OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Inkoustové oko: IV. kapitola - Jednou přijde den (2/2)

30.10.2013 (11:00) • BianceCithare • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1313×

Kuren

Projížděli jsme krajinou hor a skal, sice jsem chvíli spala, ale přesto mi to nedalo, nehledě na poněkud neupravenou strukturu cesty a kamení, po kterém jsme poskakovali, muž, co vůz řídil, navíc mlčel, takže tu bylo až nepříjemné ticho. 'Kam jedem? Konečně něco lepšího, budeme se mít dobře a s mámou si pořídíme něco, kde budeme bydlet a bude tam teplo,' snila jsem o vysněném domově a praskajícím krbu, červené tváře od mrazu jsem si rukou protřela a raději se posunula do rohu vozu, kde byla hustší vrstva sena. Blížili jsme se k nějakému městu, sned jsem nespala zase tak dlouho? No, očividně spala, ač byla ještě noc.

Muž pobídl toho malého koně, co táhl vůz - já se v tom sice moc nevyznám, ale řekla bych, že nějakého poníka. Nebylo to vlastně ani tak město, jako spíš nějaká větší vesnice, usoudila jsem, protože ani hradby ten komplex neměl... Stejně jako stráže. Na okraji města se nejspíš nacházela nějaká chudinská čtvrť... Poodklopila jsem prstem plachtu, co zastřešovala vozidlo, ve kterém jsem seděla, a pozorovala jsem okolí. Nějaká stará žebračka hrála na shamisen a sbírala za to peníze do plechovky.

K mé úlevě jsme tady nezastavili, to by bylo z deště pod okap. O to víc mě však překvapilo nádraží a pištění brzd vlaků. Muž s plochým kloboukem zdobeným pár rolničkami zastavil koně a přešel k zádi vozu, natáhl ke mně ruku, snad i o úsměv se pokusil, snaha se cení, a tak jsem mu jeho nepodařený pokus opětovala a, sice trochu váhavě, svou malou ručku podala. Chytil mě a něžným zacházením se to nazvat nedalo, ani když mě vytáhl z vozu a držíc mě za rameno vedl na nádraží k jednomu z vlaků. Všude byla spousta lidí, vypadali docela bohatí... Ani jsem si je nějak moc nestačila prohlédnout, muž se rychlým krokem proplétal mezi spletitými údy okolních lidí a vlekl mě za sebou v pevném sevření.

Za tu chvíli jsem si stačila všimnout honosné ozdoby na hlavě jedné z dam, nastupujících do vlaku. Zlatá čelenka vykládána zelenými kamínky a květy sakury... Musela jsem se zamyslet nad tím, kde se asi ta mladá krásná žena v zimě vzala. Muž si něco nesrozumitelného mrmlal a odešel, vlečíc mě za sebou z hlavního nástupiště, míříc k nějakému nákladnímu vlaku, nejspíš s uhlím nebo dřevem nebo nevím čím. Strojvedoucí mu kývnul hlavou na pozdrav, zatímco pokuřoval z dlouhé cigarety opřen o lokomotivu, a stočil svůj zrak ke mně, zkoumavě si mě prohlížejíc, nevěděla jsem proč, ale výsledkem bylo jen ušklíbnutí a stočení jeho tmavých očí jinam.

„Daichi, nalož ji, za chvíli vyrážíme," řekl, oslovujíc muže, co mě držel za ruku, a při tom se šklebil na dohořívající cigaretu. Jako na povel mě Daichi-sama chytl a snad i skoro hodil na hromadu uhlí škvírou ve dveřích, které opětovně zavřel. Ani nepozdravil, nic. Byla tam tma a špína, uhlí, na kterém jsem seděla, nebylo zrovna pohodlné, ale přesto jsem se ani nepohnula, dokud se vlak nerozjel, venku svítalo a škvírou v rezavé střeše vagónu do něj pronikaly paprsky světla, v rohu naproti mně jsem viděla tmavou siluetu, ani se nehnula, to koneckonců ani já, neodvážila jsem se.

Leiko

Odpoledne Myslela jsem na Kuren, na to, kde teď je a jestli už je v Konoze, povzdechla jsem si a zaslechla Eriko-sama volající z dolního poschodí.

„Leiko, tak jdeme!" křikla a já se s poslední taškou v ruce vydala před nevěstinec, na kopci na nás čekaly vozy, několik vozů na naše věci a pár na nás samotné. Odjížděli jsme pryč, i kdyby se Kuren vrátila zpět do Iwy, už by mě tu nenašla, Eriko-sama byla známá tím, že když stěhuje nevěstinec, nezanechává žádné stopy. Tentokrát to nebyla válka ani krize, proč jsme se stěhovali, ale nepohodlnost úřadů, kterým se naše řemeslo nezamlouvalo. Vydala jsem se do kopce po zemi přikrytou sněhem, kimono se mi po cestě zmáčelo, na což se Eriko-sama jen zamračila, ale nijak se nevyjádřila. Svou tašku jsem hodila k ostatním a nastoupila do vozu před ním, kde už seděly některé mé sestry. Sotva jsem po schůdkách vylezla a zavřela za sebou dveře, kolona vozů se rozjela, poslední pohled z okna. 'Musím zapomenout, já nemám dceru!' pomyslím si a slyším svou sestru Keiko-chan.

„Ale Leiko, proč se nejdeš bavit?" optala se mě, nejspíš narážejíc na dva mužské společníky cestující v našem voze, jen jsem přikývla a pousmála se. Věnovala jsem se našim hostům zapomněla, snažila se ty myšlenky vytěsnit, už nikdy víc ...

Kuren

Osoba v koutu zvedla hlavu a promluvila jemným hlasem, z čehož Kuren usoudila, že se jedná o dívku.

„Kampak jedeme? Snad do Konohy, nebo vysupujeme ještě dřív?" optala se jí dívka, podle hlasu také starší než ona.

„Já nevím," odpověděla po pravdě a tmou projasňující akorát paprsky vycházejícího zimního slunce v ospalém ránu ve vagónu s uhlím se ozvalo jen překvapené: 

„Hmm?" To však netrvalo dlouho, ona osoba byla snad dost výřečná. „Je to je tvůj první převoz... Takže putuješ do mateřského domu," řekla tiše spíš sama pro sebe dívka ve stínu.

„Převoz ne, máma si pro mě přijde." Osoba se na její slova akorát rozesmála, snad ji to hodně a pobavilo a Kuren naštvalo.

„Kdo jsi?" zeptala se dětským hlasem s odhodláním dívky v koutu.

„Rine, malá, máma se nevrátí, prodala tě do... nevěstince," řekne Rine jemným hláskem, snad jako by se na jedné straně vysmívala její naivitě, ale na druhé konejšila její duši.

„To není pravda! Slíbila, že se vrátí... A že budeme žít spolu a všechno bude dobré!" pronesla odhodlaným hlasem malá Kuren, možná to tušila a červ nahlodávající její mysl a pochybnosti to dokonce věděl jistě.

„Opravdu, tak proč by s tebou nejela hned, proč by tě nechala jet samotnou tak daleko? Ne, ona už se nevrátí, maličká." S konejšivým tónem se zvedla do své plné výšky nijak ohromující - byla dítě, ale vyšší než Kuren, a pomalými pomíjivými kroky vyšla ze stínu, na její tvář se šmouhou od uhlí dopadaly paprsky světla ze škvíry ve střeše. Měla dlouhé vlasy v barvě špinavé blond a zelené oči, růžové rty a zatím ještě dětskou postavu.

„Proč mi to udělala?" zeptala se a začala plakat, klečíc na uhlí si špinavou rukou otřela slzu z tváře. Rine si k ní přidřepla.

„Protože potřebovala peníze a nejspíš tě nemohla živit..." odmlčela se a povzdechla si. „... nebo tě jen nechtěla," řekne na vysvětlenou a tím její lítostivá milosrdnost hasla, vrátila se zpět do svého kouta.

„Neměla mě ráda, a to mi slíbila, že bude líp!" řekne a dál pláče, kulaté slzy koulejí se po tváři, padajíc do černého uhlí, kde také mizí. Už si to nechtěla zapírat, myslela si, že ji měla ráda, ale stejně v ní onen červ hlodal, že je to jen přetvářka a že se jí co nejdřív zbaví... Zalezla si do kouta na opačné straně než Rina a tiše plakajíc utápěla svůj žal.

Eriko

'Někdy je lepší milosrdná lež,' pomyslela si bordel mama, přemýšlejíc nad svým činem, necítila lítost, ani se neslitovala nad malou Kuren. Projíždeli horskou sedlinou, ona a celá kolona. Bylo již dopoledne, ale nikdo nezastavoval. 'Lepší život? Určitě, Leiko, má přítelkyně Dai no Suzume je prvotřídní bordel mama a její dcery jsou vyhlášené...' pomyslela si a na tváři se jí oběvil jemný úsměv, přestala se tím zabývat, byl to jen obchod... Kolik dívek jí za ty roky prošlo pod rukou? Stovky? Tisíce, sama ani neví. S klidem v duši jeli dál sedlinou vstříc novým končinám a nové kapitole.

Autor: BianceCithare (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Inkoustové oko: IV. kapitola - Jednou přijde den (2/2):