Huntres of Shadow - Found sisters - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Maia Simsonová a Alexandra “Lexi“ Kilpatricková. Dvě dívky s různýmy jmény a různými povahami. Na pohled jsou ale úplně k nerozeznání. Narodily se jako dvojčata, ale vyrůstaly každá odděleně. Jedna podstoupila tvrdou výchovu lovců stínu a ta druhá prožila láskyplné dětství v bezstarostném lidském světě. Potkají se při událostí, která ani jednu nenechá spát. Lexi si vezme svoji nově nalezenou sestru pod ochranná křídla a zavede ji do svého domova, kde na ně čeká překvapení v podobě nového lovce stínů. I když démoni, co zabili Maiyny rodiče, jsou mrtví, Maia věří, že za tím stojí něco většího. Z Idrisu přicházejí zprávy o novém smrtelném instrumentu, který patří jak spolku, tak podsvěťanům. Lovci stínů a podsvěťané se spojí za účelem najít tento instrument. Vyslanci z podsvěta, upír Domenic Wilson a vlkodlak Taylor Salvador, jim pomáhají. Bude mít na ně nějaké účinky dlouhý čas strávený pohromadě? Najdou chybějící instrument?

09.01.2013 (11:00) • , TeresaK • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 727×

Ranní probuzení bylo mojí noční můrou. A to nekecám! Hlava mě bolela, jako by mě někdo přetáhl lahví od piva, žaludek plaval. jako by byl na moři. Bože! Příště se nedotknu žádnýho alkoholu. To přísahám! Věděla jsem, že to není pravda. Alkoholu nikdy neodolám. Ne, že bych byla nějaký alkoholik, ale když už někde na diskotéce pařím, tak se do toho pořádně ponořím. Přinutila jsem se vylézt z postele. Šlo to těžko. Chvíli jsem jen tak stála u postele a sledovala svoje oblečení pohozené po zemi. Ani si nevzpomínám, jak jsem se dostala do pyžama. Ale to je jedno.

Došla jsem do koupelny, sousedící s mým pokojem. Ze zrcadla na mě kouklo moje ospalé já. Pustila jsem si kohoutek u umyvadla a polila si obličej studenou vodou. Trochu mě to probudilo. Hlava mě však bolet nepřestala. Půjdu si zaběhat, napadlo mě při pohledu na sportovní oblečení, které leželo na koši, kam dávám špinavé prádlo. Byly to černé šortky, sportovní tričko s blýskavým nápisem a růžové boty. Můj běžecký úbor. Běhám dost často. Tak si vždycky protřídím svoje myšlenky.

Oblékla jsem se, učesala a připravila na běh. Rozhodla jsem se nejíst. Stejně mi pomyšlení na jídlo zvedalo žaludek.

Když jsem scházela z horního patra dolů, uslyšela jsem hroznou ránu. Co to mohlo být? problesklo mi hned hlavou. Možná, že táta opět provádí něco v garáži. Přece chtěl spravit tu motorku, ne?

Když jsme však přišla do přízemí, bylo mi divné, že to tam tak profukuje. Napadla mě jediná věc. Někdo nechal otevřené vchodové dveře. Stalo se to už tolikrát. Šla jsem je zavřít. Nebylo co zavírat. Dveře byly vytržené z pantů

„Co to, do háje, je?“ hlesla jsem. „Mami, tati? To vy jste vyndali ty dveře z pantů?“

Nebo mám snad halucinace po včerejším mejdanu? dodala jsem potichu. Když vtom další rány a výkřik. Proboha! Co to je? Rozběhla jsem se do kuchyně. Zůstala jsem němě zírat na muže. Ne! Nebyl to muž. Byla to nějaká ohavné stvoření s hrbem, plešaté stvoření s tesáky a drápy, jako střihoruký Edvard.

„A do prdele, co to je?“ Pohnul se a tím se mi naskytl pohled na dvě bezvládná těla zalitá krví. Muže a ženu. Jen stěží jsem dokázala rozpoznat tváře mých rodičů. Podřízli je jako prasata. Tělo se mi začalo třást, oči se mi zalily strachem, ale i slzami. Vůbec nedokážu popsat své pocity. Cítila jsem nejspíš jen zděšení a prázdno. Když se na mě ta příšera podívala, vystrčila ze své tlamy ještěrčí jazyk.

Chtěla mě zabít! Jako mé rodiče. V ten moment bych chtěla umřít jako oni. Ale oni by to tak nechtěli. Musím se zachránit, ať to stojí, co to stojí. Rychle jsme se schovala za kuchyňský pult. No podívej, Maio, jak jsi statečná, nadávala jsem si v duchu. Akorát se tu schováváš. Do prdele, co mám ale dělat? A co je vůbec zač ta příšera? Nejspíš mě neviděl, ale já měla pěkný výhled na něj a na těla mých rodičů. Ne! Jsou mrtví. Už je nikdy neuvidím, už s nimi nikdy nepromluvím. Srdce mi zasáhla prudká bolest.

Příšera kráčela ke mně a já začala křičet. Teď mě zabije! Nezabil. Do domu vběhla jakási holka. Bože, vždyť vypadá jako já! Až na ten černý lovecký kostýmek a kudrnaté vlasy. Vytáhla z pouzdra na stehně dýku a něco mu s úsměvem na tváři řekla. Můj mozek z toho nic nepobral, protože jsem byla absolutně v šoku. Z šoku mě vyvedl až obraz dýky, zabodnuté do srdce té příšery. Nevěděla jsem, jestli mám té holce poděkovat nebo se jí bát. Co když zabije i mě? Jak můžu vědět, jestli není šílená? Vždyť chladnokrevně zabila tu příšeru. Ne, že bych nejednala stejně.

Když příšeru zabila, podívala se na mě a mírně ztuhla. Nedivila jsem se jí. Vždyť vím, co si o naší podobě zřejmě myslela. Jsme sestry? Nebo jen náhoda? Mám se jí bát? Raději jo. Když na mě promluvila, byla jsem přitisknutá k lince.

„Nepřibližuj se ke mě!“ vykřikla jsem. Oči se mi naplnily slzami. Dolehlo to na mě. Vždyť budu úplně sama. Jak to zvládnu? Moji rodiče jsou mrtví! Byla jsem v transu. Přiblížila se ke mně.

„Neboj se, neublížím ti.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptalo se mé druhé já.

„Maia.“ Byla jsem tolik nejistá. Můžu jí věřit? Přikývla, když vtom jí zazvonil telefon a můj pohled zabloudil na dvě mrtvá těla potřísněná krví. Ne, to nemůže být pravda!

« Předchozí díl

Autor: (Shrnutí povídek), TeresaK, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction