Hunger Games - Buď a Nebo - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Mám ho ráda, nemám? Žiju s ním od mala a prý se mi vždy líbil. Nevím, teď vše cítím nějak... dospěleji. Vše začínám chápat. I princip hladových her.

01.10.2012 (15:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1044×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Máte taky občasná nutkání udělat něco hloupého? Já hlavně když ležím v posteli, o kterou se dělím s bratrem a nevlastní sestrou. Můj nevlastní bratr má svůj malý kumbálek. Má tam jednu postel a čtyři zdi blízko sebe. My tři máme větší pokoj a dvě staré komody. Už dlouho nikdo nezatopil. Je tu zima a já se třepu pod lehkou dekou. Cukám sebou když slyším, že se vedle v hlavní místnosti (naší kuchyňce, jídelně i obývacímu popkoji s krbem) něco pohlo, ale pak mi dojde, že dnes má na starosti krb Ben. Asi po deseti minutách kdy vše utichne, pořád nespím. Nakonec se zvedám a jdu směrem k Benovým dveřím. No nevím jestli to jde tak říct, ale co nám zbývá. Chvilku se před jeho dveřmi klepu a pak nesměle otevírám.

„Bene?" ptám se do tmy a pomalu dveře otvírám víc.

„No? Kdo je to?" ptá se jakoby dnes ani nespal.

„To jsem já Stacey." Jdu po jednom schodu dolů a zavírám za sebou dveře.

„Stacey? Co tu děláš? Rozsvítil bych, když...," skáču mu do řeči.

„To je dobrý, vím, že máme jen dvě a ty si vzali rodiče."

„Jo." Pomalu se blížím k jeho posteli. Když ji konečně ucítím tak se zastavím.

„Můžu k tobě? Máš tu teplo."

„Jasně, pojď." Snažím se vylézt na postel, ale nejde mi to pokaždé na něco narazím. „Počkej." Slyším jak natahuje nohu. „Chytni se jí a ta tě zavede nahoru k postely." Chytám se jí. Příjdu si jako bych ho chtěla svést. Nebo on mě? To je jedno. Pokládám koleno na postel a postupuji podle nohy. Když přichází rozkrok, nevšimnu si toho a jedu dál. Až když najedu rukou na něco nabouleného a dojde mi co toje, hned rukuo ucukám. Je mi jasné, že se musí šklebit.Lehám si vedle něho a po chvíli rozeznávám jeho rysy.

„Jak to, že tady máš větší teplo než mi?" Ptám se po chvíli a dávám si ově ruce pod hlavu. Stále na něj vidím.

„Vedle je ložnice rodiny Wiliamsů. Mají krb jen tam a mě to jde do zdí taky." Dotýká se mé ruky u ramene. ,, Jsi vážně studená. Pojď sem." Bere mě zezadu a přisouvá si mě k sobě. Mám ruce skrčené na jeho hrudi a on má jednu přes mé záda a druhou někdo nahoře. Jeho brada se dotýká mého vršku hlavy. Po pár minutách, promrnutí už jen noh, se konečně odvažuji mu jednu vsunout mezi jeho dvě. Brada mu klesá, takže usuzuji, že se usmívá. Zavrtávám se víc do jeho trička a konečně usínám. V teple. V objetí. V touze.

Probouzím se poprvé za hodně nocí až ráno. Spím jinak. Jsem otočená na druhý bok a Ben má přezemě ruku. Na mém malém bříšku, které si i tak, žádá stále víc potravy. Ben dosud tiše odchrupuje. Zvedám jeho ruku a vymaňuji se z objetí. Potichu vstávám a pomalým, tichým krokem se odebrám zpět do mého pokoje. Pomalu si lehám a jakmile se chci zakrýt pohne se vedle mě Amber. Otevírá oči a kouká na mě.

„Už je ráno?" Říká, rozespale.

„,Jo, jo." Dělám, že jsem se zrovna zbudila.„Půjdu se obléct a umýt." Jdu ke komodě a beru si hnědé dlouhé kalhoty a černé tílko. Vycházím ven a jdu do menšího sklípku kde máme kovovou vaničku a jeden hnědý lavór. Sundávám si tričko na spaní a černé tepláky. Mám na sobě jen spodní prádlo, když mě někdo vyruší. Slyším kroky po schodech. Rychle s eotáčím a dávám si ruce s oblečením před sebe. Prvně vidím chlapecké nohy a pak na mě vykukuje Ben. Ruce mi povolují a oblečení klesá. I tak se před ním cítím špatně. Ale už mi to tolik envadí. Nevadí, když mě vidí nahou.

„Co tu děláš?" Ptám se tázavě.

„Ráno jsi zmizela. Lekl jsem se." Jde ke mě blíž a sundává mi vlasy z ramene. Ruce mi zase jedou nahoru.

„Promiň, jsem se chtěla umýt."

„Dobře, nechám tě tu. Teda jestli nechceš pomoc." Usmívá se.

„Ne, to fakt ne." Oplatím mu úsměv.

„Dobře." Pomalu odchází.

„Počkej." Zastavuji ho když už je na schodech. ,,Nechceš jít potom do lesa najít něco k jídlu? Strejda tam dal předevčírem nové pasti." Ptám se.

„Jo, to by bylo fajn." Strejda Gale dělá ty nelepší pasti. Když se chytí zvíře, past ho zvedne do výšky kde na něho nemohou ani ti nejvyšší zvířata. „A, " pokračuje „včera to bylo fajn. Někdy to musíme zopáknout." Mrkne na mě. Když odchází přemýšlím. Líbí se mi? Už jako malá, když jsem si s ním hrála na písku nebo na jedné louce, jsem měla prý pořád ústa přilepená k jeho tváři. Možná nějaké pouto až do smrti, ale co když ta smt přijde dřív, než čekáme. Co když se vrátí, vraždění? Už jenom to že za tento týden umřelo v kraji víc jak deset lidí. Většina tvrdí, že to bylo kvůli nemoci. Nějaké epidemii. Má rodina má však jiný názor a já musím zjistit jaký.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction