OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 5.

12.04.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 2487×

Stál na astronomické věži a díval se do shovívavých očí za půlměsícovými brýlemi. Tělo měl jako v křeči. Strach se mu nasákl až do kostí. Po tváři mu stékal pot smíchaný se slzami a on nepřestával mířit na ty oči plné pochopení a odpuštění.

„Nemusíš to dělat, Draco.“ Stařecké rty formovaly ta slova pomalu a zřetelně. „Nemusíš to dělat.“

Nemusíš to dělat. Nemusíš to dělat. Nemusíš... Nemusíš… Temnota kolem něj se točila a ovíjela ho jako silná ruka. Dech se mu vzpříčil v hrdle, a on si přál křičet. Nešlo to. 

Uviděl Longbottoma, jak klopýtá o sutiny. Pomalu, jako by se ta chvíle chtěla pozvolna vlaskat do jeho vědomí, viděl, jak Neville padá. Stříbrný záblesk, jak pouští z ruky jedinou zbraň. Dopadá nejprve na záda, pak se se zemí střetne i hlava a krátké vlasy sebou zaškubou jako vlna dopadající na přístavní zdi. Třeštivé dopadnutí meče až příliš daleko od tápající ruky. Hrůza v očích, které si to uvědomují dřív než zbytek těla a pohled upřený k blížící se zkáze. 

Jeho vlastní tělo vrhající se vpřed. Dotyk chladného kovu, výkřik námahy, vzteku i bolesti. Švih a pocit pronikání do masitého těla. 

„Á!“ Křičel on? Neville? Nebo to byl výkřik mnohem vzteklejší? Dopad na sutiny je tvrdý, špína i kameny se zadírají do odhalené kůže. Nevstává. Nemůže. Zvedá pohled k obrýlenému chlapci s tváří od krve, jeho i cizí. 

„Dělej,“ sípe a stáčí pohled k-

Draco sebou škubnul a v touze nevidět víc, se snažil rychle otevřít oči. Zašátral kolem sebe, zběsile se převalil a ztratil oporu. S bouchnutím dopadl na tvrdou kamennou podlahu a ten pocit tak naprosto stejný s vjemy ze snu ho na chvilku donutil ztuhnout. Všude bylo ticho. Konečně se pořádně rozhlédl. Ležel na zemi vedle postele zamotaný do pokrývky a hrudník mu zběsile stoupal a klesal, jak se snažil rozdýchat šok z chladu, dopadu i noční můry.

Vydechl a nechal svou hlavu padnout dozadu na postel. Rukama si přejel po zpocené tváři. Jak jen ty sny nenáviděl. Všechny. Do jednoho. Unaveně se sebral ze země a na postel vrátil přikrývku, kterou na zem stáhl s sebou. Pohled mu zalétl k lahvi s ohnivou whisky, ale po včerejším fiasku s Grangerovou na ni ani neměl chuť. Místo toho zamířil rovnou do sprchy.

Když mu pot z tváří splachovala sprška vody, snažil se namluvit si, že z něj stékají i všechny pocity zhnusení a viny. Namlouval si to velice urputně, ale zůstávaly u něj jako by měly v jeho kůži zaseknuté háčky. Otevřel ústa a nechal si do nich téct vodu. Zběsile polykal, jen aby se mohl na něco soustředit. Vyrušilo ho bušení na dveře. Překvapeně zastavil vodu a zaposlouchal se. Bušení se ozvalo znovu. Vylezl ven a stáhl z háčku župan připravený pro všechny případy. Došel ke dveřím a otevřel. To, co pocítil, by se nedalo nazvat úplně překvapením. Možná spíš infarktem, to by to asi vystihovalo dostatečně. Už se na ni chtěl obořit, když si všimnul, že tam Grangerová nestojí sama.

„Rebeco,“ vydechl překvapeně a najednou byl úplně vzhůru. Dvanáctiletá dívka k němu zvedla flekatý obličejík s napuchlým nosem. Jemně se na ni usmál. „Dala byste si čaj?“ zeptal se, a když kývla, rukou jí naznačil, ať jde dál. Grangerové prostě jen zabouchl dveře před nosem. Tolik ke snaze o usmíření. Asi to měl čekat, ale přesto ho překvapilo, když znovu zaklepala. Usmál se na Rebecu a pak s otráveným výrazem otevřel. Přede dveřmi se mu mezitím uhnízdila lítá saň.

„Co?“ zeptal se.

„Ty se ptáš co? Co takhle mi to vysvětlit?“ syčela šeptem.

„Později, teď tu něco mám.“ Chtěl zase zavřít, ale strčila mu mezi dveře botu. Zatvářil se překvapeně. „To jako vážně?“ zašklebil se.

„Malfoyi, neprovokuj. Tohle sakra není normální situace, tak si ty vtipy nech na jindy,“ štěkla, ale pořád potichu. Bylo zajímavé vidět, že si uvědomuje vážnost situace s Rebecou, ale přesto se nenechá odbít. Tvrdohlavá nebelvířanka!

„Krucinál, Grangerová, tohle není prvně. Prostě teď jdi a já slibuji, že ti to pak vysvětlím. Teď na to fakt není vhodná chvíle,“ zasyčel na ni zpět, ale od něj to neznělo tak agresivně. Spíš až prosebně. Grangerová se ještě pár vteřin mračila, ale pak přikývla. Natočila se k odchodu, ale pak se zastavila.

„A obleč se,“ řekla místo rozloučení otráveně, než se konečně vydala pryč. Draco si dovolil jedno malé pousmání, než se obrátil k Rebece.

„Nemáte chuť i na něco k jídlu? Já bych si docela dal několik lívanců, co vy na to?“ Dívka chvíli vypadala, že si opravdu není jistá, ale nakonec trochu cukla hlavou na znamení souhlasu. Draco došel ke krbu a vhodil do něj špetku letaxu, aby se mohl spojit s kuchyní.

„Prosím čaj, mléko a borůvkové lívance pro dva,“ objednal a pak se zase otočil ke svému hostu. „Teď, pokud mě na chvilku omluvíte, si na sebe obléknu něco vhodnějšího,“ usmál se a zmizel ve vedlejším pokoji. Tam se rukou sevřenou v pěst praštil do čela. Jak na ni mohl zapomenout?! Je hloupější než kluběnka, doopravdy. Vždyť si večer mohl všimnout, že do úplňku už moc času nezbývá. Rychle si vytřel vodu z vlasů a oblékl se. Všeho všudy mu to trvalo necelé dvě minuty a už se vracel k Rebece. Ale pořád nebyl rychlejší než skřítci, protože před ní už stál podnos s kouřícími lívanci a konvicí plnou čaje. Posadil se naproti ní a její šálek naplnil jako první. Pak jí ho podal, ale když si ho chtěla vzít, třásly se jí ruce. Vždycky se tolik bála. Ne Draca, jen toho, čím musela měsíc co měsíc procházet.

„Neboj se, vím, že to bude dobré. Nikomu neublížíš,“ tišil ji, když začala němě polykat slzy.

„Ale co když ano?“ Obrátila k němu slzami naplněné modré studánky svých očí. Vlasy se jí při tom svezly trochu na stranu a odhalily část krku, kde byla kůže zjizvená po napadení jednoho z uniklých vlkodlaků. Od doby, co skončila válka, jich pořád dost unikalo a byli mstiví. Doufali v nový řád a teď z nich byli psanci. Mstili se na všech, kteří jim ve špatný čas přišli do cesty. Jako Rebeca a její mladší bratr. Ona to přežila, ale ani v nejmenším to nepovažovala za štěstí.

„Nevěřím tomu, že bys chtěla. A pokud dodržíš všechna opatření, nebudeš mít ani možnost. A my je dodržíme,“ slíbil tiše a chytil její spojené dlaně do své, aby se přestaly tak třást. „Být poznamenaný není lehké a šance, že by se nám vrátil starý život, jsou mizivé, ale-“ zvýšil hlas, když se jí zase roztřásla brada, „s tím, co máme, můžeme pořád naložit, jak nejlépe dovedeme. Pamatuj na to. To, co se ti stalo, není fér a už vůbec to není správné. Pamatuješ? To jsem ti říkal už před rokem. Ale taky jsem ti říkal, že všechno, i to nejhorší, co se ti stane, má svou světlou stránku. Povíš mi nějakou tvou?“ Rebeca se zamyšleně koukala na jejich spojené ruce.

„Vás?“ řekla pak tiše. Zasmál se.

„No, měl jsem na mysli něco, co se víc týká tvé osoby, ale dobře. I já se můžu počítat.“ Lehce vytáhl svou ruku z jejího sevření a nandal jí na talířek několik lívanců. Vypadala už trochu živěji, když si je brala. Ne přímo veseleji, ale taky už ne tak zdrceně. Sám si nalil čaj a přidal do něj mléko a lžičku cukru. Třikrát zamíchal po směru a jednou proti směru hodinových ručiček, než lžičku odložil na talířek. Rebeca se zatím zakousla do lívance. „Napadá tě ještě něco dalšího?“ zeptal se a pozvedl šálek ke rtům. Dívka ještě několikrát žvýkla, pak polkla.

„Lépe cítím,“ řekla pak. Draco uznale kývnul.

„To rozhodně vidím jako výhodu, alespoň většinou,“ vesele na ni mrknul a ona se zakřenila.

„Jo, jednou jsem narazila na bombu hnojůvku. Bylo to hrozné,“ nakrčila nosík. Draco měl co dělat, aby se nerozesmál. Bomba hnojůvka byla dost hrozná i pro ty, co měli zrovna rýmu, natož pro citlivý vlkodlačí čich.

„Ještě na něco přijdeš?“ zeptal se. Přimhouřila oči, jak míchala svůj čaj. Se zacinkáním oklepala lžičku o stěnu hrnku a Dracovi z toho zazvonilo v hlavě.

„Možná i sluch. Tedy myslím… zlepšuje se, trochu,“ dodala se zaváháním. Pokýval.

„Nebude to vše hned, ale ano, tvoje smysly se rozhodně ještě zostří. V mnohých situacích budeš mít velkou výhodu,“ usoudil.

„Možná uslyším Filche nebo paní Norrisovou dřív, než mě oni uvidí.“ Rozzářila se trochu.

„Pana Filche, Rebeco, a ano, myslím, že to je docela možné,“ souhlasil, i když osobně zastával názor, že ho pravděpodobněji dřív ucítí, než uslyší. Sám se natáhl pro pár lívanců a pozoroval, jak se mladá dívka pomalu uklidňuje a sem tam se pousměje. Povídali si, dokud nedojedli, ale už o mnohem lehčích tématech. Mimo jiné zjistil, že je profesorka Grangerová moc hodná, protože jí nestrhla žádné body, když ji našla toulat se po chodbách a navíc ji doprovodila až k němu. Jelikož se s Rebecou zatím setkával jen ve třídě nebo kabinetu, netušila, tak jako většina, kde ho hledat, když tam nebyl. Ne že by to bylo složité, jít v chodbě o pět metrů dál a zaklepat na dveře, které s kabinetem sousedily. Každopádně bylo jasné, že slečnu Boardmanovou to prostě v ten moment nenapadlo. Musela se zatoulat někam výš, pokud to byla právě Hermiona, kdo ji našel. Její komnaty byly blíže její domovské koleji. Draco se chtěl pojistit, že dívka příště bude vědět, kde ho najít, a že může přijít kdykoliv. Nezapomněl jí to tedy ještě při loučení zdůraznit. A ona ho za to odměnila klidným výrazem a lehkým úsměvem na tváři. Pořád to pro ni bylo peklo, jen se dalo lépe snést, když ho mohla sdílet, a s kým jiným, než s někým poznamenaným? Draco jí nikdy nezazlíval, že už na začátku prvního ročníku přišla právě za ním. Věděl, že zpětně už se žádná křivda napravit nedá, nejméně ta na mrtvých, ale doufal, že se smí cítit trochu lépe ohledně Remuse Lupina. Ten patřil do temné a pochmurné části jeho života, ale to, co způsobil jemu, snad nemohl vynahradit na vděčnějším místě. Rebeca potřebovala jeho a on ji. V tomhle ohledu ho spasila.

Jen kdyby ho tak dokázala zachránit i před spalujícím hněvem rozlícené Grangerové… Možná jí vážně neměl třísknout dveřmi před nosem.

ϩϩϩ

Když přešlapoval před dveřmi jejích pokojů, byl naprosto přesvědčený, že tohle on nemá zapotřebí. Je tu profesorem mnohem delší dobu a nemusí se zodpovídat někomu jako ona. Takže by bylo jen logické, kdyby teď nezaklepal, otočil se na patě a odešel. Co na tom, že na něj bude plivat síru, kdykoliv ji potká. Zase takový rozdíl by to nebyl, když se vezme v potaz uplynulý měsíc. Ano, logika byla přítel. Tak kdo, proboha, donutil jeho se zvednout a třikrát lehce klepnout o dřevo? Polknul. Bude na něj dštít síru a oheň nebo dostane rovnou ránu jako ve třeťáku? Kroky za dveřmi ho vytrhly z úvah o jeho neveselé nejbližší budoucnosti a se skutečným sebezapřením se donutil stát na místě a neustoupit, ať se teď z těch dveří vyhrne cokoliv. Je přece Malfoy! Fakt, že každý správný Malfoy musí umět vzít včas do zaječích, byl nepodstatný detail. Ne, Malfoyové rozhodně neberou do zaječích! Oni jen vědí, kdy strategicky a rychle ustoupit, aby minimalizovali ztráty, hlavně ve svých řadách a osobním majetku. Nasadil masku odhodlání a vážnosti. Třeba to zabere, myslel si a doufal, že plamínek naděje neuhasí její podrážka.

„Malfoyi,“ konstatovala. Vřelostí to zrovna neoplývalo, ale bylo to lepší, než čekal.

„Jdeme,“ vyzval ji. Překvapeně zamrkala a ani se nehnula.

„Kam, pro Merlina?“ nechápala. Otočil se na ni.

„Chtěla jste vysvětlit dnešní ráno, ne? Pokud jste si to rozmyslela, pak mi to řekněte a já se půjdu věnovat užitečnějším činnostem.“ Zamračila se a pak se natáhla pro hábit.

„Hodláte mi to vysvětlit cestou na snídani?“ ujasňovala si, na čem je.

„Ne, hodlám vám to vysvětlit cestou k jezeru,“ zamítl její hypotézu.

„Ale – co snídaně?“ Ušklíbl se, protože se mu líbilo, jak ji dokázal vyvést z konceptu. Pak ale sáhl do kapsy svého hábitu a vytáhl balíček ve světlém papíru.

„Tu máte tady. Takže chcete to vysvětlit, nebo ne?“ Zašklebila se, ale pak kývla. Podal jí jídlo a vyrazil směrem ke Vstupní síni a ven z hradu. Budiž jí ke cti, že pochopila, že se o tom Draco nehodlá bavit, dokud jsou v budově. Prostě ho jen tiše následovala a snažila se netvářit moc zvědavě.

Když byli podle něj v dostatečné vzdálenosti, zpomalil a ona se plynule zařadila vedle něj.

„Takže?“ zeptala se. Nepodíval se na ni, tady venku byl zvyklý procházet se o samotě, daleko od všech pohledů. Hlavně od těch jako má ona, plných nedůvěry, skrývané zloby a možná i nenávisti? Potýkat se s tím ve zdech hradu byla jedna věc, ale tedy venku to bylo jiné… zlé… cítil se moc obnažený.

„Ředitelka vás jistě seznámila se skutečností, že na téhle škole studuje vlkodlak, že ano?“

„Samozřejmě, ale jak – och,“ vydechla, když si to uvědomila. Draco se ironicky ušklíbl. Ó, jak pozoruhodný intelekt. „Rebeca?“

„Ano, Rebeca. Nevěděla jste, že se tak jmenuje?“ Zavrtěla hlavou.

„Znala jsem jen příjmení a to mi ve svém stavu nebyla schopná říct, jinak bych-“ Zarazila se. Ani teď se na ni nepodíval.

„Jinak byste co? Nepřivedla ji ke mně?“

„Ne… ne, to jsem nechtěla říct,“ bránila se, ale jen si odfrknul.

„Ušetřete mě, kolegyně,“ odsekl chladně. Proč nepočítal s touhle možností? Proč ho, pro Merlina, nenapadlo, že by mu nikdy nesvěřila dívku, které je opravdu třeba pomoct? Natáhl kroky, aby se dostal dál od ní, ale chytila ho pevně za loket a trhla směrem k sobě. Nebyla dost silná, aby jím otočila, ale trochu ho dokázala vyvést z rovnováhy.

„Nevíš, co jsem chtěla říct, a přestaň už konečně z tou kolegyní, Malfoyi!“ štěkla. „Teď nejsme u snídaně ve Velké síni, aby to bylo třeba. Chtěla jsem říct, že bych jí zkusila pomoct už sama, kdybych věděla, o co jde.“ Tentokrát už to nevydržel. Oříškový pohled se mu zavrtával do duše a po cestě strhával ze stěn jeho vědomí ukřivděnost, poraněnou pýchu i lítost nad sebou samým.

„Myslel jsem, že chceš, abych si udržoval odstup, tak to dělám,“ řekl tiše. Obočí jí poskočilo vzhůru.

„Najednou,“ odfrkla si. Popuzenost se vrátila.

„A jsme zase u toho! Víš co, Grangerová? Jdi se… nasnídat,“ dodal, když se zarazil nad jejím výrazem. „Jo, to bude nejlepší. Jdi na snídani, mám ještě práci,“ otočil se, odcházel.

„Ale, ty jsi mi nic nevysvětlil!“ zavolala za ním.

„Víte všechno, co je třeba, zbytek není vaše věc. Kolegyně,“ dodal, jen aby ji naštval. Byl vždycky štědrost sama, takže když má mizerné ráno on, co by se s ní nepodělil.

„Zastav!“

Ani netušil, proč doufal, že by ji to třeba mohlo odradit. Pořád zapomínal, že je zatvrzelá nebelvírka. Po tolika svých omylech by už bylo načase si to zapamatovat, místo toho se do trávy kus před ním zabořilo kouzlo. Ztuhnul a šokovaně zíral na místo, kde zmizelo. Pak se otočil. Grangerová s výrazem rozzuřené chiméry se k němu blížila ráznými kroky.

„Řekla jsem, abys zastavil,“ vrčela na něj tiše. Ukázal na místo v trávě.

„Tys po mě mrštila kletbu,“ vydechl nevěřícně.

„Ale prosím tě, bylo to neškodné odzbrojující kouzlo, navíc to byl jen varovný výstřel,“ mávla rukou.

„Co prosím?“

„Varovný- eh to je jedno, nech to být,“ zamručela a hůlku si schovávala zpátky do záhybů hábitu. „Malfoyi, je mi jedno, jak moc se cítíš dotčený – podle mého si to zasloužíš – ale jestli mi něco jedno není, tak to, co je se studenty. Pokud najdu bloudit v chodbách uplakanou zdrcenou studentku, když ještě ani nesvítalo, nedokážu to přejít jen tak. Jasné? Takže mi laskavě vysvětli, proč bych měla věřit, že zrovna ty jí můžeš pomoct. Zvlášť, když oba víme, jak moc ti vždycky záleželo na všech, co neměli krev do poslední kapky čistou.“ Zatímco na něj štěkala jednu urážku za druhou, Draco vnitřně blednul nad tím, jak moc mizerné mínění o něm má. Chápal, že hodina na jejich straně nedokáže vymazat sedm let urážek a nepřátelství, ale kde proboha byla těch deset let po válce, když si nevšimla, že každý se změnil. Bez ohledu na to, co bylo dřív, nikdo nemohl zůstat stejný. Ani ona nebyla, dřív by totiž byla šance, že v sobě najde alespoň špetku odpuštění a pochopení.

Draco Malfoy překvapeně zjišťoval, že vždy ochotná Hermiona Grangerová je zahořklá, životem zklamaná žena. Lítost se v něm vzedmula jako nápor větru, ale teď nelitoval jen sebe, ale i ji. Snad proto se nedokázal tvářit naštvaně, když si vyhrnoval rukáv hábitu a natahoval k ní levé předloktí se Znamením zla.

„Ne, každé označení způsobují vlkodlačí tesáky. Nikdo nezůstává neměnný, Hermiono.“

Pak ji tam konečně prostě nechal stát a v klidu odešel. Znovu už se ho zastavit nepokusila. Jen si nebyl jistý, jestli za to je rád.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 5.: