In nomine Amoris 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Do očí se mi nahrnuly slzy. Co jsem ochoten udělat pro lásku? Všechno. Opravdu všechno. Vždyť jsem mu daroval sebe. Svou lásku. Své tělo a svou duši. Byli jsme jako jeden. Tak moc jiní a tak moc stejní. Jako jing a jang. Černý a bílý, propojení v harmonii. Samostatně nepotřební, společně dokonalý.

02.05.2011 (11:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 1058×

2. kapitola – V zajetí

Věděl jsem, co musím udělat. Ví to oni. Ale tohle jsem nečekal! Zavřeli mě tu jako nějakého nebezpečného vězně. Zavřeli. Zapečetili a zapomenou? Doufám, že ne. Ale přesto je to od nich dost hnusné. Frustruje mě to. Ty šedé stěny, bez oken...

Jsem tu už více jak dvě hodiny a pořád se mi nepodařilo prolomit jejich dokonalé kouzlo, které tuhle místnost chrání. Ale před čím? Před nimi? Přede mnou? Co si myslí, že udělám? Nechci nikomu ublížit, to už přece vědí? Tak proč tohle opatření?

Potřebuji se dostat ven!

Musím se dostat ven!

Znovu jsem mávl jeho hůlkou. Jinou jsem u sebe neměl. Mou vlastní mi vzali.

Posadil jsem se na provizorní postel a naštvaně si odfrkl. Takhle to dál nepůjde. Hrad mě zná. Nemůže mě tady takhle věznit. Prostě nemůže!

Odložil jsem hůlku. Popadl malý váček, ve kterém jsou všechny mé věci. Vytáhl neviditelný plášť. Je dobře, že mě tak dokonale neprohledávali. Neměli na to odvahu? Nebo mi až moc věřili? To se zatím nedozvím, ale jedno vím jistě. Půjdu pryč a oni mi v tom nezabrání!

Podíval jsem se na ty tmavé dveře. Vstal jsem. V jedné ruce hůlku v druhé plášť. Přiložil jsem ruku na dveře a zavřel oči. Celou svou existencí jsem se soustředil jen na jedno.

Jsem přítel. Jsem přítel!

Dveře cvakly a já byl volný. Rychle jsem otevřel, přehodil přes sebe plášť a zmizel v temné chodbě. Utíkal jsem. Rychle. Rychleji. Potřeboval jsem to. Znal jsem tenhle hrad až moc dobře. Každou jeho skulinku. Každé zákoutí, každou tajnou chodbu.

Odhrnul jsem baldachýn a prošel na druhé patro. Pak po schodech níž. První patro. Musím pryč. Pryč z hradu. Co mě žene? Pomsta!

Ty dvě hodiny jsem měl čas přemýšlet, tak jako předešlé dva měsíce. Ale až teď mě napadlo, co bych mohl udělat. Zabij nebo budeš zabit. Je to skvělé heslo a k momentální situaci se hodí. Smrtijedi jsou monstra a jedno z nich zabilo mou duši. Mou druhou půlku srdce. Pořád to bolí. Ale já tomu zabráním. Já...

Náraz. Nevím do čeho jsem v téhle chodbě narazil, ale přece tu nikdo nebyl. Aspoň jsem ho neviděl. A pak mě napadla jedna sentimentální věc. Potter!

Zvedl jsem hlavu a tahle pitomá teorie se mi potvrdila. Jakmile mě spatřil okamžitě vyskočil na nohy a tasil hůlku. Já se jen postavil. Nehodlal jsem znovu bojovat sám se sebou.

„Ty jsi ještě tady?!“ zavrčel na mě.

„Zrak ti slouží dobře a když mě tu vidíš, nejspíš to bude pravda,“ řekl jsem normálním hlasem. Bez emocí, bez napětí. Schoval plášť do vnitřní kapsy černého hábitu.

„Brumbál říkal, že se o tebe postarali!“

„Jestli myslíš zavření do odporné místnosti bez oken, tak ano postarali.“

Pořad držel hůlku ve vzduchu a jeho zelené oči těkaly sem a tam. Povzdechl jsem si.

„Hele, Harry, já vím, že mi nevěříš. Ale ty jsi já a já jsem ty. Na tomhle faktu nic změnit nemůžu. Nepočítal jsem, že se přesunu tak moc daleko. Možná jsem ani nepřemýšlel, co dělám. Jen jsem chtěl zachránit někoho koho miluji. To přece není nic špatného, ne?“

Sklonil hůlku, ale nepřestal mě pozorovat. Mlčeli jsme. Co mám ještě říct? Víc toho ani říct nemůžu. Nebo nechci? Co by se stalo, kdyby se to teď dozvěděl? Moc dobře si vzpomínám, že v téhle době se ještě s ním nenávidíme. Do morků kostí. Ale změní se to. Za pár měsíců. Těsně před válkou. A hlavně těsně po ní. To ona nás změní. Ona nám dá naději.

„Kdo je to?“

„Sám víš, že tohle ti neřeknu. Nechci to zničit už na počátku!“

„Ale jestli ho miluješ ty, tak ho budu milovat i já. Proč je tak těžké mi to říct? Je to někdo špatný?“

„On není špatný, to jen rodina v které vyrůstal. Poznáš to. Přijde to brzy,“ povzdechl jsem si a na chvíli odvrátil tvář. Nemohl jsem se dívat do jeho obličeje. Bylo v ní tolik nevíry.

„Vždy jsem si myslel, že jsem na kluky a teď jsi mi to potvrdil,“ řekl najednou. Jeho hlas se mírně třásl. Oh, ano. Ta nejistota. Ta nerozhodnost. Ale je to normální. Vcelku v pořádku.

„Myslíš si, že je to něco špatného, že? Taky jsem si to myslel,“ řekl jsem a pak se nad tímhle výrokem ušklíbl. Samozřejmě, že jsem si to myslel, on je já!

„A není?“

Znovu jsem se ušklíbl. Nemyslel jsem si, že tenhle rozhovor budu mít zrovna sám ze sebou. Ale jak vidím, on toho ještě mnoho neví. A to jsme od sebe jen o dva roky. Dva roky, které vše změnily.

„Nevím jestli tohle místo je to pravé na takový... rozhovor,“ řekl jsem a pak se otočil k odchodu. Ale šel jsem pomalu. Dával mu šanci jít za¨mnou a nebo se dál utápět ve své nevědomosti. Ale nakonec se jeho kroky vydaly za mnou.

Otevřel jsem dveře do učebny preměňování a oba jsme vstoupili. Je štěstí, že profesorka má komnaty až na druhé straně. Tady budeme relativně v bezpečí.

Posadil jsem se na nejbližší lavici a počkal až on udělá to samé.

„Proč si myslíš, že je to špatné?“

„Já... nevím... já...“

„Ale já mám vědět, že? Protože jsem ty? A ano já vím, proč si to myslíš. Je to kvůli našim odporným příbuzným. Co je jiné je špatné. Ale není to tak! V kouzelnickém světě je to úplně normální. Vždyť také Brumbál je na tom stejně.“

Jeho zelené oči se na mě vyvalily a nevěřícně kroutil hlavou a pak se začal smát. Co jsem řekl vtipného?

„To... to jsem... netušil! Páni! Brumbál?“ škytal tenhle Potter. Zamračil jsem se na něj, ale čekal, až se z toho stavu dostane. Kdy jen dostane rozum?

„Tak vidíš, že na tom není nic špatného. Tuhle informaci ví všichni, jen se o tom nemluví, protože proč?“

„Je to Brumbál? Největší z největších?“

„Ne, protože to je normální!“ zavrčel jsem.

„Hups... Aha...“

„Takže už chápeš, že se nemusíš za nic stydět?“

„No... já...“

„Já vím, nechceš to rozmazávat po celé škole. Chápu tě, ale přátelům by jsi to říct mohl. Pochopí tě. Hermiona určitě a Ron? Ron bude možná trochu v šoku, ale nakonec to přijme jako fakt. Přece vyrůstal v kouzelnické rodině a řeknu ti, že i u nich je jeden, jako my.“

„Páni! Kdo?“ zeptal se hned nadšeně.

„Zkus hádat,“ usmál jsem se.

„Ron to ani nebude, že? Takže Fred? George?“

„Ne, ti určitě ne...“

„Bill?“

Zakoutil jsem hlavou.

„Charlie?!“

Usmál jsem se a lehce kývnul.

„To jsem nevěděl. Nikdy mi nepřipadal jiný.“

„To je právě to. Nejsme jiní. Jen máme jiný vkus.“

„A jaký máš ty?“

„To by jsi chtěl vědět, nedostaneš to ze mě. Ne pokud to nebude životně důležité.“

Jeho zelené oči potemněly. Dívaly se teď na mě úplně jinak než před chvíli. Zkoumal mě. Sledoval.

„Kam jsi vlastně tak spěchal?“ zeptal se najednou. Byl jsem vděčný za změnu tématu. Ale teď si nejsem jistý, jestli chci odpovědět.

„Já... Chci zabránit smrti někoho koho mám rád tím, že odstraním jeho vraha,“ řekl jsem a čekal na jeho reakci.

„Takže ze mě bude vrah?“

Zamračil jsem se nad jeho otázkou. Bude? Bude ze mě stejná zrůda? To... To přeci nesmím dopustit. Nejsem vrah. Ale něco udělat musím. Nějak ho zastavit! Odvrátil jsem se. Ale pořád jsem na sobě cítil jeho pohled. Znovu mě provrtával do morku kostí.

„Neodpověděl jsi, takže ano? Zabiješ vraha svého milence? Ale čeho tím docílíš? Budeš jen stejný jako on, ne-li horší. Zničí nás to...“

„Já sakra vím!“ vykřikl jsem najednou a vyskočil na nohy. „Ale co mám dělat? Ty nevíš jak moc to bolí!“ Přešel jsem k němu a položil mu ruku na srdce. Jsme tak jiní. A tak stejní.

„Tady to bolí,“ šeptl jsem. Do očí se mi nahrnuly slzy. Co jsem ochoten udělat pro lásku? Všechno. Opravdu všechno. Vždyť jsem mu daroval sebe. Svou lásku. Své tělo a svou duši. Byli jsme jako jeden. Tak moc jiní a tak moc stejní. Jako jing a jang. Černý a bílý, propojení v harmonii. Samostatně nepotřební, společně dokonalý.

„Pomůžu ti, ale nechci být vrahem,“ šeptl najednou. V jeho očích jsem viděl odhodlání. Tak mocné. Otřáslo mým světem. Takže já budu pomáhat sám sobě? Jaká ironie osudu.

„Cením si tvé pomoci, ale...“

„Teď už nemůžeš couvnout. Jde o mou budoucnost. Nech mě ti pomoct!“ řekl odhodlaně a dotkl se mé ruky, které ho pořád pevně svírala. Takže takhle jsem dospěl? Když jsem se díval do tváře svého vlastního já? Usmál jsem se.

„Dobře... Ale jak to udělat? Nevím, co se stane až se dozví, že jsem utekl...“

„Pojď se mnou do Nebelvírské věže, můžeš přespat tam.“

„S tebou v tvé posteli? To, že jsem na kluky neznamená, že budu spát sám se sebou!“

„Merline! Tak jsem to nemyslel!“ viděl jsem jak zčervenal a já se musel začít smát.

„Hodlám opravdu jen spát! Sakra to je úchylný!“

Znovu jsem se začal smát. Chytil jsem ho kolem ramen a vedl do Nebelvírské společenské místnosti. Tohle bude pěkné ranní přivítání. Ale co, jednoho spojence mám. Teď na svou stranu získat ještě Miu a pár dalších a Brumbál už necouvne. Budu dělat velmi hodného studenta...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction