Kéž by zítra o mne stál! - 19. kapitola - Pláč života • OurStories.cz ~ naše povídky

Poslední kapitola mé povídky na téma Bídníků. Tohle jsem plánovala od začátku, jen se pořád měnil způsob, jak se to vlastně stane... Éponina umírá.

09.12.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1188×

Byl to snad týden po událostech barikád a po tom, co se Eponine tolik sblížila s Enjolrasem. To ráno se probudila s bodavou bolestí v prsou. Uvolnila obvaz a pohlédla na svoji ránu, ale zdálo se jí, že se hojí dobře. Kolem rány byla pokožka nažloutlá, na dotyk však bolestí nereagovala, tak na to Eponine brzy zapomněla. Konec konců, brzy rána bolet přestala.

Nebylo mi dobře a měla jsem pocit, jako bych měla zvracet, ale ten pocit do několika hodin přešel. Navíc jsem nechtěla, aby si se mnou Enjolras nebo Azelma dělali starosti. Azelma poslední dobou na celé dny mizela. Ze začátku jsem o ni mívala strach, ale snažila se jen přijít na jiné myšlenky, tak jsem začala být stejně jako ona čím dál tím víc uvolněnější a šťastnější.

Enjolras vstoupil do dveří a přišel až ke mně, sedl si vedle mne na postel a políbil mne do vlasů.

„Jak ti je, Eponine?“ zeptal se tiše. „Marius slíbil, že se na tebe dnes přijde podívat… Myslím, že už vás ohlásil do školy, abyste mohly dokončit své studium. Je to od něj milé, nemyslíš?“

„Je to od něj hodně milé,“ přikývla jsem a pokusila jsem se o úsměv, i když jsem, popravdě, úplně kašlala na to, že nám Marius platí studium. Zradil mě. Odešel a zapomněl na mě, zapomněl na to, co se mezi námi stalo. A to mu nikdy neodpustím. V prsou mi opět bodlo a já zalapala po dechu. Enjolras na mne starostlivě pohlédl.

„Nic mi není,“ ujistila jsem ho. „Ta rána ještě trochu bolí, to je všechno.“

Enjolras se nabídl, že mi na zklidnění bolesti uvaří čaj, a já souhlasila. I kdyby ne kvůli té bolesti, čaj jsem potřebovala. Měla jsem neskutečnou žízeň. Odešel a já v pokoji osaměla. Povzdychla jsem si. Proud vzduchu v krku mi vyvolal pocit nutící mě ke kašli. Rozkašlala jsem se a na dlani jsem zahlédla několik kapek krve. Vyděsilo mne to, ale rozhodla jsem se o tom nic neříkat – ani Enjolrasovi, ani sestře. Jistě to není nic vážného, a nechci jim kazit pocit toho, že se vše pomalu vrací do normálu. Věřila jsem, že to bude dobré.

Políbil ji na rty a pohladil ji něžně po tváři. Usmívali se na sebe, měli oči jen jeden pro druhého. Nemluvili, ale jejich pohledy pověděly víc než tisíc slov. Pro ně nebylo potřeba slov, rozuměli si i bez nich.

Dlouho přemýšlel, zda jí říci, co se na barikádách stalo, ale nakonec se rozhodl, že o tom, co se stalo mezi ním a Eponine, bude přeci jen mlčet. Co kdyby mne nenáviděla? pomyslel si. Co bych si počal? Nedokázal si již představit život bez Cosette. I tak cítil povinnost k Eponine a k její mladší sestře. Snad za to, že sám pocítil svoji zradu. Snad proto, že dopustil, aby jejich bratr zemřel. Snad proto, že ať byl jejich otec jakýkoli, byl to Thénardier a jeho otci zachránil v bitvě u Waterloo život. Marius dobře věděl, že mu má co dlužit. A nemohl-li svůj dluh splatit otci, splatí ho alespoň dcerám. Dcerám, které si to snad zaslouží více.

Cosettu požádal, aby s ním nechodila, a ona to pochopila. Dobře věděla, že tohle je něco, co se jí netýká a do čeho by ani jako Mariova žena neměla vůbec nikdy nijak zasahovat. Dobře chápala všechna Mariova rozhodnutí a plně je respektovala. Nechala ho tedy jít.

Čekala jsem. Ať jsem nyní Maria nenáviděla sebevíc, zároveň jsem ho stále milovala – a potřebovala jsem ho vidět. Navíc jsem se vůbec necítila dobře a Mariova přítomnost by pro mne byla jedním z nejlepších léků. Marius… V dalším záchvatu kašle jsem ze sebe vypravila novou krev. Bodavá bolest v hrudi mě bezpochybně ujistila, odkud krev pochází. Pravděpodobně se v ráně vytvořil zánět, který poškodil plíce… A vnitřní krvácení mě nyní trápí. Ať jsem se snažila nedat najevo svůj stav sebevíc, cítila jsem, jak slábnu.

Pařížskými ulicemi se vydal k Enjolrasovu příbytku. Šel pomalu, šel dlouho. Uvažoval. Přemýšlel. Vzpomínal. Vzpomínal na Eponine, vzpomínal na Přátele Abecedy. Vzpomínal i na dobu před revolucí, na dobu, kdy téměř neznal Eponine, na dobu, kdy ji neznal vůbec. Na dobu, kdy ještě neměl ani tušení o Cosette, přestože dennodenně chodíval na procházky Paříží. Chyběla mu ta doba. Chtěl ji zpět.

Enjolras si mě již všiml. Pochopil, že není, co by mohl udělat. Pochopil, že tohle nemohu přežít. A já jsem pochopila, že to věděl celou dobu, jen si to nechtěl přiznat. Od chvíle, co jsem se probrala z mdlob v ABC Café, už v tu chvíli věděl, že to nakonec stejně nepřežiji. Ale protože mě miloval, protože mě stále miluje, právě proto si to neuměl a ani nechtěl přiznat.

Azelma seděla na mé posteli a plakala. Vzala jsem ji za ruku a šeptem jsem ji utišovala. Říkala jsem jí, že bude všechno dobré, ať není smutná, ať je vděčná Enjolrasovi i Mariovi a že budu pozdravovat Gavroche. Přikývla.

Enjolras mne políbil na čelo.

Když Enjolras otevřel dveře, Marius z jeho tváře téměř okamžitě vyčetl, že je něco v nepořádku. A stačila jen dvě slova, stačilo, aby Enjolras řekl „přišlo to“, a Mariovi bylo jasné, co přišlo. Nemusel se ptát. Vešel dovnitř, pohledem se setkal s uplakanou Azelmou a potom přistoupil k posteli, aby vzal Eponine za vychladlou ruku. Poklekl na jedno koleno, zavřel oči a políbil rty, na něž dopadla jeho slza. Slza, ve které bylo veškeré zoufalství jejich světa. Slza jejího vysvobození.

« Předchozí díl

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction