OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 13

07.10.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 91×

Taktika, základ úspěchu

S nohou pohodlně přehozenou přes druhou vzpřímeně seděla za poškrábaným stolem zasedací místnosti, lokty se opírala o nerovnou desku nábytku a ruce s prsty spjatými do sebe si zakrývala ústa, za nimiž neslyšně skřípala zuby.

Nesnášela tyhle čtvrtletní kontroly obnášející obchůzku důležitých budov, nudný oběd, hrabání se v papírech a na závěr setkání Vesnické rady. S nepřívětivě zakaboněným čelem sledovala feudálního pána Ohnivé země, jež si za doprovodu nepopsatelně otravného pobrukování pročítal výsledky uskutečněných misí a nahlížel do Shizune na poslední chvíli srovnané účetní knihy.

„Výborně! Na postu Hokage si vedeš vskutku obstojně, v porovnání s osobním životem, zde tvé úsudky většinou vycházejí,“ zapištěl vážený host zvesela; zřejmě to pokládal za neskonale vydařený vtip, kdežto ostatní zúčastnění se obávali nejhoršího.

Tsunade po něm šlehla ostrým pohledem, po krátkém vnitřním zápasu návštěvě věnovala jakýsi pokřivený úsměv a dál uspokojivě počítala jeho počínající stařecké skvrny.

Vždy bdělý Shikaku si decentně odkašlal, aby upoutal mužovu pozornost, a především zabránil zbytečné konfrontaci.

„Hokage-sama je významnou oporou celé Konohy, obzvlášť po událostech odehraných na bitevním poli,“ pronesl lehce káravě.

„Ano, válka… pro všechny to bylo náročné období, děkujme Bohu, že je konečně za námi. Nu, pojďme se bavit o něčem veselejším. Zmínila ses o prodiskutování nějakých plánovaných akcí,“ obrátil se na autoritativně působící blondýnu, ta s vidinou posunu energeticky přikývla.

„Ráda bych před Vánocemi uspořádala Chuuninskou zkoušku a v novém roce pak Jouninskou, zdejší ninjové prahnou po kariérním postupu, vzhledem k demonstraci svých schopností na frontách. Umožnit jim to je takřka naše povinnost,“ apelovala na jeho svědomí rozvážně volenými slovy. Feudální pán se rozhlédl po zapálených tvářích přísedících a kapánek nejistě si na židli poposedl.

„Povolení ti bez váhání udělím, Listová si však musí opatřit vlastní finanční prostředky, na žádání o dotace momentálně není vhodná doba, pokladna se vyprázdnila na zásoby a pomoc lidem v nouzi,“ vysvětloval s velmi zkormouceným výrazem.

To určitě! Hlavně že nestrádáte v tom svým panským doupěti, prskala Pátá v duchu při zběžném obhlédnutí zlatých řetězů kolem svraštělého krku. Zatímco si vzteklým poklepáváním dolní končetiny málem ukroutila kotník, silou vůle se jí podařilo zachovat diplomatický tón.

„Samozřejmě, podání pomocné ruky civilistům, obětem a sirotkům je v rámci možností šlechetný a zároveň nutný krok, to chápu. Nicméně vám musím připomenout, že Konoha vyčerpala veškeré peníze na opravy škod po Peinově invazi, na něž vaše lordstvo nepřispělo jediný pětník. A pokud si dobře vzpomínám, za poskytování ochrany při Madarově řádění jsme si od vás nic neúčtovali.“

Po poslední větě zůstali mnozí z přítomných šokovaně zírat, věděli, že jednání Hokage s nadřízenými se pohybuje na hranici slušnosti, přesto je některými svými výroky stále nepřestávala překvapovat. Chvíli to vypadalo, že se na ni za takovou drzost osočí, pevně semkl seschlé rty do uzounké čárečky a několikrát mu zacukalo oční víčko, nakonec si pouze zhluboka povzdechl.

„To máš pravdu, padlých bojovníků na úkor našeho bezpečí jsme si vědomi. Uvidím, co se dá dělat, možná bychom se mohli domluvit na spolufinancování. Koneckonců, spřízněné vesnice aliance neutržily podobnou zátěž, snad by i ony byly ochotné vyhradit něco z těch mála úspor,“ navrhl kompromis, sic značně neúslužně. Místností se rozlehlo přizvukující mručení.

„Evidentně se to všem zamlouvá, děkuji za vstřícnost. Dalším bodem je schválení nárokovatele na Danzouovo křeslo, při jakémkoli budoucím hlasování by se nám chybějící člen hodil,“ poukázala Tsunade na volné místo po levici Ibikiho Morina.

„Jistě, po zaběhnutých ninja zákonech dychtící Danzou se ve vedoucí funkci příliš neohřál, nestačil být ani řádně zvolen,“ zamyslel se nahlas s poněkud nostalgickým nádechem, nýbrž u stolu s ním nikdo stejný pocit nesdílel.

„Kdo je onen kandidát?“ vyzvídal s náhlým nadšením hravě srovnatelným s pětiletým dítětem.

„Uchiha Sasuke.“ Na to se zasedačkou prohnal šum šeptajících si hlasů.

„Tak moment!“ překřičel je Hiashi Hyuuga vyskočivší rozčíleně ze židle. „Skutečně navrhujete léta označovaného ztraceného ninju, který byl navíc prohlášen za zrádce, z rozmaru se rozhodl zničit rodnou vesnici a shodou okolností připravil o život přechodného Hokage?! Já rozhodně nesouhlasím!“ zaburácel svůj jednotvárný názor, čímž nakrátko nastolil absolutní ticho.

„Nikoli, mluvím tu o muži, jenž kvůli intrikám mocných v útlém věku utrpěl obrovskou ztrátu, s níž se snažil vyrovnat touhou po pomstě a sešel na scestí. Naštěstí se z něj včas vydal správným směrem, podílel se na zrušení Edo tensei, poražení Madary a ukončení věčného snu. Za své činy dostal trest a ten si odpykal, dodržuje stanovená omezení. Nyní nežádá víc než informovanost o aktuálním dění, a já myslím, že mu ji dlužíme,“ obhajovala dlouho hledaného kolegu týmu sedm vemlouvavě, leč její protivník se nehodlal jen tak vzdát.

„Není Jounin,“ vybalil vcelku pádný argument zvednuvší novou salvu šuškání.

„Uklidněte se, z toho halasu mě bolí hlava,“ zaskuhral ten rachitický paprika s dlaněmi afektovaně přitisknutými na uších, „zvážíme všechny varianty. Hiashi, víš o nějakém jiném uchazeči?“ obrátil se na uživatele Byakuganu přímo.

„Ano, doporučuji svou dceru.“

„Nemýlím-li se, tak Hinata také není na předepsané úrovni,“ ozval se doposud mlčenlivý Inoichi přísně, na striktním řízení se pravidly vždy pečlivě dbal.

„Ale bude.“

„To i Sasuke,“ přisadila si Tsunade okamžitě.

„Nemůže se podrobit zkoušce, když nemá splněné mise s příslušnou obtížností,“ opáčil již opět usazený Hiashi stroze.

„V přední linii si prošel válkou, to dle mého nahrazuje veškeré existující úkoly. Nabízím řešení celého problému, připišme Sasukemu a Narutovi zásluhy za záchranu a přidělme jim hodnost Chuuninů, pak se mohou oba přihlásit rovnou k vyšší zkoušce. Do té doby na Sasukeho účinkování v radě dohlédne Hatake Kakashi.“

Šedooký zástupce nejsilnějšího klanu si culíkatou ženu zlostně přeměřil, ač nerad, musel smeknout před její bravurní taktikou spočívající na zapojení syna Bílého tesáka. S do krve zaťatými pěstmi si přísahal, že té vyhraněné sebrance ukáže, zač je toho loket.

„Hm, Kakashiho mám v oblibě, je to silný shinobi s vynikající pověstí. Mladý Uchiha by pod jeho dozorem do našich řad vnesl elán a novodobé postřehy, to zní slibně,“ zajásal muž s propadlými tvářemi. „Bohužel, Narutovi Uzumaki kvalifikovanější pozici přiřadit nemohu, s čakrou zbývajících Bijuu je brán za krajně nebezpečného a testování jeho dovedností představuje příliš velké riziko,“ po delší odmlce dodal tónem nepřijímajícím žádné připomínky.

„Se vší úctou, pane, Naruto je ten nejoddanější občan Listové, bez něho bychom byli všichni dávno mrtví, s klidným srdcem se za toho chlapce zaručím. Devítiocasého i ostatní démony má plně pod kontrolou, nikomu neublíží,“ dušovala se Tsunade se samaritánským výrazem, i když tušila, kdo je za tento postoj zodpovědný.

„Je mi líto, domníváme se, že Jinchuuriki zrůdu uvnitř sebe nikdy stoprocentně ovládnout nedokáže, natož v takovém množství.“

„Tím ´domníváme´ myslíte lorda Daimyo?“ zaútočila bez okolků, tohle uhýbání ji nesmírně vytáčelo.

„Tak dost! Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?! Tvých oprsklých manýrů mám už po krk, ihned po vyjádření rady rozpouštím setkání!“ rozkřikl se feudální pán, až mu po lících naskákaly rudé mapky. Roztřesenou pravačkou sáhl po sklenici s vodou a s hlučným polykáním polovinu vypil.

„Kdo je pro Sasukeho Uchihu?“

Shikaku Nara přejel bystrým zrakem nejisté obličeje spoluobčanů, sám byl totiž na vážkách. Nešlo mu do hlavy, proč se Godaime tolik pere za politické cíle někoho s tak komplikovanou minulostí. Mohl mít postranní úmysly, měl v živé paměti, že lidé z tohoto klanu uměli být trpěliví a vyčkávat. Převahu Hyuugů ale považoval za mnohem větší hrozbu, proto se líně připojil k osmi vztyčeným rukám, jen čtyři byli proti.

„Dobrá, usnesli jste se na Sasukeho přijetí, přesto mu prodlužuji zákaz používání Rinneganu a opouštění vesnice, do Jouninské zkoušky určuji Kakashiho jeho konzultantem. Děkuji za pozornost. Teď bych si rád zašel na proslulé Haruno vdolky a ty, Tsunade, mě doprovodíš,“ přikázal stařešina nesmlouvavě.

***

Ve vzduchu jsem se mrštně otočila čelem k nepříteli a následně zablokovala postupně vržené shurikeny, přitom jsem si dávala setsakramentsky majzla, abych mu nepohlédla do Sharinganem posíleného oka. Po dopadu jsem se zamýšlela rychle odrazit, přeskočit ho a zaútočit zezadu, jenže jsem se palcem u nohy sotva dotkla travnaté půdy a už na mě letěla velká ohnivá koule, taktak se mi podařilo uniknout jistému seškvaření. Ani vytrénovaným zrakem jsem nezaregistrovala tvorbu pečetí, což by mě předem varovalo.

Do nosu mě zaštípal odporný smrad plameny olíznuté gumové podrážky.

Několik metrů nad zemí jsem spěšně omrkla okolí, všimla jsem si větve kousek nad hlavou, chytila jsem se jí a kvapem se ladným obloukem vyšvihla nahoru. Jeho bleskové pohyby jsem nestačila sledovat, proto jsem se spoléhala spíše na ostatní smysly. Zlomek vteřinky jsem obětovala na určení protivníkovy polohy pomocí sluchu a díky tomu se stihla včas sehnout před svištící katanou. To mě chce doopravdy zabít?!

Ve skrčené pozici jsem se spěšně přesunula blíže ke kmenu, do dvou prstů vyslala notnou dávku čakry a hbitým máchnutím odsekla kus dřeva, na kterém stál. Bez jakýchkoli potíží se vymrštil a pohodlně přistál na tréninkovém hřišti. Na nic jsem nečekala, mezitím se silně odrazila a patou hrající modrou barvou od nahromaděné energie jsem mu chtěla minimálně rozpůlit lebku.

K vyrovnání se jeho tempu jsem měla daleko asi jako Sai k opálení. Pravděpodobně věděl o mém úmyslu ještě dřív než já, neboť mě v letu chytil za kotník a hrubě mnou praštil o prašný povrch. Nevěřila bych, že v té vyschlé zemině udělám takovou brázdu.

Měla jsem vyražený dech a jedním ze zlomených žeber propíchnutou plíci, takže jsem při nasátí vzduchu pouze směšně zasípala. Chvatně jsem se začala sbírat na všechny čtyři, když jsem za sebou zaslechla povědomé ševelení. Samou hrůzou jsem vykulila vyhrknutými slzami zaslepené oči a udělala jediný možný manévr, sáhla jsem po základní technice učené na akademii a před smrtícím útokem chidori zmizela za použití henge.

„To ušlo. Nevěřil jsem, že se ti v takovým stavu povede uhnout,“ chladně vyřčený kompliment notně lenivě zavanul k mému úkrytu za kmenem rozložitého stromu, kde jsem se zády opřená snažila dát šmahem dohromady.

Abyste byli v obraze, poprosila jsem Sasukeho o vedení tréninku zaměřeného na vylepšení schopnosti odolat Genjutsu. Včera jsem se zapsala na seznam zájemců o Jouninskou zkoušku a s objektivním přihlédnutím k vlohám stávajících Jouninu, s nimiž se po vylosování utkáme, jsem usoudila, že v této oblasti plavu nejvíc.

K nefalšovanému údivu to přijal celkem svolně, bezúčelné poflakování už ho nejspíš nebavilo.

Předem jsme se domluvili na sériích soubojů zakončených rozdílnou náročností iluze, mým cílem bylo co nejdéle vzdorovat nebo ještě lépe – sejmout oponenta dřív, než se chytím.

První pokus proběhl v duchu totálního fiaska, ani jsem se nenadála a trčela jsem na příšerně depresivním místě s obrovskými kůly zapíchanými ve všech částech těla. Takto intenzivní bolest jsem jakživ nezakusila.

V dalším kole jsem zvolila převážně defenzivní přístup, což byla chyba, jež mě stála opětovné mučení.

Řež vedoucí ke třetímu lapení trvala skoro padesát minut, přesto jsem Sasukemu neuštědřila jediné škrábnutí, plus ve snaze přerušit uvnitř Genjutsu tok čakry jsem si její většinu neefektivně vyčerpala. Po každém milosrdném propuštění jsem se zapřela dlaněmi o rozklepaná kolena a vzpamatovávala se z ochromujícího zážitku.

„Pořád to mám brát vážně a nedržet se zpátky?“ zahulákal odkudsi zleva.

„Samozřejmě!“

Potřebovala jsem jednat nečekaně, vytěžit z výhody překvapení moment k úderu. Pohotově jsem prokalkulovala v mysli vyvstanuvší strategii a neprodleně přešla do akce.

Hrábla jsem do připnuté brašničky a ve zbožné víře, že ho to zmate, byť i na desetinu sekundy, do různých světových stran v kratičkém intervalu vrhla kouřové bomby.

Provedla jsem jednoduchou, nesčetněkrát viděnou pečeť, nato sebou tiše plácla do vzrostlé trávy a čiperně se odplazila za blízký keř, odkud jsem pozorovala přímý útok svého esa v rukávu.

Dle předpokladu, Sakura-klon neuspěla, jakmile se přiblížila, obdržela zásah chidori kopím a se zvučným puf se rozprskla v neprostupný závoj třešňových květů, jenž mi posloužil k přemístění se na dosah cíle. Těsně před již rozpadající se clonou jsem zatnutou pěstí rozpohybovala zem, čímž jsem mu krapet narušila rovnováhu, zdařilým přemetem jsem se dostala nad Uchihu a hrozivě vytrčenou pravačkou jsem mu chtěla zmasit ten jeho hezký obličej. To potěšení mi nebylo přáno, neboť pan Neporazitelný výpad vykryl prostřednictvím houfu ze zad vyslaných hadů, jimiž se mě poté chystal obmotat. Propadajíc panice, duchapřítomně jsem vyndala kunai a několik plazů zhruba v polovině zkrátila, načež jsem se ohnala i po černovlasém. Po cvičném placu se rozlehlo ptáky vyhánějící zařinčení kovu doprovázené zklamaným zaúpěním, ocitla jsem se na pokraji svých sil. Pohlédla jsem na roztřesené ruce na držadle zbraně a ke vší smůle zrakem zavadila o červenou zorničku odrážející se od vyleštěné čepele katany.

To byl konec.

Ve formě černobílého, tenoučkého papíru jsem stála na tmavém, kruhovém podstavci, z boku mi na tvář dopadala záře z obří červené bulvy, která nabádala k těm nejhorším představám. Podivně zkrabacenými pažemi jsem se chytila za břicho a posléze se začala dávit vlastní krví chrlící se z útrob do úst. Nešlo to zarazit, plivala jsem ji ven, leč rudá tekutina vytékala z nosu, uší, a nakonec i z očí, což mě částečně zaslepovalo. Ukrutná bolest vzbuzovala dojem, že se orgány v těle vaří jako v přetlakovaném papiňáku, jen explodovat.

Bohudík mě té nechutné zkušenosti ušetřil a uvolnil Genjutsu. Vysíleně jsem padla na kolena, s hřbetem levačky přitlačeným na puse jsem si sedla na paty a po mocném nadechnutí se zády skácela do trávy.

„V pohodě?“ zeptal se, funěl při tom stylem závodního pštrosa.

„Jsem grogy,“ přiznala jsem se zavřenými víčky.

Podle zvuků a zastínění slunečních paprsků jsem usoudila, že si lehl vedle mě. Nechtělo se mi mluvit a Sasuke také nic neříkal, prostě jsme tam mlčky odpočívali. Bylo to zvláštní ale ne nepříjemné.

„S tím klonem jsi mě docela rozhodila, na tuhle techniku jsem tě neodhadoval,“ ozval se snad po věčnosti.

„Byl to takovej spontánní nápad. A nelži, měls mě přečtenou,“ pronesla jsem klidně, nedělalo mi problém uznat něčí kvality. Nebyla jsem mu rovnocenným soupeřem, to jsem si dobře uvědomovala, o to víc mě ona skutečnost motivovala.

„Nemám důvod ti nalhávat opak, seš dobrá, precizně ovládáš čakru, trénink bude tvrdá dřina, ale na konci dokážeš zrušit iluzi nejvyšší úrovně. S chytře volenými hmaty Taijutsu a dvojnásobným zrychlením eventuelně překonáš i Sharingan,“ ubezpečil mě nezvykle zúčastněně, nevěřícně pozdvižené obočí však zapříčinila docela jiné sdělení.

„Jak můžu dosáhnout vyšší rychlosti?“

„To nech na mně.“

Zašvidrala jsem po něm okem a potajnu se pousmála, jeho ochota mi do žil úplně vlila nový elán.

„Fajn. Mimochodem, gratuluju k přiřknutí křesla v Radě.“ S heknutím jsem se vysoukala na vratké nohy, uhladila si špinavou sukni a zkontrolovala zhmožděniny, Sasuke se mezitím uvelebil v tureckém sedu.

„Ještě se tady zdržím, budu meditovat,“ oznámil, když jsem se jala vykročit směrem k vesnici. Pouze jsem pokrčila rameny, vděčně se zaksichtila, mávla mu na pozdrav a pokračovala v chůzi.

„Sakuro,“ zastavil mě oslovením. „Ten pitomec je v pořádku, neznám houževnatějšího člověka.“

„Když už se někomu vrtáš v hlavě, neventiluj dotyčného nejinternější myšlenky, je to neslušný,“ řekla jsem rádoby napomínavě, aniž bych se otočila. Nebyla jsem naštvaná, důkladný nitrozpyt k tomuto druhu jutsu patřil, odhalení jsem byla v rámci zesílení ochotna podstoupit, navíc jsem právě tohle potřebovala slyšet. Ano, ačkoli bylo po válce a s největšími hrozbami jsme se vypořádali, najednou jsem měla o Naruta až traumatizující strach. Nemluvě o tom, že jsem ho nemohla dostat z hlavy a donekonečna si před spaním rekapitulovala proběhnutý polibek. Cítit ty dychtivé rty na svých…

Doma jsem se podrobila ozdravné sprše a po vysušení vlasů zbavených drobného prachu se unaveně zřítila na postel. Sáhla jsem po rozečtené knize, ale zanedlouho ji zase rezignovaně odložila, nedokázala jsem se soustředit. Civět do stropu mě brzy omrzelo, tak jsem sešla dolů za rodiči.

„Ty jsi doma? Skvělé. Vynes, prosím, odpadky a pak mi pomůžeš s večeří,“ zaúkolovala mě okamžitě mamka. Mrmlajíc si pod vousy cosi o nespravedlnosti jedináčka, bafla jsem narvaný pytel a s hlasitým dupáním ho táhla ven k popelnicím.

Třískla jsem plechovým víkem a zahleděla se k nedalekému butiku, kde jsem zmerčila ony dvě rivalky, jež jsem onehdy ošetřovala, stály před výlohou a prdle se čemusi chichotaly. Zčistajasna se mi zastesklo po bezstarostném poflakování se spřízněnou duší a vykonávání typických holčičích činností. Bez dlouhého rozmýšlení jsem se rozeběhla do kuchyně zkontrolovat čas a dovolit se zákonných zástupců o zelenou.

O půl hodiny později jsem zvonila na známý a dříve velmi často navštěvovaný příbytek.

„Už letím!“ ozvalo se zevnitř halasně.

„Oh, nespletla jste si dveře? I když… jste mi nějaká povědomá,“ spustila blondýna a hraným zamyšlením si mnula bradu.

„Vážně vtipný,“ počastovala jsem ji dotčeným úšklebkem, nicméně jsem si to zasloužila.

„Poslyš, uznávám, že poslední dobou jsem byla kámoška na baterky, mrzí mě to a chci ti svoje zanedbávání vynahradit.“ Zamávala jsem Ino před obličejem nacpanou taškou, načež jsem se v ní počala přehrabovat. „Koupila jsem pleťovou masku, krém, lak na nehty, tvoje oblíbený sušenky, sýrový kroužky a…“ Nestačila jsem dovyjmenovat seznam věcí, jelikož mě vehementně zatáhla do domu.

„Odpuštěno. Zrovna jíme, řeknu mamce, ať ti prostře,“ konstatovala nesmlouvavě, vlečíc mě do jídelny.

Ve skutečnosti jsem ani odmlouvat nechtěla, k Yamanakům jsem vždy chodívala ráda, byli moc milí, vstřícní a společenští, v případě charismatické, dámské polovičky páru až upovídaní. Hlavním tématem byly, samozřejmě, Jouninské zkoušky. Kdyby ji dcera rázně neutnula, dozajista bychom klábosili do noci. Poděkovala jsem tedy za stravu, rozloučila se a uchýlila s Ino do pokoje, kde vypukla hotová kosmetická vernisáž.

Kempovaly jsme na zemi, s culíkem a vlasy staženými čelenkou jsem se zády opírala o bok postele, opatrně, abych nenarušila strukturu namodralé břečky na obličeji, jsem si foukala na zasychající vrstvu laku, zatímco nezastavitelně brebentící odbornice na vizáž mi nanášela přípravek na nehty u nohou.

Třebaže jsem takto detailní péči dvakrát neholdovala, pro utužení přátelství jsem svolně držela, koneckonců to bylo na můj popud.

„Tak jo, vybal to,“ řekla po krátké pauze znenadání.

„Cože?“ nechápala jsem.

„Jsme kamarádky, ne?“ Počkala na mé přikývnutí, pak pokračovala: „Probraly jsme situaci Konohy, pacoše v nemocnici, pití Tsunade-sama, přípravy na zkoušky, Sasukeho-kun, Choujiho a mě… Teď se svěř o tom mraku, co ti visí nad hlavou.“

Nepokojně jsem nakrčila čelo a zdráhavě si skousla spodní ret.

„Mno, určitý problém tu je,“ připustila jsem.

„Poradím ti s čímkoli, ale musím vědět, co se děje.“

Nános maskující vyvstanuvší ruměnec na tváři mi dodal odvahu.

„Um… jde o to, že miluju Naruta,“ pronesla jsem téměř uctivým šepotem.

Popravdě, po tomto vyznání jsem měla bobky minimálně ze zřícení střechy, rozevření povrchu zemského, Madarova povstání z mrtvých, s pugétem recitujícího jakousi ujetou poezii, leč svět se zjevně ke konci neuchyloval. Přistihla jsem se, jak zatínám všechny svaly v těle a přiměla se alespoň popustit ztuhlá ramena.

„Jsem zamilovaná do Uzumaki Naruta,“ zopakovala jsem s pohledem upřeným na kolena vyrovnaněji.

„Myslela jsem si to.“ Z rázu jsem na ni udiveně vyvalila oči a šokovaně otevřela ústa.

„Jakto?“

„Dejme tomu, že mám na obdobné záležitosti čich nebo šestý smysl, jednoduše to poznám, vždyť jsem ti to naznačovala již před čtvrt rokem,“ s povzbudivým mrknutím mi připomněla ošemetný rozhovor v jídelně.

„Co budeš dělat?“ zeptala se, když jsem se zatvářila poněkud žalostně, čímž mou mizérii ještě podnítila.

„Pche! Už se stalo, o tvých pitomých, promiň, narozeninách jsem provedla, možná řekla, něco, co ho vyburcovalo mě druhý den v nemocnici políbit,“ sypala jsem ze sebe, „a pak znovu na trhách, jak jsem se tak záhadně ztratila.“ Nebýt všude omatlaná, vjela bych si prsty neposedně do vlasů, takhle jsem si pouze objala pokrčené dolní končetiny.

Ino mě poslouchala s pevně semknutými víčky, po odmlce si nešťastně povzdechla.
„Pokazilas to, viď?“

„Pokazila? Naopak, zachovala jsem se správně!“ Pokývnutím mě vybídla, abych to rozvedla.

„Pověděla jsem mu, že pro něho nejsem ta pravá a… utekla,“ kuňkla jsem zbědovaně, samotné mi to znělo uboze.

„Proč, to tak špatně líbá?“ otázala se s posměšným ušklíbnutím.

„Cože? Ne, to mu jde sakra dobře,“ posteskla jsem si.

„Jasně, nech mě hádat. Zjevilo se tvé sebemrskačské svědomí, nakukalo ti, že si Naruta za veškerá příkoří nezasloužíš, nemáš právo na spokojený život s ním po boku a měla bys dát prostor nějaké nárokující světici, že jo?“

„A ne? Může si vybírat z houfu zájemkyň!“

„To ano, jenže ten chudák je zamilovanej do tebe,“ namítla přesvědčivě.

„Co tě v tom utvrzuje?“ Ono skálopevné prohlášení jsem jí nevyvracela, protože mě odpověď doopravdy zajímala.

„Věř mi, prostě to umím z lidí vyčíst. Vezmi si například tvoje jméno, vyslovuje ho tak jemně a laskavě, s ostatními takhle nemluví. Nebo ty jeho pohledy, úsměvy, má určité druhy, kterými obdařuje jenom svou Sakuru-chan,“ ta potvora schválně vyřkla mé oslovení známě procítěně, až to se mnou trhlo, což ji rozesmálo.

„Poslyš, Čelisko, dej mu, a především sobě šanci, nebudeš litovat, toť má rada,“ tentokrát hovořila vážně, vemlouvavě.

Nechtěla jsem se k tomu vyjadřovat, ani jsem neměla ponětí jak, tak jsem to zahrála do autu.

„Půjdu si to smýt, než se mi to úplně zažere do pórů,“ vysvobodila jsem se, pomalu se zvedajíc z podlahy.

„Jak ráčíte, mladá paní Uzumaki,“ zaskřehotala potlačovaným smíchem.

„Vepřino, ty…!“ Nenapadala mě pádná urážka, skočila jsem tedy po polštáři a zuřivě s ním kamarádku přetáhla po kebuli, pro všechny případy jsem jí uštědřila herdu ještě na lopatku.

„Áááá, tos přehnala! Polštářová bitva!“ 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 13: