Huntres of Shadow - Found sisters - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tahle kapitolka je opět z pohledu Maii. Jak vezme smrt svých rodičů? A co si vůbec myslí o Lexi, která přiběhla do jejího domu a zachránila ji nejspíš před smrtí? A proč vůbec vypadá jako ona?

24.02.2013 (18:00) • , TeresaK • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 309×

Pořád jsem nemohla uvěřit svým očím. Ta dvě na kusy rozsekaná lidská těla jsou moji rodiče? Jak jen se to mohlo stát?

Měla jsem dojem, že brzy budu zvracet. Naštěstí můj žaludek byl naprosto prázdný. Se slzami v očích jsem pohlédla na důvěrně známou osobu, která na mě mluvila. Proč vypadá jako já? Byly na ní sice vidět očividné rozdíly, jako v oblékání nebo v jiném stylu vlasů.

Možná je to jen sen a já se z toho probudím. Ráno zase budu ležet ve své posteli, počkám na to, až mě mamka probudí, a zjistím, že je to strašlivá noční můra.

Prosím, ať to tak je.

Moc dobře jsem ale věděla, že to není noční můra, ale hnusná realita.

Znovu jsem pohlédla na lidská těla, když se mě ta osoba zeptala: „Kde máš pokoj?“

Vůbec jsem netušila, proč by to chtěla vědět.

„Proč?“ vystrčila jsem bojovně hlavu. Nemůžu jí věřit. Vždyť ji neznám. Může být ještě zákeřnější, než ty příšery. Koukala na mě tím svým podezřívavým pohledem. Jako bych to byla já, kdo mohl za smrt mých rodičů. Musím se sebrat a být odvážnější, napomínala jsem samu sebe.

Zaťala jsem ruce v pěst. Co po mně ta holka vůbec chce?

„Musíme ti sbalit nějaké věci.“ Vůbec mě neznala. Jen jsme si strašně podobné. No a co? To se nemůže věnovat sama sobě? Nejsem žádné malé děcko, aby se o mě musela teď postarat. To chce jako, abych odjela s ní?

Kruci! Co mám dělat?

„Proč?“ znovu jsem se zeptala. Vůbec nic mi nechtěla říct.

„Zaprvé vypadáš úplně stejně, jako já, a za druhé tě tu nemůžu nechat.“

Nejhorší bylo, když mi řekla, že by ty příšerky mohli jít i po mně. Raději půjdu s ní, než abych byla rozsekaná na kousíčky jako mí rodiče.

Proboha! Zase mě popadla ta beznaděj a bolest. Proč se to stalo? Proč musí být mrtví? Nikoho už nemám. Jsem naprosto sama.

Když jsme došly do pokoje, prohlédla si můj pokoj a já se jí zeptala na jméno.

„Lexi. Jmenuju se Lexi.“

„Kdo jsi?“ To mě vážně zajímalo. Určitě jsme nějak příbuzné, protože ta podoba byla až zarážející.

Pořád si prohlížela moje fotky, které jsme měla připevněné na zrcadle. Zubili se na nich moje rodiče, kamarádi a dokonce i já. Takhle šťastná už asi nikdy nebudu. Proč se to muselo stát? Tolik lidí by chtělo zažít něco jako já. Vidět ty příšerky a zjistit, že existuje i jiný svět. Ale já ne. Já chci nazpět svůj starý život, kde jsem žila v nevědomosti. Co mě teď čeká?

Lexi se otočila k oknu, které bylo zasazené mezi stolem a postelí, a podívala se na postel, na které leželo bílé povlečení, přes které byly poskládané polštáře.

Odkašlala jsem si. Bylo mi nepříjemné, když mi prohlížela můj pokoj. Koneckonců to bylo moje soukromí a ona neměla právo mi do něj takhle nahlížet.

Konečně si mě všimla. Chtěla mi něco říct, ale mně se podařilo ji předběhnou.

„Kdo jsi?“ pokusila jsem se o mírnější tón.

„Později“ odpověděla mi strohým hlasem.

Zamračila jsem se. Kdo si myslí, že je? Zdála se mi tak hrozně arogantní. Pokud chce, abych s ní někam odjela, měla by mi laskavě říct, co se děje a co bude s těly mých rodičů. Zaslouží si pořádný pohřeb.

Došla jsem ke svému oblečení. „Co si všechno mám sebou vzít?“ A vrátím se sem vůbec ještě někdy? Nelíbilo se mi, že bych měla opustit svůj dům. Vždyť jsem toho tolik tady prožila. Celý svůj život jsem se odtud nehnula a teď mám odejít někam do neznáma? Vůbec jsme z toho neměla dobrý pocit.

Protočila očima. Jasné gesto, ježíši, jsi snad tupá, nebo co? Lezla mi na nervy.

„Jen to nejnutnější.“

Vytáhla jsem menší kufr a rychle jsem začala balit. Na druhou stranu, čím dřív budu z tohohle baráku, tím líp. Můžou přijít ještě další příšerky. Kdo ví, co všechno existuje? Pak se budu muset Lexi ještě zeptat.

Spatřila jsem světlo reflektorů a najednou jsem byla na zemi. Co to zase dělá? Strhla mě k zemi jako nějaký pytel brambor. Vždyť je to jen auto, které zatáčí nebo parkuje u našeho domu. Zvedla se a opatrně přešla k oknu, jako by byla nějaká špionka. Když spatřila tváře lidí, kteří nejspíš vystupovali z auta, poznala je, protože se na její tváři objevil úšklebek poznání a dokonce i úleva.

Otočila se na mě a řekla: „Je to v pohodě. Můžeš se zvednout.“ A podala mi ruku.

Podívala jsem se na ni s opovržením. Její ruku jsem nepřijala a zvedla se sama. Opatrně jsme setřela neviditelná smítka z mých kolenou a vykřikla na Lexi: „Už nikdy mě nesrážej na zem!“

Pokrčila rameny. Zřejmě si myslela, že si může dělat, co chce. „Nechám ti trošku soukromí.“ Otočila se ke dveřím. „Za pět minut ať jsi dole.“

Jasně, madam! Tuhle štiplavou poznámku jsem si nechala ale pro sebe. Ve dveřích ještě prohodila: „Jo, a nepokoušej se utéct. Stejně ti to nijak nepomůže.“ Pak mi nechala prostor. Já se rozplakala. Kruci! Co to je za den? Toužila jsem vrátit čas. Ale nešlo to.

Autor: (Shrnutí povídek), TeresaK, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction