OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Jedna z mnoha - Prolog

04.08.2012 (10:00) • Sence, Attris • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1365×

Dny a noci strávené tady se mi začínají slévat. Už ani nevím, kdy naposledy jsem viděla denní světlo, kdy jsem cítila čerstvý vzduch, či snad slyšela zpěv ptáků. Kdy naposledy jsem na své kůži cítila závan svěžího vánku. Kdy jsem viděla zelenou barvu! I něco tak obyčejného, jako zelená barva by mi teď udělalo radost. Ale místo toho vidím jen černo, občas to černo naruší zářivě bílá rozostřená skvrna, ale nic pozitivního to neznamená, je to jen předzvěst dalšího mučení. Cítit je tu jen pach krve, rozkladu a zatuchliny.

Vždy, když už to vypadá, že mě konečně čeká vysvobození a já zemřu, se objeví jeden z nich s nějakou páchnoucí lahví a donutí mě ji celou vypít. Všechny moje zranění a bolestivá místa jsou z ničeho nic v pořádku a všechno začne nanovo.

Když mi dal napít téhle vody poprvé, myslela jsem si, že mě někdo přišel zachránit. Nikdy totiž nepoznám, kdo přišel.

Myslím, že se jich u mě střídá víc. Ano, mám dojem, že jsou tři. Řekla bych, že jeden z nich to nedělá dobrovolně.

Nebo si jen není jistý. Není zkušený. Vždycky, když je tu tenhle nezkušený, není to až tak strašně, ne tolik, jako, když je tu ON.

TEN, který mě sem přivedl. TEN, který byl první. TEN, který mě připravil o zrak tak, že dokážu rozeznat jen světlo a tmu. S NÍM je to vždycky nejhorší, protože ON to prožívá nejvíc, nikdy se neopakuje, každý akt s ním je jiný, nikdy není ani podobný, pokaždé je se mnou v jiné poloze, při tom mě mučí pokaždé jiným nástrojem. Poznám to. Už jsem tu zažila tolik bolesti, že dokážu rozlišovat předměty, kterými mi byla bolest zbůsobena. Poznám, když je to něco, co už mě jednou poranilo.

Netuším, jak jsem tu dlouho, ale řekla bych, že jsem tu už „oslavila" své šestnáctiny. Předpokládám, že jsem tu tak... čtyři měsíce? Asi ano, to bude ono. Na sirotčinec zaútočili, když byl začátek prosince, takže teď musí být tak březen... Myslím, že to tak je. Připadá mi, že je tu tepleji, než bylo ze začátku. Řekla, že tahle místnost, která je velká asi tak čtyři metry na šířku, je sklep, je tu na zemi hlína, občas tu zaslechnu i cupitat krysy a kapat vodu.

Kolem kotníků mám staré, zrezivělé řetězy, které jsou přidělané ke zdi naproti dveřím. V řetězech se k těm dveřím nedostanu. Pokoušela jsem se o to hned první den. Zjistila jsem taky, že jsem přivázané k řetězům nejvíc vlevo od dveří. Víc napravo ode mě jsou ještě další troje. V těch nejdál ode mě je dokonce ještě mrtvola. Myslím, že to byla taky dívka a neřekla bych, že je mrtvá nějak dlouho. Odhaduji, že ji zabili pár dní před mým příchodem. Je zvláštní, že k ní mě řetězy pustili, i když je vzdálená stejně jako dveře.

Připadá mi jako by kolem nich byla nějaká neviditelná bublina, přes kterou se prostě nemůžu dostat a vždycky, když se té bubliny dotknu, spustí se u řetězů nějaký systém, který mě začne stahovat ke zdi, kde jsou řetězy přidělány.

Ze začátku mě věci, které moji mučitelé dělali, dost mátly. Jeden z nich vždycky něco zašeptal a já jsem nemohla mluvit nebo zase něco řekl a já se nemohla hýbat. Ve vzduchu cítím něco zvláštního. Člověk by řekl, že ovládají nějaký druh magie. Já vím, v sirotčinci mě učili, že nic takového, jako kouzla neexistuje, ale já vím své. To kvůli Beth, myslím, že jsou z jejího světa.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že si pro mě do sirotčince přijde nějaká hodná paní a řekne mi, že se spletli a že já ve skutečnosti mám příbuzné! Ze začátku mě napadaly i takové bláznivé věci, jako že mi řeknou, že jsem ve skutečnosti princezna nebo alespoň šlechtického rodu a že musím jít převzít vládu nad svým panstvím, které jsem zdědila. Ale nikdy se nic takového nestalo.

Jak moc jsem záviděla dívkám, které si odvedl nějaký milý pár, který si nemohl pořídit vlastní dítě. Nebo i těm, které si braly bohaté domácnosti, jako služebné. Nejvíce jsem však záviděla Bethany. Byla jiná, neměla moc kamarádů, protože uměla zvláštní věci, o kterých vychovatelky říkaly, že nejsou normální. Dokázala zvedat věci pomocí myšlenek, dokázala oživit zvadlé květiny. Když mi bylo osm, přišla stará, přísně vypadající paní ve špičatém klobouku a dlouhém, zeleném plášti a nabídla jí, že může chodit do školy pro nadané, která se jmenovala Bradavice.

Bethany pak na celý školní rok odjížděla tam a vracela se jen na letní prázdniny. Protože já a Zoe, jsme byly jediné z holek ze sirotčince, které se jí nebály, vyprávěla nám o té škole. Říkala nám, že tam jsou čtyři koleje a že na začátku je starý, zaprášený klobouk do jedné z nich rozdělí. Ona byla prý přidělena do Mrzimoru. Říkala, že tam jsou všechny děti tak zvláštní jako ona a říkala, že se dokonce učí létat na koštěti! Taky nám říkala, že o tom nikomu nesmíme říct, že by nám jinak musela vymazat paměť. Nikdy jsem o ní nikomu neřekla ani mojí nejlepší kamarádce Hetty jsem to neřekla, ani Chuckovi, mému klukovi. Stejnak by mi nevěřili.

Když jsem si povídala s Bethany, myslela jsem si, že svět tam venku není až tak hrozný. Cítila jsem se s ní líp. Smály jsme se společně jejím historkám z té školy. Ona mi nahrazovala starší sestru. Radila mi vždycky s takovými těmi věcmi, jako je oblékání a malování. Bethany je o tři roky starší než já a vždycky to nejlepší oblečení, které měla, schovávala pro mě, i když její oblečení měly správně dostat holky, které jsou starší než já.

V době školního roku jsem trpěla, občas mě rozveselili dopisy od ní, které mi posílala po sově. Vysvětlila mi, že takhle si posílají dopisy všichni kouzelníci. V čase, kdy tu pro mě nebyla, jsem se musela přetvařovat a dělat, jako by nic. Jediný člověk před, kterým jsem se nemusela přetvařovat, byla moje pravá sestra Zoe, ale ta byla o pět let mladší a spoustu věcí ještě nechápala, ani je nemohla pochopit.

Když mi bylo čtrnáct, Zoe devět a Bethany čerstvých sedmnáct a měla v té škole studovat poslední rok, přijela jen na první dva týdny prázdnin a vyhýbala se nám, jak nejvíc to šlo. Mně i Zoe to bylo líto, vždycky nám vyprávěla zážitky ze školy a slibovala nám, že až dostuduje, seznámí nás s jejími přáteli.

Zoe to nesla hůř než já. To ona milovala Bethanyiny příběhy, Bethany osobně, možná jí měla radši než mě. To Beth se nás ujala, když naši zemřeli při požáru a my se objevily na prahu sirotčince. Ochraňovala nás, jako bychom snad byli její biologické sestry.

Teď by Zoe bylo dvanáct. Ach Zoe, ani nevíš, jak moc mi chybíš. A Beth, ty taky, jestli tohle přežiju, slibuju ti, že až tě potkám, ten poslední rok ti odpustím. Jen mě prosím nějak dostaň pryč!

Pokusila jsem se pohnout, abych zjistila, které zranění je momentálně nejhorší. Do levé nohy mi vystřelila obrovská bolest. Opatrně jsem se posadila a snažila se, abych si neotevřela ty alespoň trošku zacelené rány. Když se mi to za velmi častého zatínání zubů a několika bolestných výkřiků povedlo, nohu jsem si začala ohmatávat. Je to dost v nepřirozeném úhlu, mokré, a je tam i něco tvrdého, myslím, že mám otevřenou zlomeninu. Nohu jsem pustila a pro jistotu si zase opatrně za přítomnosti zatínání zubů lehla.

Nejhorší je, že tady nemůžu dělat nic. Jen čekat až jeden z nich přijde, udělá to, kvůli čemu přišel a odejde. Já upadnu do bezvědomí a až se proberu, bude tu další. Vykoná svou potřebu a já v slzách, které mi jako zázrakem stále po těch měsících nedošly, upadnu do neklidného spánku. Opět se probudím a zase čekám, než někdo z nich přijde. Občas nastane změna a jeden z nich přijde s tou osudnou lahví a přibližně hodinu mě tu nechá opět o samotě vstřebat ten nápoj. Já se pak po fyzické stránce cítím jako rybička. S psychikou je to horší. O tu jsem přišla už první týden.

Někdy, když přijdou dřív a já ještě spím, vzbudí mě kopancem do břicha případně někam jinam, nebo zataháním za vlasy, které v tuhle chvíli připomínají pouze ulepený chuchvalec. Myslím, že jestli se odsud někdy dostanu, budu se muset nechat dát oholit.

Vím, že je dost nesmyslné myslet v tuhle chvíli na vlasy, ale už jsem dávno přišla o zdravý rozum. Kdo ví, jestli mi bude někdy navrácen?

Myslím, že ne. Právě přišel jeden z nich, doufám, že to není ON.

Je to ON.

Autor: Sence, Attris, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna z mnoha - Prolog: