In the land of Gods and Monsters -10- • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak se popere lovec s vlkodlačím kousnutím? A co když smečka kvůli starosti o Sam zapomněla na svého alfu?

01.04.2014 (10:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 2477×

Svět byl tak hlasitý. Všechno šumělo, tikalo, vrzalo a cvakalo. A nejotravnější bylo tiché mumlání. Vydala jsem otrávený zvuk, který k mému překvapení zněl jako zavrčení. Zmateně jsem se posadila na posteli. Natáhla jsem paže před sebe a užasla. Nikde ani šrám. Kůži jsem měla hladkou, jemnou a bez jediné ranky. Seděla jsem na prostorné posteli, která byla v rohu velké místnosti. Prosklenou stěnou zářil východ slunce. Nikdy jsem si nevšimla, kolik barev se v něm skrývá. Tolik odstínů růžové, oranžové a žluté. Omámeně jsem pozorovala tu hru světla, jako kdybych slunce nikdy předtím neviděla. Vyrušilo mě až bolestné zakašlání. Ozvalo se z patra, do kterého vedlo točité schodiště.

Prudce jsem po něm vyběhla a stanula v malé skromné koupelně. Derek ležel na zemi v louži krve.

„Nevím, co mám dělat,“ zmatkoval Isaac a jeho oči měnily barvu na jasně žlutou. Byl k smrti vyděšený. Ta bolest sevřela i moje srdce.

Náš alfa umíral.

Rychle jsem seběhla zpět do hlavní místnosti, kde se v rohu na zemi válela malá sklenička s omějem. Cítila jsem jeho štiplavý pach přes celou místnost. Dříve mi jeho vůně přišla vcelku příjemná, ale teď mě z ní brnělo patro.

Popadla jsem sklenici a běžela zpět do koupelny. Derek se na zemi třásl a jeho tělo pokrývala souvislá vrstvička ledového potu.

„Potřebuju zapalovač!“ vyhrkla jsem na zmateného Isaaca a vysypala bylinku na kachlíky na podlaze. Zopakovala jsem postup, který jsem na Dereka použila nedávno. Oměj zahořel, zadýmil a zaprskal, když jsem mu popel vtiskla do tří ran po kulkách.

„Už je to dobré,“ usmála jsem se na něj a pomohla mu posadit se.

Isaac si viditelně oddechl a opřel se o vanu. „Díky bohu. Cora by mě zabila.“ Derek věnoval betovi všeříkající pohled a ten se okamžitě vytratil. Posadila jsem se naproti svého alfy a pečlivě si ho prohlížela novýma očima.

„Bál jsem se,“ dotkl se mojí tváře a jeho oči i přes velké vyčerpání zářily. „Bál jsem se, že bude pozdě, že kousnutí nepřijmeš, že... že ho nebudeš chtít kvůli kodexu.“

Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala jemné odstíny jeho očí. Připadal mi krásný už jako člověku... ale teď byl dokonalý.

„Kodex,“ zamručela jsem. Byla to dobrá poznámka. Lovci si většinou po kousnutí vlkodlakem vzali život. Opustili klidně i své rodiny, jen aby nemuseli žít jako šelma. Jenže Gerardovo působení pokřivilo můj pohled na kodex. Najednou jsem ho začala vnímat jinak. „Naše heslo... heslo kodexu je...“

„Já vím, Nous chassons ceux qui nous chassent... Lovíme ty, kteří loví nás,“ poznamenal. Nejspíš už to slyšel mnohokrát.

„Ano, ale ta věta se dá vyložit i jinak. Chráníme ty, kteří se nemohou ochránit sami. Nebudu se moci hlásit k lovcům. To ale neznamená, že jim být přestanu.“ Sevřela jsem jeho dlaň a položila si ji na srdce. „Dereku, dal jsi mi dar. Život. Jak bych ho mohla odmítnout?“

Moje srdce bilo. Dokonce zvonilo. Silně pumpovalo krev v pravidelných intervalech a reagovalo zdravým zrychlením na Derekův dotek. Přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě bez obav, že to ten malý sval nevydrží.

Běžela jsem lesem a užívala si vítr ve vlasech a pocit vlahé půdy pod bosýma nohama. Derek běžel kousek za mnou. Kvůli vyčerpání ze zranění, které mu způsobil oměj, musel častěji odpočívat, ale nedal si vymluvit, že mě vezme proběhnout se v noci po lese. Užasle jsem vnímala vůně lesa a naprosto nové pocity, které mě zahlcovaly, až jsem měla strach, že prasknu.

„To je tak...“ Rozmáchla jsem rukama a vyskočila, už jen proto, že jsem mohla. Nemusela jsem ležet upoutaná na lůžko a čekat, který úder srdce bude ten poslední. Derek se usmíval. Ještě jako člověk jsem ho viděla usmívat se, ale nikdy se nesmál očima. Teď mu radost rozjasnila i pohled.

Objal mě kolem pasu a jeho oči rudě zazářily. „Nemůžu přestat poslouchat tvoje srdce. Je to tak nepopsatelně nádherný zvuk.“ Přitiskl mi ucho na hruď a spokojeně vydechl.

Trochu se zvedl vítr a rozhýbal větve stromů. Derek ztuhnul a sevřel mé paže pevněji. „Sami, ne!“ zavrčel.

I když byl alfa, byl po oměji zesláblý. Zato já byla čerstvě přeměněná a odpočatá. Snadno jsem se mu vytrhla a vydala se na zběsilý běh. Cítila jsem, jak se mi bolestivě vysouvají tesáky. Isaac říkal, že ten pocit brzy přejde a na tesáky si zvyknu. Vidění se mi ještě více zostřilo, jak jsem pátrala po kořisti. Vítr, který se zvedl, ke mně přivál jemný pach jednoho člověka. Nevěděla jsem jak, ale moje smysly jasně věděly, komu ten pach patří. Díky tlaku, větru a vzdálenosti jsem zavětřila Gerarda.

Seděl ve své pracovně. A sám. Běžela jsem jako smyslu zbavená. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl jeho pach.

Jakožto bývalý člen lovců jsem věděla, kde jsou pasti a kudy se dát. Spojil se ve mně instinkt dvou predátorů. Lovce a vlka. Netrvalo dlouho a stanula jsem v jeho pracovně. Byla tma a jediným zdrojem světla byla malá lampička, kterou měl rozsvícenou, aby viděl na dopis, který psal. Kvůli tmě mě neviděl, zato já jeho viděla jasně, téměř jako v pravé poledne.

„Gerarde,“ sykla jsem tak, aby mě slyšel. Už jsem ho neoslovovala pane jako dříve. Teď už jsem patřila jen alfovi. Zvedl vyděšený pohled od stolu a zahleděl se do tmy. Věděla jsem, co viděl. To, co já už několikrát. Jen tmu a zářící žluté oči.

„Samantho?“ Jeho hlas zněl klidně, ale já jasně slyšela, co dělám s jeho srdcem. Strachy bušilo, jako když se můra zachytí za stínítkem lampy a zoufale do něj ťuká křídly. Rychlé a nepravidelné.

„Měla bych ti poděkovat.“ Přesunula jsem se za jeho křeslo. Bylo vtipné sledovat, jak pomalu otáčí hlavou za mým hlasem. On se pohyboval normálně, to já byla nadpřirozeně rychlá. Ze šuplíku prudce vytasil kuši a střelil. Malý šíp mě zasáhl do ramene. Skoro jsem se rozesmála. Díky vědomí, že rána se rychle zacelí, mě to ani nebolelo. Vytáhla jsem drápy a položila mu je na krk. Celý ztuhnul příšerným strachem. Tak jako když srna strne před reflektory auta.

„Udělal jsi z kořisti predátora,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Jak jsi říkal. Lovíme ty, kteří loví nás.“ Zkroutila jsem drápy okolo jeho hrdla a trhla rukou. Zanořily se do masa a přetrhly tepnu a celé hrdlo. Se zachroptěním se za doprovodu spršky krve zhroutil na stůl.

Neměla bych, ale cítila jsem se skvěle při cestě přes les směrem k Derekovi. Jako kdybych si vytrhla z těla jedovatý osten. Zabít někoho bylo špatné. Ale tím, že jsem ukončila jeho život, jsem se nejen pomstila za ten svůj, ale pár jsem jich určitě i zachránila. Včetně Dereka. Gerard by nás nenechal na pokoji. Pronásledoval by nás, dokud by neuspěl.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction