OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 17. kapitola

03.10.2012 (10:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1164×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

17. kapitola

Luke:

Otevřel jsem oči a s uspokojením shledal na své hrudi Lily, jak klidně oddechuje. Popravdě jsem už dlouho nebyl šťastnější, vlastně ne dlouho, ale nikdy. Jenže jsem nebyl takový hlupák, abych si myslel, že to takhle zůstane na to, to bylo až moc krásné. Jakmile by prasklo, že spolu něco máme, nastal by okamžitý odpor, hlavně tedy ze strany Lilyiných přátel, což by mělo jistý dopad na náš vztah. Znal jsem Lily natolik dobře, že jedno bylo jisté, záleží ji na tom, co si její přátelé myslí a chce, aby byli všichni šťastní, ať už by měla udělat cokoli a konečně, co vlastně ji mohu nabídnout já? S obrovskou nechutí jsem byl nucen připustit, že i ten debil Nakamura je pro ni lepší, protože ať už v dědově kabinetě visí bůhvíkolik ocenění nebo Merlinův řád první třídy, pořád se najde hned několik lidí, kteří by celou naši rodinu viděli nejraději v Azkabanu a ten zbytek zastává názor Nebelvír a Zmijozel hezky od sebe.

„Lukeu?“ splynulo z Lilyiných rtů tiše, že jsem chvíli uvažoval, že se mi to jenom zdálo. Ovšem její oči, které se po chvilce otevřely, mě přesvědčily o opaku.

„Co…? Kde…?“ prudce se posadila, přičemž jí černá přikrývka sjela do pasu a než si ji červenajíc vytáhla až ke krku, odhalila mi… krásný výhled.

„Lil?“ pokusil jsem se přerušit její zírání na… prasečí rypák v lihu (?!), stojící dřevěné poličce nad mým stolem.

„Chápu, že ten prasečí rypák v lihu jsi ještě určitě neviděla, ostatně jenom jsem to zkoušel, ale to jistě není důvod k tomu, aby ses ho svým pohledem pokusila zhypnotizovat.“

„Dobře, tak já půjdu udělat nějakou snídani a ty se zatím oblečeš a… prostě se upravíš, jo?“ zkusil jsem další metodu. Očividně byla tak trochu v transu, ať už z včerejšího večera a několikrát dnešního rána, nebo jí až teď došlo, kdo jsem. Vytáhl jsem si z pod polštáře kalhoty na spaní a ještě pod přikrývkou si je natáhnul.

Když jsem vstal a zamířil ke dveřím, konečně promluvila.

„Lukeu? Ty… pořád jsi tady?“ Její otázka mě tak trochu zmátla a já se na ni prudce otočil.

„A kam bych asi chodil? Vždyť je to můj pokoj,“ nechápal jsem a Lily mi moc nepomohla, když se na mě zamračila.

„Takže mám jít já?“ vyhrkla.

„Kam bys chodila? Za chvilku přinesu snídani, když jsme u toho, máš ráda míchaný vajíčka?“ zeptal jsem se.

„Ne, teda jo, mám je ráda, ale…“

„To je fajn, protože nic jinýho neumím a skřítci neumí držet pusu,“ zamumlal jsem a otočil se zpět ke dveřím.

„Počkej, vážně mi teď půjdeš dělat vajíčka?“ zeptala se nechápavě.

„Lily, já nějak nechápu, co nechápeš,“ zavrtěl jsem hlavou a už stál opět čelem k ní.

„Já jen… to nic, asi jsem tak trochu čekala, že jakmile se se mnou vyspíš, budeš dělat, jakože neexistuju, nebo tak něco,“ pokrčila rádoby lhostejně rameny. Vzdálenost mezi mnou a postelí s Lily, jsem překonal třemi dlouhými kroky, sedl jsem si na postel a přitáhl si ji blíž, takže se teď opírala zády o ty moje.

„Víš, ať už se o mě říká cokoli a přiznávám, že jsem to nikdy nevyvracel a nesnažil se chovat jinak, ale nikdo před tebou nedokázal to co ty, nikdy jsem k nikomu necítil to co k tobě…“ tady mé vyznání skončilo a já si najednou nebyl jistý, co bych měl dělat dál. V prvním okamžiku mi přišlo jako samozřejmé říct jí, že ji miluju, ale nejsme spolu moc dlouho, co? A jak mám kruci vědět, kdy je vhodná doba se přiznat, vyznat, to je fuk, prostě nemám praxi v…

Mé myšlenky rázně přerušila Lily, která se otočila a přitiskla své rty k mým, čímž způsobila, že bych si nevvzpomněl ani na své vlastná jméno, natož, abych přemýšlel nad…

Lily:

Byla jsem natolik šťastná, že je tu stále se mnou a tolik rozrušená jeho nahou, vypracovanou hrudí tisknoucí se k mým zádům, že než abych čekala, že se znovu rozmluví (což koneckonců nevypadalo pravděpodobně), otočila jsem se k němu a spojila naše rty.

Z příjemného opojení mě vytrhlo hlasité bušení do dveří, Luke se ovšem rozhodl, že ho bude ignorovat a já nebyla ve stavu, kdy bych zrovna racionálně přemýšlela.

„Lukeu Severusi Snape, jestli okamžitě neotevřeš ty dveře, nebudu se zdráhat použít jinou metodu, než zdvořilé klepání!“ Přesně tahle věta, nebo spíš ten, kdo ji přes dveře zařval, byla konečným impulzem a já se z toho příjemného oparu velice rychle vytrhla. Odskočila jsem od Lukea v komické snaze zůstat zahalena, jsem se zamotala do černé přikrývky a slítla na zem. Luke oproti tomu vyskočil z postele povážlivě stejným způsobem, k mé smůle na stejnou stranu, kde jsem se já válela, noha mu na saténové přikrývce podklouzla a on letěl dolů za mnou.

„Vážně oceňuji tvou snahu mě napodobovat, ale bývalo by mi víc pomohlo, kdybys mě zvedal ze stoje,“ zavrčela jsem. Pozdě jsem zaslechla otvírání dveří.

Luke vyskočil na nohy a pečlivě přes mě přehodil onu zrádnou přikrývku.

„Co potřebuješ?“ vyhrkl. Chvíli jsem zvažovala, že se postavím, ale pokud zůstanu ležet, je tady celkem velká šance, že si mě nevšimne, koneckonců ta postel byla velká, a když nepopojde ode dveří do leva, neuvidí za ni.

„Není divu, že nevíš, kolik je hodin, když tady máš zataženo i to jediné okno, ovšem ani to tě neomlouvá z dnešní dvouhodinovky nitrobrany, ne pokud to předem neoznámíš,“ odpověděl hrozivým hlasem Snape.

„Úplně jsem na to zapomněl, vlastně mi dneska není moc dobře,“ zkusil Luke omluvný tón… tohle mu nemůže vyjít.

„Vskutku? A není v tom náhodou nějaká druhá osoba, která by s tebou trávila noc?“ zeptal se Snape sarkasticky. Všechno jsem zkazila, když jsem trhla hlavou a v plné síle narazila přímo do nočního stolku, přičemž mi uniklo tiché syknutí. Dokázala jsem si představit, jak Luke ztuhl a Snapea s jeho typickým úšklebkem.

„To...“

„To je zřejmé, slečno, vylezte odtamtud, možná by vás zajímalo, že přesto, že je pan Snape nyní primusem, nedává vám to povolení… Potterová?!“ přerušil svůj monolog, když jsem se s přikrývkou omotanou kolem těla zvedla s pohledem upřeným do země.

„Profesore Snape, vlastně to vůbec není tak, jak to vypadá,“ spustila jsem chabě.

„To jistě není,“ zamumlal Snape. Zadíval se na mě a já se marně snažila odhadnout jeho další reakci, ovšem když nepatrně zúžil oči, došlo mi, že nějaké kletbě se nejspíš nevyhnu. O to větší bylo moje překvapení, když se Snape rozesmál… ano, rozesmál se! Buď to, nebo jsem to přehnala s včerejšími houbovými ravioly, které pravděpodobně byly z nějakých halucinogenů… Když jsem několikrát prudce zamrkala, musela jsem si přiznat, že přeci jen to těmi houbami nebude, jak moc bych si to přála. Snape právě zjistil, že spím s jeho vnukem… a směje se tomu?!

„Pane profesore, jste v pořádku?“ vyhrkla jsem, nepřemýšlejíc nad možnými následky své otázky.

„Víte co? Stavte se u mě v kabinetě, až… do půl hodiny,“ rozkázal, když se zřejmě dosyta vysmál. S tím a s neodmyslitelným zavířením se za ním zaklaply dveře. Zděšeně jsem se otočila k Lukeovi, kterým tam jen stál s vytřeštěnýma očima na zavřené dveře.

„Co to bylo?“ vyhrkla jsem.

„Asi už se konečně zbláznil, vlastně ani bych se nedivil,“ zamumlal Luke v odpověď.

„Nebo,“ pronesla jsem hlasem objevitele, „je rád, že už není jediný Snape, který si začal něco s Weasleyovými nebo Potterovými.“

„Skvělé, ale jeho radost by mohla stejně rychle vyprchat, pokud se nedostavíme do jeho kabinetu.“

Severus Snape:

Práskl jsem za sebou dveřmi svého kabinetu a posadil se za svůj stůl. Byl jsem rád a zároveň jsem by zděšený, když se o mě a Rose její rodina dozvěděla, nepřijala to moc kladně, můžu něco takového přát Lukeovi? Jenže na druhou stranu, už bych nikdy nebyl jediný, kdo musí trpět nenávistné pohledy, při všech rodiných slavnostech a večeřích.

„Severusi?“ ozval se Rosein hlas z našich komnat a přerušil, tak mé hloubání.

„Ano?“ křikl jsem zpátky.

„Musím jít, hlavně na ně nebuď moc tvrdý,“ usmála se, když vešla do mého kabinetu.

„Jak víš, že přijdou?“ zeptal jsem se překvapeně. Skepticky na mě pohlédla a než přeběhla od jedněch dveří k druhým a zmizela, stačila ještě pronést další větu, která mi moc vysvětlení nepřinesla.

„Znám tě, nemluvě o mém příbuzenství s Lily a prosebnou zprávou, která mi před okamžikem přišla letaxem.“

Tak po dlouhé době další kapitola, ne zrovna dlouhá (tedy na mé poměry :D), ale snad se vám líbila. Já jsem s ní vzhledem k dlouhé době, jakou jsem si na její psaní vzala, nespokojená.

Jinak všem strašně děkuju za komentáře :). Kapitola věnována všem, kteří si na tuhle počkali :D, doufám, že mi ještě zbyli nějací čtenáři :D.

K další kapitole asi toto: Střet mezi Lukem a Nathanem :D a jestli vše půjde podle plánu, tak se podívám na Olympskou radu, kde by se mělo probírat, kdo bude zástupcem jakého boha, tak si ji nenechtě ujít :D.

Opět budu ráda za komentáře, jakékoli :)

                                                                Kačenka :)

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 17. kapitola :