OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » In the land of Gods and Monsters -12-

15.04.2014 (10:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 2672×

K vědomí mě přivedla až příšerná bolest, lesní hrabanka mezi prsty, narůžovělý východ slunce, šípy mířící mi na krk a ostražitý pohled několika lovců.

Souvislosti mi docházely pozvolna. Musela jsem Derekovi utéct, protože jsem ležela v lese s nohou v medvědí pasti. Vycházelo slunce a probodávaly mě pohledy několika očí. Byli ve střehu a čekali na jakýkoliv můj pohyb. Ještě před měsícem by mě ani ve snu nenapadlo, že se někdy dostanu na druhou stranu šípu. Že nebudu ten, kdo svírá kuši, ale budu se zatajeným dechem čekat na ránu.

Mohla bych jim utéct. Věděla jsem, že ve své vlkodlačí podobě dokážu být velmi rychlá. Mohla bych... nebýt železných čelistí svírajících mou holeň. Zuby se mi zarývaly do masa a podle divného úhlu nohy mi nejspíš i přerazily kost, ale bolest byla zvláštně utlumená. Možná to bylo doznívajícím úplňkem, nebo jen šokem.

Tihle lovci mě neznali. Za svého působení v Beacon Hills jsem poznala jen čtyři a všichni byli mrtví. Tihle nevěděli, že jsem dříve byla jedna z nich a zradila jsem. Až po tom, co oni zradili mě.

„Nestřílejte!“ ozvalo se z lesa a vyběhla dvojice mladých vlkodlaků. Isaac a tmavovlasá dívka. Stačila krátká dedukce k tomu, aby mi došlo, že je to Derekova sestra Cora. Isaac měl ruce nad hlavou v obraném gestu a pomalu se blížil, i když na něj v mžiku mířilo asi pět kuší a pistolí. „Patří k nám. Je z Haleovy smečky.“ Zastavil se kousek ode mě a pohledem zhodnotil můj stav. „To víte, první úplněk,“ zazubil se rádoby uvolněně. Slyšela jsem ale, co dělá jeho srdce. Vyděšeně bušilo jako splašené a po spánku mu tekla kapka ledového potu.

„Tak proč nebyla pod kontrolou? Co když někoho zranila?“

Proboha, co když jsem někoho zranila... nebo zabila? Útroby se mi sevřely úzkostí. A kde byl Derek? Snad jsem ho...

„Byla pod kontrolou. Celou dobu jsme ji měli na očích, aby k ničemu nedošlo.“ 

Nechali mě běhat po lese a hlídali, abych neublížila sobě nebo někomu jinému. Lovci dále upírali na Isaaca tvrdé pohledy. Trvalo to dlouhých několik vteřin, než sklonili zbraně a s kývnutím se začali ztrácet. Teprve tehdy jsem se konečně nadechla a uklidnila třes v rukou.

Isaac se ke mně sklonil a roztáhl čelisti pasti. Zanaříkala jsem a opatrně vytáhla nohu ven. Bolest, tlak a teplo se mi začaly rozbíhat do celé nohy jako mravenci. Kost pomalu srostla, i maso se začalo natahovat a spojovat. Brzy mi po ráně zbyly jen zkrvavené džíny.

„Kde je Derek?“ Chytila jsem mladého vlkodlaka za paži s plíživou hrůzou v hlase. „Proč tu není, co se mu stalo?“

„Zatkli ho,“ odfrkla Cora a podala mi ruku. S vděčností jsem ji přijala a s její pomocí se postavila na bolavé nohy. Svaly jsem měla z dlouhého běhání rozpálené a bolely snad víc, než před chvílí zlomená noha.

„Zatkli? Za co?“ Nechala jsem se dvojicí podpírat.

Isaac se nevesele zasmál. „Žiješ v Beacon Hills, tady se pořád něco děje. A Derek se do něčeho připletl.“

„Nechal se chytit, hlupák,“ zabručela Cora a rychlou chůzí zamířila na pěšinu, která mířila z lesa. Výřečná stejně jako její bratr.

Bylo krásné brzké ráno. Rosa se třpytila na stéblech trávy a každá kapička lámala světlo. Připadalo mi, jako kdybych byla před přeměnou slepá. Jak jsem mohla žít bez toho, abych vnímala tolik vůní a viděla tolik detailů tohoto světa? Jako žít celý život v noci a pak náhle spatřit slunce.

Isaac s Corou mě odvedli zpět do Derekova bytu, ve kterém to bylo cítit cizincem. Zarazila jsem se na prahu a ostražitě se rozhlédla.

„Neboj, nikdo tu už není,“ poplácal mě Isaac po zádech. Opatrně jsem se plížila bytem a větřila. Byl tu někdo zvláštní. Mátlo mě, že jsem cítila pach dvou lidí a přitom jednoho. Ostražitě jsem se rozhlížela a hledala byť jen náznak nebezpečí. Byla jsem tak napnutá, že když Isaacovi zazvonil mobil, málem jsem vyskočila z kůže. „To je Scott,“ kývl na Coru. Pak se obrátil ke mně a sjel pohledem můj zjev. „Odpočiň si,“ mávl na mě a oba dva odešli. Dala jsem si horkou sprchu a uvolňovala bolavé svaly. V záblescích se mi vracela úplňková noc. Derek polovinu noci seděl u mě a s trpělivostí poslouchal můj nářek i vzteklé vytí. Když mu zazvonil telefon, nedobrovolně mě opustil a nechal Isaaca hlídat. Mladý vlk na mě dlouho mluvil a snažil se mě uklidnit, ale utrhla jsem se a utekla mu. Pak nejspíš zavolal Coru a oba dva na mě dávali pozor.

Uvolněná a převlečená jsem se uvelebila na posteli a vzala z nočního stolku staře vypadající knihu. Chvíli jsem přetáčela stránky, ale bylo mi to k ničemu, protože kniha byla plná japonských znaků. Prohlížela jsem si tedy aspoň ilustrace a snažila se z nich něco pochytit. Pochopit, čím se Derek zabývá. Jenže obrázky byly staré a nečitelné.

Kap... Ten zvuk mě z kdoví jakého důvodu vytrhl z klidu. Nastražila jsem uši, abych slyšela tekutinu svištět vzduchem a s hutným plesknutím dopadnout na podlahu. Dole se rozjel výtah a do nosu mě uhodil pach krve. Po páteři mi přejel mráz. Krev, a navíc Derekova. Derekova krev, a moc intenzivní na to, abych ji vycítila zpod kůže. Musel krvácet. A znepokojující bylo i druhé pravidelné bušení srdce. Vyběhla jsem ke dveřím právě v okamžiku, kdy výtah zastavil. Velké kovové dveře od bytu se otevřely a na prahu stály dvě postavy. Zhruba čtyřicetiletý muž podpíral Dereka. Ten byl ve tváři smrtelně bledý, bundu měl rozervanou a z jeho zad trčelo množství střepů a třísek. Z konečků prstů mu odkapávala krev a tvořila na podlaze výtahu karmínovou louži.

„Na policejní stanici bouchla bomba,“ zafuněl muž zmoženě. Sám měl na tváři jen pár mělkých škrábanců. Jeho krev jsem necítila, takže nebyl nijak vážně raněný. Rychle jsem Dereka podepřela a opatrně ho objala jednou rukou kolem pasu. Upřel na mě pohled plný bolesti, ale i tak se pousmál.

„Zvládla jsi to.“ S pomocí toho muže jsme Dereka odvlekli ke stolu, kde se zmoženě zhroutil na židli a v předklonu se opřel o stůl. Teprve teď jsem si pořádně prohlédla tu škodu. Střepy a třísky mu musely rozsekat záda do krve. Některé rány se už hojily, ale některé nemohly, protože z nich stále trčely zakrvácené střepy. V uších mi pískalo, ale probral se ve mně opět ten racionální lovec řízený mozkem a ne instinktem. Věděla jsem, že teď hlavně musím Dereka ošetřit. Strachovat se můžu až pak. V lékárničce v koupelně jsem vzala nůžky, pinzetu, nějakou dezinfekci a ručník.

Bundu jsem musela na raněném alfovi opatrně rozstříhat a stáhnout ji z něj po kouscích, stejně jako tričko. Skousla jsem si ret a začala pomalu vytahovat cizí předměty z jeho zad.

„Zachránil mi život,“ zamumlal muž s pohledem upřeným na Derekova zkrvavená záda. Mluvil tak, jako kdyby to byla ta nejnepravděpodobnější věc na světě.

„To budeme dva,“ pousmála jsem se a snažila se nevnímat, jak silně Derek svírá pěsti, aby snášel bolest.

„Vás jsem ještě neviděl.“ Jeho pátravý pohled jsem téměř cítila. Nebyl zvědavý, ale vypadal jako člověk, co chce mít vše pod kontrolou.

„Samantha,“ kývla jsem na něj a vytrhla ošklivou třísku zpod kůže. Opatrně jsem ránu otřela vlhkým ručníkem s dezinfekcí, a ta se hned zatáhla a pomalu se vstřebala.

„Chris Argent.“

Tělo se mi napnulo a zvíře zavylo. Chris Argent... Gerardův syn... bratr Kate....

Je to past! Je to zatracená past! Na Dereka, na mě, na nás na oba. Zatracená past!

V hlavě se mi během vteřiny promítla noční krajina ozářená bleskem točící se ve spirále a příšerná bolest, když se mé kosti lámaly pod náporem kovu. Gerard mě nechal zabít. Chtěl ze mě udělat vraha a pak mě nechat zemřít v autě pod svahem.

Zvíře ve mně převzalo kontrolu. Se zavrčením jsem vyskočila a měla jasný cíl. Argentovu krční tepnu. S cílem pomstít se jsem naprosto zapomněla na svět okolo, dokud mě silná dlaň nechytila za krk. Derek mě ve skoku zachytil a praštil se mnou o desku stolu.

Šok mě ochromil, takže jsem několik vteřin nechápavě civěla do stropu. Ležela jsem na zádech a lapala po vyraženém dechu. Rudé oči se zabodly do těch mých a autoritativně cvakl zuby. Cítila jsem jeho horký dech na tváři a lítost. Zklamala jsem ho jako alfu i jako partnera.

„Je to jeho syn, ale není jako on,“ zašeptal mi tiše do ucha a druhou rukou, kterou nesvíral můj krk, mě konejšivě hladil ve vlasech. V očích mě štípaly slzy vzteku. Nechala jsem se tak hloupě unést a došlo mi to, až když se zvíře stáhlo zpět do ústraní.

Stisk na krku povolil.

Sevřela jsem Derekovo předloktí. „Jsi si tím jistý?“ kývla jsem hlavou k Argentovi, který stál u okna a mířil na mě zbraní. I v jeho tváři byl šok. Nejspíš ji vytáhl instinktivně. Znala jsem ten pocit, kdy je vaše ruka rychlejší než mozek. Byli jsme oba ve své podstatě lovci.

„Neublížím vám.“ Zastrčil zbraň za opasek a ukázal mi volné ruce. Stáhla jsem se a opatrně slezla ze stolu. Derek se mezitím opět zhroutil na židli a složil tvář do dlaní.

Začala jsem mu opět čistit rány, ale Chrise Argenta jsem z očí nespustila. Pomalu se posadil zpět na své místo a položil ruce na stůl, abych na ně viděla. „Slyšel jsem o tobě,“ začal pomalu.

Nechtěla jsem s ním mluvit. Měla jsem strach, že každé slovo, které pronesu, může být jako zbraň použito proti mně.

„Chtěl jsem jen říct, že…“ pokračoval Chris, ale jeho monolog byl přehlušený třísknutím dveří a výkřikem. Byla jsem tak zabraná do čištění Derekových ran a hlídáním Gerardova syna, že jsem přestala hlídat okolí.

„Tati!“ vykřikla drobná tmavovláska od výtahu a rozběhla se k Argentovi.

„Allison!“ přitiskl si ji na hruď v pevném objetí. Nejspíš se doslechla o výbuchu na stanici a měla o svého otce strach.

„Několik lidí tam umřelo… jak to, že jsi...“ Prohlížela si ho s úžasem. „Jak to, že ti nic není?“ Její pohled sklouzl na mě a mé ruce umazané krví mého alfy až k misce se zakrvácenými střepy. Skoro jsem viděla, jak jí to v hlavě vaří. Vypadala, jako kdyby docházela ke správnému scénáři, který se udál na stanici, ale nebyla schopna mu uvěřit.

„Derek mi zachránil život.“ Chris sevřel ramena své dcery, která nás sledovala s nevěřícným výrazem.

Vytrhla jsem poslední střep a očistila ránu, která se lenivě zacelila. Derek byl zesláblý ztrátou krve, ale vstal a narovnal se. I když zesláblý, pořád to byl alfa. Silný a autoritativní.

Vyšla jsem na balkon a opřela se o zábradlí. Chtěla jsem skupince uvnitř dopřát soukromí, protože začali řešit věci, kterým jsem nerozuměla.

Přemýšlela jsem, co bude dál. Kam půjdu? Budu si muset najít práci, abych mohla platit za dům. Tím, že už jsem nepatřila k lovcům, jsem nemohla počítat s jejich “dotacemi“. Teď jsem se musela postavit na vlastní nohy a vzít život do svých rukou.

Jenže byla tady ještě jedna obava. Nepříjemný pocit, který mě hlodal až do morku kostí a svíral mi srdce strachem. Jak se teď k našemu vztahu Derek postaví? Teď, když neumírám a nepotřebuji žádnou péči. Teď, když mám budoucnost. Vztah, do kterého jsme se dostali, ve kterém jsme si vyznali lásku, byl předem určen k záhubě. Moc dobře věděl, že naše láska má téměř datum expirace.

Jenže teď se z našeho vášnivého vztahu, kde jsme bojovali o každý nádech, stalo něco reálného, co by dokonce mohlo mít budoucnost. Děsilo to i mě, protože jsem nebyla zvyklá mít s někým společný život, ale dokázala bych se změnit, zvyknout si a naučit se to. Kvůli Derekovi bych to dokázala.

Dveře na balkon cvakly a vešla Allison. Rozpačitě se postavila vedle mě a zamračila se, když jí stoupající slunce zasvítilo do očí.

„Děkuju,“ prolomila jsem ticho mezi námi. Zmateně na mě pohlédla. „Vím, že jsi chtěla zabránit tomu, aby mě Derek přeměnil.“

Allison na mě vytřeštila oči a zavrtěla hlavou „Já jsem...“

„Vím, že jsi to myslela dobře.“ Dotkla jsem se opatrně její paže, abych jí naznačila, že to myslím vážně, že si opravdu vážím toho, že našla odvahu postavit se proti alfovi v mém zájmu. Při představě, jak tahle drobná dívka stojí před podrážděným Derekem, jsem k ní cítila velké sympatie a obdiv. „Oni to nemohou pochopit. Jen lovci...“

„Je to hloupost...“ vybuchla Allison a v očích se jí zatřpytily slzy, které se mrkáním snažila zahnat. „Jen jsem si chtěla dokázat, že to, co máma udělala, nebyl zbabělý únik. Že to byla otázka hrdosti. Ale je to lež. Bála se, a tak zbaběle...“ Celá se rozechvěla a ramena se jí otřásala pomalu přicházejícími vzlyky.

„Hej, no tak.“ Opatrně jsem si ji přitáhla do náruče a hladila ji po vlasech.

Pevně mě objala kolem pasu a smáčela mi tričko slzami. „To Gerard za to může. Zabila se, protože ji k tomu dohnal.“

„Tvoje máma byla statečná. Já na to na pár okamžiků taky pomyslela, ale i když jsem se na smrt dlouho připravovala, bála jsem se jí.“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale ve skutečnosti jsem moc nevěděla, co říct, abych se jí náhodou nějak nedotkla. Ta dívka to měla těžké. Její dědeček Gerard byl zvrhlá zrůda, máma se zabila, protože ji hrdost lovce nedovolila stát se vlkodlakem, a o její tetě Kate jsem ani nechtěla přemýšlet. Zbyl jí jen otec, a o toho dnes málem také přišla.

„Derek a já tady budeme a Isaac s Corou určitě taky. To, že jsme… tedy… jste lovci, neznamená, že musíme válčit. Máme přeci… “

„Kodex,“ popotáhla a otřela si oči kapesníčkem. Párkrát zamrkala a bylo po pláči. „Nous chassons ceux qui nous chassent,“ odříkala jako hrdý lovec.

„... Chráníme ty, kteří se nemohou chránit sami,“ dořekl mužský hlas. Chris Argent stál ve dveřích na terasu. „Půjdeme?“ kývl na svou dceru. Ta se na mě naposledy usmála a odešla z balkonu do bytu. Argent ale zůstal a pomalým krokem došel až ke mně. „Je mi líto těch škod, co můj otec napáchal. Nemůžu to změnit,“ povzdechl si. Stál na stejném místě jako před chvílí jeho dcera a stejně jako ona mhouřil oči před sluncem. V té nepatrné grimase si byli tak moc podobní. „Můžu se ale postarat o to, aby se něco takového už neopakovalo. Beacon Hills je naše území, a tak se Lovci i Derekova a Scottova smečka postaráme, aby také bylo bezpečné.“

Natáhl ke mně pravačku.

Derekova smečka… tedy i já. Budeme s Lovci v míru hlídat. Sevřela jsem Chrisovu ruku a potřásla s ní. „Už žádná zbytečná smrt.“

„Moc rád jsem tě poznal, Sam.“ Ještě jednou pevně stiskl mou dlaň a pak s Allison opustili loft.

Dereka jsem našla k smrti vyčerpaného ležet na posteli. Tak, jak na ni oblečený padl, tak usnul. Musel být ze ztráty krve a neustálé snahy jeho těla léčit se příšerně vyčerpaný. Ve tváři byl stále mrtvolně bledý, ale už vypadal lépe, než když přišel. Opatrně jsem mu sundala boty a přikryla ho dekou. Pootevřel jedno oko a zadíval se na mě. Nemusel nic říkat. Stačil jeden pohled a nepatrné zaklepání prsty o matraci a už jsem ležela stulená u jeho boku a zahřívala mu studené ruce, tak jako on mně, když mé srdce nemělo sílu mi do nich pumpovat krev. Políbila jsem ho na spánek a položila si hlavu na jeho rameno.

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek In the land of Gods and Monsters -12-: