OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 5. kapitola

23.07.2012 (09:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1568×

5. kapitola

„Tak povídej,“ vyhrkla nedočkavě Adele ráno, když mě vytáhly s Ninou z postele.

„Přeháněj,“ usmála se Nina a nedočkavě poskočila na posteli.

„No, nejdřív jsme potkali spolužáka a Luke mu dost nevybíravě naznačil, že nemá zájem, aby s námi šel. Potom jsem nás dostala do růžový restaurace, kam, teď mě dobře poslouchejte, šel jenom proto, že si myslel, že tam chci já. Nakonec jsme se teda dostali do nějakýho baru, kde jsme si oba objednali ohnivou whisky, někdy vám ji dám ochutnat a oba jsme se chovali stejně. Jako že jsme ji do sebe oba stejně kopli, potom si objednali stejným pohybem ruky a no prostě vám říkám, že to bylo divný. Potom mi skoro řekl Lily a vyzval mě k tanci, pak jsme tancovali asi tři písničky a bylo to vážně dokonalý, jenže pak přišli rodiče, že musíme okamžitě domů, že napadli Minervin dům a hledají mě,“ vypověděla jsem. Jako u výslechu.

„Jak tě jako hledají?“ zeptala se Nina.

„To je vážně složitý. Sama tomu moc nerozumím, vlastně to všechno začalo už opravdu dávno asi tak před sto lety. To se narodil kouzelník Tom Raddle alias lord Voldemort, byl zlej, ale opravdu hodně a vlastně zabil spoustu mých příbuzných, třeba babičku Lily nebo dědu Jamese. A když se narodil táta, tak věštba řekla, že dítě narozené na konci července, jehož rodiče se už třikrát utkali s Voldemortem bude mít moc jako Voldemort a bude ho moct zabít. Takže si Voldemort usmyslel, že dítě radši zabije a zničí tak možnou hrozbu. Jenže se mu to nepovedlo, protože mezi to dítě a Voldemorta se postavila matka a obětovala se, když pak Voldemort namířil smrtící kletbu na malé dítě, zabilo to jeho a dítě vyvázlo jen s jizvou na čele. Jo, bavíme se o tátovi, dítě bylo od té doby samozřejmě slavné, jenže lord Voldemort se vrátil a když ho táta konečně zabil všichni Voldemortovi služebníci takzvaní Smrtijedi se buď nechali chytit, zemřeli nebo se jim podařilo uprchnout a právě Smrtijedi po mně jdou, teda spíš jejich nástupci, rodiče zřejmě ví proč, ale nechtějí mi to říct,“ pokusila jsem se o shrnutí dlouhé čarodějnické historie. Obě holky na mě zůstaly vyjeveně zírat.

„A – a oni tě… však víš… můžou zabít?“ dostala ze sebe s námahou Nina a já se musela usmát, ona se bála, aby mě nezabili.

„Nechci ti dělat falešný naděje, ale je tu pravděpodobnost,“ usmála jsem se, abych trochu odlehčila atmosféru.

„To není vtipné, Lily,“ zamračila se Adele.

„Ale no tak, uvědomte si, kdo je můj táta, zabil přeci nejmocnějšího kouzelníka, ne? Tak co se mi asi tak může stát, když mě hlídá?“

„Jenže co po prázdninách?“ vyhrkla Nina, „pak se přeci vracíš do školy.“

„Bradavice jsou nejbezpečnější místo, kde jsem kdy byla, jasné?“

„Takže se o takové malichernosti jako je tvůj život bavit nebudeme a vrátíme se k Lukeovi. Miluješ ho?“

„Co?! Ne, u Merlina, Nino! Jasně, že ne, víš, o kom mluvíš? Samozřejmě, že ne! Zřejmě jsem ti vůbec neměla říkat, že mi jdou po krku, protože tě to zřejmě dost vyděsilo, když plácáš takový nesmysly.“ Nina se ale jen vědoucně usmála a mrkla na Adele.

„Takže mi tu chceš tvrdit, že je ti ukradený? Jak potom vysvětlíš svůj úsměv a zasněný výraz, když o něm mluvíš?“

„Ale Nino, vždyť sama víš, že Lily chodí s Justinem,“ namítla Adele a já se na ni vděčně usmála.

„No a?“ otázala se Nina se zvednutým obočím.

„No a? Mám kluka, a i kdybych neměla, mluvíme o Snapeovi. Já… já prostě vůbec nechápu, jak tě to mohlo napadnout. A radši mi pojďte pomoct zabalit,“ řekla jsem a snažila se neznít naštvaně.

„No, Lily, nejdřív bychom si měli promluvit,“ ozvala se mamka ode dveří.

„Tak jo, pojď sem a mluv,“ usmála jsem se a poklepala na postel vedle sebe. Ano, byla jsem šťastná, a kdo by nebyl čtrnáct dní jenom s přáteli.

„Nemůžeš jet,“ vyhrkla mamka a já na ni zůstala zírat i s úsměvem na tváři, který ale postupně upadal, jak mi docházel význam jejích slov.

„Cože?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Nemůžeš jet, není to bezpečné,“ vysvětlila.

„Ale samozřejmě, že můžu jet a taky pojedu,“ namítla jsem.

„Ne, Lily, ty to nechápeš, ty nemůžeš jet, hledají tě smrtijedi, taťka bude dneska náš dům opatřovat Fideliovým zaklínadlem a to samé musí udělat všichni Weasleyovi a Snapeovi, je to složité a slibuji, že večer vám všechno vysvětlíme. Zatím je, ale důležité, že jet nemůžeš,“ řekla mamka s konejšivým úsměvem na rtech, což mě spíš naštvalo.

„Mami, pochop, že jsem dospělá a umím se o sebe postarat sama,“ řekla jsem a naštvaně si ji měřila.

„Lily, ty musíš pochopit, že i kdyby si jela, nejde pouze o tvoji bezpečnost, ale i o bezpečí tvých přátel. Musíš počítat s tím, že smrtijedi se budou snažit tě vydírat. Právě tahle taktika se jim osvědčila nejlíp. Vezmou ti lidi, na kterých ti záleží a ty proto, abys je ochránila, přijdeš a vzdáš se jim.“ Ať už tohle mamka udělala schválně nebo ne, věděla jsem, že teď už nepojedu, ne za cenu toho, že bych je všechny ohrozila.

„Dobře,“ zamumlala jsem.

„Všechno bude dobrý, Lily, půjdu dělat oběd, tak se potom přijďte najíst,“ usmála se mamka ještě a zmizela za dveřmi.

„Lily, nám je to líto, ale neboj, budeme tady s tebou,“ usmála se Nina a objala mě.

„Holky,“ usmála jsem se na ně, „děkuju, co bych si bez vás počala.“

„Lily, nebuď sentimentální, protože to neumíš a taky proto, že tu nechci brečet, co kdybys nám ukázala nějaký kouzla?“ odvedla Nina řeč jinam a v očích jí zaplály plamínky. Snažila se mě k tomu přemluvit už dávno, jenže já přeci doma kouzlit nesměla, takže měla smůlu, ale teď když už mi je sedmnáct…

„Tak jaký byste chtěly?“ zeptala jsem se.

„Nějaký, který mi přičaruje poddajnější vlasy,“ zasmála se Adele.

„Zkusím ti připravit lektvar, ale kouzlem s tvými vlasy nic neudělám,“ odpověděla jsem.

„Vážně bys mohla nějaký lektvar?“

„No, žádný sice zatím není, ale já mám jistou představu, jak bych mohla jeden vytvořit, ale k tomu kouzlu, co třeba… accio kakao,“ zamumlala jsem a běžela otevřít dveře, jelikož kakoo bylo v kuchyni na stole. Holky se rozeběhly za mnou a sledovaly přilétávající hrnek s nadšením v očích.

„Dokonalý,“ zasmála se Nina a popadla kakao do ruky.

„Já už sice používám kouzla neverbálně, ale to byste je neslyšeli, takže Avis,“ křikla jsem a z konce hůlky mi vyletělo hejno malých ptáčků.

„Co se stane, když to zkusím já?“ zeptala se Nina a stěží přemáhala dychtivost v hlase.

„To netuším, nevím, jestli bude hůlka reagovat na to, že s ní kouzlí mudla,“ odpověděla jsem zamyšleně a podala Nině hůlku.

„AVIS!“ vykřikla a zběsile mávala hůlkou, až ptáčky, který jsem před chvíli vykouzlila, zahnala na úprk oknem.

„Asi ti to nefunguje,“ Adele se mohla potrhat smíchy a já se k ní přidala, když Nina zopakovala svůj výkřik a mávání hůlkou.

„Tak to zkus ty,“ řekla a podala hůlku Adele, ta ji ale odstrčila a snažila se tvářit nezaujatě.

„No, já si nemyslím, že by to fungovalo. Nepůjdeme se podívat ven? Je tam hezky,“ poznamenala nervózně.

„Adele? Co se děje?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Nic, co by se mělo dít?“ uhnula před mým pohledem a radši se zadívala do země.

„No, něco se určitě děje,“ odsekla Nina a přisedla si k ní. Adele se na mě omluvně podívala a najednou přede mnou neseděla Adele, ale Jessica Cooperová, budoucí sedmačka z Havraspáru. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, neschopna jediné vysvětlující myšlenky jsem na ni zírala. Nina zaječela a vyskočila z postele.

„Kdo je to? Kdo to sakra je a kde je Adele?“ řvala hystericky.

„Já – já vám to všechno vysvětlím,“ začala JessicaAdele, ale na mě toho už prostě bylo moc. Přeci se v jednu hodinu nemůžu dozvědět takovou šílenou spoustu šílených věcí.

„Ne, prosím, hlavně nic neříkej, já to nechci slyšet,“ zamumlala jsem a zděšeně jsem si sedla na postel, co nejdál od ní. Poslední dobou mám pocit, že si se mnou někdo hodně ošklivě hraje, takže jestli existuješ, Bože, tak tě proklínám!

„Lily, prosím poslouchej mě,“ otočila jsem se na ni a viděla úzkost v její jinak krásné tváři.

„Ty seš metamorfomág?“ vyhrkla jsem první možnost, která mi přišla jako pravděpodobná.

„Ano, jsem metamorfomág a zároveň tvoje ochránkyně, byla jsem speciálně vycvičena pro tvou ochranu a věř, že někdy to nebylo zrovna jednoduché, ale to je teď vedlejší. Měla ses o mně dozvědět, až dnes večer na schůzi Řádu, ale zrovna teď musela Nina přijít s tím kouzlením, takže jsem si řekla, že vlastně nemůžu nic zkazit, když ti to ukážu teď,“ smutně se usmála, „zřejmě jsem zkazila všechno.“

„Ne, Jessico teda Adele, kruci jak se jmenuješ doopravdy?“ zeptala jsem se a JessAdele se usmála, ale rozhodně veseleji než předtím.

„Jsem Jessica Adele Cooperová,“ představila se a podala mi ruku. Obě jsme se rozesmáli a po chvíli se k nám trochu zdráhavě přidala i Nina.

„Proč si za mnou v Bradavicích někdy nepřišla? Já si myslela, že jsi jenom obrovská, nekamarádská šprtka,“ zeptala jsem se.

„Bála jsem se prozrazení, však víš, trávily jsme spolu hodně času a mohlo by ti dojít, že se chovám stejně a tak,“ usmála se.

„Nechápu to,“ přiznala se Nina a přeskakovala pohledem z jedné na druhou.

„Já taky pořád ne,“ poznamenala jsem. A Adele si povzdechla.

„Jsem speciálně vycvičená k tvojí ochraně, snažím se, aby se k tobě nikdy moc blízko nedostalo nějaké nebezpečí nebo nestvůra. Počkej, nepřerušuj mě, všechno ti vysvětlí na dnešní poradě. To ti prozatím musí jako vysvětlení stačit,“ pousmála se.

„Co je metamorfomág?“ zeptala se Nina.

„Člověk, který si dokáže libovolně změnit podobu, barvu vlasů, tvar obličeje a tak, chápeš, jak je to skvělý?“ vysvětlila jsem Nině a pak se otočila k Adele.

„Stejně si myslím, že jsi mi to měla říct, víš, co bychom si s tím užili zábavy? Jen si představ, změnila by ses třeba na nějakou dokonalou krásku a všechny zmátla, nebo…“

„Neblázni, nechci být nápadná, potom bych ti byla k ničemu, kdyby mě,“ pak se zarazila, „všechno má svůj čas… A zrovna teď je podle mě čas na oběd.“

„Ještě něco, kdo všechno ví, že mě hlídáš?“ zeptala jsem se.

„Jenom Fénixův Řád,“ odpověděla. Když viděla, že se znovu nadechuju k otázce jen zavrtěla hlavou a pokračovala cestou do kuchyně.

„Jessico?“ vyjekla mamka, když se na nás podívala.

„Už to ví, teda jenom, že jsem metamorfomág a že ji hlídám,“ vysvětlila Jess Adele. Mamka jen přikývla a nandala nám oběd.

***

„Takže začátkem naší schůze bych zde rád přivítal, Lily a Lukea,“ začal Kingsley Pastorek, když jsme se večer všichni sešli ve velkém pokoji Siriusova domu.

„A zřejmě také nadešel čas, abychom těm dvěma vysvětlili závažnost nastalé situace a nutná opatření, která musíme podniknout,“ pokračoval Kingsley a všechny přítomné probodl pohledem, „chce se toho někdo zhostit?“ Bylo více než jasné, že se nikomu nechce. Sirius upíral svůj pohled do podlahy, což teda rozhodně nebývalo jeho zvykem. Taťka s mamkou se drželi za ruce, jako by si dodávali odvahy. Zleva ode mě seděla přikrčená Rose v objetí Snapea a z druhé strany se Luke pohupoval na židli a vyčkával, když konečně promluvil Snape.

„Hm, takže myslím, že když se Řád sešel v úplně kompletním složení, což poslední dobou není vůbec časté, mělo by se něco dělat a jelikož jste všichni očividně přemoženi silnou vlnou emocí,“ ušklíbl se „a hlavně proto, že se zde jedná o mého vnuka, dovolte mi vysvětlit jim naše setkání.“

„Výborně, Severusi, jen pokračujte,“ vybídl ho s úlevou v hlase Kingsley.

„Když byl před dvaceti pěti lety definitivně svržen Pán Zla a zbylí Smrtijedi zahnáni nebo zavřeni do Azkabanu, projevila profesorka Trelawneyová svou radost tím, že nás poctila další věštbou a jelikož zdá se se Smrtijedi nepoučili z chyb svého pána, věří v její vyplnění. Nebyla to ovšem pouze ta věštba, která nás nyní nutí být tady, ale také prastará magie, jež byla opomíjena a jež se nyní probouzí k životu,“ v místnosti se náhle objevilo dalších dvanáct lidí, které jsem nikdy neviděla, zmateně jsem se zamračila, ale pak svůj pohled přesunula zpět na Snapea, který pokračoval, jako by se nic nestalo.

„Jde v podstatě o velice jednoduchou věc, Smrtijedi našli způsob jak přivést zpět Pána Zla a tím způsobem jste vy dva. Stačí, aby se vnuk jeho zrádce a dcera jeho vraha přidali ke Smrtijedům. V tomhle případě nemusí jít nutně o dobrovolný vstup do jejich řad. Pokud se zmocní vás, Pán Zla se vrátí v nové dosud nepoznané hrůze, jak praví věštba a jak dosvědčuje prastará magie,“ zakončil svůj dramatický projev Snape. V místnosti se rázem rozhostilo ticho a já pohlédla na Lukea. Buď mi totiž nedocházela vážnost situace, nebo to prostě vážné nebylo a podle Lukeova pohledu jsem zjistila, že se cítí stejně.

„Já to nechápu, stačí, když nás Smrtijedi nedostanou a vše zůstane při starém, ne?“ zeptala jsem se do hrobového ticha. Všechny pohledy v místnosti, včetně pohledů dvanácti neznámých, se stočily na mě.

„Už jen tohle je dost velký problém, nestačí pouze chránit vás před fyzickým únosem. Je v celku pravděpodobné, že začnete za nějaký čas pochybovat, jestli je tenhle svět ten správný, jestli by nechtěl změnu…“

„Tak to tedy ne, nikdy bych se k nim dobrovolně nepřidala!“ vykřikla jsem, když mi došlo, kam tím Kingsley míří.

„Jak to vůbec můžete říct?“ vykřikl Luke v tu samou chvíli a napnul se na židli.

„Ujišťuji vás, že mě velice těší vaše, ehm, loajálnost, ale abych tak řekl, stát se může všechno a jak říkám, to není náš jediný problém. Momentálně musíme řešit i naléhavější věc, která se před námi objevila.“

„A tou je?“ lezlo to z nich jako z chlupatý deky a mně docházela trpělivost.

„Tou jsme my,“ promluvil jeden z mužů, kteří se před námi zjevili. Znovu jsem si je prohlédla, šest mužů a šest žen, sálala z nich taková zvláštní moc, jako by mohli pohybem ruky zničit celou místnost i s námi. To mi na klidu zrovna nepřidalo.

„Prosím?“ otázal se Luke vedle mě.

„Nevíš, kdo jsme, chlapče?“ zeptala se tentokrát žena se světle hnědými vlasy a neznělo to zrovna přívětivě.

„Samozřejmě, že nevíme, kdo jste, asi jste se nám zapomněli představit,“ vyhrkla jsem. Opět se do mě zabodly všechny pohledy v místnosti.

„Lily, buď zdvořilá,“ požádala mě mamka. Nechápavě jsem těkala pohledem po každém v místnosti a snažila se přijít na to, co se tady zase děje.

„Tak řeknete nám, kdo jste?“ zeptal se Luke po další minutě ticha. Oči většiny návštěvníků zaplály vzteklým ohněm a já si je znovu prohlédla.

„Já… myslím, že to vím,“ téměř jsem zašeptala. Ano, samozřejmě, určitě to jsou oni.

„Co?“ zeptal se Luke a pohlédl na mě.

„Však víš, jsou to…“ nestihla jsem myšlenku dokončit, protože mi do řeči skočil černovlasý muž, věděla jsem, kdo to je.

„Potichu, dítě. My víme, že to víš, teď je ale řada na tvém pomalejším společníkovi, aby nás poznal.“ Věděla jsem, že máme trochu problém, jak Luke asi pozná, o koho se jedná?

„Tak mu trochu pomůžeme,“ promluvila nejkrásnější z nich, nejkrásnější ze všech žen.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 5. kapitola: