Kéž by zítra o mne stál! - 18. kapitola - Chycena • OurStories.cz ~ naše povídky

Eponinino uvažování o Mariovi, Enjolrasovi i o jejím otci.
Jsem znovu aktivní po dlouhé době, snad vám to rychle uteklo.
A.

19.10.2013 (09:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 758×

Seděla na posteli a s povzdychem myslela na Maria Pontmercyho. Naštval ji, a sama se bála přiznat sama sobě, jak moc. Přestože nevěřila, že by kdy mohla cítit takový vztek právě k němu, měla chuť na něj plivnout. A přitom nedokázala nadávat, i když si to tolik přála. Seděla na posteli a plakala. Plakala.

Zatínala jsem pěsti a mračila jsem se. Co je mi po tom, že nám dovolil žít v jeho světnici? Co je mi po tom, že slíbil, že mně a mé sestře zaplatí dokončení studia? Byl pryč. Pryč. Nechal nás tady a odešel. Vím, za kým šel. To mě mrzí. Myslela jsem… Po tom, co se mezi námi stalo… Myslela jsem, že už se rozhodl. Že se rozhodl pro mne. Přitom to byla jen past. Past, do které jsem se naivně chytila. Byla jsem bezmocná ve svém světě, stejně jako je bezmocný hmyz v pavučině. Marius mě proměnil v hmyz. To on utkal pavučinu, do které jsem vlétla a zamotala se v ní. Zmítající se hmyz bez jakékoli šance na vyproštění se, to jsem teď byla já. Jen čekám, kdy přijde pavouk, který mě zbaví mého utrpení tím, že ho jednou provždy ukončí. Třeba to nebude tak zlé. Třeba pro mne pavouk přijde a bude něžný. Nebude to bolet. Vůbec to nebude bolet. Bude to světlo nadcházející svobody.

Jenže ať čekám, jak čekám, ten symbolický pavouk nepřichází. A já se dál zmítám v pavučině, bez šance, plná bolesti. Můžu křičet, volat o pomoc, nadávat, proklínat. Nikdo nepřijde, aby mě vysvobodil. Nebo jsem si to alespoň donedávna myslela. Vlastně jsem věřila, že můj zachránce je Marius Pontmercy. Je možné, že jsem se třeba mýlila? Opravdu. Marius není má záchrana. On je pavouk, který mě vězní. Ten, co mě vysvobodí, číhá na opačném konci pasti. Vyřítí se v pravou chvíli, aby sebral kořist pro sebe. A potom mě usmrtí. Rychle, bez přemýšlení, téměř bezbolestně. Neucítím v té chvíli žádnou bolest. Opravdu, nebude to bolest, bude to jen úleva.

Otevřely se dveře a já pohlédla tím směrem, jako bych čekala, že tam bude stát on. Ale nestál tam. Samozřejmě, že tam nestál, místo toho vstoupila Azelma. Sedla si vedle mě na postel a potom mě objala. Tak nečekaně, že jsem zasykla bolestí v prsou.

„Jak ti je, sestřičko?" zeptala se. „Enjolras říkal, že se to v ulicích už uklidnilo. Vojáci si zase začali hledět svého. Byl tam, víš… tak mu můžeme věřit."

Pousmála jsem se a políbila jsem ji na čelo. Se svojí dosud dětskou nevinností byla sladká. Kdyby věděla! Kdyby znala mé starosti, nebo Enjolrasovy starosti… Nebo Mariovy starosti. Ale ten jich teď stejně moc nemá. Jsem si tím jistá. Marius je s Cosettou a může si zpívat. To já zůstala sama. Nebo téměř sama, domyslila jsem si, když jsem pohlédla na Enjolrase, který právě přinášel šálek čaje. Je pozorný. A po tom, co jsem se s ním včera večer milovala… Ach, divím se, že mi to nepřijde sobecké, že chci, aby si mě všichni všímali. Možná je to tím, že ty lidi prostě potřebuji. Dlouho si mě nikdo, vůbec nikdo nevšímal. Otec mě oslovil, jen pokud potřeboval, abych hlídala nebo špiclovala. Mnohdy mi šlo o krk, ale to mu bylo fuk. Šlo mu jen o to, aby mohl loupit. Jenže Enjolras mě nemá na loupeže. Je tu se mnou a se sestrou proto, že nás má rád. Že má mě rád. A já se musela pousmát, protože mě po dlouhé době někdo má rád. Prostě někdo, je jedno kdo. Jen už nemám pocit, že jsem na tomhle krutém světě úplně sama. Ne, když mě objímá a líbá, jako bychom byli svoji. Jako bych mu patřila celou dobu. Ne že by mi to vadilo, ale… No, prostě bych raději patřila někomu jinému. Proč se nikdy nespokojím s tím, co mám? Rozčiluje mě, jak nevděčná umím být!

Azelma se na mě podívala. Stále čekala na odpověď.

„Je mi dobře," přikývla jsem. „Neměj strach."

Zůstali sami. Enjolras, Azelma a Eponine. Svět kolem nich neexistoval, protože ti, co znali, byli pryč. Buď je opustili, nebo zemřeli. Nebyl tu nikdo další, kdo by zůstal. A netušili nic o událostech, které se děly mezitím. Nevěděli nic o chystané svatbě, a ani na to nemyslili. Šlo jen o to, jak přežít, když zmizí všichni, kteří pro vás něco znamenali, ať to bylo cokoli. Neboť mrtví se zdáli tak vzdálení, že zmizeli. Zmizeli z jejich světů. Jenže mysl, to už je také jiný svět. A tam zůstali. Stejně živí, jako by stáli vedle nich.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction