OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 4. kapitola

19.05.2012 (13:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1303×

„Nechci ti ublížit, jsem to já, Tobiáš, nechci ti ublížit," opakoval Tobiáš a přibližoval se ke mně. Měla jsem zavřené oči. Ucítila jsem dotek na levé paži. Ucukla jsem, ale nebránila jsem se.

„Výborně, vidíš, nechci ti ublížit. Jsem to já, Tobiáš. Jsi v Nočním klubu, nechci ti ublížit…“ Znovu dotek na tom samém místě. Zase jsem ucukla.

„Strč si ty řeči do prdele! Konec hodiny! Vážně mě to nebaví!" řekla jsem, než se mě stihl znovu dotknout.

„Dobře," řekl a posadil se na lavičku v tělocvičně.

„Proč ti to tak vadí?" zeptal se, když se napil.

„Nevím, nepřipadá mi to jako něco, co se dá naučit, ovlivnit nebo tak. Já si prostě nikoho k tělu pustit nechci." Tobiáš kývl.

Já jsem opustila místnost. Šla jsem do svého pokoje. Měla jsem deset minut volno. Sedla jsem si ke stolu a kreslila. Už dlouho kreslím, ale pořád ten samý obrázek. Pořád se mi promítá před očima. Velká rudo žlutá koule, v pozadí oranžové úlomky a černo. Nevím, asi jsem to viděla v nějakém filmu. Náčrty se měnily v identifikovatelné těleso podobné slunci. Vždy, když jsem kreslila, jsem se ponořila do takové bubliny. Nic okolo bubliny neexistovalo. Plně jsem se soustředila na tahy tužkou. Když jsem si byla jistá, že je každý detail zaznamenán, pustila jsem se do barev. Jemné tahy rudou protkávané žlutou a šedou. Potom zazvonil budík… Další hodina.

„Kdy ses k němu dostala? Jak?" zeptala se mladá paní sedící naproti mě.

„Ve třinácti. Adoptoval mě z dětského domova. Měsíc bylo všechno dokonalé, měla jsem tři nevlastní sestry, také adoptované. Potom nás zavřel ve sklepě a vše začalo," řekla jsem klidným, vyrovnaným hlasem a v prstech si mnula papírek od žvýkačky.

„Jak jsi vnímala takovou změnu?"

„Já… Nevěřila jsem tomu. Myslela jsem, že je to jenom sranda, ale když nás začal bít a znásilňovat, sranda to evidentně nebyla."

„Měla jsi k někomu citové vazby?"

„Byla jsem zamilovaná…“

„Do koho?"

„Do jednoho kluka, kterého jsem potkávala na hodinách tance."

„Co jsi tančila?"

„Bylo toho spousta, balet, swing, street dance, výrazový tanec… hodně."

„Víš, hrozně by mě zajímalo, jak… jak teď vnímáš muže. Hodně lidí se po takovéto zkušenosti nechce vídat s nikým, kdo je podobný, v tvém případě Janáčkovi."

„Nikdo není podobný Janáčkovi. Nikdo v prostředí, ve kterém se nacházím, mi nechce ublížit. Vím to, jednoduše to vím. Možná, že právě to je problém. Moje důvěra, ale já se jí nechci vzdát."

„Proč si myslíš, že ti nechtějí ublížit?"

„Cítím to. To nejsou lidé, co by mi ublížili."

„Uvědomuješ si, co je to Noční klub se vším všudy?"

„Přemýšlela jsem nad tím, ale nevím. Vůbec nevím. Mám mít hodinu práv Nočního klubu, tak snad tam se něco dozvím."

„Co cítíš? Ke všem?"

„Nevím, necítím k nikomu nic. Nejsou to kamarádi, prostě známí. Já si ještě nedokážu tvořit nějaké vztahy, ani nechci. Nechci se stýkat s okolním světem, učit se snášet dotek, vzpomínky… Teď chci jenom svobodně žít." Terapeutka na chvíli zaváhala a zeptala se:

„Co ti dělal?"

„Bil mě, kopal, řezal, věšel, znásilňoval, mučil… Dokonce si mě i čísloval."

„Čísloval?" Kývla jsem a vytáhla si levý rukáv. Na ruce bylo vypálené číslo 4512. Terapeutce to neudělalo dobře.

„Já nevím, čeho tím chcete docílit. Já jsem spokojená a nechci chodit na terapii."

„Myslíš, že jsi úplně v pořádku?"

„Ne, nejsem, ale silně pochybuji, že mi terapie pomůže snášet dotek, obnoví city a já budu šťastná. Já city nemám, já nejsem šťastná."

„Postrach tě prý chce vzít na výslech Janáčka. Mám posoudit, jestli to uneseš. Myslím, že to zvládneš. Hodina končí," řekla. Já si sebrala tašku a opustila místnost. Z kapsy jsem vytáhla malý papír a zašeptala:

„Práva klubu… No ne, intelektuální zábava." Následoval kyselý ksicht a výlet do Postrachovy kanceláře. Zaklepala jsem na dveře. Už není cesty zpět, bliklo mi hlavou.

„Dále!" ozvalo se. Vešla jsem do místnosti.

„Ahoj," řekla jsem a shodila tašku z ramene.

„Ahoj. Posaď se," řekl Postrach a cosi psal na stole. Sesunula jsem se otráveně na křeslo. Místnost byla na kancelář obrovská, všechno ve dřevě.

„Máš to tu hezký,“ řekla jsem a se zájmem si prohlížela obrazy.

„Díky. Takže, začnu tím, že ti řeknu, co je to Noční klub."

„Super."

„Noční klub je… trochu spravedlivější policie. Je nás jen pár a trestáme ty, co si to zaslouží, podle zákonů a práv Nočního klubu. A s těmi bych tě měl seznámit."

„To máte nějakou svoji ústavu nebo něco jako Bibli?"

„Ne, je to pár obsáhlých stran, kde jsou sepsané přestupky a tresty za ně."

„Okay, takže si je mám přečíst?"

„Přečti si je, já tě potom naučím takové ty formálnosti, jako jak se zatýká, co se říká při zatýkání a podobně," řekl a podal mi štos papírů.

„Postrachu… Dneska bude výslech?" zeptala jsem se.

„Jo. Potřebujeme tě u výslechu. Budeš náš… vynucovací prostředek," řekl. Kývla jsem.

„Můžu jít?" zeptala jsem se.

„Jdi." Vstala jsem, sebrala tašku a opustila místnost. Znovu mi mysl zaplnily bolestivé vzpomínky. Měla jsem dvě hodiny volno, tak jsem šla na pokoj. Musela jsem chodit velice pomalu, už jsem nemusela chodit o berlích, ale na všech končetinách jsem měla ortézy. Zavřela jsem se v pokoji a svlékla se. Dělala jsem to každý den. Postavila jsem se před zrcadlo ve spodním prádle a prohlížela si rány. Každá jizva a rána měla svůj „příběh". Prsty jsem jemně hladila bolístky… No, bolístky… Některé jizvy byly dlouhé i patnáct centimetrů. Strávila jsem tak někdy i hodinu. Věděla jsem, že to asi není nejlepší pro moji psychiku, ale já to chtěla dělat. Dnes jsem se ovšem zapomněla zamknout.

„Netrap se už," ozvalo se od dveří. Prudce jsem sebou trhla. Stál tam Tobiáš.

„Co tu děláš?" řekla jsem dost důrazně.

„Pozoruju tě…“ řekl a mně to vlastně ani nevadilo. Jeho problém.

„Bavíš se?" zeptala jsem se podrážděně a koukala na sebe do zrcadla.

„Ne. Chci ti pomoct, ale nevím jak."

„Pojď sem," řekla jsem. Přišel a jako vždy si nechával odstup. Pozorně jsem si ho prohlédla. Vše jsem si prohlížela, byla to změna pořádně vidět. Napřáhla jsem k němu ruku. Opatrně mě za ni vzal. Přitáhla jsem ho k sobě a vzala ho za obě ruce. Málem jsem se třásla. Jak říkám, mám pocit, že se všechno vrací, ale tentokrát to šlo. Sám na mě překvapeně zíral.

„Stiskni mi ruce," řekla jsem. Opatrně přidal na pevnosti stisku. To už jsem ho radši pustila.

„Dwen, jestli nechceš, tak se přemáhat nemusíš," řekl Tobiáš. Kývla jsem a znovu se k němu otočila zády. Ovšem on udělal něco, co nikdy neměl udělat. Něco, na co jsem prostě ještě připravená nebyla. Položil mi ruku nečekaně na rameno. Můj mozek přepnul „mód" a já jsem ho ve vteřině strhla k zemi. Až po pár vteřinách, kdy jsem se probrala z šoku, jsem si k němu klekla.

„Tobiáši, promiň! Jsi v pořádku?!" začala jsem panikařit.

„Jo, moje chyba," řekl a začal se pomalu zvedat. Tentokrát měl odstup větší. Byla jsem zoufalá. Sesunula jsem se k zemi a plakala.

„Dwen, neber si to tak. Ty za to nemůžeš."

„Pamatuju si, jak jsem stála uprostřed místnosti se zavázanejma očima a on mě z ničeho nic bodnul do ruky nebo mě třeba někam říznul. Bylo tam úplný ticho a tma…“ Tobiáš mlčel. „Celý můj život je založený na módech. Mód utlumení, mód zoufalství, mód obrany. Mód útoku. Nedokážu vytvořit nějaké mezistupně. Chci se znovu vrátit do normálního života, ale nejde to. Nedokázala jsem si vytvořit takový mód. Nikoho si nechci pustit k tělu! Prostě nechci a doufám, že někdy budu chtít…“ řekla jsem a potom jen tichým, velice tichým hlasem vzdorovitě dodala:

„Nechci být stará panna." Ovšem Tobiáš to slyšel a usmál se.

„Co o nás víš? O nás, jako lidech?" zeptal se Tobiáš.

„Nic, nevím o vás nic. Nevím nic o vaší minulosti, současnosti a samozřejmě ani budoucnosti. Nevím. Dokonce jsem vás všechny ani neviděla," řekla jsem, utřela si slzy a natáhla se pro oblečení.

„Měla bys přibrat," poznamenal Tobiáš a nasměroval ke mně pytlík s japonskou směsí, který sebral ze stolu.

„Ne, díky. Moje vnitřnosti to nesnesou… Smím jen kaše a jogurty," řekla jsem a natáhla si triko.

„Už se těším, až vytvoříš nový mód. Rád bych se tě dotýkal," řekl a já se otřásla.

„Neříkej to…“ řekla jsem kamenným hlasem a velice rychle jsem opustila místnost. Zavřela jsem se v koupelně. Zase vzpomínky.

„Dotýkal, osahával, dotýkal, svlékal, osahával, dotýkal, osahával, svlékal…“ říkal mi Janáčkův hlas, který jsem měla nadobro zafixovaný v hlavě. Chtěla jsem, aby už byl výslech. Chtěla jsem ho vidět na lopatkách…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 4. kapitola: