Huntres of Shadows - Found Sisters - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kapitola z pohledu Lexi. Malá hádka s Jacem rozpoutá debatu o tom, proč Lexi a Maia vypadají stejně. Jak se zbaví mrtvých těl Maiiných rodičů? Udělají to po svým, nebo vyhoví přání Maii? To se dozvíte v téhle kapitole. :) Prosím zanechte komentář. TeresaK

25.02.2013 (18:00) • TeresaK, Maryes • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 909×

Dveře, které předtím byly vyhozené z pantů, opět seděly na svém místě a vedle nich se o zeď opíral Alec. Ten, jakmile mě zpozoroval, přešel ke mně a beze slov mě objal. Strnula jsem překvapením, ale zase jsem roztála a jeho objetí opětovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě s hlavou položenou v prohlubni mého krku.

Kývla jsem, ale nemohl to vidět, a tak jsem řekla jednoduché: „Ano.“

„Ehm, ehm,“ odkašlal si někdo.

Rychle jsem se od Aleca odtáhla a podívala se na osobu, která nás vyrušila. Byl to Jace. Stál ve vchodu do kuchyně a tak jeho tělo krylo výhled na mrtvoly. Podívala jsem se mu do očí a začala jsem mluvit.

„Zavolala jsem vás sem kvůli napadení démonem Jobavanem. Civilisti byli zabiti hlubokým řezem do krku a následkem toho vykrváceli. Jak jsi mohl vidět. Démoni jsou mrtví.“

Jace do mě zabodl pátravý pohled a položil mi otázku:

„To ale není všechno, že? Pokračuj.“

Nadechla jsem se a pokračovala. „Osoby, které bydli v tomto domě, jsou tři. Oni,“ kývla jsem hlavou na místo, kde by měly ležet mrtvoly, „a jejich dcera. Ta přežila.“

Chtěl něco říct, ale já jsem zase spustila.

„Ta přežila. Viděla, jak jsem je zabila. Jmenuje se Maia a právě si nahoře balí věci, protože jsem se rozhodla, že zůstane u nás na dobu neurčitou,“ skončila jsem a čekala na jeho reakci.

Ten zbruntálněl zlostí a začal na mě křičet.

„Co si o sobě myslíš? Proč jsi nedávala pozor? Ta holka s náma nikam nejde, rozumíš tomu, nikam!“ dýchal, jako by právě doběhl maraton.

Jeho hlasitý projev přivolal Isabell a Clary. Po chvíli ticha se ze schodů přiřítila Maia s opuchlýma očima a velkými otazníky v očích. Jako první ji spatřil Alec, poté Jace, Izzy a Clary. Všichni naráz zalapali po dechu a těkali pohledem ze mě na ni. Protočila jsem oči, dala si ruce v bok a čekala, až někdo z nich promluví.

Po asi pěti minutách stálého ticha jsem se chopila slova.

„Tohle je Maia a jde s náma!“ řekla jsem pevně.

Jace se ostře nadechl a poté vydechl, tento čin zopakoval ještě dvakrát. Poté se mě již mírnějším hlasem, s očima zabodnutýma do Maii, zeptal:

„Jak je možný, že vypadáte úplně stejně?“

Vítězně jsem se pousmála, protože jsem věděla, že mám vyhráno. Posměšně jsem si odfrkla a zeptala se ho na stejnou dementní otázku:

„Jak je možný, že...? Sakra, na tohle nemáme čas, ty idiote!“ vykřikla jsem na něj.

„Ti démoni se můžou vrátit a ty se ptáš na to, proč vypadá jako já?“ zeptala jsem se ho zvýšeným hlasem.

Do toho se ozvala Maia: „Hej, už jsem ti říkala, že ty vypadáš jako já, ne já jako ty, tak si to konečně zapamatuj!“

Clary se tomu zasmála, ale jen ona. Já jsem si toho nevšímala, protože jsem měla nepopsatelnou zlost na Jace, a ani nevím proč. Na jeho tváři se usídlil klidný, vážný pohled, který nasazuje jenom v kritických situacích.

Zvedl ruce v gestu “vzdávám se“ a pověděl mi: „Dobře. Může u nás zůstat, ale jenom na pár dní.“

Pozvedla jsem obočí a dnes už podruhé jsem si odfrkla, tentokrát naštvaně.

„O tom si ještě popovídáme,“ řekla jsem mu a obrátila svou pozornost k mrtvolám.

Přejela jsem pohledem všechny v místnosti a zeptala se: „Co uděláme s těly?“

Jace jenom pokrčil rameny a řekl: „Zbavíme se jich, co jinýho?“

Pokývala jsem hlavou a odpověděla: „Zakopáme na zahradě?“

On zase pokrčil rameny. „Nebo zapálit,“ pověděl další možnost.

„Ne!“ vykřikla Maia a vrhla se k těm mrtvolám.

Podrážděně jsem vydechla, protočila oči a šla za ní. Dotkla jsem se jejího ramene, ona sebou trhla a zády ke mně začala křičet.

„Jsou to moji rodiče! Ne nějaké věci! Co jste to za lidi? Zaslouží si trochu úcty!“ Obrátila se čelem ke mně a já si všimla slz, stékajících po její tváři. „Chci je pohřbít na místním hřbitově. Oni by to tak chtěli, prosím! Aspoň to pro ně udělejte...“

Chtěla jsem ji okřiknou a říct jí, ať se vzpamatuje, ale něco mě napadlo. Nechala jsem Maiu Maiou a přešla jsem zpátky k Jaceovi. Ten musel záblesk v mých očích hned poznat, a tak mi se zaúpěním řekl:

„Ať je to, co je to, musí to být hodně dobrý, jinak to udělám po svým.“ Hodila jsem na něj svůj sarkastický škleb a odpověděla mu:

„Pohřbíme je na hřbitově. Mrtvoly démonů jsou dvě, takže nahradí jejich mrtvá těla, a dům srovnáme se zemí. Jaká jsem?“ laškovně jsem dokončila větu.

Jace se pousmál, odpověděl mi: „Jsi úžasná,“ a dal mi pusu na tvář.

Zasmála jsem se, přešla k němu blíž a zašeptala mu do ucha: „Clary bude žárlit.“

A on mi odpověděl podobným laškovným tónem. „Já vím.“

Zase jsem se zasmála, zavrtěla hlavou a vrátila se zpět k Maie.

„Máš to mít. Budou pohřbeni na místním hřbitově, spokojená?“ pověděla jsem jí.

Nikdy jsem na hřbitově nebyla, teda byla, ale jen na tom, který vede do města kostí. Zabíjím monstra dennodenně, ale nikdy jsem nebyla na hřbitově. To bude asi tím, že hřbitovy monster se nevedou.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), Maryes, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction