OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Inkoustové oko: III. kapitola - Poslední sníh?

23.10.2013 (09:00) • BianceCithare • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1493×

Kuren

Spala celou noc ale brzy nad ránem ji zbudil hlad, její matka se ještě nevrátila, umouněné tváře jí osvicovalo vycházející slunce, slunce, které beztak pohltí za chvíli šedé mraky, jako její život. Už dlouhou dobu nic nejedla...'Mám, můžu...' přemýšlí, ale pak se zamračí 'já musím...' pomyslí si, ale co musí? Rozejde se po vrzající podlaze domu ven, podleze staré prkno plné ostrých hřebíků, které mělo zatarasit cestu do domu a vydá se ulicemi a uličkami Iwy na jedno místo... ani se neohlédne ze sebe, jen jde vpřed, snad se bojí ohlédnout, utekla by? Kolik stojí její život? Kolik její ruce, nohy? Měla hlad, naposledy odbočila a schovala se za popelnicemi, pomalu se plížila mezi odpatky a špínou - tržiště a spousta lidí, spousta jídla. Schovala se do stínu, rozhlížejíc se v okolí...

Leiko

Ani si nešla lehnout, rovnou vztala a oblékla se.

„Už odcházíš?" Otočil se muž se kterým strávila noc na druhý bok a pozoroval jak se obléká do kimona.

„Ano, sbohem, ráda jsem Vás poznala." Vykala mu, bylo po všem, jen dobrý obchod, vzala paníze nabízené z jeho ruky a strčila si je do kimona, pak se jen jemně poklonila a beze slova odešla, co bylo to bylo, pro ni tohle nemělo váhu, daleko podstatnější byla zpráva od Eriko-sama, má se dostavit do její kanceláře. Vyšla z velkeho domu - slunce ješě nevysvitlo, kohouti spali, snad jen její kolegyně a manželské páry bděly, ulice prázdné, všude tma, lampy zhaslé a ptáci nezpívali, ani ti co tu na zimu zůstali... rozešla se tichým, skoro až plíživým krokem ulicemi, nanápadně a tiše... neohlédla se na zpátek. Bezpečně se dostala přes město až k Nevěstinci, domu kde vyrostla, povzdechla si a vešla... pach kouře a cigaret, saké a ponuré světlo, byla na to zvyklá, tady se pracovalo nonstop. Hned u dveří zahla a prošla záclonu tvořenou množstvím černých korálků za níž se skrývala dlouhá hala, byly tam její sestry a různě se upravovaly, či připravovaly na příchod zákazníka. Některé pozdravila kývnutím hlavy, jiné oslovila a některé ignorovala, dlouhé točité schody před nimiž stanula, byly celé ze dřeva a končily až v předsíni pracovny a ložnice Eriko-sama, ze svého výstřihu vytáhla peníze, doteď ji hřály u srdce, ale teď je zase odevzdá jako vždy, snad jí to už ani nebolelo, ona najíst dostala a dostane, na Kuren nemyslela. Ale madame po ní chtěla i něco víc... ale co? První váhavý krok spočinul na schodu, měla zlé tušení... pak druhý, třetí, pořád dál, pětačtiřicátý - zavrzal, ale pokračuje dál, až stane nahoře...

Kuren

Chvíli jsem vyčkávala v úkrytu jako kočka, která ostatně seděla vedle mě a jedla nějaký kus odpadku... já měla lepší plán a o sobě lepší mínění. Vyhlédla jsem si stánkaře v chumlu lidí 'Dost, možná si mě nevšimne při tom počtu zákazníků.' došla jsem k závěru a začala plánovat a řešit raději jiný problém 'Takže teď jak se dostat přes ty lidi, možná...' přemýšlela jsem dál a nakonec vylezla ze svého úkrytu a naprosto normálním krokem se přesunula na druhou stranu ulice, ještě krátce jsem zapochybovala o svém plánu, povzdechla jsem si, dnes v docela dobré náladě. Vylezla jsem na popelnici, z jedné strany krytou odstaveným vozem a stoupla si, popelnice byla dost nestabilní a nahýbala se. Zkřehlými prsty v dost znatelné zimě jsem se chytila spodního okraje nejníže položeného balkónu v přízemí a odrazila jsem se od víka popelnice která s rachotem sobě vlastním spadla na špinavou zem a pokřtila ji vrstvou odpadků. Škrábala jsem se na balkón a doufala že si mě nikdo nevšiml, pravda pár lidí na ulici se za zvukem otočilo, ale nikdo se nešel podívat blíž. Když jsem se vyškrábala nahoru, spadla jsem na zadek na podlahu balkónu a vzhlédla, přemýšlejíc jak dál, jelikož jsem se ani dál ve vymýšlení taktiky nedostala. Nakonec jsem došla k tomu názoru, že prostě vylezu po rozpadající se, jak jinak než šedé, omítce domu. Stoupla jsem si na zábradlí balkónu a rukama se chytla odchlíplé omítky tvořící prohlubeň, nohy jsem přesunula na odhalené cihly, jednu ruku jsem posunula na další cihlu a přitáhla se...někdo šel okolo, přitiskla jsem se k domu, jen nějaký muž, ani se nerozhlédl. Znova jsem zaryla nehty rukou do omítky a spárů cihel, ale byla jsem jí zrazena rozdrolila se mi v ruce, kdybych se nedržela druhou rukou a neopírala nohama o dům spadla bych do odpadků k popelnicím i já. Odřela jsem si ruku, ale nijak moc, už teď mi bylo dost jasný že bez škrábanců a odřenin se nenajím, ale hlad byl silnější a tak jsem se bez většího rozmyslu chytla dřevěného okraje balkónu v dalším patře, chtěla jsem se vytáhnout, ale někdo na něj vyšel. Byla to žena, postarší žena v tmavém kimonu položila na zem jakousi ozdobnou vázu s ulomeným uchem, balkón zavrzal... žena se rozhlédla po okolí a já se natiskla víc k domu. Otočila se a odešla, chvíli jsem tam jen tak zůstala viset, až když se mi bolestivě ozvaly promrzlé klouby na rukou, vylezla jsem na balkón a raději se vůbec nezdržovala a stoupla si na květináč zavěšený na zábradlí, který sice s rachotem spadl a popraskal, ale to už jsem seděla na namrzlé střeše.

Leiko

Otevřela jsem dveře, za nimi byla velká místnost dost mi známá, vzpomněla jsem si na to když jsem tu byla poprvé...

...Eriko-sama, jak se mi madam představila, vešla do místnosti stále mě držíc za předloktí, pustila mě a pokynula mi, ať se posadím, to jsem také udělala. Sedla si za stůl. Měla jsem strach, ale neodvážila se mluvit.

„Jak se jmenuješ malá?" optala se mě a já jsem získala odvahu k mluvení.

„Leiko, kde jsou moji rodiče?" optala jsem se jí a obratem také dostala odpověď.

„Tady se budeš mít dobře, Leiko, tvoji rodiče? Pravděpodobně mrtví," sdělila mi a já jsem jen v šoku seděla na polštářku na zemi.

Z myšlenek mě vyrušil hlas mademe Eriko, seděla za stále stejným stolem, bylo to jako před lety a stejně jiné a stejné. Promluvila jako první, jako tenkrát.

„Posaď se, Leiko," řekla a já jsem uposlechla a posadila se na polštářek na zemi, peníze jsem položila na její stůl, avšak ona je odmítla mávnutím ruky.

„Dnes si je nech, potřebuji s tebou mluvit," řekla a vyčkávala...

„Hai Eriko-sama," řekla jsem jen toto, já i mé sestry jsme měli Eriko ve velké úctě, vzala jsem si zpět peníze a žmoulala bankovky v ruce. Eriko se postavila a obešla mě, zastavila se však v pohybu.

„Jde o Kuren, tvou dceru," řekla a já jsem se zajíkala. Ale přesto jsem přikývla na znamení ať pokračuje.

„Je to velmi bystré děvče a je velmi hezká, chceš snad, aby skončila jako ty?" Poslední větu řekla ostře s jistým výsměchem, věděla, co jsem zač a já se nezmohla na nic víc, než zakroucení hlavy, tohle přesně jsem pro ni nechtěla.

„Víš, jak jsi mi minulý měsíc řekla, že odejdeš?" Nečekala na mou reakci a pokračovala.

„Dám tvé dceři vzdělání a rodinu, jedni lidé z Konohy jsou ochotni ji adoptovat..." řekla a já se na ni podívala.

„A co za to?" optala jsem se trochu roztřeseným hlasem, nejspíš poznala, že jí nevěřím a přešla ke stolu z jehož přihrádky vytáhla fotku dvou postarších lidí, asi manželů.

„Už ji nikdy neuvidíš a zůstaneš se mnou," řekla, hrála na správnou notu a věděla že vyhraje, Kuren pro mě byla víc a stejně bych neměla kam jít, vzala jsem si do rukou onu fotku v pozadí byly hlavy Hokagů.

„Jak vám můžu věřit, jakou mám záruku?" optala jsem se jí a vrátila fotografii na dubový stůl.

„Ty chceš záruky? Jsi děvka, nemáš právo chtít záruky, buď ráda že se starám, ber a nebo nech být!" odsekla mi a já se stáhla, měla pravdu, nejsem nic, přikývla jsem, věřila jí. Eriko se pousmála.

„Výborně, jsou to moji známí a bohužel nemohou mít děti, řekli že udělají cokoli, aby mohli mít dceru," řekla upřímně, neměla jsem pochyby, ještě jsme řečnily a já dostávala instrukce...

Kuren

Chytila jsem se tašek a přikrčená jsem se přibližovala k okapu, doufajíc, že nebyl ucpaný nebo zamrzlí jsem do něj skočila. Neštěstí nebyl a já projela až dolů do odpadní šachty, v duchu mě napadlo, že tak budu jezdit častěji, bylo to lepší, než jezdit po zábradlí, můj žaludek se hlasitě ozval, už jsem měla křeče od hladu a tak jsem si stoupla na kolena a začala se sunout úzkou šachtou až nad poklop pod stánkem, jak jsem předpokládala byl tam, zapřela jsem se a odklopila ho, co nejtišeji i když by mě nejspíš nikdo neslyšel. Vylezla jsem a ocitla se pod pultem zakrytým ubrusem, jedna žena si právě dávala do tašky dva bochníky chleba a platila, vyčkala jsem na příležitost až položí tašku na zem, aby vytáhla peníze a pomocí jehlice co nosím ve vlasech jako ozdobu, jsem se dobila během chvilky do tašky a rozlomila chleba na polovinu první jsem vytáhla a druhou tam raději nechala, žena začala brát tašku do ruky. Strčila jsem si kus chleba pod kimono a zatím co ženu zastavila nejspíš nějaká kamarádka a prodavač se věnoval svému zaměstnání jsem vylezla z pod ubrusu a utíkala přímo doprostřed chumlu lidí ve snaze se mezi nimi ztratit.

Autor: BianceCithare (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Inkoustové oko: III. kapitola - Poslední sníh?: