OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 9.

16.04.2012 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 2282×

Vrtal se v talíři s ovesnou kaší a snažil se netvářit… ani sám vlastně nevěděl, proč udržoval tu masku naprostého nezájmu o okolí. Jen se snažil, aby všichni viděli, že je naprosto normální. Přitom neměli důvod myslet si, že není, ne? Oni netušili, že se mu z ničeho nic změnil patron, a že jeho nejšťastnější vzpomínka je na událost, která byla jedním z největších omylů jeho života. Takže proč by si měli myslet, že je něco špatně.

Naštvaně zabodl lžíci do kaše a odstrčil talíř. Přesně v ten moment, jako by si na to počkala, upustila sova na dříve prázdné místo dopis. Ten se přilepil na zbytky Dracovy snídaně a on jen stěží nezaskučel. Místo toho po něm odevzdaně sáhnul a nožem na máslo z něj oškrabal zbytky kaše. Chtěl ho rozbalit, ale kus od něj zrovna přistála povědomá sova pálená. Natáhla nožku ke své majitelce a nechala si z ní sundat zprávu. Pak se natáhla naproti ruce, která ji jemně podrbala mezi peříčky na zátylku a počkala, než jí přistrčí tácek s několika natrhanými kousky uzenky a hlubší talířek s vodou. Zatímco sledoval, jak si sova dává do zobáku, nevšiml si pohledu majitelky, který se do něj zapíchl s neuvěřitelnou razancí. Až po chvilce sebou hnul a narazil na něj. Oříškové oči ho doslova propalovaly. Trhnul sebou a obrátil se k upatlanému dopisu ve svých rukou. Všimla si toho, nebo ne? A jestli ano, ignorovala to záměrně? Kruci, jen slepý by přehlédnul naprostou schodu mezi jejím drahocenným sovím mazlíčkem a jeho patronem, nebo ne? Asi ne. Třeba si to jen vsugerovává díky té vzpomínce. Nějak se to podvědomě snaží spojit, aby nad tím konečně nemusel přemýšlet. Zaškubalo mu ve spánku. Ano, neměl by na to myslet, protože jinak ho ta bolest hlavy určitě brzy zabije. Nevesele se uchechtl. Ušetří práci tomu záškodníkovi, který se o to pokoušel posledně. Zabije se sám, tím že bude přemýšlet. Severus by na něj byl opravdu pyšný!

Podíval se na dopis ve své ruce. Oddělení bystrozorů? Od kdy mu píšou oficiálně? Řekl si, že bude lepší si ho přečíst v klidu a vstal od stolu. V tu chvíli zvedla sova hlavu a podívala se na něj hlubokýma tmavýma očima. Ztuhnul a pak poprvé nedbal na tradici svého rodu. Ustupoval tak, že se dalo poznat, že utíká, byť neběžel a držel hlavu vztyčenou.

Po cestě málem vrazil do profesorky Sinistrové, která mu s vyjeknutím uhnula z cesty. Zastavil se až ve své třídě, kde za sebou zavřel dveře a složil se za katedru. Zvedl hůlku, aby si přivolal karafu s pitím, ale pak se zarazil a zase ji odložil. Ať chce ministerstvo cokoliv, měl by si to přečíst střízlivý a s jasným úsudkem. Roztrhl obálku, vytáhl pergamen a začetl se.

Když ho po pěti minutách zase složil, nebyl si jistý, jak reagovat. Bylo to přinejmenším směšné, ale byly tu věci, které mluvily ve prospěch jejich teorie. Například on sám.

Vložil dopis znovu do obálky a odnesl ho do kabinetu, kde ho uložil až do té nejspodnější zásuvky pod náhradní lahvičky s inkoustem. Rozhodně si museli být alespoň trochu jistí, když zaslali kopii dopisu i ředitelce, přesto se to i tak zdálo více než odvážné. Ovšem chtěli jeho spolupráci a tu on jim nehodlal odmítnout. Přece jen, tohle byla osobní záležitost a popravdě, nebude to poprvé, co bude dělat volavku. Co by si o tom asi jeho patron myslel teď?

ϩϩϩ

S každým dnem byl víc a víc nervózní, čekal, že ho bystrozoři kontaktují, ale místo toho - ticho po pěšině.

„Draco, posloucháš mě?“ mávnul mu Neville před očima pytlíkem se semínky Placatice obtočné. Draco párkrát mrknul.

„Jo, vnímám. Ne, ještě nikdo z šestých ročníků patrona nezvládl, proč?“ Neville pokrčil rameny.

„Jen jsem zvědavý a pak o ničem jiném se s tebou nejspíš bavit nemůžu, protože vždycky přestaneš dávat pozor.“ Zdálo se, že se marně pokouší neznít vyčítavě. Draco podezřívavě přimhouřil oči.

„Neville? Tys byl u Prasečí hlavy, že jo?“ zeptal se a potlačoval vítězný úšklebek.

„Tebe to stejně nezajímá,“ zabručel profesor a zabořil ruce do kompostu.

„Nebuď leprikón,“ pobídl ho Draco a Neville trochu zčervenal. „Takže byl! Konečně jsi jí to řekl?“ Nevillův výraz se změnil z rozpačitého na zdrcený rychlostí Maďarského trnoocasého snažícího se sežrat Pottera.

„Já se, no… Zase jsem to nezvládnul!“ zanaříkal nešťastně a podíval se zoufale na Draca. „Chápeš to? Postavit se armádě smrtijedů nebyl takový problém jako říct Lence, aby mi dala šanci. Jsem patetický,“ zabručel a rukou pěchoval semeno do květináče s takovou vervou, že ho z něj snad později nedostane ani hrabák na povzbuzujícím lektvaru. Draco zavrtěl hlavou a šel příteli zabránit v tom, aby podobným stylem uzemnil všechna semínka ve svém dosahu. Když mu konečně vytrhl ten pytlík, byl trochu zadýchaný.

„Neville!“ štěkl. „Takhle to dál nejde, musíš se sebrat. Tímhle stylem bych jí to nakonec musel říct já a-“ Neville se rozzářil.

„To je báječný nápad! Řekni jí to ty. Draco to by všechno vyřešilo, no tak!“ naléhal na překvapeného kolegu.

„Ty ses zbláznil? Nemůžeš posílat vyznání po kamarádovi, nejsme v prvním ročníku!“ syčel Draco pobouřeně. Copak on je nějaká sova? Ne, že by příteli nechtěl pomoct, ale tohle už je směšné. „Jsi Nebelvír, tak se seber, pro Merlina!“ Neville se zamračil.

„Já vím, co jsem! Ale když s ní je to těžké,“ zabručel a Draco se zamračil, chce to hodit na ni? Není takový ubožák, ne? Ale Neville pokračoval. „Posledně jsem jí to chtěl říct, jenže ona mě přerušila a pronesla, že mám určitě hlavu plnou strachopudů, když se pořád tak ošívám, až mě úplně vykolejila!“ Draco potlačil smích.

„Třeba má pravdu,“ pokrčil nevinně rameny. Neville se zaškaredil.

„Ještě ty si ze mě utahuj, to teď potřebuju nejvíc,“ zabručel. Tak tady je problém, pomyslel si Draco.

„Máš snad pocit, že si z tebe Lenka utahuje?“ Jeho přítel sebou trochu škubnul a pohledem se zavrtal do kompostu naprosto stejně jako předtím rukama.

„Ne, to ne. Vlastně… já nevím. Znám ji takovou dobu, ale většinou pořád nevím, co myslí vážně, a co ne. Občas si říkám, že myslí vážně všechno, jen to vnímá nějak jinak nebo-“ chrlil ze sebe jako jedomet. Draco zvedl ruce.

„Zadrž!“ zvolal a profesor se zasekl. „Neville, tímhle ničemu nepomůžeš. Musíš za ní prostě jen jít, nenechat se vykolejit čímkoliv co řekne a-“

„A?“ ozvalo se tázavě za Dracovými zády. Polekaně nadskočil. Otočil se na vetřelce. O dveře skleníku se opírala Grangerová a škodolibě se… křenila. Jinak se to nazvat nedalo. „Neruším?“ zeptala se.

„Ne,“ vyhrkl Neville ve stejnou chvíli, kdy Draco štěkl svoje:

„Ano.“ Usmála se a pak se otočila na Draca.

„Malfoyi, dopověz, prosím, co jsi říkal. Co by měl Neville udělat?“ Draco polknul. Eh, dopovědět?

„On by,“ odkašlal si, aby se zbavil toho otravného tónu vyděšeného malého kluka, „měl by jí to říct.“

„To už jsi říkal a dál?“ popichovala Grangerová a jeho napadlo, jestli se třeba nedá vlkodlačí virus chytit i popíjením čaje s někým, kdo ho má, protože ho zaplavila iracionální, ale velmi nutkavá touha někoho kousnout. Grangerovou za ty řeči a Nevilla za to, že jen stál a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého s nadějeplným výrazem.

„Co tu vlastně děláš, Grangerová?“ zeptal se místo toho. Ušklíbla se.

„Byla jsem u ředitelky, když jí něco přišlo a ona mě požádala, abych tě sehnala. Víc mi neřekla,“ dodala, když viděla Dracův tázavý výraz.

„Dobře, takže to nejspíš bude zase něco hrozně neodkladného,“ zabručel na oko s nezájmem. „Ale nechat dámu čekat je velmi nevychované, takže jestli mě omluvíte,“ kývl na ně a chystal se vyklidit pole. Mohlo by to být něco o vyšetřování, pomyslel si.

„Počkej, Draco! Co s tou Lenkou?“ zavolal na něj Neville. Draco útrpně sevřel víčka a zastavil. Vyhnul se pohledem Grangerové a zaměřil se jen na přítele.

„Až s ní budeš, vypusť na chvíli všechny myšlenky na strachopudy, seber se a udělej něco, co je vymaže z hlavy i jí,“ prohlásil. Neville se zatvářil zmateně.

„Ale co?“

„Neville, prostě ji polib.“ Draco se rychle otočil a div nevyběhl k hradu. Pitomá Grangerová. Pitomá. Pitomá! Bylo o tolik jednodušší radit Nevillovi, když si ho přitom neprohlížela. Cítil na sobě její pohled, když říkal, aby Lenku políbil. Myslela na to, na co myslel on, když to říkal? Vzpomene si na to občas i jinak, než jako na něco, co jí zkazilo život?

„Krucinál,“ sykl sám pro sebe. Seber se Draco, přikázal si, když vstupoval do hradu. Měl chuť za sebou třísknout dveřmi, ale k dispozici byla pouze hradní brána a to by přilákalo až příliš pozornosti.

Schody do ředitelny určitě zdolal v rekordním čase. A když ťukal, nebyl si jistý, jestli mu dřív vybuchne srdce nebo vyplivne plíce.

„Dále,“ ozvala se ostrá výzva. Vešel a tiše za sebou zavřel. Do nosu ho okamžitě uhodila vůně citrónového čaje.

„Dobrý den, paní ředitelko. Volala jste mě?“ zeptal se, dalo by se říct zbytečně. Proč by tu taky jinak okouněl, kdyby ho nevolala.

„Samozřejmě, posaďte se, profesore. Brzy se k nám připojí i další. Dáte si se mnou zatím čaj a sušenky?“ nabídla mu s pousmáním. Za ní na něj zamrkal obraz Brumbála, který se rozvaloval na svém vymalovaném křesle s rukama spojenýma na břiše a spokojeně točil palci.

„Jistě,“ souhlasil s čajem bezmyšlenkovitě. Ředitelka se rozzářila a on si až pozdě uvědomil, s čím souhlasil, tolik ho zaujala zmínka o dalších příchozích. „Kdo by měl-“ Plameny v krbu zezelenaly a s hučením z nich vypadnul černovlasý muž.

„Pottere,“ vydechl překvapeně. Ten se narovnal a oprášil si popel z ramen.

„Nazdar, Malfoyi,“ zazubil se a otočil se na ředitelku. „Minervo, dobrý den, jak se vám daří?“ zeptal se zdvořile a mile se na ředitelku usmál.

„Pane Pottere,“ usmála se, „Harry, mám se velmi dobře. Ráda vás vidím, chlapče. Ovšem ta záležitost, ve které jste přišel, není zdaleka tak potěšující,“ zamračila se ke konci. Harry vážně přikývl. „Čaj?“ nabídla mu.

„Dám si moc rád,“ usmál se Potter a Draco by přísahal, že to znělo snad i nadšeně.

„Takže jste na něco přišli? Tedy kromě toho, co jsi psal posledně?“ Potter se nejdřív napil čaje, který zákeřně a nečekaně vypaloval všechny chuťové buňky a zvládl se u toho i tvářit, že mu to chutná. Pak Dracovi mávnul ke křeslu a on si uvědomil, že pořád stojí uprostřed pracovny. Sám se posadil na druhé křeslo proti ředitelce. Když si Draco sednul, pokračoval.

„Vzpomínáš si na Thorfinna Rowlea?“ zeptal se. Draco automaticky přikývnul. Smrtijedská jména měl vypálená v mozku natrvalo, nemusel je hledat v temných koutech své mysli, protože je tam nedokázal schovat. Nikdy ne na moc dlouho.

„Jo, ale ten je mimo hru. Dostali jsme ho před čtyřmi lety, schovával se na hranicích Bulharska a Rumunska. Ten s tím nemůže mít nic společného,“ oponoval Draco. Potter kývnul.

„Jo, on je ze hry, ale co víme, měl bratra. Nebyl to smrtijed, ale ani žádný dobrák. Podstatné je ovšem to, že jsi to byl ty, kdo Rowlea dostal. A to ne do Azkabanu, připomínám,“ dodal ponuře. Draco se zamračil.

„Jo, jen mi omlať o hlavu, že jsem se nenechal zabít a odklonil na něj jeho vlastní kletbu. Jako bych to snad udělal záměrně,“ zabručel Draco. Potter se zatvářil omluvně.

„Vždyť já vím, jen se tím otevřela možnost krevní msty.“

„Ale že by čekal čtyři roky? Proč? To nedává smysl,“ namítal Draco. Potter se na něj udiveně podíval.

„Nebyls to ty, kdo mi vysvětloval, že pomsta je nejlepší ledově vychlazená?“ Draco musel uznat, že to je pravda.

„Takže Rowle,“ zamyslel se. „A říkáš, že nebyl smrtijed? To by odpovídalo, to, co na mě poslal, nebyly žádné kletby, ale vcelku obyčejná nijak náročná kouzla v dobře zvoleném pořadí. Zvládl by to každý průměrný kouzelník bez výcviku.“

„To ano, ale on je zatím jediný, u koho jsme narazili na nějaký motiv, tudíž by se moje předchozí domněnky mohly ukázat jako bezpředmětné.“ Poslední slova směřoval Minervě, která se zatvářila více než úlevně.

„To by bylo opravdu velmi dobré.“ Draco souhlasil, nová teorie se zdála daleko pravděpodobnější.

„Dokázali jste ho vystopovat?“ Potter zavrtěl hlavou.

„Popravdě nemáme tušení, kde by mohl být. Ale nasadil jsem na to nejlepší lidi, co mám.“ Ušklíbl se, když dodával: „Nesmíme přece dovolit, aby se našemu hrdinovi něco stalo. Zvlášť když se zrovna tak pěkně kaje.“ Jen to dořekl, vyprskl smíchy. McGonagallová skryla svůj úsměv nápaditěji za hrnek s čajem, ale ani to Dracovi neuniklo.

„Velmi vtipné, Pottere. Tobě by taky trocha veřejného zostuzení neuškodila.“ Potter vesele zavrtěl hlavou.

„Děkuju pěkně, já si užiju dost i bez toho. To mi připomíná, že tě Ginny zve na večeři. A tentokrát by prý vážně chtěla, abys přišel. Dokonce kvůli tomu nepozvala Rona.“ Draco se zatvářil překvapeně. To bylo… no, přinejmenším něco. Vážně na večeři? K Potterům? Draco se pozastavil nad sebou samým. On nad tím uvažuje? A dokonce z toho má radost? Měl by se léčit!

„Ehm, tak dobře? Myslím,“ dostal ze sebe trochu rozpačitě, zatímco jeho Malfoyovská část vztekle rotovala a ostentativně od něj odvracela tvář. Potter se zatvářil překvapeně, ale pak se usmál.

„Bude nadšená. Děkuju.“ Vypadal, že se mu opravdu ulevilo. „Měl bych se zase vrátit. Kdyby bylo něco nového, pošlu ti sovu, ale jinak platí, co jsme si domluvili posledně, ano?“ Draco kývnul a vyhnul se zvědavému pohledu ředitelky. Nemusí vědět všechno, i když je to, jak se zdá, její nejoblíbenější činnost.

Potter se s ní rozloučil, došel ke krbu, kde si nabral letaxu, ale než ho vhodil do ohně, ještě se otočil na Draca a zlomyslně se usmál.

„A Malfoyi? Vyřiď Hermioně, že ji čekáme spolu s tebou.“ Pak vhodil prášek do krbu, vykřikl adresu a se zahučením zmizel.

„To je ale parchant!“ vylítlo z Draca vztekle. Ozvalo se pobavené odkašlání. Draco úplně zapomněl na ředitelku, jak ho Potter vykolejil.

„Jsem si jistá, že Severus by vaši trefnou poznámku ocenil,“ nadhodila vesele. Draco spolknul naštvané vrčení a radši použil dveře k účelu jim přisouzeným. Pořádně jimi za sebou třískl.

Jenže ať se snažil sebevíc namlouvat si, jak moc nechce být s Grangerovou v jedné místnosti, a už vůbec ne v takové, která je běžně okupována bandou Potterových, nějak se mu, než sešel dolů na večeři, usadil na tváři úsměv.

Vždyť přece není nad to, když se vás pokouší zabít bratr smrtijeda, kterého jste poslali k Merlinovi, pozve vás na večeři váš úhlavní nepřítel ze školních let a navíc vám oznámí, že na ni máte pozvat ženu, která o vás stojí asi jako o maguáří chlupy na hábitu. Svět je hned o něco čarovnější, no ne?

Ne, rozhodně už ten čaj příště pít nebude, zařekl se Draco, když se zazubil na procházející mrzimorské studenty.

 ≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 9.: