In the land of Gods and Monsters -3- • OurStories.cz ~ naše povídky

Každý má nějaké to tajemství, i lovkyně Sam. Pozn.: Tak nějak jsem si to neuvědomila, a místo aby byl Deaton veterinář, jsem z něj udělala normálního doktora, tak mi tenhle omyl, prosím, promiňte :)

07.03.2014 (09:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 12× • zobrazeno 2982×

Večer jsem se připravila. Nachystala jsem si dvojnásobné množství nožů a několikrát zkontrolovala mechanismus kuše. Překročila jsem opatrně hranici z popela, která vedla hned u prahu, a zmizela v lese.

Bylo ticho. Krčila jsem se u kmene stromu a naslouchala. Noc byla nezvykle tichá a klidná. Až podezřele. Vše bylo zahaleno tmavě modrou barvou noci.

Byla to otázka vteřiny. Sice jsem ho neslyšela přicházet, ale nůž jsem vytáhnout stihla. Chytil mě pod krkem a přitlačil ke kmeni stromu. Ztěžka jsem vydechla a bodla mu nůž do ramene. Jeho tvář se proměnila a zařval. Rudýma očima mě propaloval a jeho tesáky byly jen kousek od mého krku.

„Mohla bys do mě přestat bodat a střílet?“ zavrčel a povolil sevření. „Nemáte na to nějaký kodex?“

„Máme. A také máme tebe na seznamu.“ Vytrhla jsem mu nůž ze zad, ale nepřestávala jsem mu mířit na krk.

„Nic jsem neudělal,“ ušklíbl se a pustil mě, i když pořád stál příliš blízko, aby mi prokousl hrdlo.

„Šéf si myslí něco jiného.“ Přitiskla jsem mu špičku dýky na krk. Co to dělám? Proč se s ním vybavuju? Mám ho zabít a ne se s ním bratříčkovat. On ale udělal něco, co jsem nečekala. Začal se měnit zpět do své lidské podoby. Špičáky mu zmizely a oči nabraly olivově zelenou barvu. V jeho tváři se praly dvě emoce. Odstup a zvědavost. Byl to tvrdý a drsný člověk, ale něco v něm se mnou chtělo vyjednávat po dobrém. Jako jeho osobní kodex.

„Podívej, asi jsme to vzali za špatný konec. Ve skutečnosti nám jde oběma o stejnou věc, a to, aby nikomu nebylo ublíženo. To, co se stalo za úplňku, byla nešťastná nehoda. Já a moje smečka dáváme pozor na to, aby vlkodlaci nikoho nenapadli. Omega přišel z jiného okresu a ztratil se nám, když přebrodil řeku.“

„Zabil dva lidi. Tomu říkáš nešťastná nehoda?“ obořila jsem se na něj ostře. Zatvářil se, jako kdybych mu vrazila.

„Já vím.“ Praštil pěstí do kmene stromu, až v něm nechal malou prohlubeň. Hlavu měl skloněnou, zavřené oči a tvář staženou bolestí. „A mrzí mě to!“ zašeptal. Najednou ztuhnul a natočil hlavu blíž ke mně, jako kdyby něco poslouchal. Obočí se mu nakrčilo soustředěním. „Tvoje... tvoje srdce...“

„Neopovažuj se!“ vykřikla jsem a tvrdě ho od sebe odstrčila. Až pozdě mi došlo, co poslouchal. Můj srdeční rytmus. Mou slabinu. Na nic jsem nečekala a rychlým krokem se mu vzdalovala. Chvíli stál ztuhlý na místě, ale po chvíli se za mnou rozběhl.

„Sam, počkej... jmenuješ se Sam, ne?“ Doběhl mě. „Šerifův syn říkal, že jsi Sam a jsi z Wallesu... Je to tak?“

„Ano,“ odsekla jsem a snažila se přidat do kroku, ale čím víc jsem se zadýchávala, tím hůře to šlo.

„Máš nemocné srdce...“ promluvil na mě. Teprve když to řekl, mi to pořádně došlo, i když jsem to věděla několik let. Můj osud je smutný. Umřu. Brzy.

„Nepovídej,“ zavrčela jsem a raději zmlkla. Hlas se mi lámal. Jako kdyby mi to docházelo až teď.

„Já vím, že se neznáme, ale... je mi to líto.“ Chtěl se dotknout mého lokte. Otočila jsem se na něj a uhodila ho pěstí do hrudi. Ani to s ním nehnulo. Byl pevný jako skála.

„Jak ti může být líto, že člověk, který tě má zabít, umírá?“ zakřičela jsem a po tvářích se mi začaly koulet slzy. Hruď se mi bolestivě svírala. Srdce to nezvládalo.

Derekův hlas hučel někde v dálce. Dům už jsem měla na dohled. Přidala jsem do kroku, ale cítila jsem, že se mi podlamují kolena.

V uších mi příšerně pískalo. V hrudi mi vystřelovala bolest a ta se mi zabodávala do mozku jako žhavá dýka. Zasýpala jsem a objala si trup rukama, jako kdyby mu to mělo zabránit v rozpadu. Na vlkodlaka, který mi byl v patách, jsem zapomněla. Jediné, k čemu jsem se upírala, byla krabička léků na nočním stolku v patře.

Když jsem překročila práh domu, už jsem nemohla dýchat. Hrdlo se mi sevřelo a před očima mi tancovaly hvězdičky. Dokonce jsem ztrácela cit v ruce.

„Sam!“ zakřičel Derek. Než jsem se sesunula k zemi, viděla jsem, že zůstal uvězněný za bariérou z popela. Vlastně, jediný vězeň jsem tady byla já. Možná mi mohl pomoct. Mohl by mi donést léky z patra, kdyby se sem mohl dostat. Jenže já jsem se tady uzavřela za magickou bariérou do pasti.

Křičel na mě a od sevřených pěstí mu odlétávaly jiskry, jak se snažil přes kouzlo dostat.

Nevšimla jsem si toho, že jsem upadla. Nejspíš jsem na chvíli omdlela, protože mě do tváře tlačila tvrdá zem. Sebrala jsem poslední zbytek sil a naprosto nelogicky v rozporu s mým dosavadním tréninkem a životem jsem se začala plazit směrem k němu. Klečel u mých dveří a povzbuzoval mě, i když jsem ho neslyšela. Zvuky přehlušovalo to protivné pištění v uších. Zapřela jsem se ramenem proti podlaze a pomalu se sunula ke dveřím. Zatnula jsem zuby a natáhla ruku, ještě kus mi chybělo. Byla jsem ale dost blízko na to, abych viděla v jeho očích strach. Z posledních sil jsem napjala tělo a natáhla ruku.

„Derek Hale může za smrt několika z nás,“ bleskla mi hlavou Gerardova slova. Co můžu ztratit? Jediným pohybem jsem dlaní smázla část popela a přerušila tak kruh kolem domu. Ve vzduchu to zapraskalo jako statická elektřina, když magická bariéra opadla.

Poslední, co jsem si uvědomovala, bylo, že mě zvedl do náruče a přitiskl si mě na hruď. Derek byl první muž, u kterého jsem se cítila v bezpečí, a přitom to byl můj úhlavní nepřítel.

„Vydrž!“ zašeptal mi do vlasů. Hned nato mě obklopila tma a vůně lesa.

Probuzení bylo jako překvapení. Nečekala jsem to. Upřímně jsem si myslela, že mě Derek pohodí někde v lese nebo mě dokonce roztrhá, ale to on neudělal.

Přicházela jsem k sobě pomalu, takže dřív, než jsem sáhla pod polštář pro dýku, jsem ucítila teplý dotek na ruce.

Otevřela jsem oči a zamrkala do světla, které sem proudilo pootevřeným oknem.

„Jste vzhůru,“ oddechl si snědý doktor. Zamžourala jsem na jmenovku. Bylo hloupé jej pořád nazývat jen doktorem. Deaton. „Jak se cítíte?“

Dobrá otázka. Ležela jsem v teplé měkké posteli v nemocnici a záchvat připomínala už jen mírná těžkost na hrudníku. Jako kdyby mi na něm ležel těžký polštář.

„Kupodivu dobře,“ zasýpala jsem ochraptělým hlasem. Jazyk se mi lepil na patro a měla jsem hroznou žízeň... Ale i přesto všechno mi bylo opravdu dobře. „Co se to se mnou...?“ Zmateně jsem se začala rozhlížet kolem sebe.

Doktor Deaton mě chytil za rameno a konejšivě se na mě usmál.

„Přinesl vás ke mně Derek Hale. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo trochu vám ulevit. Nebude to trvat ale dlouho. Vrátí se to zase zpět.“ Zase nasadil ten smutný výraz. Chtěla jsem na něj křičet, že to vím, že umřu. Připravovala jsem se na to několik let. Vystavěla jsem si svět, ve kterém to bylo v pořádku. Lidé prostě umírají. A teď do něj vstoupí nějaký doktor Deaton a cynický vlkodlak a začnou mě litovat?

„Jak jste ale? ... Moment...“ zmatkovala jsem zase a hledala něco, čeho bych se zachytila. Pak mi to cvaklo. V mých žilách nebyly žádné vpichy. Žádné stopy po lécích. „Vy jste druid,“ zašeptala jsem užasle a najednou jako kdybych doktora viděla v jiném světle.

„A rád bych, aby to zůstalo tajemstvím.“

„Jste emissar Derekovy smečky?“

„Tak trochu,“ pokrčil rameny.

„Proč jste mě zachraňovali, když víte, co mám za úkol?“

„Nemusíte to přece dělat,“ naivně to na mě zkoušel po dobrém.

A tehdy jsem se poprvé po dlouhé době rozesmála. Jenže to nebyl veselý smích. Byl to zoufalý smích.

„Nemám na vybranou. Zabili by mě. Jeden z nás musí zemřít,“ zašeptala jsem zoufale. Vyhlídky prostě nebyly růžové.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction