Huntres of Shadow - Found sisters - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola z pohledu Maii. Jak se vypořádá s prvním setkáním rodiny Lexi? A co nakonec udělají s těly Maiiných rodičů?

26.02.2013 (18:00) • , TeresaK • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 309×

Seděla jsem u postele, tvář jsem měla zabořenou v kolenou a plakala. Nešlo přestat.

Cítila jsem tak hroznou bolest. Všechno to na mě dolehlo. Smrt rodičů i to, že se budu muset odtud odstěhovat.

Než jsem sešla dolů, ještě jsem ze zrcadla strhla fotografie a dala si je do kufru. Tolik mi to tu bude chybět.

Když jsem scházela dolů, uslyšela jsem pár hlasů. Lexi a nějakého muže. Kdo to je? Hádali se spolu a ten chlap nechtěl, abych s nimi někam jela. Proč?

Myslím, že ho Lexi oslovila jako Jace.

Zasáhlo mě to. Nemám už rodinu a teď mě nejspíš nikdo nechce, protože bych akorát překážela. Neprosím se jich, aby mě odvezli k sobě a postarali se o mě. Jen to od něj nebylo hezké.

Když jsme scházela ze schodů, spatřila jsem u Lexi toho muže. Jace. Byl vysoký, mohlo mu být okolo dvaceti, možná i míň. Na sobě měl šedé sako. Upoutaly mě jeho zlaté oči podobné whisky. Kdo je zač?

Jakmile jsem byla na schodech, kde bylo odpočívadlo, do místnosti vešli další lidé. Koukali na mě jako na nějaké zjevení.

Nejvíc sympatická mi byla žena stojící u dveří, která měla zelené oči a trošku nazrzlé vlasy. Na tváři se jí rýsovala sprška pih, které skoro nebyly vidět pod vrstvou make-upu.

Vedle ní stál starší muž s černými, nakrátko ostříhanými vlasy. U něho mě upoutalo tetování, které měl na krku. Bylo černé a velké. Asi nějaký znak. Netušila jsem.

Vedle něho po pravé straně stála další žena, která na sobě měla také tetování. Její oči svítily krásně modrou barvou a vlasy měla svázané do culíku. Tohle je Lexina rodina?

Po dlouhé době mlčení nakonec Lexi to ticho prolomila. Sešla jsem po schodech až dolů a prohlédla si je všechny.

„Tohle je Maia a jde s náma!“

Hned se mi ulevilo. Možná nebude tak strašná. Blonďák se asi třikrát nadechl a vydechl.

Poté pohledem zapíchnutým přímo do mě řekl: „Jak je možný, že jste úplně stejný?“

Lexi se vítězoslavně usmála a pak mu odpověděla: „Jak to, že je možné… Sakra! Na tohle vážně nemám čas, idiote!“ vykřikla na něj. „ Ty démoni se klidně můžou vrátit a ty se ptáš, proč jsme si tak podobné?“

Do toho jsem se ozvala já. „Hele, už jsem ti jednou řekla, že ty vypadáš jako já, a ne já jako ty, tak si to konečně zapamatuj!“

Zrzka se začala smát, jen ona. Nikdo jiný.

Zdálo se, že Lexi si toho nevšímá. Byla naštvaná. Nejspíš na Jace. Protože nechtěl, abych s nimi jela?

Jace. Teda myslím, že to byl Jace, nakonec zvedl ruce a řekl: „Dobře. Na pár dní u nás může zůstat.“

Lexi zvedla obočí a odfrkla si. „O tom si ještě promluvíme.“ Otočila se na mé mrtvé rodiče.

Snažila jsem se na ně nekoukat, ale nešlo to. „Co uděláme s těly?"

Co uděláme s těly? Ne, takhle ne.

Jace pokrčil rameny. „Zbavíme se jich, co jiného?“

Zbavíme se jich? Čím dál víc mi bylo do pláče. Jsou to moji rodiče a ne nějaké věci, které můžou jen tak hodit do popelnice. Pomalu jsem je začala nesnášet. Jak se o nich můžou takhle bavit? Bylo to hnusný. Zaslouží si přece trochu úcty.

Uviděl jsem Lexi, jak pokývla hlavou. Copak s tím souhlasí? Co kdyby ona byla na mém místě? „Zakopáme je na zahradě?“

Na zahradě? Dělá si srandu. Už jsem to nevydržela a po tvářích se mi rozkutálely hysterické slzy. Nevšímali si toho.

Jace opět pokrčil rameny. „Nebo je zapálíme,“ prohodil to jakoby nic. Jako by na to byl zvyklí.

„Ne!“ vykřikla jsem přes celý dům a přiběhla k Lexi. Měla jsem chuť ta těla bránit vlastním tělem. Slyšela jsem, jak si Lexi vydechla a šla za mnou. Dotkla se mého ramene a já sebou cukla a zády k ní začala křičet: „Jsou to moji rodiče! Ne nějaké věci! Co jste to za lidi? Zaslouží si trochu úcty!“ Otočila jsem se směrem na Lexi. Cítila jsem, jak mi opět slzy máčí tvář. Nemohla jsem vydržet tu bolest z té ztráty.

„Chci je pohřbít na místním hřbitově. Oni by to tak chtěli, prosím! Aspoň to pro ně udělejte...“

Lexi mě na chvíli nechala být a zašla za Jacem. Něco mu říkala, ale já je neslyšela. Jace se po chvilce pousmál a dal Lexi pusu na tvář. Chvíli se spolu hihňali a já na zrzce viděla, jak jí je to nepříjemné.

Poté se na mě Lexi otočila. „Budou pohřbeni na hřbitově. Spokojená?“

Jasně, že jsem byla spokojená. Víc pro mě udělat už nemohla. Pohřbím rodiče tak, jak si zaslouží. Pokusila jsem se o úsměv. „Děkuju, moc si toho vážím.“

Ještě jednou jsem pohlédla na ta těla. Nechci si je takhle pamatovat!

Autor: (Shrnutí povídek), TeresaK, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction