OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Know more - Prolog + 1. kapitola

O půl jedenácté jsem vyšla do patra.  Dneska jsem měla šestnáct a ta debilní oslava mě zabíjela. Merline, bylo to k smíchu. Chtěla jsem být se svými přáteli z Krásnohůlek zalezlá v nějaké nepoužívané místnosti zámku a chlastat tam ukradenou ohnivou whisky a ten driák, co minulý rok přinesl Troy z krámku své mudlovské babičky. Vlastně cokoliv by bylo lepší, než tvrdnout v tomhle starobylém domě mého adoptivního otce a přetvařovat se před lidmi, co to melu, před starci, které už v životě neuvidím. Tracy, jeden ze skřítků, mi přinesl zaslouženou sklenici vína, ale ještě než jsem se stihla napít, zkazil mi chuť výhled na zeleně plápolající krb a dobře známou siluetu v něm. Žena z něj vystoupila a jakkoliv jsem se snažila dělat neviditelnu, zamířila ke mně.

„Neměla bys to pít, zlatíčko,“ upozornila mě neupřímně mile madame Gisele Leroyvoá, Armelova matka. Radši jsem před ní zamlčela fakt o tom, že je to debilní vymetená kráva a nejradši bych ji právě teď strčila dolů z toho šest metrů vysokého balkónu, na kterém jsme všichni poklidně korzovali. Ráda bych jí vypíchla oko vidličkou a jazyk usekla mečem z výstavky ve vstupní hale, a pak jí do toho stoletého vrásčitého ksichtu vyřvala přednášku o tom, že nemá právo mi tykat jenom proto, že je asi třicetkrát starší. Jako bych mohla za to, že mě Lucius nepočal v době, kdy zemi ještě brázdili dinosauři.

„Jak myslíte, babičko,“ zaševelila jsem. Zvedla jsem ruku a vylila sklenici za zády. Nenáviděla, když jsem jí tak říkala a nenáviděla, když jsem se jí dívala zpříma do očí. Zakládala si na tom, že je vyšší než většina ostatních. No, smůla kámo, podpatky jsou podpatky.

„Mami!“ Armel k nám přiběhnul a objal svoji matku a oslintal jí při polibku na tvář. Nechutná podívaná. Dost se potil a tikal očima sem a tam. Takže se něco stalo. Výborně. „Mami, mohl bych s tebou mluvit?“ Tahal ji za rukáv drahého stříbrného hábitu a jí se to vůbec nelíbilo. Zároveň tikal očima po mně. Že bych něco provedla? Třeba přišel na ten rozbitej lustr. Ale… vždyť už byl starší než tři století, komu by záleželo na takovym starym krámu? No, dobrá… stál stejně jako byt v Paříži… detail.

Aniž bych pátrala po skutečném důvodu Armelova tyátru, vrátila jsem se do baráku. Zbavila jsem se staré čarodějky Moralové, která se mě věčně snažila poučovat a úlevně jsem si dole v přízemí všimla Isabelle. Bavila se o něčem s Armelem a dobře se bavila. Vcelku jí to slušelo, no, mně víc. Upravila jsem si výstřih, ale cokoliv jsem měla v plánu dál, překazil mi to ten idiot, co mě zezadu chytil kolem pasu a přitáhl mě o dva kroky zpátky.

„Co-“ vyprskla jsem. Dotyčný, za pár okamžiků bezhlavý, v lepším případě bez genitálií, mi zacpal rukou pusu. Zůstala jsem stát jako přikovaná. Ten muž si mě přitiskl k sobě, takže se všechny moje hmatové receptory přesunuly na záda, aby mohly vnímat tu tvrdou velkou hruď. Moje šaty měly volná záda, takže ta saténová košile příjemně chladila.

Pak mě dotyčný pustil a před obličejem spustil tmavě zelenou krabičku. Chňapla jsem po ní. Uhnul. Zasmál se. Vážně vtipné. Uraženě jsem si odfrkla. Pak se dotyčný nahnul a jeh ledový dech se mi otřel o ucho. Voněl perfektně.

„No tak, hned ti to dám. Všechno nejlepší, Tenebrae,“ zašeptal mi dva centimetry od ucha hluboce posazeným sameťáčkem. Tenebrae? Moje druhé jméno…?

„Draco?“ vypískla jsem a otočila se k němu čelem. Byl o dvě hlavy vyšší než já, dvakrát tak vypracovanější ramena než posledně, dvakrát tak sebevědomý přidrzlý úsměv. Málem jsem zapomněla, jak se dýchá. Merline, mám nejhezčího bratra na světě. Proč si mi to udělal? Proč bratr?!

„Ahoj,“ hlesl a konečně mi dal onu krabičku. Popravdě, už mě nezajímala. Topila jsem se v jeho mně identických očích barvy oceli a nemohla se vynadívat na Dracovu dokonalou alabastrovou kůži. Přesně jako já. Bylo tak úžasné se dívat do vlastní tváře v mužském vydání.

Dokonale jsem teď pochopila důvod, proč jsem pro muže tak nádherná. Ne, nelichotím si. Pravdu člověk holt nezapře. Mám to v rodě, tu dokonalost. Nemá smysl si nic zapírat. Jsem krásná a Draco… bože, on je snad ještě krásnější.

„Co tady chceš?“

„Taky tě rád po těch čtyřech letech vidím,“ poznamenal naoko ublíženě. Pokrčil rameny. Posiloval? Nebo má prostě dar? No, pravděpodobně obojí.

„Ví o tobě ten tyran?“ Hlavou jsem pohodila směrem k Armelovi; probodával nás pohledem. „Ví,“ odpověděla jsem si sama a potěšeně.

„Proč jinak by byl tak nasranej a nervózní?“

„Protože mám narozeniny? Já jsem důvod sama o sobě,“ mínila jsem a přiznejme si, pravdivě. Armel mě ani Izzie nemiloval. Bydlely jsme pod jeho střechou jen díky té sumě galeonů, co mu přibývaly v bance každý měsíc. 

„Nevěř si tolik, sestřičko. Když jsme s otcem přišli a on nás uviděl, zezelenal a skoro se složil. Asi jsme ho mile překvapili.“

„On je tady i Lucius?“ tentokrát Draco jen neurčitě pokrčil rameny a jeho veselá tvář se změnila v kámen. Schoval se pod tu typickou Malfoyovskou masku jako šnek do ulity. „Zase jste se pohádali?“ ptala jsem se opatrně. Neviděla jsem Draca třicet devět měsíců, Luciuse ještě o něco dýl, ale beztak jsem věděla skoro všechno. Myslím, že ta sova co nám nosí poštu, musí mít nejlepší kondičku na světě.

Draco se ironicky pousmál. „No, řekněme, že jsme se od posledně ještě neusmířili.“

„Bitka byla?“ ptala jsem se s nadějí.

„Prohrál bych,“ zamítl to systematicky Draco, no, už zase se usmíval. „Nechceš vědět, cos ode mě dostala?“

„Hm?“ No jo! Ono mi to kromě sebe přineslo i něco jinýho. Rychle jsem strhla mašli a otevřela saténem potaženou krabičku. Byl tam… řetízek. Stříbrná šňůrka s onyxovým kamenem na konci. Pravda, že by ten kámen neuvěřitelně symetrický a okraje byly vyplněné stříbrem. Ale pořád to byl kámen. Stejně krásný jako dalších dvacet u mě ve šperkovnici. Ale byl Draca. A Draco stál u mě a díval se na mě. A ten kámen byl určitě šíleně drahej. Jo, Annabelle, je to drahokam. No tak… Jo. Zářivé jsem se usmála. „Jééé…“

Draco se prohýbal v záchvatu smíchu. Zamračila jsem se a on okamžitě přestal a rádoby zvážněl – oči mu zářily smíchem. „Jééé…“ parodoval můj rozpačitý tón a smál se. Vážně vtipné. Kdyby to nebyl ten, kdo to byl, kopla bych ho do kolene a proklela.

„Je to talisman,“ vysvětlil mi. „Má docela užitečné účinky. Ochrání tě před hromadou kleteb a taky… no, to možná časem poznáš,“ usmál se hřejivě, obešel mě a připnul mi tu nádheru na krk. Možná to časem poznám? Když se kámen dotkl kůže v mém dekoltu, příjemně se rozehřál a projela mnou zvláštní neznámá energie. Cítila jsem, že už je můj a nikdo mi ho nevezme. Ten kámen.

„Páni,“ vydechla jsem s odeznívající vlnou energie. „Děkuju, Draco.“ A to jsem myslela úplně upřímně. Tohle určitě nebyl dárek jako těch ostatních dvacet ve šperkovnici. Tohle bylo něco jiného. Speciálního.

Po slabé hodince co jsme si prostě jen povídali, se Draco zamračil na hodiny a usoudil, že bychom měli jít. Vzala jsem to tak, že se s Luciusem vrátí zpátky na ministerstvo a odtud přenášedlem do Wiltshiru na Manor.

„Otec chtěl s vámi o něčem mluvit,“ prozradil mi příšerně tajemně.

„Počkat, mluvil jsi už vůbec s Iss?“

„Samozřejmě,“ přitakal ledabyle. Mrcha jedna. Proklít ji je málo. A já měla takovou škodolibou radost, že mám našeho staršího krasavce jenom pro sebe. Věděla jsem, že nemá cenu se ptát na to, o čem s námi chce Lucius mluvit, takže jsme se prostě sebrali a v živé debatě se přesunuli do přijímacího salónu. Zajímalo by mě, kdo vymýšlel názvy místností v tomhle baráku, protože jich bylo tolik, že jsem se je ani neobtěžovala počítat.  

„Takže, co nám chce?“ zapojila jsem mozek a vyzvídala na začátku dlouhé tmavé chodby.

„Nevím,“ objasnil mi všechno Draco. Bezva, hodně si mi pomhl.

„Určitě ani netušíš?“

„Ne, ale… počkej,“ hlesl a zastavil se, tudíž jsem se zastavila i já a zkoumavě se k němu otočila. Chtěla jsem se mu podívat do očí, což jsem taky udělala, ale až po tom, co jsem si málem vykloubila krk. Byl tak zatraceně vysoký. Vzal mě za ruku a hluboce se mi zadíval do obličeje, tak, že jsem poznala, že si asi dělá starosti. Samozřejmě, Draco bral otce vždycky šíleně vážně. Nenáviděl ho a miloval, lépe řečeno uznával a respektoval. A bál se ho. A stejně tak k němu byl drzý.  „On nic nedělá bezdůvodně,“ povzdechl si zamračeně.

Pohled jsem mu opětovala a pak, abych nemusela pracně vymýšlet vhodnou odpověď, otevřela do pokoje.

A Lucius tam stál. U krbu a zkoušel, který z jeho poloúsměvů se k němu hodí ze všech nejvíc. Když nás zaregistroval, přeřadil na svůj veleoblíbený neutrál a stoupl si do prostoru.

„Ahoj, tati,“ usmála jsem se nadšeně.

„Rád tě vidím. Můžeme?“ Bezva přivítání.

„Kam?“ nechápala jsem. Všimla jsem si, že vedle dveří stála Isabelle.

„Dolů, chci mluvit s vaším pěstounem.“ Mohla bych mu říct, že pěstoun je mudlovské slovo... popřel by to. 

„Teď jsme tam byli, nemohl jsi prostě přijít tam?“

„Alespoň ses prošla,“ oponoval mi lehce. Bezva dvakrát. Drcla jsem do Draca, který se pobaveně poškleboval – ani stopy po jeho záchvatu vážnosti – a strkal mě zpátky na chodbu.

„Pane Leroyi,“ pozdravil nezdvořilým tónem můj otec mého nepravého otce. Už jsem věděla, proč byl Armel tak strašně nervózní – bál se Luciuse stejně jako čert kříže. „Nemám v úmyslu se tady zdržovat víc než je nezbytně nutné, a tak bych rád přešel rovnou k věci.“ Armel omezeně přikývnul. Ve mně bodnul osten čehosi hořkého, prý než je nezbytně nutné. Já si připadala nezbytně nutná. 

„Samozřejmě, pane Malfoy. Četl jsem váš dopis a samozřejmě plně souhlasím se vším, co navrhujete.“

„Výborně. Potom není co řešit. Rád jsem s vámi spolupracoval,“ mluvil chladně. Podal Armelovi ruku a potřásli si.

„Měla bych vědět, o co jde?“ zeptala se Isabelle.

„Měla,“ přitakal Lucius. A že by nám to řekl? Nebo čeká na polární zář? Netrpělivě jsem zkřížila ruce na prsou. „Rozhodl jsem se, že budete bydlet ve Wiltshiru. Vše je zařízené, oficiálně jste obě dvě moje dcery, od pondělí jste zapsány do Bradavic. Malfoy Manor je vám plně k dispozici.“

„Cože?“ Ještě o trochu šokující informaci neměli? Abych si stihla připravit smetáček a lopatku na mojí dolní čelist, co mi odpadla. Do prdele, co teď? Chtěla jsem se radovat a skákat do stropu a chtěla jsem se složit a brečet. Štěstím. Pořád to neměnilo nic na tom, že se tahle novinka na dlouho umístí na první příčce šokujících informací.

„Doufám, že máte radost.“

„Obrovskou!“ přitakal Izzie.

„Můžu ti dát pusu?“ přitakala jsem šťastně. Lucius se zatvářil znechuceně. Pche, určitě se bál, že by se mu to líbilo.

„Ne.“

„Můžu tě obejmout?“ pokračovala jsem vesele. Já budu bydlet na Malfoy Manor! Já butu Malfoyová! Každý proklatý kouzelník mě bude znát!

„Ne.“

„Potřesení rukou?“

„Můžeš se na mě usmát a rychle si zabalit. Ráno bych rád odcestoval.“