě blonďaté, měla pihovatý obličej a v očích jí zářila hluboká modř.

Mary vstala a trošku se zapotácela.

„Kolik je?“ zeptala se, přimhouřenýma očima se rozhlížejíc kolem sebe. 

„Nevím,“ odpověděla Alice a zívla. „Ale spala bych.“

„Měly bychom jít,“ usoudila Lily a udělala jeden krok. Zvedl se jí žaludek a zamotala se jí hlava. „Ne, musíme jít.“

„Nikam nejdu,“ prohlásila Mary.

„Je to první školní den, přece ho nezmeškáme!“ zděsila se Lily a sebejistě zrychlila tempo.

Alice a Mary ji následovaly. Lily tomu stále nemohla uvěřit; měla by být na Mary naštvaná, protože ji k tomu donutila? Nebo by měla kárat sama sebe, že to tolik přehnala?

Stanula před portrétem Buclaté dámy a tupě na ni několik okamžiků zírala.

„Tak co bude?“ vyštěkla na ni Buclatá dáma.

Lily se bezradně otočila. Mary pokrčila rameny a zívla.

„Na mě nekoukej!“ prohlásila Alice. „Víš, že si to nepamatuju nikdy.“

Tohle přece nebyla Lily, jakou Lily znala! Matně si vzpomínala, jak jí to včera profesorka McGonagallová říkala, jak vedla prvňáky dovnitř a přitom nadávala Potterovi, že je idiot (Ano, Lily, hlavně, že si vzpomeneš na něj!), ale nemohla přijít na to, co to bylo za heslo.

„Nějaký problém, krásky?“ ozval se Potterův hlas.

Lily by se bývala na místě rozbrečela, ale protentokrát zvítězil chladný odstup, takže si dala ruce v bok, klidně rozespalé Mary vrátila boty na podpatku a bosá pokračovala v cestě na vyučování s rozdílem, že neudělala zastávku v nebelvírské věži, jak plánovala.

„Takhle jdeš na přeměňování?“ ušklíbl se Potter a prohrábl si vlasy. „Jestli jsi zapomněla heslo, stačí se zeptat.“

Lily se zastavila několik schodů pod ním a přemýšlela nad tím, jaké má možnosti.

„Nic jsem nezapomněla, jenom jim dávám lekci, co se může stát, když jim jednou neřeknu heslo,“ řekla Lily a sladce se na Pottera usmála, „takže klidně můžeš jít a dělat gentlemana.“

Lilyin stav její obvyklou rozmrzelost ještě zhoršoval, aniž by si to nějak zvlášť uvědomovala. Pokračovala v cestě dolů a jenom doufala, že Mary a Alice jí vezmou alespoň boty.

Do učebny dorazila několik minut před začátkem hodiny; nejistě nakoukla dovnitř, a když uviděla Joan, potichu na ni sykla. Joan to ale zřejmě neslyšela a dál si nervózně kousala nehty.

„Joan!“ pronesla o trochu hlasitěji.

Najednou za sebou zaslechla kroky. Otočila se a spatřila Bellatrix Blackovou a ostatní zmijozelské, se kterými obvykle chodila na hodiny. Lily založila ruce na prsou a vyzývavě se po Bellatrix podívala.

Bellatrix byla stejně jako všichni Blackové neuvěřitelně charismatická. Nedalo se o ní přímo říct, že by byla krásná, ale její osobnost každého nutila myslet si to. V tmavých očích byla vidět nekonečná domýšlivost, což dokonale doplňovala tím, jak chodila, mluvila i tím, jak se celkově chovala.

„Tak to vypadá,“ pronesla posměšným tónem, „že mudlovský šmejdi letos nemaj ani na boty.“

Lucius Malfoy, Rodolfus Lestrange i Anne Corrylowá se zasmáli, zatímco Zoe Amsbergová víceméně dělala, jako by tam nebyla – kontrolovala si v zrcátku nalíčené řasy.

Lily mlčela a hleděla Bellatrix do očí – rozhodně se ji nechystala vyprovokovat.

Bellatrix si přehodila pramen kudrnatých vlasů, které měla vzadu sepnuté sponou, na druhé rameno a ještě se přiblížila k Lily. Ta mohla nyní zaregistrovat perlový náhrdelník na její hrudi s erbem Blacků a hned ji napadla jízlivá poznámka.

„No, alespoň nemusím nosit erb se svým jménem, aby lidé věděli, jak se jmenuju,“ prohlásila.

Anne Corrylowá je přešla s očima přišpendlenýma ke knížce nesoucí název Ministerstvo kouzel: Od nejprimitivnějších pokusů o vládu až po stabilní systém, aniž by se po Bellatrix podívala. Rodolfus Lestrange ji s trošku zfetovaným výrazem následoval.

„Na rozdíl od tebe, ty šmejdko, vědí, jak se jmenuju, i lidi ve světě!“ opáčila Bellatrix a Lily věděla, že strefila cíl. Teď stačilo napnout luk, zamířit ještě jednou a vystřelit šíp přímo na červené jablko na její hlavě.

„To musíš mít pořádně velký erb,“ zkonstatovala Lily a v příští chvíli už vzduch prořízl hlasitý svist Bellatrixiny ruky, když jí vyťala políček. Lily měla pocit, že jí hlava odletěla až na druhý konec chodby, ale potlačila jakoukoliv známku slabosti.

„Bellatrix!“ Tentokrát to byla Zoe Amsbergová, která hlasitě sklapla zrcátko. „Laskavě s tím přestaň! Nebo nás chceš přivýst přímo k Brumbálovi?“

Lily se posměšně ušklíbla. „Takhle to řeší čistokrevné čarodějky, Bellatrix? Fackou? Není to moc mudlovské?“

Potom se obrátila na podpatku (nebo na patě) a rázně zamířila pryč. Ještě za sebou slyšela, jak se Bellatrix vzteká, a cestou k Joan si mnula červenou tvář. Přisedla si k ní právě ve chvíli, kdy zazvonilo.

„Co se stalo?“ podivila se Joan.

Lily se mimoděk podívala po Bellatrix, která právě usedala do poslední lavice prostřední řady, a nenávistně si ji měřila pohledem. „Bellatrix se stala,“ odpověděla potom.

Joan se zachvěla. Byla to dívka nesmělá, bradu měla špičatou a oči tmavé jako trnky. Vlasy měla hnědé v délce krátce nad ramena; často si do nich zaplétala korálky, anebo nosila čelenky.

„Zahráváš si s ohněm, Lily,“ řekla jí bázlivě a letmo se po Bellatrix podívala. „A při zahrávání si s ohněm může lehce vzniknout požár. To říká babička… nebo to –“

„Dělej, Mary!“ Dovnitř vrazila Alice se svetrem a dvěma školními brašnami v ruce. Mary ji hned následovala, celá udýchaná a v rukou hnědé baleríny.

„Jamesi!“ zasmála se Mary a zavřela za Potterem dveře. „Už tam byla?“

Odpovědí jim byla sama profesorka McGonagallová, která se náhle objevila ve dveřích, přísně si všechny tři změřila pohledem, a pod jeho tíhou se odebrali do svých lavic jako beránci.

Lily se otočila do lavice za sebou, kam právě usedaly Mary a Alice.

„Málem jsme to nestihly,“ zašeptala Mary a podala jí baleríny. Alice horlivě přikyvovala a podala jí brašnu se svetrem.

„Děkuju,“ usmála se Lily.

„Jasný,“ mrkla na ni Mary a otočila se na Pottera, který seděl v lavici za ní. „I James v tom hrál roli.“

Lily se raději obrátila na profesorku McGonagallovou a nazula si baleríny. Joan měla pravdu – někdy Bellatrix až příliš podceňovala, nebo jenom nechtěla věřit, že je tak zlá, jak si o ní všichni myslí. Jenže něco Lily říkalo, že Bellatrix neměla svou dobrou stránku. Nevědomky se podívala na Snapea, sedícího v první lavici, a představila si, že by tak smýšlela o něm. Bylo to absurdní – každý člověk přeci má v sobě různé stránky; dobré i ty špatné, a někdy závisí na tom, která je člověku bližší.

Ještě si živě vzpomínala na to, jak se se Severusem přátelila. Pamatovala si, jak byla nadšená při představě, že spolu budou chodit do stejné úžasně kouzelnické školy. Myslela si, že spolu budou trávit veškerý čas. Ale dnes by si možná přála, aby jí dopis nikdy nepřišel a Severus se nikdy nezměnil v člověka, který dnes seděl v první lavici. Třeba by to pak bylo pro oba lepší – dál by se přátelili, aniž by věděli o existenci černé magie. Blbost! vykřikl hlásek v její hlavě. Severus sám byl černá magie, a bylo pošetilé myslet si, že by to bez ní byl on.

Lily si složila obličej do dlaní a snažila se nemyslet na tolik věcí najednou. Ale myšlenky k ní přicházely po sametových tlapkách, pokradmu a nepozorovaně, a nenavratitelně si vyhloubily místo v její hlavě zrovna tak, jako červíci v jablku.  

Joan si vedle ní zapisovala poznámky, a tak i Lily se jala psacích potřeb a pergamenu.

„Zdá se mi to, nebo tě dneska Blacková propichovala ještě vražednějším pohledem než obvykle?“ zeptala se Alice, když mířily na oběd. „Vážně. Nebo ne?“

„Trošku jsme se nepohodly,“ souhlasila Lily. Právě vcházely do Velké síně, ve které to bzučelo jako v úle. Zamířila k prázdným místům u nebelvírského kolejního stolu a posadila se.

„Moc si o sobě myslí,“ řekla Mary a sedla si naproti Lily.

„Jo,“ přitakala Alice.

„To je proto, že se jí všichni bojí,“ prohlásila Mary a nalila si dýňovou šťávu. „U Merlina, Alice, víc už by sis toho nandat nemohla?“

„Já nemůžu za to, že skoro nejíš!“ ohradila se Alice. „A nad to, já netloustnu.“

„Tak se s tím nechlub,“ zakoulela Mary očima. „Á, miss přichází.“

Lily se doposud jídla ani nedotkla; jenom v rukou pevně svírala knížky a přemýšlela. Mary jí ale zpřetrhala myšlenková vlákna. Miss byla nepříliš lichotivá přezdívka pro Joan, Mary ji prostě nemohla vystát, třebaže jí Joan nikdy nic neudělala.

„Nech toho, Mary,“ řekla Lily.

„Fajn,“ odsekla Mary.

Vypadalo to, že Joan nic neslyšela, nebo to alespoň předstírala; přisedla si, začtená do Denního Věštce, ve vlasech měla růžové korálky, a v nebelvírském hábitu. Lily věděla, že to Mary nenechá bez připomínky, protože ona sama hábity nemohla vystát.

„Jsou černý a neforemný,“ říkávala. „Jsou divný.“

V sedmém ročníku už hábity nebyly povinné, protože většina studentů už stejně bylo plnoletých. Takže dívky většinou nosily sukně a košile s nebelvírským kravatami.

„Super hábit,“ ušklíbla se Mary směrem k Joan. „Jo, ještě se tě chci zeptat, co budeš jíst? Víš, abych se tomu vyhnula.“

Alice do Mary šťouchla ramenem.

„Co je?“ ohradila se Mary a vstala.

„Nemusíš jí dělat ze života peklo jenom kvůli tomu, že nosí hábit!“ namítla Lily, ale to už Mary rázně odcházela pryč.

Joan sklopila tmavé oči ke stolu a nandala si porci pečených brambor.

„Ona to tak nemyslí,“ konejšila Lily Joan.

„Hm, jasně,“ přikývla po chvíli Joan a na chvíli vypadala, jako by Lily chtěla něco říct. Potom se ale nervózně podívala po Alice a její pohled zase směřoval jinam. „Stejně už budu muset jít. Mám kroužek bylinkářství.“

„Uvidíme se po něm?“ usmála se na ni Lily.

„Asi…“ pokrčila rameny Joan a vstala od nedojedeného jídla.

„Lily, ty seš takovej strážnej anděl,“ povzdechla si Alice.

„Kdyby to nebyla Mary…“ zamumlala Lily.

„Jo, ale ona to Mary je.“

„Jenže Mary by Joan přeci nikdy neublížila,“ prohlásila Lily.

„Já vím, že ne,“ souhlasila Alice. „Hele, jdou kluci!“

To byla většinou věta, po které se Lily klidila z cesty. Když šlo o kluky, existovalo pár případů, které se o Lily zajímaly, ale většinou to absolutně nevyhovovalo jejím představám o princi na bílém koni.

Alice vstala a začala zběsile mávat, až málem spadla z lavice.

„Alice!“ sykla Lily poděšeně, když uviděla, jak si jí Potter všiml a teď míří k nim.

„Ahoj!“ pozdravil Potter a přisedl si k Lily. „Jak se máš?“

„Jako by mi tvoje přítomnost měla náladu zlepšit,“ odvětila Lily kysele a sledovala, jak Alice skočila kolem krku Franku Longbottomovi. Proč nemohla mít někoho, jako je on? Věrný, milý, chytrý, hezký–

„Víš, co mi malí ptáčci zpěváčci pošeptali, Evansová?“ zachechtal se Potter a šťouchl do Petera Pettigrewa. „Že včera se naše primuska-“

Lily ho plácla do ramene.

„Mlč!“ vyštěkla a neklidně se podívala po Čestném stolu; profesoři si naštěstí ničeho nevšimli a dál o něčem diskutovali.

Potter se ušklíbl a nacpal si do pusy masovou rolku.

„Co si ji třeba alespoň rozpůlit, než si ji do pusy strčíš celou?“ nakrčila Lily nos a vstala. „Uvidíme se potom, Alice?“

„Jojo,“ přikývla Alice nepřítomně.

„A Evansová!“ ozval se Potter, když už byla Lily v polovině cesty. „Heslo je Bodloš!“

Lily se na něj tak naštvala, že s ním nepromluvila po zbytek dne. Ne že by jejich rozhovory obyčejně dosahovaly velkých čísel, ale Lily ho celý den ignorovala úplně. Kdekoliv se objevil, Lily zkrátka odešla. A když už se mu povedlo ji zastihnout, tvářila se jako by vedle ní nikdo nebyl. Nakonec se ale stejně ukázalo, že to byl jeden z těch horších dnů – a to částečně i proto, že se večer dostavila pozvánka na Křiklanovu večeři pro oblíbence.

Profesor posílal každý rok obálku s fialovou sametovou mašlí, uvnitř byl stejný text, a v Lily tyto obálky pokaždé budily stejný zoufalý pocit.

„Zítra večer?“ lkala Lily. „Už teď mám spoustu povinností!“

„Tak tam nechoď,“ prohlásila Alice ze svého křesílka u krbu, kde jí Mary zaplétala cop.

„To nejde,“ zakabonila se Lily. „Křiklan se mnou počítá.“

„Tak se vymluv na to, že ti není dobře,“ navrhla Mary.

„Víš, že neumím lhát,“ zavrtěla Lily hlavou a odložila obálku na stolek.

„Potom to teda vypadá, že tam budeš muset jít.“

Lily by to bývala věděla i bez Mary. Její první den katastrofou začal a katastrofou skončil, Lily nezbývalo nic jiného, než se hořce vydat do dívčích ložnic, zalézt do postele a usnout, protože další nával problémů už by ji porazil na zem. 

Autor: Bledulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Koruna pro hada - 2. kapitola - část 1: