OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 4.

11.04.2012 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 2145×

Když zmizela i poslední branka a všichni studenti se vydali směrem k hradu, sebral i Draco svůj plášť a koště s tím, že už nebude dál provokovat. Nakonec se to vlastně celé zvrhlo v opravdu zajímavou hodinu. Byť bylo podle něj víc než zákeřné použít ho jako asistenta, právě pro předvádění toho, co je to hlavička. Chvíli měl pocit, že se mu podařilo přehlédnout trolla a ten na sebe zdvořile upozornil poklepáním kyjem na jeho hlavu. A dvakrát to muset zopakovat, aby si to žáci správně okoukali, bylo už naprosto podlé. Přesto ani v nejmenším nedoufal, že by na něj Grangerová nebyla pořád naštvaná. Na rameno mu dopadla ruka a trhla s ním dozadu.

„Co jsi z toho, sakra, měl, Malfoyi?“ zasyčela Grangerová naštvaně. Zkusil nasadit překvapený výraz.

„Byl to čistě akademický zájem o probíranou látku… Grangerová,“ dodal potom trochu neochotně. Tohle oslovování nepříjemně sklouzávalo k jejich školním létům a tomu se chtěl raději vyhnout.

„S tím jdi k šípku! Nevěřím ti, že tě zajímá něco jako mudlovské sporty, ani co by se za srpec vešlo,“ prskla. Proč se nedivil?

„Neustále se mi vyhýbáš. Já nemám lepru, chtěl jsem ti dokázat, že tě neuřknu, jen co se ke mně otočíš zády,“ vysvětlil s pokrčením ramen.

„Zrovna toho bych se nebála,“ zabručela klidněji, ale pořád se tvářila dost sveřepě. Teatrálně si vzdychl.

„Vážně? Pořád je to o tom samém, Grangerová? Je to deset let! Nedokážeš mi odpustit jednu pitomou chybu? Byl jsem opilý, pro Merlina! Co je na tom, že jsem se prostě zachoval jako kluk?“ Ani si neuvědomil, že na ni zvyšuje hlas. Když mu to došlo, trochu se odtáhl a rozhodil ruce. „Vážně nevím, co mám udělat, abys na to konečně zapomněla.“ Hermionina tvář nabrala podobného odstínu, jako když si četla ten novinový titulek.

„O tom to není, Malfoyi, a ty to víš! Tady vůbec nejde o to, že ses zachoval jako… ehm, kluk,“ trochu se zajíkla a ještě víc zrudla. To ho zaujalo. „Ale to, co jsi tím způsobil a mnohem víc, že jsi dokázal ignorovat i tak hlasité NE, že ho museli slyšet až v Prasinkách! Jsi sebestředný a sobecký a… a…,“ nedořekla a jen naštvaně zasupěla. „Prostě se mi drž z cesty, jasné?“ Sebrala věci, co na hřišti zbyly po hodině a rázným krokem vyrazila za svými studenty.

„Grangerová!“ zavolal na ni Draco. Jejím tělem proběhl záškub, jak potlačila automatickou reakce otočit se za hlasem, co na ni volal. „Jednou najdu tu správnou omluvu, uvidíš!“ Skoro slyšel to opovržlivé odfrknutí, které zaručeně vyloudila. S povzdechem se sehnul pro plášť, který si zapnul a na rameno si hodil koště. Jak moc těžké může být najít tu správnou omluvu? Je přece Malfoy, to nemůže být takový problém, ne?

ϩϩϩ

Rozhodně to byl problém. Byl problém ji vůbec potkat, protože se mu vyhýbala, jak jen to bylo v jejích silách. Viděl ji jen u jídla a na pravidelných poradách ve sborovně. U jídla seděla moc daleko na rozhovor, na porady chodila poslední a odcházela první, jen aby neměl šanci ji někde odchytit. Jestli mu to předtím bylo jen trochu nepříjemné, teď ho to štvalo. Pokaždé když slyšel, jak se něčemu směje a přitom ho okázale ignoruje, bylo mu, jakoby mu v hábitu řádila běhnice. Přitom jediné, co chtěl, bylo, aby tu starou záležitost konečně smetla ze stolu. Začal se ošívat a byl nerudný. Dny se měnily v týdny a on najednou zjistil, že se mu žáci vyhýbají stejně jako kdysi Severusovi.

Když míjel Pamětní síň, bez zjevného popudu do ní vstoupil a došel až k pamětní desce, která tu byla od obnovy Bradavic. Byla na ní jména všech, kdo padli při obraně hradu. Byl to dlouhý seznam. Víc jak padesát jmen a mezi nimi i jméno jeho matky. Zasadil se, aby tam bylo, i když ona nebránila hrad. Bránila svého syna. Natáhl ruku, aby se dotkl vyrytého řádku s jejím jménem, ale na prst od něj se zastavil. Naleštěná deska odrážela jeho tvář. Pochopil, proč teď na chodbách budí takovou hrůzu. Zachmuřený výraz, tvrdý šedý pohled připomínající dravce, nepřístupný výraz a pevně semknuté rty. Kam se poděl pohodový profesor Malfoy? Grangerová mu pěkně zaštípla křidélka, jen co je pravda. Raději se od desky odvrátil a s výdechem si protřel tvář. Měl by to uzavřít. Když to odmítá shodit ze stolu ona, udělá to on. Bude dospělejší a moudřejší. Ksakru, on byl přece vždycky dospělejší a moudřejší než všichni nebelvíři dohromady, tak by to neměl být takový problém. Vyšel ze síně a zamířil na nádvoří. Měl mít s pátými ročníky po obědě venkovní nácvik řezacích a odstraňujících zaklínadel. Sice měl ještě čas, ale aspoň bude mít všechno dobře připravené.

Když vycházel na nádvoří, upoutal jeho pozornost jasný veselý smích. Zastavil se ve dveřích. Jistě poslouchat je neslušné, ale tohle byl smích Grangerové.

„Teddy Lupine, takhle moje vlasy tedy rozhodně nevypadají,“ prohlásila pobaveně. Draco se vyklonil. Hermiona seděla v hloučku prváků a spolu s ostatními se smála mladému Lupinovi, který všechny bavil svými proměnami tak, jak měla ve zvyku jeho matka. Alespoň tak to Draco slyšel. Ten teď stál před ostatními se záplavou dlouhých hnědých vlasů, které opravdu nevypadaly jako ty Hermioniny. Nebylo v nich dost těch medových odlesků, kterými ty její oplývaly. Taky byly jinak zvlněné a mnohem divočejší, než ty její teď. Lupin pokrčil drobnými ramínky a nechal záplavu zmizet. Místo nich se teď objevili krátké a platinově blond. Jedné z prvaček nadšeně vyletěla ruka nad hlavu.

„Já vím! Já vím! To je profesor Malfoy, že jo?“ Teddy se na ni usmál a kývnul.

„Zkus i oči, Teddy, prosím,“ zakňourala jiná. „On má moc zvláštní oči, jako bouřka,“ vydechla zasněně. Teddy se ale zatvářil sklesle.

„Když mě oči, ještě úplně nejdou. Nikdy nevystihnu tu správnou barvu,“ zahuhlal. Hermiona ho pohladila po rameni.

„Neboj, to přijde. Harryho barvu umíš náhodou krásně. A teď zkus profesora Malfoye, tak šup,“ vyzvala ho a nasadila nedočkavý výraz. Draco překvapeně zamrkal. Skoro by jí uvěřil, že ho chce opravdu vidět. Teddy se soustředěním zamračil. Chvíli tiskl víčka k sobě a pak je otevřel. Kolem něj všichni vybouchli smíchy. Hermiona se ale jakž takž držela, jen jí cukaly koutky.

„No, to levé je mu i docela podobné,“ usoudila. „Ale příště bych na tvém místě ubrala fialové. A té růžové taky trochu míň,“ radila, ale už to nevydržela a rozesmála se. Teddy se oklepal a vrátily se mu jeho oblíbené modré vlasy.

„Já říkal, že oči jsou těžké. Ale mohl bych zkusit jeho nos, co myslíte?“ Draco se rozhodl zasáhnout.

„Já myslím, že na jeden den už jste mě ztvárnil mockrát, pane Lupine, nechte si něco na příště,“ poznamenal a se zadostiučiněním sledoval, jak prváci i Grangerová polekaně nadskočili. „Neruším?“ dodal pak se spokojeným úsměvem. Užíval si červeň, která zalila Grangerové tváře.

„Vůbec ne,“ ucedila. Než by napočítal do deseti, bylo kolem nich prázdno. „To bylo velmi snapeovské,“ prohlásila Hermiona a zvedla se z kamenné lavičky. Draco se ušklíbl.

„Opravdu? To budu brát jako kompliment.“ Hermiona ho probodla pohledem, ale pak jen pokrčila rameny.

„Klidně,“ prohlásila a vydala se do hradu. Draco se za ní jen vytřeštěně díval. Klidně? To je nějaký nový způsob, jak ho zdeptat? Popuzeně si odfrkl a vydal se připravit pro své žáky tréninkový prostor.

„Prý, klidně,“ huhlal po cestě a už se zase mračil.

ϩϩϩ

Vracel se od jezera, jako každý večer a obcházel právě skleníky, když uslyšel ránu, následovanou několika vybranými nadávkami. Otočil se na patě a zamířil ke vstupu dovnitř. Neville Longbottom se skláněl nad hromadou hliněných střepů a vypadal, že by je nejradši slepil, aby je mohl rozbít ještě jednou, jenže měl na rukou navlečené zvláštní látkové válce, Draco by skoro odhadoval, že jsou to rukavice, kdyby to ovšem nebylo stokrát objemnější.

„Reparo,“ mávl Draco hůlkou a květináč byl zase celý a z jednoho kusu. Neville se na něj vděčně podíval.

„Děkuju,“ pronesl a sevřel květináč mezi zakuklené ruce, aby ho mohl položit na stůl. O to se nejspíš pokoušel i předtím. „Vracíš se od jezera?“ zeptal se, když si byl jistý, že nádoba pevně stojí. Draco přikývl. „Pořád to potřebuješ?“

„Ano. Vlastně ani nečekám, že bych to někdy nepotřeboval,“ přiznal Draco zamyšleně. Neville pokýval hlavou. Sám měl taky problémy se spaním, i když ne tak často jako Draco. Jen když strávil nějakou dobu hovorem o těch “událostech“. Neville si stáhnul prapodivné návleky a kývnul k malé kanceláři, která byla úplně na konci skleníku. Dřív to byl sklad něčeho, ale Neville si z toho udělal malou kancelář, kde trávil většinu času.

„Dáš si?“ zeptal se a vytáhl ze zásuvky láhev zabalenou v hnědém papíru. Draco jen tázavě zvedl pohled. „Abe mi poslal jednu letitou Oggdenskou. Sám si nedávám, ale s někým, to je jiná.“ Draco se chápavě usmál.

„V tom případě nalij,“ vyzval ho a posadil se na naskládané pytle zeminy, které byly uložené pod hrubou plachtou. Neville mu podal oggdenskou zcela barbarsky v plechovém hrníčku. Ale Draco musel uznat, že sem by se ani broušené sklo nehodilo. Kov v prstech byl zvláštně uklidňující, a jak točil hrníčkem, tekutina vydávala při styku s kovem zvláštní hladivý zvuk. Chvíli jen tak mlčeli a upíjeli. Po nějaké době ale Neville ticho přerušil.

„Co jste si s Hermionou udělali?“ zeptal se a díval se na Draca se směsicí zvědavosti a vážnosti. Ten si odfrkl.

„Školáckou chybu před deseti lety, to jsme udělali. Tedy… já jsem ji udělal,“ objasnil lehce neochotně.

„Před deseti lety? Proboha, a to vás to drží do teď?“

„Že jo? Já ji taky nechápu. Kdybych se neomluvil, tak bych to snad pochopit dokázal, ale já se omlouval. Dokonce několikrát. Vidíš taky tu ironii? Za všechny ty urážky nikdy omluvu nechtěla, ale za pitomost, kdy jsem o sobě napůl nevěděl, je na mě naštvaná celou dekádu. Jsem jediný, komu to připadá na hlavu?“ díval se na Nevilla trochu zoufale. Ten si prstem klepal na bradu.

„V tom musí být něco víc. Hermiona je dobrá duše a nikdy se nevydrží zlobit dlouho. Co jsi jí prosím tě udělal, že to předčilo sedm let urážek?“ nechápal Neville. Draco do sebe kopnul zbytek obsahu z hrníčku, a když polknul, zašklebil se. Podal ho Nevillovi, aby mu dolil. Ten si ho vzal, ale pořád se na něj vyčkávavě díval.

„Co? Políbil jsem ji. Na oslavě vítězství, zpitý skoro pod obraz, a když mi jasně řekla, že nechce. Jen do mě, řekni, že jsem hloupější než tůňodav, já to beztak vím sám až moc dobře.“ Nevillovi s cinknutím vypadl hrníček z prstů a rozkutálel se po stole.

„Tys… co?“

„Jo,“ kývnul Draco suše.

„Proč?“ nechápal. Draco zamrkal nad tím dotazem. Jak jako proč?

„Copak já vím? Byl jsem opilý,“ bránil se, byť sám věděl, že to nebyla tak úplně pravda. Tedy, opilý byl, ale ne dost na to, aby o sobě nevěděl. A Grangerová to věděla. Prostě její přání ignoroval, i když si ho uvědomoval. Kolosálně to podělal.

„No dobře, ale Hermionu?“ Neville pořád nevypadal, že by se vzpamatoval.

„Jo. Jo, Hermionu. Copak ty ses na ni nikdy nepodíval?“ vyjel Draco.

„No já jo, ale překvapuje mě, že i ty,“ odpověděl už zase plně vnímající profesor bylinkářství.

„No, tak já taky. Navrch tam v tu chvíli vpadnul Weasley a hned byl oheň na střeše. Myslím, že kdybych mu den předtím nezachránil sestru a neobjevil se tam Potter, asi by mě na místě proklel. I tak k tomu měl blízko.“ Draco si od Nevilla vzal doplněný hrneček a pořádně si zavdal.

„Pro Merlina, takže tos byl ty!“ vyhrkl Neville, když se mu pospojovaly nějaké souvislosti, které Dracovi unikaly.

„Co jsem byl já?“ nechápal.

„Nikdy mi nebylo jasné, proč se ti dva rozešli, teď už to do sebe zapadá trochu líp,“ bručel Neville a zase si ťukal prsty do brady.

„Tak vysvětlíš mi to konečně?“ zeptal se Draco prudce a předklonil se. Bohužel moc a ztratil na pytlích se zeminou tolik podstatný balanc. Trochu potácivě sklouznul na nohy a zakymácel se. „Kruci,“ hlesnul a radši už se jen opřel.

„No, je to známo, že spolu už nejsou, ne? Vždyť Ronova svatba byla před lety ve všech novinách a určitě sis všimnul, že si nebral Hermionu,“ začal obšírně Neville. Draco se ušklíbl.

„Jo, to vím. Jsem tu sice zalezlý jako pavouk, ale noviny čtu,“ zabručel.

„No, ale Ron s Miou se rozešli jen pár dní po té oslavě vítězství,“ došel konečně Neville k tomu podstatnému. Dracovi zatrnulo.

„Počkej, to jako… to jako že je to moje vina?“ vydechl rozhozeně. Neville jen pokrčil rameny.

„Ron byl vždycky tak trochu horká hlava, mohl udělat nějakou pitomost.“

„Jako rozejít se s nejlepší holkou, kterou v životě potkal? Jo, tak tomu se teda říká pořádná bota,“ zahuhlal Draco. Bylo mu mizerně. Asi mu bylo dokonce hůř, než by mu bylo, kdyby nic nepil. Teď nebylo tak těžké pochopit, proč je na něj pořád tak naštvaná. Ale truchlit pro Weasleyho? Vždyť má na lepší, než je takový… pchá.

„Měla by to brát jako službu. Zachránil jsem ji před budoucností s pitomcem rozměrů obrouna, za to by mi měla být vděčná,“ ucedil. Neville se na něj podíval s přimhouřenýma očima.

„Draco, přísahám, že kdybych ti nedlužil za život, tak bych tě teď asi praštil,“ pronesl chmurně. Draco se na něj překvapeně podíval stylem co-jsem-zase-řekl. Neville zakroutil hlavou. „Nemyslíš, že je na ní vybrat si, koho chce? Třeba i mudlovského ministerského předsedu, když bude chtít?“

„To jo, ale Weasley by byl chyba, to nemůžeš popřít.“

„To teda můžu. Měl ji vážně rád, to se snad taky počítá, ne?“

„Kdyby měl mozek v hlavě, dal by mi jednu po hubě a choval by Grangerovou jako poklad. Očividně to s tím měl-rád zase nebylo tak horké,“ usoudil pohrdlivě Draco. Neville zase jen pokrčil rameny.

„U ní nejspíš bylo. Jinak by nebyla naštvaná ještě po deseti letech,“ pronesl vědoucně. Draco zvadnul.

„Taky fakt.“ Napil se. „Hele, jestli se ti ještě chce, tak mě klidně uhoď.“ Neville se uchechtl.

„To je dobrý, už mě to přešlo. Navrch, když bude Mia chtít, nakope ti zadek sama. Jednou už to udělala.“ Znovu se zasmál, nejspíš při vzpomínce na třetí ročník.

„Koukám, že se svěřila,“ zahuhlal Draco. Nevillovi se zajiskřilo v očích. „Víš co, radši nic neříkej,“ zamumlal Draco a dopil zbytek, aby mohl hrnek postavit na stůl. Vykouzlil tempus a vzdychl. „Dneska už toho moc neopravím.“

„Jako bys snad byl v provozuschopném stavu,“ frkl pobaveně Longbottom a dopil svoji dávku alkoholu. Na oba hrnky pak použil pulirexo a schoval je i s lahví do zásuvky.

„Jdeme? Dneska už tu stejně nic neudělám. Takhle ovíněný bych se nerad dostal do dosahu škrtidubu,“ pronesl Neville. Draco se v duchu zašklebil. Bezpečnost na pracovišti, no jistě. Ve skleníku číslo tři byla rozhodně na místě. Souhlasně kývl a s Longbottomem po boku vyrazil do hradu. Tak trochu doufal, že ho už nic děsného tenhle večer nepotká. Ale on prostě nepatřil k dítkům štěstěny.

Jen co se rozloučil s Nevillem a vydrápal se do správného patra, narazil jen dvě chodby před svými pokoji do Grangerové nesoucí překvapivě celou náruč knih. Ty se s hlasitými ránami sesypali na podlahu.

„Krucinál,“ vylítlo z ní. Překvapeně zamrkal, když se na něj ani nepodívala a začala je sbírat.

„Počkej, pomůžu ti,“ klekl si a začal shromažďovat na hromádku. Pak se zarazil. „To jsou mudlovské knížky?“ Konečně se na něj podívala.

„Jo,“ odsekla. „Vsadím se, žes ani nevěděl, že je v knihovně oddělení mudlovské literatury, co?“ Zavrtěl hlavou. Opravdu to nevěděl, nikdy ho nenapadlo ji tam hledat. Nebo kdekoliv jinde. Hermiona se na něj zamračila a vytrhla mu knihu z ruky. Chvilku ji jen zaraženě pozoroval, ale když se chystala vstát, chytil ji za ruku.

„Mrzí mě to. Vůbec mi to nedošlo,“ vyhrknul. Nechápavě se zamračila.

„Co, že mi rozsypeš knihy, když do mě vrazíš? To jsem tě měla za inteligentnějšího, Malfoyi,“ odfrkla si.

„Ne, to ne. To tenkrát… Nenapadlo mě, co způsobím. Prostě jsem nepřemýšlel,“ snažil se jí to Draco nějak vysvětlit. Ztuhla. Chvíli na něj prostě jen zírala. Pak sjela pohledem na jeho ruku, kterou jí pořád svíral předloktí. Rychle ji pustil. Znaveně vydechl, když se nadechovala, že něco řekne. Místo toho se zamračila ještě víc.

„Tys pil,“ řekla obviňujícím tónem. O krok ucouvnul, ale tím už to zachránit nemohl. „Jsi neponaučitelný,“ zavrčela a provlála kolem něj dál do chodby. Díval se, jak její hábit plesknul o roh chodby, a poslouchal, dokud nezanikla ozvěna kroků. Pak se vydal ke svým komnatám. Tenhle den se nevyvedl. Ale vlastně, který kdy ano?

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 4.: