Koruna pro hada - 1. kapitola - část 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Zoe se musí vypořádat s návratem do školy. Ale neví, jestli je její postavení ve zmijozelské společnosti stále stejné...

06.08.2013 (15:00) • Bledulka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 714×

Zoe věděla, že když matce neustoupí, bude to pak ještě horší.

Z oken jejího pokoje bylo vidět na TESCO, před kterým parkovala dodávka. Proto ji lidi, co šli právě po ulici, museli obcházet, a po silnici projíždějící auta zase musela zastavovat, aby se vyhnula chodcům. Nedaleko od dodávky se právě cyklista srazil s nějakým chodcem a teď na sebe hulákali přes strážníka, který se jim marně snažil domluvit, ať toho nechají. Její pokoj byl snad nejhorší v celém bytě.

„Mami!“ zaječela a s dupáním rázně vykročila ke dveřím. „Celou noc jsem nemohla usnout, protože tam byli opilci! Dala jsem si hlavu pod polštář, ale vůbec to nepomohlo!“

Zoe otevřela dveře do jídelny, kde se v rohu choulila i dlouho nepoužívaná kuchyňka. Všechno jídlo, které se v tomhle bytě dostalo na talíře, pocházelo z dolní kuchyně, kde vařili domácí skřítci.

Zoe matku uviděla hned – seděla v čele poměrně obyčejného stolu, místo talíře před sebou měla noviny, na nich skleničku s džusem.

„Zoe, říkala jsem ti, že teď je tvůj pokoj v rekonstrukci, jak jsi přece chtěla,“ řekla jí matka klidně, aniž by vzhlédla od novin.

„Jo!“ přitakala Zoe a na chvíli se zatvářila nechápavě. „Ale nečekala jsem, že se do toho pustíš tak brzo! Mohla jsi přece začít až dneska!“

„Alespoň to bude dřív hotové…“ mínila paní Taifelerová přesvědčeně, konečně na dceru pohlédla a přitom si dala pramen špinavě blonďatých rovných vlasů za ucho.

„Až to příště budeš dělat, tak ať je to praktičtější – proboha!“ Zoe si rukama musela zakrýt oči, protože do kuchyně právě napochodoval matčin nejnovější manžel, který byl o deset let mladší než Zoein dědeček. A co bylo horší – Charles tam sice napochodoval, ale ke zděšení jeho nevlastní dcery neměl ani župan.

Zoe teď opilci, kteří jí v noci hulákali před okny, přišli jako docela obstojná varianta, protože tenhle podivný rodinný život jí začínal vyžírat mozek.

Ta mrcha Carol, pomyslela si Zoe, když se vrátila k sobě do pokoje, vypařila se, a teď mám na krku šílenou matku a otce, kterej by mi mohl být dědečkem. No, Zoe, ty teda válíš.

Hodiny tikající přímo nad obrazem římského kostela hlásily, že je půl jedenácté dopoledne.

Zoe na ně chvíli zírala, aniž by cokoliv jiného udělala, a potom vstala, nasoukala se do světlých otrhaných džínů a natáhla si bílé tričko, které by snad mohlo být po starším bratrovi, který odjel studovat do Kalifornie. Kdyby ovšem Zoe takového sexy opáleného bratra měla. Ve skutečnosti totiž měla jen starší sestru, která by si na sebe tohle tričko možná i vzala, ale rozhodně by si ho nekoupila.

„No – určitě tě zajímá, jak se dostaneš na nástupiště!“ ozval se z jídelny matčin hlas.

Zoe si v předsíni sedla na kufr a rozhodla se čekat tam tak dlouho, dokud ji matka nepošle třeba na létajícím koberci. Několik minut jí v uších zvonilo ticho a potom se ozval klapot podpatků…

„Poslala bych tě taxíkem, klidně bych ti to udělala, jen kdyby ti to vadilo. Jsou to tři týdny – tři týdny – co jsem ti řekla, ať si to zařídíš, ale někdy se mi zdá, že jsi pořád ještě dítě,“ řekla matka a hodila Zoe klíčky. „Zkus se nezabít, nerada bych tě seškrabovala z nějaké silnice společně s mým autem.“

„Díky, mami,“ zašveholila Zoe a zachrastila klíčky. „Neboj, nic se nestane.“

„To auto není ani rok staré, takže pokud nenarazíš na trolly u semaforů, mělo by to být v pořádku,“ zavolala za ní ještě matka a potom se napila z šálku. Zoe matku ještě objala, což se neobešlo bez komentáře. („Najednou máš lásky na rozdávání, že?“)

„Mějte se tu!“ Zoe matce zamávala a potom i s klíčky začala sbíhat všechny ty schody.

To auto poznala skoro hned, i když s ním ve skutečnosti nikdy nejela. V moři starých plechovek se blýskal “ani ne rok starý“ tmavé modrý Ford se sklem bez toho nejmenšího škrábance, dokonale černými pneumatikami, které vypadaly, jako kdyby nikdy neopustily tuhle silnici (což bylo dost možné, vzhledem, k tomu, jakými všemi způsoby se paní Taifelerová – Zoeina matka – dokázala přesunovat z místa na místo) a už zvenku bylo vidět na sedačky z černé kůže.

No, pomyslela si Zoe, to čeká přímo na mě.

To, že Zoe uměla řídit, bylo divné i v tom jejím světě, ale naučila se to, protože ještě před rokem bylo jejím největším přáním osamostatnit se, stejně tak, jako to udělala Carol.

Zanedlouho – bylo to dřív, než se z těch šedých mraků na obloze spustil déšť – už Zoe byla na místě. Zastavila na parkovišti a mezitím přemýšlela nad tím, jak se to auto odsud dostane. Možná si pro něj matka přijde, možná to udělá Charles. Nebo ho tady nechají a koupí si nové.

Zoe asi pět minut seděla na místě a se zavřenýma očima se modlila ke všem svatým, aby to nebylo tak hrozné, jak si to celé léto představovala; její barvité představy totiž byly často tak hrozivé, že by se jich bál i krotitel draků. Dostala se k závěru, že to tak příšerné být nemůže, v malé přihrádce nahmatala krabičku cigaret i zapalovač a zapálila si. Za celý život přeci zažila mnohem horší věci než dotěrné otázky a prapodivné pohledy. A taky pocit viny.

Zatřepala hlavu a naložila kufr do vozíku (Zoe raději nechtěla vědět, jak při tom vypadá - vzhledem k váze zavazadla) a klíčky potom prohodila okýnkem, které zavřela zvenku, ale malá škvírka asi tak na dva prsty přesto zůstala.

Celou halu vzala křížem, poněvadž se chtěla vyhnout pozvraceným rohům a i holubům na velkých hodinách. Mudlové jí nevěnovali nejmenší pozornost; proplula davem a potom pokračovala na nástupiště. Na to své dorazila, když bylo za pět minut jedenáct.

„Remusi!“ zaječela Zoe a vrhla se mu kolem krku.

Remus Lupin. Zoe se s ním seznámila v pátém ročníku. No, sice se s ním kdysi seznámila i v tom prvním, ale jelikož byl až příliš tichý, zkrátka proplul její myslí jako “ten z Nebelvíru“. A od pátého ročníku byli docela kamarádi, ačkoliv to bylo proti všeobecně uznávanému pravidlu, že Zmijozel a Nebelvír se musí nenávidět.

„Ehm, tati, mami, tohle je Zoe Amsbergová,“ řekl Remus a Zoe se kousla do rtu.

„Jejda. Dobrý den,“ pozdravila a podala si ruku s jeho rodiči, kteří se tvářili ustaraně a jaksi unaveně zároveň. „Já jsem Remova spolužačka.“

„Z Nebelvíru?“ zeptala se paní Lupinová. Byla to vysoká pohublá žena se stejně ustaraným výrazem, jaký měl na tváři většinou Remus.

„No…“ začala Zoe, ale Remus ji přerušil: „No jo. Je ale o rok níž, takže jsem se o ní ještě asi nezmínil.“

„Jo, o rok níž,“ přitakala Zoe zvesela.

„Takže já už asi půjdu, uvidíme se na Vánoce,“ řekl Remus a usmál se na matku.

„Kdyby něco… cokoliv… tak napiš. Měj se tam hezky, zlato,“ rozloučila se s Remusem jeho matka, několikrát ho objala a políbila na obě tváře.

„Tak ahoj!“ zavolal za rodiči ještě přehnaně nadšeně Remus a potom se otočil k přepážce.

„Já vypadám mladší?“ zašvitořila Zoe a napodobila jeho matku, jak ho líbá na tvář. „No, když mi to řekneš, až mi bude třicet, určitě to potěší.“

„Táta i máma nemají Zmijozel zrovna v lásce,“ začal vysvětlovat Remus. „Promiň.“

„To nic,“ Zoe mávla rukou. „Však já to chápu, no. Páni! Já ti toho mám tolik říct! Ta svatba – no to bylo ale fiasko! Dědeček Louis si to totálně spletl, takže místo do hotelu dorazil do nějakýho strip klubu, kde na něj zavolali policajty, protože je otravoval. A dokonce na ně vytáhl hůlku, takže lidi z ministerstva museli těm mudlům změnit paměť, aby si mysleli, že na ně vytáhl pistoli. No, než jsme na něj přišli, málem už byl další den. A to jsem ti říkala? Jak potom – “

Zoe se musela na chvíli zastavit, protože právě stanuli před přepážkou; jako taková přepážka nevypadala nijak zvláštně – zkrátka obyčejná, taková, jakou Zoe vídávala v mudlovských filmech. Když se však proti ní rozběhla, nebyla za idiota, co naráží do zdí, ale objevila se na druhé straně.

„Cože jsem to říkala? Jo, ty šaty. Máma měla krásný šaty, ještěže je bohatá, protože ty svatby fakt přijdou draho. No jo, Lucius tam podpálil fíkus – omylem. No, a taky matčin župan. A byl tam i Black, teda on fakt zdrhnul? No, Bella určitě neměla radost.“

Zoe za sebou táhla kufr a mezitím si rozbalila lízátko, které si strčila do pusy.

„A jinak?“ zeptal se Remus, když se dostal ke slovu.

„Ale jde to,“ odpověděla Zoe. „Však teď je to hustý. Jako doma myslím. Máma kupuje úplný zbytečnosti, jen aby se jí udělalo líp. Máme doma několik jasně oranžových županů.“

„Županů?“

„No jo. To jsme totiž byly na Příčný…“ Zoe málem narazila do sloupu, takže musela na chvíli zmlknout a hloupě se zachichotat vlastní pošetilosti. „Ale oranžová mi docela sluší. A Charles – ten matčin nejnovější vyvolenej – na ně bohužel zapomíná, takže se doma producíruje bez… čehokoliv. Je to právník, ale chová se jako – ne, oba dva se chovají, jako kdyby jim bylo dvacet. No ne – to je vážně Andromeda? Bez těch nánosů make-upů vypadá docela normálně, že jo?“

Remus se na chvíli zahleděl na drobnou dívku s hustými hnědými vlasy, která měla v šedých očích mírně švihlý výraz a rázovala si to po nástupišti ve školní uniformě, potom odpověděl: „Podle mě jí to takhle sluší víc.“

„Podle tebe je každá holka hezká. I ta vaše plochá Rustonová. Myslíš si, že je hezká? Podle mě vypadá v obličeji jako myš. A vždycky, když s ní někdo mluví, tak je rudá. Je divná.“

„Mně přijde docela sympatická,“ řekl Remus a zastavil se.

„No jo. Schválně, co si myslíš o mně?“

„Že když se se mnou okamžitě nepřestaneš bavit, tak tě Anne stáhne zaživa z kůže,“ odpověděl Remus klidně a s úsměvem. Jeho tvář ale stejně nějak posmutněla, i když se na ni usmíval.

„Anne?“ zasmála se Zoe. „No, ráda tě nemá, ale to spíš Bellatrix by k tomuhle měla námitky. Anne zastává názor, že dokud se to netýká jí, ať si každej dělá, co chce. Jo, kde ji vidíš?“

„Nechci na ni ukazovat, ale je u lokomotivy.“

Anne Corrylowá chodila do stejného ročníku jako Zoe, dokonce spolu sdílely i pokoj a kdysi ve čtvrtém ročníku pro ně obě byla fialová oblíbená barva, párkrát si spolu sedly na hodině. Ano, byly docela kamarádky.

Zoe se otočila. Anne vážně u lokomotivy byla, ale rozhodně tam nestála sama. Anne byla stejně vysoká jako Zoe, jenom měla trošku kostnatější ramena a hnědé vlasy tak po lopatky, a když se člověk podíval blíž, nemohl si nevšimnout, že má modrozelené oči a výraznější pihu na tváři, kterou jí její sestra pojmenovala.

„A o ní si myslíš, že je hezká? Podle mě ani moc ne, spíš…“ Zoe na chvíli přestala, jak se musela zamyslet, ale potom její mysl uchvátila další myšlenka: kde je Lucius? „Neviděls Luciuse?“

„Ani ne,“ odpověděl Remus a potom se podíval někam dál. „Hele, asi už budu muset jít, takže…“

„No, jasný,“ přikývla Zoe a objala jej. „Uvidíme se. Nevím, kdy přesně, ale určitě se uvidíme.“

Konečně se zaměřila na lidi, kteří stáli vedle Anne. Muž stojící nejblíže měl sametový hábit barvy švestky, musel být o něco vyšší než byla Zoe, měl tmavý klobouk, zpod něhož vykukovaly už našedlé vlasy. V očích měl velice inteligentní výraz, takový chytrý a nadřazený, který Zoe už někde viděla – no jistě, ten samý měla Anne. Žena vedle toho muže byla bledá a vysoká, jakoby obživlá antická socha, dokonce měla i podobně zapletený účes. To musela být Annina matka. A jako poslední tam byla Bianca Corrylowá, Annina o rok mladší sestra, která měla po pás dlouhé andělské kudrliny a kulatý obličejík. Takže celá Annina rodina v celé kráse a bohatství.

„Sbohem, Medvídku,“ říkal právě pan Corrylow Anne a políbil ji na čelo. To samé řekl i Biance, akorát, že jí nazval Andílkem.

Pan Corrylow byl ředitel odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Ze všech Denních věštců, které kdy Zoe četla, vyhlížel velice přísně a autoritativně, takže Zoe rozhodně nečekala, že první věc, kterou od něj kdy uslyší, bude: „Sbohem, Medvídku.“

Pan i paní Corrylowi (až poté, co si pan Corrylow nandal sametové rukavice a prsteny) odešli a Bianca odtančila za Regulusem, Nan, Andromedou a Hortense, Anne si Zoe chvíli měřila a po dvou měsících, kdy se neviděly, řekla: „Jela jsi sem autem, že ano? Viděla jsem tě, jak tam sedíš, pokud to ovšem nebyl tvůj klon.“

„Byla jsem to já,“ ujistila ji Zoe a společně se daly do chůze. „Slyšela jsi, co udělal Black?“

Anne trošku nakrčila nosík. „Jo. Idiot.“

„No jo. Každej máme něco. Neměly bychom už jít? Už je za tři minuty jedenáct.“

„Fajn,“ svolila Anne a zastavila se u vagonu. „Tady?“

„Co já vím, kde Lucius zakotvil.“

„Na konci vlaku. Nebo spíš Bellatrix, kdybych měla být konkrétnější. Místa vybírá Bellatrix, i kdyby Luciosovy přednášky a alfa samci byiy početnější.“

„No fajn. Tak teda tudy. Tvůj táta ti říká “Medvídku“?“ nedala se Zoe, když za Anne nastoupila do vlaku. „No vážně? Prý je to po ministrovi druhý nejmocnější muž Anglie. A říká ti – “

„Mám se tě zeptat, proč ti tak neříká tvůj táta?“ odsekla Anne ledově a dál pokračovala v cestě.

„Tvoje rodina je ožehavý téma, co?“ ušklíbla se Zoe, kterou poznámka o jejím otci příliš z míry nevyvedla.

„Moje rodina je moje rodina. Tvoje je tvoje. Já s tímhle tématem nezačala – no to snad není pravda.“ Anne se náhle zastavila a složila si obličej do dlaní.

Zoe přes Anne nakoukla, aby zjistila, co ji tak vyvedlo z míry. Sirius Black, hledící z otevřeného okna, v ruce cigaretu, to muselo Anne vyvést z míry, protože by to vyvedlo z míry každého, kdo byl holka, nebo byl teplý – ale vážně, dokonce i Anne?

„Co je?“ neodpustila celkem zbytečnou otázku Zoe. Přestože ona byla spořádaná (víceméně) čistokrevná čarodějka a on krvezrádce, Zoe se líbil. Ona byla vždycky na ty špatné, a když ona je ze Zmijozelu, kde jsou špatní všichni, je pro ni špatný ten, kdo chodí do nenáviděného Nebelvíru a ještě k tomu zradil krev?

„Nic. Jen ho nesnáším. Koukni se na něj, král arogance,“ prohlásila Anne povýšeně. Královna arogance, ušklíbla se Zoe v duchu, ale nahlas neřekla nic.

„No, tak už běž,“ popohnala ji Zoe, kterou už nebavilo čekat v uličce.

Anne zvedla hlavu a hrdě pokračovala dál.

„Neztratily jste se náhodou?“ zeptal se s úsměvem Black a opřel se o dveře svého kupé. „Řekl bych, že vaši jsou spíš nalevo, mně můžete věřit. Já si na takový věci dávám pozor.“

„Nikdo se tě o radu neprosil,“ vyštěkla Anne. „Proč se prostě jenom neusmíváš? Když u toho mluvíš, nezkratuje ti potom mozek? Příliš věci najednou? Já nestojím o moudra tvé inteligence.“

„Jen se zajímám,“ ušklíbl se Black.

„Kdybys byl tak laskav a uhnul?“ zeptala se Anne jedovatě.

„Jak je libo, princezno,“ řekl Black, „ty mi vždycky zaručeně zlepšíš náladu. Pořád usměvavá, no co bychom bez tebe dělali, Corrylowá.“

„Idiote.“

„Ty, Anne,“ ozvala se Zoe, když konečně prošly. „Obyčejně se na své nepřátele tváříš, jako bys z nich chtěla strhat všechno oblečení?“

„Cože?“ zasmála se Anne. „Já z něj nechtěla strhat…“

„Takže jsi spíš chtěla, aby on to oblečení strhal z tebe?“

„Ne! Ne! Ne! Black je idiot. A vůbec mě nepřitahuje.“

„Jak myslíš… Luciusi! Co to tam vyvádíš?“

S Luciusem už si Zoe rozuměla od prvního ročníku. Vždycky měli stejné názory na věc, Zoe ho tak trochu považovala za svého bratra (a vzhledem k tomu, že oba dva měli víceméně stejnou barvu vlasů, mohlo je za sourozence považovat i okolí).

„Zoe!“ Lucius vyskočil z kupé, vlasy měl snad ještě blonďatější, než když se viděli na svatbě, a v ruce cigaretu. „Pojď obejmout starýho bracha!“

Zoe první odvezla svůj kufr do kupé a teprve potom udělala, co řekl.

„Takže fajn. Otázka: co dědula? Jak to snesl, když jste ho vyhostili z toho klubu? Nebyl zklamanej?“

V jejich skupině byl Lucius nepostradatelný, protože byl naprosto levý na vycítění emocí, takže kdykoliv měl někdo nějaké problémy s někým dalším, Lucius si toho nevšiml a obešli se bez trapného vypjatého ticha. Ale na druhou stranu Lucius už pekelně dlouho (snad od doby, kdy Bellu poprvé spatřil v noční košilce) slintal po Bellatrix, což často narušovalo jejich harmonii (nebo to, v čem žili).

„Ani ne.“

V kupé už byl Rodolfus, který seděl u dveří a v očích měl typický zhulený výraz; jeho hlava byla vlastně takový pytel plný trávy na hulení. Bellatrix seděla naproti a pilovala si nehty – její oblíbená činnost, která zaostávala hned za mučením nově příchozích prváků. A potom Anne – ta se usadila vedle Bellatrix a vytáhla si knihu.

Každý měl v jejich skupině nějakou funkci. Lucius eliminoval počet trapných situací a emocionálního vypětí. Rodolfus nikdy nepohrdl žádnému druhu zábavy, při které šel mozek do kytek, takže na něj bylo spoleh, že vždycky má něco s sebou. Bellatrix byla ta sexy, ta nedosažitelná, ta krutá. Byla jako diamant za sklem – Lucius ji vídal denně, mluvil s ní denně, dokonce na ni denně sahal, ale stejně se nikam nedostal – a to o něj stálo hodně holek. Anne byla chodící učebnice, tak trochu šprt a byla často dost nepříjemná – nezajímala se o vztahy ani o kluky, prakticky žila učením. V jistém slova smyslu byla taky nedosažitelná, protože to prostě byla tatínkova holčička, Anne. A Zoe… Zoe sama nevěděla, co tady pohledává. Prostě se mezi ně nějak narodila, bylo jí předurčeno stát se součástí téhle party ještě dříve, než se vůbec naučila pořádně chodit.

Zoe se oklepala. Často upadala do chmurných myšlenek ohledně sebe, přepadaly ji pocity méněcennosti, i když jí odnepaměti do hlavy vrývaly, že je něco víc. Jenže Zoe ten pocit neměla. Dokázala nad tím přemýšlet celé dny bez přestávky, bylo to příšerné.

„Takže co prázdniny?“ zeptal se Lucius.

„Monako,“ odpověděla Anne.

„No,“ protáhla Bellatrix, „USA.“

„Německo. Návrat ke kořenům, teda to západní,“ řekla Zoe a raději sklopila zrak.

Když Rodolfus mlčel, Lucius se zatvářil nesmírně vážně a tajemně a potom spustil: „Otec mi to dovolil. Bylo to hustý, fakt, že jo. Bell, tohle je začátek. Co vaši rodiče na to?“

„Můj otec s tím nemá problém,“ odpověděla hbitě Anne a na chvíli odvrátila pohled od knížky. „Matka taky ne. Jenom Bianca. O nic nejde.“

„Moje matka s tím problém má,“ odfrkla si Bella. „Jsem na to prý moc mladá. Nedostudovaná. Hloupá.“

„Zoe?“ zeptal se Lucius.

„Já se vlastně neptala. Koukněte, bylo toho moc a já si nejsem jistá, jestli bych byla přínosem.“

„Pro Pána zla je přínosem každý, kdo je čistokrevný,“ zazpívala Bellatrix.

Zoe se beze slova otočila k oknu a sledovala proudy aut mířících z Londýna. Trvalo jí několik vteřin, než si uvědomila, že je mezi nimi i modrý Ford, kterým se dostala na nádraží… Auto jelo poměrně rychle, ale ač se Zoe snažila sebevíc, nikoho za volantem neviděla. Takže matka ho začarovala tak, aby si to teď štrádovalo silnicemi a potom se vrátilo, zamyslela se Zoe, hustý.

Vlak se řítil docela maličkatými vesničkami s malebnými domky a s poli plných krav a stády chundelatých ovcí. Sem tam byli vidět i koně a psi, kteří se snažili srovnat rychlost s vlakem. Obloha byla šedivá a každou hodinou, která uběhla, šedla ještě víc, až kolem páté hodiny začala tmavnout úplně. Poslední hodinu cesty jeli už za úplné tmy, při níž všechna okna pohltila neprostupná a neprohlédnutelná tma.

„Za pět minut budeme v Prasinkách. Prosím, dbejte na to, že vaše zavazadla budou do hradu dopravena samostatně.“

Po tomto pokynu se v uličce začaly tvořit hloučky studentů, které postupně přešly v dlouhou řadu, jenž se lehce otřásla, když vlak s trhnutím a následným skučením a pískáním zastavil.

„To už jsme tady?“ zeptal se Rodolfus a snažil se zaostřit na zamlžené okno.

„Už to tak bude, kámo,“ přitakal Lucius a vstal.

Zoe ho následovala a otevřela dveře do uličky. Nechali přejít největší chumel, který se valil ke dveřím jako ke své poslední spáse, a potom už za ostatními vyšli ven, na nástupiště v Prasinkách.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Bledulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction