OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 14. kapitola

04.09.2012 (08:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1233×

EDIT: Článek neprošel korecí!

14. kapitola

„Milá Lily a Lukeu, vzhledem k celé bezútěšné situaci jsme museli přehodnotit situaci a přesunout datum vašeho vstupu mezi nás. Místo konce školního roku se uskuteční dne 23. října. Někdo z nás si pro vás přijde, nemusíte se ničeho bát. S úctou Olymp,“ dočetla jsem a zaraženě pohlédla na pětici přede mnou. Bezútěšná situace – Voldemortovi stačí ke znovuzrození naše krev. Pche! Kdyby nás poslouchali už tehdy, mohli Smrtijedy ještě dopadnout, teď moc šancí nemají.

„To je děsivý,“ promluvila jako první Bela. Za poslední měsíc jsme se hodně sblížili, tedy já se sblížila s Lukem a jeho přáteli, Hugo, Nathan, Angela a Patricie zůstávali zatvrzele na své straně.

„To je za deset dní,“ podotkl Luke.

„Takže vy do toho jdete opravdu všichni?“ zeptala jsem se ještě jednou pro jistotu, opět se mi dostalo čtyřhlavého přikývnutí.

„Co od tebe? Kdo z toho vycouval?“ zeptala se Veronica.

„Nikdo z toho nevycouval,“ odsekla jsem naštvaně, „Angela chce jenom ještě počkat, jak se vyvine její vztah s Augustem a podle toho se rozhodnout.“

„Jasně, tak se hned nerozčiluj,“ usmál se Rod. Bylo to neskutečné, tak rychle mě přijali mezi sebe a já je přijala jako součást mého života. S Lukem to bylo samozřejmě pořád stejný, co byste taky chtěli. Snad jsme se k sobě chovali s takovou větší opatrností, zdvořilostí či jak to nazvat. Hádkám se ovšem vyhnout nedalo.

„Takže, co ten zítřejší zápas?“ změnil Steve téma na poněkud nebezpečnou půdu. Bavit se o zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem s pěti zaujatými Zmijozelskými se dalo jen velmi těžko, tedy pokud jsem chtěla přežít.

„Sabotuješ ho?“ zeptal se s lišáckým úsměvem Rod.

„Samozřejmě, co bych pro vás neudělala,“ usmála jsem se sladce. Čtyři překvapená zamrkání a jedno protočení očí, hádejte čí.

„Fakt?“ vydechla překvapeně Bela, Zmijozelská střelkyně.

„Jistě,“ kývla jsem se zadržovaným smíchem.

„Mám chuť tě obejmout,“ křikl Steve. Tohle už Snape nevydržel a svým výbuchem smíchu mi zkazil celé představení. Bohužel byl jeho smích nakažlivý a já se k němu musela přidat.

„Co?“ zeptal se Steve. Ostatním už zřejmě došlo, že jsem si z nich nepěkně vystřelila.

„Za to zaplatíš,“ blýskla Veronica úsměvem. Za chvilku už mě za každou končetinu držel jeden Zmijozel a Luke se s ohníčky v očích ujal šlechetného úkolu mě zlechtat.

„Víš, Potterová, vždycky jsem si myslel, že jsi tak trochu potvora, ale nečekal jsem, že budeš tak hloupá, aby sis zahrávala se Zmijozelem, zvlášť když je v tak početné převaze,“ smál se Luke. Seděl (spíš se jen lehce opíral) obkročmo na mně a lechtal mě takovým způsobem, že jsem hýkala smíchy. Jak osel, napadlo mě. Škubala jsem sebou, ale proti téhle přesile jsem nezmohla vůbec nic. Když se najednou rozrazily dveře. Ano, museli jsme sochu místo stisku ruky naučit hesla, protože stisk ruky se ukázal jako šíleně nepraktický. Všichni jsme věděli, kdo tam musí stát, nikdo jiný než mí a Lukeovi přátelé heslo neznal, ale nikdo z nás nevěděl, jak nyní reagovat.

„Snad nerušíme,“ zasyčel Hugo nenávistně.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkla jsem a znovu se pokusila vytrhnout, tentokrát už úspěšně. Luke si stoupl a postavil se přede mě.

„Jenom jsme si povídali o tom zítřejším zápase,“ dodal Luke a ušklíbl se na ně.

„Jistě, tím se vše vysvětluje,“ zavrčel vztekla Nathan. Chovají se jako idioti.

„Lily? Půjdeš s námi na snídani?“ zeptala se Angela. Alespoň, že ona má rozum, ona, Patricie a Jess, jediné ignorovali můj vztah se Zmijozelskými.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a předešla před Lukea.

„Takže se uvidíme na Obraně, jo?“ zeptala jsem se a otočila se k nim čelem. Všichni přikývli, i když Luke se na mě ani nepodíval, probodával pohledem Nathana a Huga a oni mu pohled vytrvale vraceli.

„Jdeme?“ zamumlala jsem, když jsem došla k nim. Nathan naposledy přejel Snapea posměšným pohledem a potom už mě s rukou kolem ramen vyvedl ven s ostatními v závěsu.

Nemohla jsem nepostřehnout Lukeovo vzteklé zavrčení, když to udělal. Z nějakého důvodu se mi Lukeova reakce líbila, což bylo naprosto nemístné, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

„Proč tohle děláš?“ zeptal se Nathan, když se za námi zavřely dveře.

„Proč dělám co?“ zeptala jsem se podrážděně a vytrhla se mu.

„Proč se s nimi bavíš?“ doplnil Hugo, když jsme všichni srovnali krok.

„Protože jsou to mí přátelé, Hugo,“ odpověděla jsem ostře.

„Ale proč, copak si nepamatuješ, co se nám vtlouká odmala do hlavy, co se prostě nedá změnit?“ zeptal se Nathan.

„Co tím myslíš? Že se Nebelvír a Zmijozel nepřátelí? Proč by se to nemělo dát změnit?“ Zastavili jsme se.

„Poslouchej se! Zmijozel a Nebelvír se nesnáší a to nejde změnit,“ řekl Hugo ostře.

„A tvá sestra je toho živým důkazem,“ odsekla jsem.

„Proč do toho zatahuješ Rose a toho umaštěnýho parchanta?“ křikl Hugo.

„Pozor na jazyk, pane Weasley,“ ozvalo se mi za zády. Nadskočila jsem snad metr do vzduchu. Doteď jsem si nevšimla, že stojíme před Velkou síní a náš rozhovor poslouchá na padesát lidí, mezi nimi i Snape, samozřejmě. Hugo trochu zbělel, hned si ale dodal odvahy.

„Něco se vám nelíbí, profesore?“ zeptal se s důrazem na poslední slovo.

„To máte úplnou pravdu,“ sykl Snape.

„A co s tím uděláte? Dáte mi školní trest? Už se třesu. Velký profesor mi dá školní trest, pomoc.“

Nevěřícně jsem na Huga hleděla a nebyla jsem sama.

„Když o něj tolik stojíte, tak počínaje dneškem budete trávit každý večer od osmy u mě v kabinetě. A abych nezapomněl soboty, včetně té včerejší to bude od devíti.“

„To snad ne. Zítra se hraje famfrpál!“ křikl Hugo. Snape ještě neudělal ani krok, Hugo se choval jako pitomec, velkej pitomec a já už se neudržela.

„A víš co? Patří ti to, chováš se jako vůl, Hugo! Vůbec ti na ostatních nezáleží, chováš se hůř než většina lidí ze Zmojizelu, nad které se tak rád povyšuješ. Nejsi o nic lepší než kdokoli z nich!“ řvala jsem.

„A vy nemáte na práci nic lepšího než tady očumovat?“ křikla jsem na hlouček lidí, který se okamžitě začal rozcházet. Otočila jsem se na podpatku a se slzami v očích se chystala rozeběhnout pryč. A málem jsem vrazila do Snapea, který celé vystoupení sledoval a zřejmě se chystal napařit další školní tresty. Zamumlala jsem nějakou omluvu a rozeběhla se pryč.

„Lektvarová červená,“ zamumlala jsem k soše a po jejím odskočení jsem otevřela dveře a vběhla dovnitř. Doufala jsem, že v místnosti už nikdo nebude a zřejmě jsem měla štěstí. Místnost se zdála bát prázdná. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně, slzy si už dávno našli cestu po mé tváři, nechala jsem je stékat a sesunula se po dveřích.

„Lily!“ vykřikl Luke. Měla jsem zavřené oči, takže jsem ho neviděla, ale podle všeho se zvedl z křesla u krbu a za vteřinu už byl u mě. Opatrně mě zvedl ze země a přešel se mnou k jednomu z křesel. Posadil se spolu se mnou a nechal mě, abych se mu opřela o hrudník, pořád mě objímal a já se nebránila, neměla jsem důvod. Poprvé jsem se cítila v bezpečí, před Hugem, Smrtijedy, bohy, před vším.

„Co se stalo?“ zeptal se jemně.

„Já nechci, abychom se rozdělili… mám pocit, že je všechny ztrácím, ale – ale to nechci. Hugo a Nathan se chovají jako pitomci, vůbec je poslední dobou nechápu a Hugo navíc dostal trest od Snapea do konce roku. I zítra a nebude moct hrát…“ vzlykala jsem nesouvisle. Luke mě k sobě přitiskl pevněji.

„Bude to v pořádku, uvidíš. Oni si časem zvyknou, jenom se musí smířit s tím, že už nepatříš jenom jim a že máš i jiné přátele,“ šeptal Luke uklidňujícím hlasem. Nějakým zázrakem se mu povedlo, že jsem přestala vzlykat a i slzy mi zřejmě došly. Místo toho se opět dostavila nemístná touha po Lukeovi… po jediném doteku jeho a mých rtů.

Luke chytil můj obličej do dlaní a donutil mě vzhlédnout, otřel mi slzy, ale můj obličej nepustil. Trochu se pousmál a přiblížil svůj obličej blíž k mému. Srdce mi vynechalo asi tři údery a potom se rozeběhlo strašnou rychlostí. Dech se mi zrychlil a vpila jsem se očima do těch Lukeových. Posunul svůj obličej ještě o něco blíž, až jsme se skoro dotýkaly nosy. Stále mi však nechával možnost uhnout, ale já nechtěla. Konečně jsem přitiskla své rty na jeho. Všechno uvnitř mě explodovalo, ohňostroj nádherných pocitů, které jsem nikdy nepocítila…  nedokázala jsem přemýšlet, nebo se soustředit na nic jiného než na polibek. Luke se ke mně víc přitiskl a prohloubil polibek.

Když se s nádherným úsměvem odtáhl, motala se mi hlava a stěží jsem dýchala.

„Co to děláme?“ zeptala jsem se trochu zděšeně, když jsem se drobet vzpamatovala.

„Nevím jak ty, ale já jsem tě právě políbil a chystám se to udělat znovu,“ ještě víc se usmál.

„To ale nemůžeš,“ zamumlala jsem pořád trochu omámeně.

„Proč?“

„Jsem ošklivá.“

„Nejsi ošklivá,“ tiše se zasmál a přitáhl si mě blíž.

„Jsem. Před chvílí jsem brečela.“

„Jsi nádherná,“ zašeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se a vzhlédla k němu.

„Není to správné,“ snažila jsem se logicky myslet, což bylo těžší a těžší.

„To je mi jedno,“ zamumlal.

„Nemělo by,“ namítla jsem chabě.

„Moc přemýšlíš,“ zamumlal znovu a tentokrát bez jakéhokoli varování přitiskl své rty na moje. Poslala jsem svůj mozek na dovolenou na nějaký hodně vzdálený ostrov a plně se věnovala líbání té dokonalé osoby.

Z nepohodlného křesla jsme se nakonec přemístili na pohodlnější a prostornější pohovku. Nedokázala jsem určit, jak dlouho jsme se líbali. Jen vím, že jsem snad slyšela klepání? V tu chvíli mi to bylo srdečně jedno. Z transu mě probralo až několikanásobné zalapání po dechu. Dost neochotně jsem se od Lukea odtáhla a zadívala se na nevítané rušitele. V tu chvíli jakoby mi docházelo, co se děje, ale tak nějak zpomaleně. Zírala jsem na Belu, Veronicu, Roda a Steva a nedokázala nijak reagovat, oni zřejmě také ne. Luke vedle mě ztuhl, ale nijak nereagoval.

„Co to bylo?“ ozval se Rod. Prudce jsem sebou trhla, když mě konečně v plném rozsahu zasáhla pravda. Vyskočila jsem z pohovky a začala se rychle upravovat.

„Musím si sednout,“ zamumlal Steve a zděšeně na nás pořád zíral. Nechala jsem upravování. Luke, teď už taky upravený, stál vedle mě. Ticho prolomila až Bela.

„Ha, Steve, dlužíš mi deset galeonů,“ zasmála se. Zmateně jsem se na ně podívala.

„Co? No jo, jasně, tady máš,“ natáhl k Bele hrst galeonů. Ta je se samolibým úsměvem přijala a strčila do vlastní kapsy. Veronica mezitím přeběhla ke mně a k Lukeovi a nadšeně nás oba objala. Pořád dokola drmolila, že to věděla už od začátku a  šťastně se usmívala.

„Proč jste tady? Teda proč kruci neklepete?“ zeptal se najednou Luke.

„My že neklepeme? Stáli jsme před dveřma snad deset minut a bušili do nich, nakonec jsme se museli jít podívat, jestli se vám něco nestalo. Je půl desátý z chvíli začíná Obrana a ani jeden z vás nebyl na snídani a ani potom jste se celou první volnou hodinu neukázali,“ drmolila Bela.

„Půl desátý?“ zopakovali jsme s Lukem nastejno. To snad ani nemůže být možný, na snídani jsme šli ve čtvrt na devět a v půl už jsem byla zase zpátky tady… potom ten incident s Lukem a je půl desátý? To jsme se tu hodinu líbali? Panebože, ale jak líbali. Tohle bylo moje poprvé, nebyl to první polibek to tedy rozhodně ne, ale ve své podstatě vlastně byl. Nikdy jsem totiž necítila ani náznak toho, co s Lukem. Nic se tomu nedokázalo ani vzdáleně přiblížit.

„Myslím, že si potřebujete promluvit, máme vás omluvit?“ zeptala se Veronica.

„Ne,“ vyhrkli jsme. Nějakým zázrakem se mi podařilo dojít až k učebně a nevnímat všechny narážky a otázky. Nebyla jsem připravená přiznat své city ke Snapeovi ani sama sobě a najednou co? Mám před sebou pět lidí, kterým bych měla něco říct. Luke na tom byl asi podobně, protože celou cestu taky mlčel. Ve třídě jsme byli naštěstí mezi prvními. Lavice byly po třech, takže jsem si sedla do jednoho rohu místnosti, vedle mě si sedla Bela a vedle ní Veronica. Do vedlejšího rohu se posadil Luke s Rodem a Stevem. Věděla jsem, že se chovám pitomě, ale nedokázala jsem přestat letmo pokukovat po Lukeovi. Při vzpomínce na náš polibek a následnou podle všeho velmi dlouhou a vášnivou líbací scénu se mi po těle stále rozlévalo teplo a v břiše lítalo tisíc motýlků.

„Přestaň se tak zamilovaně usmívat,“ sykla mi Bela do ucha, „lidi si toho začínají všímat a Sworly tě zřejmě brzy vyvolá.“

„Neměj strach,“ odsekla jsem a zadívala se před sebe, což mi vydrželo asi minutu. Potom jsem musela hodit pohled na Lukea, alespoň na chvíli. Zřejmě byl myšlenkama úplně jinde a zase se tak krásně usmíval.

„Slečno Potterová, definujte převráceného bubáka,“ vytrhl mě z myšlenek o Lukeovi Sworley. Naštvaně jsem se na něj zadívala. Na co se to ptal?

„Můžete prosím zopakovat svou otázku, pane profesore?“ zeptala jsem se co nejzdvořileji. Hugo s Nathanem se posměšně a hodně nahlas uchechtli.

„Ale jistě. Ptal jsem se, jestli byste mi mohla definovat převráceného bubáka,“ usmál se.

„Samozřejmě, převrácený bubák, jak už jméno napovídá je opakem obyčejného bubáka, ukazuje nám, po čem toužíme nejvíc, naše největší a nejtajnější přání a touhy. Je mnohem vzácnější než obyčejný bubák. Líbí se mu v místech, kde je zároveň světlo, teplo a velké množství lásky, kterou se také udržuje při životě. V mnoha ohledech je nebezpečnější než normální bubák, především díky tomu, že vás většinou nejtajnější přání překvapí víc než strach. A dá se zničit jednoduchým SSulukidir a pláčem,“ vypověděla jsem všechno, co jsem si pamatovala z knížek.

„Velmi přesné, děkuji slečno. Bude to deset bodů pro Nebelvír. Ano, ano, s obyčejným bubákem se v životě setkáte v průměru desetkrát až jedenáctkrát a většina z vás by si s ním měla poradit, zatímco převrácený bubák už je něco jiného…“

Následovaly dvě nekonečné hodiny, během nichž jsem nedokázala udržet pozornost. Můj pohled častěji směřoval k Lukeovi než k učiteli a ač jsem s tím vším snažila bojovat, bylo to moc vyčerpávající. Navíc proč bych se měla spokojit s pohledem na několikanásobného vítěze o nejkrásnější úsměv z Týdeníku čarodějek, když kousek ode mě seděl bůh. Zvonění!

„Jdeš s náma?“ zeptala se Bela. Můj pohled se střetl s Lukeovým a já jen zavrtěla hlavou.

„Zavřete mi učebnu, až odsud půjdete,“ ozval se konečně odcházející Sworley. Zbyli jsme tu jen já s Lukem pod velice falešnou záminkou dobalování si věcí. Jakmile  se za ním zavřely dveře v mžiku jsem se ocitla opřená zády o zeď. Luke se sklonil a naléhavě, hladově a žádostivě mě políbil. Z počátečního mírného šoku jsem byla vytržena a okamžitě začala spolupracovat. Odtáhl se podle mě až moc brzy, což jsem dala najevo nesouhlasným zabručením, jenom se uchechtl a narovnal se.

„Tohle se nedá vydržet,“ zamulal.

„Co?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Být s tebou v místnosti a nesmět s tebou mluvit, dotýkat se tě, líbat tě, nic.“

„Tak proč mě nelíbáš teď, když můžeš?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi byl další smích, nádherný smích.

„Protože když jsme se líbali posledně, tak to byla zřejmě hodina a v téhle učebně začne asi za pět minut hodina Obrany Mrzimorským a Havraspárským prvňáčkům,“ uchechtl se znovu.

„Tak to máme ještě těch pět minut, co?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„No, myslím, že ne,“ řekl Luke. V tom okamžiku se otevřely dveře a já se rychle sehla pro svou tašku. Naštvaně jsem pohlédla na nějakého blonďatého kluka z Havraspáru.

„Pět bodů dolů za příliš časný vstup do učebny,“ ozval se Luke někde za mnou. Kluk drobet zbělel a přikývl.

„Tak to bylo kruté,“ pronesla jsem, když jsme vyšli z učebny.

„Sebral mi pět nádherných minut, tak já jemu pět bodů, škoda, že to je náš limit. Zasloužil by alespoň pět set“ namítl Luke s úsměvem.

„Jenom?“ otočila jsem se k němu.

„Myslíš, že by těch pět minut bylo dražších než pět set Havrpárských bodů?“ zeptal se naoko vážně.

„No, myslím, že ano,“ přikývla jsem.

„V tom případě s tebou musím plně souhlasit,“ zazubil se.

„Takže…“ začal Luke. Jenom jsem se rozhlédla po chodbě a když zjistila, že je prázdná přitáhla jsem si Lukeovu hlavu blíž, stoupla si na špičky a spojila naše rty v dalším úžasném polibku.

„Rose už je ve třídě,“ zasmál se Luke, když jsem se od něj odtáhla. Zmateně jsem se na něj podívala, proč mi tady mluví o Rose?

„Je středa, po dvouhodinovce Obrany se Zmijozelem máš dvouhodinovku Přeměňování s Mrzimorem. Hodně štěstí,“ ušklíbl se na můj zmatený výraz.

„Chceš říct, že Rose prošla kolem nás?“ zeptala jsem se, když mi všechno dosedlo na to správné místo.

„Tak to ti nepovím, před chvílí jsem byl zaměstnán jinak než sledováním svého okolí, ale řekl bych, že musela jít do třídy ze svého kabinetu, protože jinak bychom se tady teď nevybavovali,“ zazubil se.

„Tak já asi musím, co?“ zeptala jsem se.

„No, kdyby záleželo na mně, tak nemusíš.“

„Bohužel tady záleží na Rose, jestli mě nepřetrhne, takže musím,“ zamumlala jsem. Luke si mě naposledy přitáhl pro polibek.

„Přijď potom na pokoj, jo?“ zamumlal, když se odtahoval. Jen jsem kývla a radši otevřela dveře, jinak bych ty další dvě hodiny strávila tady.

„Výtečně, slečna Potterová, se rozhodla, že jednou dorazí na hodinu,“ přerušila Rose svůj výklad a zabodla se do mě pohledem.

„Já se moc omlouvám, byla jsem si na ošetřovně pro lektvar proti nachlazení,“ zalhala jsem a rozhlédla se po třídě, kam bych si mohla sednout. K mému zděšení bylo poslední místo vedle Huga.

„Pro informaci, slečno Potterová, tak jak sedíte dnes, budete sedět až do odvolání. Musela jsem dneska pozměnit zasedací pořádek, abych si udržela alespoň trochu pozornosti.“

„Co děláme?“ zeptala jsem se Huga, když jsem si sedla a on se trochu odtáhl.

Nic.

„Proč tohle děláš?“

Nic. Fajn, já se chtěla usmířit, teď už mi je taky ukradený, stejně se chová jako blbec.

Dočetli jste až sem? Páni, máte můj obdiv, protože kapitola má kolem tří tisíc slov! Takže jestli jste opravdu dočetli až sem, určite vám nezabere tolik času, abyste mi tu nechali i nějaký komentář, že? :-D

Potom bych chtěla podotknout, že termín "převrácený bubák" nepatří mně a myslím, že ani J.K.Rowling, narazila jsem na něj v nějaké povídce, ale za boha si nemůžu vzpomenout, co za povídku to bylo, jen vím, že nebyla odsud...

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 14. kapitola :