OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » In the land of Gods and Monsters - 4 -

10.03.2014 (19:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 2662×

Noc byla černočerná. Vykradla jsem se z nemocnice oknem a zamířila do svého domu. Vzala jsem si jen jeden delší nůž v pouzdře, které se popruhy připevňovalo na záda. Rozbalila jsem na stole mapu a naklonila se nad ni. Ve složce bylo napsáno, že Derek se nejčastěji pohyboval v blízkém okolí ruiny jejich vyhořelého sídla. Třeba ho tam najdu i teď.

Běžela jsem lesem už jen pro ten pocit, že můžu. Že mé srdce stíhá. Možná to byl můj poslední běh, protože Deaton říkal, že tenhle stav dlouho nevydrží. Smála jsem se. Po dlouhých letech jsem se smála při pocitu větru ve vlasech. Chladný vítr mě šlehal do tváří a byl to jeden z nejpříjemnějších pocitů, který jsem si dokázala představit.

Doběhla jsem k šedému a smutnému spáleništi. Část prvního patra ještě stála, ale stěny byly očouzené a popraskané. Byl to smutný pohled. Před požárem to musel být krásný dům. Místo toho tu zbyly ohořelé trámy a pach smrti ve vzduchu. Vešla jsem do domu a začala stopovat. Derek tady pobýval. Otisky jeho stop byly po celém domě.

Chodila jsem po pokojích v kruzích a sledovala jeho stopy. Proč vlastně? Proč jsme se sem vydala? Chtěla jsem mu poděkovat za záchranu života? V jiné situaci, kdybychom byli dva lidé… kdyby on byl člověk, bylo by to normální, ale v naší situaci bylo poděkování naprosto absurdní. On mě neměl zachraňovat a já mu měla při nejbližší příležitosti prohnat srdcem stříbrnou kulku. Při všem tom přemýšlení a hádání se s vlastním svědomím jsem si uvědomila, že kromě Derekových a mých stop jsou tu další, a až příliš čerstvé. Jako důkaz se za mnou ozvalo zavrčení. Hlupáku! vynadala jsem si v duchu. Pomalu jsem se ohlédla přes rameno. Stál tam proměněný vlkodlak s ledově modrýma očima. Tohle nebyl Derek.

„Nech to být,“ zvedla jsem ruce v obraném gestu. Nechtěla jsem dnes zabíjet. Jenže vlkodlak vycenil tesáky a rozběhl se proti mně. Nejspíš vycítil alfu a chtěl ho sesadit. K jeho smůle místo Dereka narazil na mě. Zhluboka jsem se nadechla a sáhla za záda do pouzdra. Byl to mladičký krvežíznivý hlupák. Nejspíš ho někdo přeměnil jen tak z nudy a vypustil do světa.

Byl ode mě jen metr. Naivní chudák nečekal, že narazil na lovce. Vytasila jsem a jedním ladným pohybem mu probodla srdce. Vlkodlak zavyl a jeho tělo mi ochablo v náruči.

„Odpusť,“ zašeptala jsem a opatrně ho položila na podlahu. Vtom mi pohled padl na jedno místo ve zdi. Dřevo tady bylo čerstvě naprasknuté a v mezeře byl zabodnutý kovový hrot šipky. Byli tu lovci.

Derek zmizel. Nenašla jsem ho v lese. V noci nestál pod oknem. Neukázal se ani v bistru.

Vyhýbal se mi i Deaton. Jako kdybych něco provedla a nebyla si toho vědoma. Otírala jsem zrovna stůl, od kterého se zvedl mladý pár, když mi přišla sms od skrytého čísla. Musel to být Gerard, protože nikdo jiný mi nepsal.

~Vše nejlepší k narozeninám.
Malý dárek najdeš na těchto souřadnicích…~

Následovala série čísel. Odhodila jsem hadr a vytratila se. Gerard se opravdu trefil. Dnes byly moje narozeniny. Spíše datum, které mi přiklepl stát. Jakožto nalezenec, nikdo nevěděl, ve který den jsem se přesně narodila. Původně jsem se dokonce jmenovala Jane Doe. Poté mě v domově překřtili na Samanthu Doe, a když si mě vzal pod ochranu Gerard, dali mi nové příjmení. Arian. Všichni lovci měli druhé jméno spjaté s lovem. Mé znamenalo ve velštině stříbro. A teď jsem měla narozeniny, které jsem nikdy neslavila. Sama bych to nevěděla, kdyby mi je Gerard takto nepřipomněl.

Doma jsem se rychle převlékla, ozbrojila a vyšla do lesa. Zadala jsem souřadnice do navigace a dala se do pátrání. Odpoledne utíkalo nezvykle rychle. Se soumrakem jsem stanula před svým cílem. Stará plechová kůlna schovaná ve svahu. Obezřetně jsem se rozhlédla po okolí. Nikde ani živá duše. 

Na dveřích byla loveckým nožem přibodnutá rudá mašle. Zaposlouchala jsem se do zvuků, ale slyšela jsem smích. Strhla jsem mašli a vstoupila. Polilo mě horko.

„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!“ vykřikli tři muži. Na sobě měli maskáčový oděv a byli až po zuby ozbrojení. To, co mě však zarazilo, se skrývalo ve vzdáleném rohu. Z temnoty svítil pár rudých očí.

„Ulovili jsme ti alfu. Můžeš jeho hlavu odnést Gerardovi sama,“ poplácali mě po zádech. Derek byl připoutaný ke kovovému plotu, ze kterého vedlo několik drátů do přístroje podobného rádiu. Princip byl v tom, že jakmile jeden z mužů na přístroji zatočil knoflíkem, ocitla se kovová mříž pod proudem. Byla to oblíbená a nelegální mučící technika některých lovců. Mně se hnusila, a tentokrát mnohonásobně víc. Zatnula jsem čelisti a nedala na sobě nic znát.

„Už jsi viděla vlka pod proudem, Sam?“ objal mě jeden z nich kolem ramen. Myslím, že se jmenoval Peter a že už jsem ho na jedné misi potkala. Neodpověděla jsem, jen jsem pohledem zkoumala Dereka. Vypadal k smrti vyčerpaný. Měl na sobě jen umolousaný a propocený nátělník, jehož pravý bok byl nasáklý krví a černým hnisem. Takovým, který vytéká vlkodlakům z ran, které způsobují kulky s omějem.

„Nelíbí se mi, že můj dárek páchne jako smrt,“ utrousila jsem ledovým hlasem. Derek ke mně zvedl pohled, ale pak mu hlava vysílaně zase klesla.

„Ale no tak!“ šťouchnul do mě druhý z mužů, kterého, myslím, oslovovali Alex. „Je to alfa. Museli jsme ho nějak zkrotit. Ale tohle ti zvedne náladu.“ Posadil se za přístroj. Zatnula jsem ruce v pěst, až mi zakřupaly klouby. 

„Věděla jsi, že když do něj pustím trochu proudu, nemůže se proměnit?“ zasmál se jako učitel přírodopisu, který nadšeným studentíkům odhaluje zázrak fotosyntézy. „I kdyby se pokrájel, prostě se nepromění,“ chechtal se, když otočil knoflíkem. Ozvalo se zabzučení a Derek se napjal. Celé jeho tělo cukalo, jak se mu svaly pod proudem stahovaly. Rudá v jeho očích pohasla.

Alex stroj vypnul. Peter přešel k Derekovi a vytáhl nůž. „A teď sleduj!“ Přejel s ním alfovi po paži. Chvíli to trvalo, ale rána se lenivě zatáhla a zacelila. „Teď ještě jednou.“ Znovu mu ostřím rozřízl kůži. Sotva od něj ustoupil, otočil Alex knoflíkem trochu více. „Když jim přidáš ještě více šťávy, tak už se ani nehojí.“ Upřel na mě pohled, zatímco Derek zaklonil hlavu a zoufale vrčel přes zatnuté zuby. „Už to tady na něm nějakou dobu zkoušíme, takže už vím, kde jsou jeho hranice. Chceš vědět, co následuje?“ dotkl se knoflíku a mírně pootočil. Měla jsem v hlavě prázdno. Jediné, co bylo křišťálově jasné, že Alex už nesmí přidat.

„Dost!“ vykřikla jsem. A probodla lovce za přístrojem vražedným pohledem. Nechápavě se na mě díval, jako kdybych mu vzala hračku. Jenže pak v jeho pohledu vzplanulo podezření, které jsem uhasila jediným úsměvem. Musela jsem je zmást.

„Je to přeci můj dárek. Vy už jste si užili dost.“ Poplácala jsem postupně všechny tři po ramenou. „Děkuji vám, pánové. A vyřiďte mé pozdravy Gerardovi.“

Všichni tři lovci si posbírali své věci a vřele se se mnou rozloučili. Zabouchla jsem za nimi dveře a zůstala o ně čelem opřená.

„Co mám dělat?“ zašeptala jsem zoufale sama pro sebe. Otočila jsem se k Derekovi, který byl smrtelně bledý a zbrocený potem. Hlavu měl svěšenou, jako kdyby byl v bezvědomí. Vzala jsem ze stolu klíče a váhavým krokem k němu přešla. Možná bych ho měla opravdu zabít. Jen otočit knoflíkem trochu víc. Bylo by to snazší a méně osobní. Nebo mu rychle proříznout tepnu na krku. Uměla jsem to dobře, nebolelo by ho to. Prostě by jen vykrvácel a byl by konec. Vytáhla jsem z pouzdra nůž a přitiskla mu ho na hrdlo.

„Ne...“ zašeptal zesláble a cukl hlavou.

„Jsi vlkodlak… alfa… měla bych tě zabít,“ zavrčela jsem na něj a přitlačila. Ostří mu slabě porušilo kůži a objevily se drobné kapky krve.

- Musíš ho nenávidět. Musíš! On a jemu podobní zabíjí nevinné. -
- Ale co když je to jeden z těch, kteří si tvrdě vydobyli kontrolu? -
- Gerard mi přikázal ho zabít! A Gerard je můj velitel, kterého musím poslouchat! -
- Poslouchat… I za cenu toho, že zabiju nevinného? -

„Tak už dělej,“ zasípal Derek poraženě a zvedl hlavu, aby tak více odhalil hrdlo. Vzdal se mi! 

Zoufale jsem zatlačila slzy vzteku. Proč jsem tak slabá? Zabila jsem už tolik vlkodlaků… proč nezvládnu ještě jednoho? Prostě jen přitlačím trochu víc. Vlastně bych mu ušetřila trápení. Kdoví jak dlouho ho tady ti tři mučili. Smrt bude vysvobozením… Prokážu mu laskavost…

Zatnula jsem zuby a přitlačila ještě trochu víc. Musím to udělat…

Cítila jsem alfovo srdce tak blízko… mocně a rychle bušilo.

Nešlo to…

Najednou mi to přišlo jako příšerné plýtvání. Zbytečně umlčet jedno zdravé srdce. To jsem nemohla.

Zvedla jsem ruku a opatrně se natáhla k zámku na poutech. Z hrudi se mu vydralo zavrčení. Rudé oči mu zaplály, když se v mžiku jeho rysy přeměnily. Ucítila jsem tlak na krku a horký dech mě lechtal na citlivé kůži přesně tam, kde byla tepna. Přeběhl mi mráz po zádech, svíral můj krk v zubech a stačilo sevřít trochu víc, a byla bych mrtvá. Jenže se zarazil.

„Klid… nechci ti ublížit,“ konejšila jsem ho tiše a možná trochu i sama sebe. Znovu zavrčel a tesáky se stáhly. Jeho napjaté tělo se trochu uvolnilo.

„Slib mi, že když ti sundám pouta, nezaútočíš na mě.“

„Vtipné, že to říkáš zrovna ty,“ zasípal.

„Beru to jako ano.“ Natáhla jsem se k jeho připoutaným zápěstím, která měl do krve rozedraná, a odemkla zámky. Sesunul se na mě a já pod jeho tíhou zavrávorala. Přehodila jsem si jeho paži přes ramena a vybelhala se s ním z kůlny.

Táhnout vlkodlaka napůl v bezvědomí nočním lesem by byl zápřah i pro zdravého člověka, natož pro lovce s nemocným srdcem. Deatonovo kouzlo začalo polevovat v nejnevhodnější dobu. Museli jsme tedy každou chvíli zastavovat, abych nabrala dech. Klopýtali jsme přes kořeny a navzájem se podpírali. Alfa nemluvil. Soustředil se jen na to, aby ovládl své zvířecí já. Při poslední zastávce jsem padla na kolena a lapala po vzduchu. Srdce mi nepravidelně tlouklo, jako kdyby se mu už ani nechtělo. Opřela jsem se o kmen stromu a zhluboka nasávala do plic noční vzduch. Hlavně jsem musela zklidnit tep. Derek klečel přede mnou a s nepřítomným výrazem hleděl skrz mě. Nestihla jsem nic udělat, když se mu na rukou protáhly drápy a pevným stiskem mi sevřel krk. Z hrudi mu vycházelo varovné vrčení a stisk sílil.

„Dereku, ne! Máš halucinace,“ zašeptala jsem zoufale. Byla jsem tak hrozně unavená, že ten kousek k domu mi připadal jako cesta na jiný kontinent. Cítila jsem, jak se mi ostré drápy zarývají do kůže. Natáhla jsem ruku a opatrně se dotkla jeho vlkodlačí tváře. Jemně jsem špičkami prstů přejela nakrčené čelo přes nos až na rty, ze kterých trčely tesáky. V dlani mě zalechtal jeho horký dech. „Už je to dobré. Ještě kousek a zbavím tě toho,“ konejšila jsem ho klidným hlasem. Tlak jeho drápů pomalu povoloval.

Pomohl mi vstát, ale zpět do lidské podoby se nedokázal přeměnit. Stačila jsem udělat jen dva kroky, než mě podebral jednou rukou pod zády, druhou pod koleny, a zvedl si mě do náruče. Jako dvě trosky jsme dorazili do domu. Posadila jsem ho v pracovně na pohovku a pomohla mu stáhnout zkrvavený nátělník. Rána na boku stále krvácela a jako pavučina se od ní táhla změť zčernalých žil, jak byla jeho krev otrávená. Vytáhla jsem z poličky skleničku s omějem a vysypala trochu sušené rostliny na stůl. To, co vlkodlaka zabíjelo, ho zároveň mohlo i vyléčit. Škrtla jsem zápalkou a hromádku podpálila. Sušená drť zazářila jasným plamenem a vydala zvláštní, nepopsatelnou vůni. Zatnula jsem zuby a shrnula si popel do ruky. Pálil mě v dlani, a tak jsem na nic nečekala a přitiskla ho Derekovi na ránu. Trhnul sebou a zatnul drápy do sedačky. Celé tělo se mu napjalo a roztřáslo. Prstem jsem ještě popel důkladně zatlačila do rány. To už nevydržel a z hrdla se mu vydralo zavytí.

Ucouvla jsem a nechala ho vyrovnat se s bolestí. Trvalo to jen pár vteřin, než se rána po kulce zatáhla a zmizela, stejně jako naběhlé zčernalé žíly okolo. Zůstal ležet na pohovce. Hruď se mu divoce zvedala a klesala, ale už byl zase zpět člověkem. Došla jsem k závěru, že je mimo nebezpečí, a tak jsem odešla do kuchyně. Vzala jsem si prášky a chvíli seděla u stolu se sklenicí vody. Právě jsem zachránila život šelmě, kterou jsem měla zabít. A lovcům dojdou souvislosti. Měla jsem ho nachystaného k popravě, a teď bude opět volně běhat po lesích. A Gerard se o tom dozví... tím jsem si byla jistá. Za tohle mě zabijí. U lovců to není práce, u které si rozmyslíte, že už ji nechcete dělat, a odejdete. Pár lidí už to zkoušelo a jejich nekrology jsem pak četla v novinách. Máte prostě moc informací na to, aby vás nechali jen tak jít.

Vytáhla jsem z ledničky nějaké sendviče, které jsem nakoupila v samoobsluze, a vrátila se do pracovny. Derek už vypadal trochu lépe. Otíral si špinavým nátělníkem krev a zrovna hledal místo, kam by ho zahodil.

„Koupelna je támhle,“ ukázala jsem mu na chodbu. Kývl a zmizel za dveřmi. Z toho nepořádku se mi až zamotala hlava. Uklidila jsem lahvičky s bylinkami a aspoň trochu otřela zakrvácenou sedačku. Dotkla jsem se stop od drápů a přejela je prsty.  

„Za to se omlouvám,“ zamumlal ode dveří. Bleskově jsem se napřímila, abych mu mohla čelit jako rovnocenný soupeř. Vůbec bych se totiž nedivila, kdyby mě chtěl zabít. Vyléčený byl, takže mě už teď nepotřeboval. Z prudkého zvednutí se mi zatmělo před očima a zavrávorala jsem. Opřela jsem se o stůl a chytila se za hruď. V mžiku byl u mě a zvedl mě do náruče.

„To je dobré,“ zaprotestovala jsem. „Jen se mi zamotala hlava.“ Bylo mi slabo. Cítila jsem, že se třesu a je mi zima.

„Mám tě vzít k Deatonovi?“

„Ne, to ne… už mi stejně nemá jak pomoct. Jen si potřebuju vzít ještě prášek a lehnout si.“ Hlava mi ochable klesla na jeho hruď. Jeho kůže byla teplá a hřála mě do chladné tváře. Slyšela jsem, jak silně a zdravě mu bije srdce, a na chvíli jsem dokonce ucítila osten závisti. Připadala jsem si tak malátně, že mi bylo jedno, že mě do postele ukládá nepřítel. Naskládal mi pod záda několik polštářů, takže jsem více seděla než ležela, a dal se do šněrování bot. Stáhl mi je z kotníků a přikryl mě dekou. Zavřela jsem oči jen na chvíli, ale nejspíš jsem trochu omdlela, protože mě probralo světlo lampičky. Podával mi prášek a sklenici vody.

S díky jsem ho spolkla a zapila.

Zůstal sedět na kraji postele a teplé světlo lampičky mu na tváři vykreslovalo měkké stíny. Mohla jsem si v klidu prohlížet linii jeho čelisti a brady, křivku nosu a starostlivě nakrčené čelo.

„Omlouvám se za to venku.“ Jeho hlas zněl kajícně.

„To nic. Vím, co s vámi oměj dokáže.“ Zamračila jsem se, když jsem si vzpomněla na vlkodlaky zavřené v klecích, otrávené a šílené.

„A taky… děkuji za...“

„To nic,“  mávla jsem rukou. Ospale mi padla na jeho paži. Překvapeně se mi zahleděl do očí.

„Deaton říkal, že mě musíš zabít, jinak...“

„Nebudu tě zabíjet,“ zavrtěla jsem hlavou a usmála se na něj. Co to se mnou ten hloupý vlkodlak dělal? „Co je celý tvůj život proti mým pár týdnům.“

Nahrbil záda a sklonil hlavu. Dlouho bylo ticho. Já se soustředila na tlukot svého srdce, pomalu se dostávalo do relativního normálu. Derek se díval z okna. Když pak promluvil, bylo to tiché jako zašeptání. „Nechci, abys umřela.“

Sevřela jsem jeho paži pevněji. „To jsi asi první, alfo.“

Podíval se mi do očí a jeho černé husté obočí se nakrčilo. Zdálo se mi to, nebo byl najednou blíž? Vyšla jsem mu vstříc a opatrně ho políbila. Položil mi dlaň na krk a přitáhl si mě ještě blíž. Jeho doteky byly obezřetné, jak potlačoval svou zvířeckost. Opatrně jsem se dotkla jeho tváře. Do dlaně mě píchalo husté strniště, které se mi na něm tak líbilo. Konečně jsem si to přiznala. Derek Hale se mi líbil. A to byl obrovský problém.

Derek najednou ztuhnul. Vzápětí se rozrazily dveře. Hmátla jsem rukou pro dýku pod polštářem. Do dveří vpadli tři mladí vlkodlaci a kluk s baseballovou pálkou. 

„Vypadněte!“ zavrčel Derek a jeho oči rudě zaplály. Vlkodlačí děvče a kluk sklopili hlavu a vycouvali. Kluk s pálkou a poslední vlkodlak však vzpurně stáli dál.

„Dereku, všude po lese je cítit tvoje krev a smrt. Stopovali jsme tě až sem...“

„Jo, na nás tyhle tvoje alfa-věci nezkoušej,“ zakymácel kluk pálkou.

„Jsem v pohodě, Scotte.“ Vstal a vyprovodil tu podivnou napodobeninu smečky ze dveří.

Když se vrátil, stála jsem uprostřed pokoje s jasným plánem. Nechtěla jsem být zabita lovci. Chtěla jsem umřít tak, jak mi to předurčila příroda. Nadělila mi slabé srdce, tak mě také mělo zabít jeho selhání. Zmateně se na mě díval a jeho čelo zbrázdily starostlivé vrásky.

„Uhoď mě,“ vyzvala jsem ho a křečovitě zavřela oči.

„Zbláznila ses?“ zavrtěl hlavou.

„Myslím to vážně. V té boudě jsem tě odpoutala, protože jsem byla pošetilý blázen a myslela si, že tě zvládnu ulovit sama... Jenže jsi sebral sílu a napadl mě...“ kývla jsem na něj hlavou v němé výzvě. Byl to šílený a zoufalý plán ušitý horkou jehlou, ale nic lepšího mě nenapadlo.  

„To neudělám,“ odmávl mě rukou jako nějakého blázna.

„Musíš! Dlužíš mi to. Zachránila jsem ti život, tak mi to musíš...“ Než jsem to dořekla, vymrštil ruku a praštil mě hřbetem dlaně. Síla rány mě vyhodila z rovnováhy, takže jsem padla na prádelník. Bolestně jsem vydechla, jak se mi všechno roztříštilo. Zvonilo mi v uších a ze rtu mi odkapávala horká krev.

„Ještě,“ zasýpala jsem a napřímila se před ním.

„Sam...“ Hlas se mu zachvěl a v očích měl jasně čitelnou bolest.

„Jsi přece alfa. Tohle je nepřesvědčí.“ Další rána přišla z druhé strany. Tentokrát jsem upadla na kolena. V předklonu jsem vydýchávala jeho ránu. Hlava mě třeštila. Zvedl mě na nohy a opatrně mě objal. Položila jsem mu tvář na rameno a vdechovala jeho vůni lesa a hlíny. Už jsem z něj necítila smrt. Teď byla cítit ze mě. Hladil mě po vlasech a naslouchal. Cítila jsem, jak mi jeho ruka sjela po páteři, a prsty opatrně přejížděl po kůži. Zavřela jsem oči ve chvíli, kdy mi drápy zaryly do masa. Bolestně jsem vydechla a propadla se do temnoty.

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek In the land of Gods and Monsters - 4 -: