Kéž by zítra o mne stál! - 15. kapitola - Azelma • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem zde s patnáctou kapitolou nesoucí název podle jména Eponininy sestry. Kdo si na Azelmu ještě pamatuje? V knize mi moc chyběla, ale tohle je má povídka. A když Eponine přežila, proč by se se svojí sestřičkou nemohla setkat?

28.07.2013 (14:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 864×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Ještě dlouho klečela na zemi a hladila Gavroche po vlasech, po očku pozorovala zbraň ve své dlani a prstem přejela přes rytinu na lesklé hlavni. Potom se pomalu zvedla a pistoli si skryla pod kabát. Měla snad pocit, že ji přeci jen bude potřebovat?

"Eponine?" otočila jsem se za Mariovým hlasem a pousmála se na něj. Přišla jsem k němu blíž, raději si dávajíc pozor, aby zbraň neodhalil. Měla jsem pocit, že by o mě měl strach. On takový prostě je a já to věděla až moc dobře.

"Ano?" zeptala jsem se a upřela jsem na něj oči. "Co se děje?" Usmál se a sklopil zrak.

"Vyběhlas do té střelby. Měl jsem strach, že možná…"

"Jsem v pořádku." Nenechala jsem ho ani domluvit.

Nechtěla jsem slyšet žádný z těch hororových scénářů typu "třeba tě mohli zastřelit" nebo "myslel jsem, že ses vydala umřít dobrovolně". Opravdu jsem na nic tak hloupého neměla náladu. Když jsem byla u Gavrochova těla a přemýšlela o tom, jak málo jsem ho znala, uvědomila jsem si, že nechci ztratit jediného člena rodiny, který mi ještě zbývá. Uvědomila jsem si, že musím najít svoji malou sestru.

S krátkým vysvětlením, že se půjdu projít trochu dál, vyběhla jsem z ulice St. Michel a vydala jsem se na náměstí, kde jsme vždy byli. Bylo prázdné, jen zde hlídkovalo několik vojáků národní gardy. Zdá se, že se zaměřovali jen na ty, co z náměstí odchází, protože jsem měla pocit, jako by se na mě ani nepodívali. Nebudu tudy riskovat cestu zpátky. Budu to muset nějak obejít, až najdu Azelmu.

S planou nadějí jsem se rozběhla k průchodu, ve kterém jsme přespávali. Naše otrhané staré deky, prožrané havětí, zde stále byly, ale byly tu jen ty deky. Má rodina byla pryč. Copak na mě otec s matkou zapomněli úplně? Copak zapomněla i Azelma? Zapomněla na mě a na malého Gavroche, že tak náhle odešli? Copak sestra neřekla ani jediné slovo? Neřekla "neodcházejme bez Eponine"? Smutně jsem si sedla na svoji deku a dala brzy průchod slzám. Začala jsem ztrácet pojem o čase, který ubíhal kolem mne.

"Eponine…? Jsi to ty?" vzhlédla jsem a pohlédla do očí mé sestry. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím! Moje malá sestřička! Stála tady, stála přede mnou! Neodešla!

"Azelmo!" nadšeně jsem se zvedla, ale v následující chvíli jsem vyjekla bolestí a přitiskla jsem dlaň na svoji postřelenou hruď. Ach, úplně jsem na tu bolest zapomněla!

"Eponine, co se stalo?" zeptala se vystrašeně. "Eponine, ty jsi zraněná! Krvácíš! Co se stalo? Ty… ty jsi tam byla?" podívala se na mne udiveně.

"Nic mi není, Azelmo," zavrtěla jsem hlavou. "Nic vážného, jen…" sklopila jsem zrak. "Byla jsem tam. Byla jsem tam a… víš… Azelmo, je mi to líto, ale byl tam i Gavroche a on… Nezvládla jsem to!"

Azelma si zakryla dlaní ústa a rozplakala se, jakmile se probrala z prvotního šoku. Věděla jsem, jak jí je. Ona měla Gavroche nejradši. A přitom jsem od první chvíle věděla, že můj bratr to na barikádách nezvládne. Objala jsem Azelmu a pohladila jsem ji po světlých vlasech. Ona se ale po chvíli odtáhla a rozepnula můj kabát. Trocha krve, kterou předtím zahlédla ve výstřihu kabátu, to už nebyla jen trocha. Sama jsem shledala, že krvavá skvrna na košili se zvětšuje. Při prudkých pohybech se krev znovu rozproudila. Azelma na mě přísně pohlédla, ale ani jsem si nedovolila se jejímu dětskému vzteku zasmát. Věděla jsem, jak je to vážné.

"Oni tě zranili, že ano?" zeptala se mě.

"Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o Mariovi?" Přikývla a očekávala, až se vrátím k důvodu svého zranění, takže jsem věděla, že musím. "Šla jsem na barikády hlavně kvůli němu, Azelmo. Byla jsem tam a viděla jsem Maria stát na barikádě, volat na mého bratra. Vyšplhala jsem nahoru a viděla jsem ho, jak chodí mezi mrtvolami a shání kulky do našich zbraní… A postavila jsem se před Maria, když mě potom postřelili a… víš… Já mám pocit, že jsem tam přišla ve vteřině, kdy vypálili. Chtěla jsem přelézt barikády za svým bratrem a pohnula jsem se před Maria. Myslím, že ta kulka byla mířena na něj. Zachránila jsem mu život, Azelmo…"

Až teď jsem si to sama uvědomila. Vlastně jsem to předtím nevnímala, nemyslela jsem na to, že jsem zachytila kulku mířenou na Maria. Předtím mi nedošlo, že jsem mu zachránila život. Azelma smutně sklopila oči.

"Bolí to hodně, viď? Nelži, že to nebolí. Musí to bolet," špitla smutně.

"Jako čert," přikývla jsem.

Znovu mě objala a já objala ji. Bylo jí jedno, že bude špinavá od mojí krve. Plakala a já ji hladila po vlasech a plakala jsem také. Neptala jsem se, kde jsou rodiče. Nezajímalo mě to. Vůbec mě to nezajímalo.

Stáli v průchodu. Dvě děti, dvě děvčátka. Jedno sotva třináctileté, druhé bylo již téměř žena. V tom začínajícím dešti ale mezi nimi nebylo žádného rozdílu. Dvě sestry v objetí. Stejné oči, stejná krev.

A déšť kolem nich smýval strach a smýval temnotu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction