OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 25.

02.05.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1801×

Byla vyděšená? Ne, to se nedalo říct. Spíš by to popsala jako hrůzou napůl šílená. Draco se zachoval jako ten největší blázen a šel je hledat - sám. Sám! Imbecil jeden! Jak tam mohl jít sám, a nikomu to neříct? Dopis, který napsal Harrymu, vůbec nebrala v potaz vzhledem k tomu, že mu měl být doručený, až kdyby se do pondělí neobjevil ve škole.

 Neville se jí pokoušel vysvětlit něco o tom, že existoval dopis. Nebo ultimátum. Nebo něco v tom smyslu, moc mu nerozuměla, když se snažila neexplodovat potlačovaným vztekem. A všechny tyhle emoce a pocity zvládla zažít v prvních deseti minutách, když jí Neville vyklopil všechno, co věděl. Moment, kdy byla na pokraji exploze vzteku, se vrátil ještě na minutu, když mluvila s Harrym, ale spokojila se s tím, že mu Dracův dopis vyrvala z rukou a vlastnoručně si přečetla těch několik málo vět psaných důvěrně známým elegantním rukopisem. Nebylo na něm nikdy poznat, jak se Draco cítil. Neustále uhlazený a dokonalý, za všech okolností. Cítil výčitky, když to psal? Nebo byl tak přesvědčený o správnosti svého počínání, že ho to ani nenapadlo. Pragmatické oznámení o tom, že se vydal na místo, kde stávalo jejich rodinné sídlo. Je pravděpodobné, že ta, co po něm jde, ho tam bude čekat a on se ji pokusí nalákat. Zná to tam přece lépe než ona, takže by neměl být problém ji chytit.

 „Hlupák hloupý,“ ulevila si Hermiona, zmačkala pergamen a hodila ho zpátky Harrym. Tedy spíš po Harrym, kterému se prudce odrazil od brýlí a chytil ho jen tak tak, než dopadl na zem.

 „Hermiono!“ okřikl ji lehce. „Nevěděl jsem, že chce udělat takovou blbost, jinak bych mu pověsil na zadek bandu bystrozorů,“ bránil se Harry dotčeně. Odfrkla si.

 „Jasně, těch, co to minule tak kolosálně zvorali?“

 „Ne,“ odsekl Harry. „Těch pár nejlepších, co mám. Krucinál, je to i můj přítel, abys věděla.“ Hermiona se zaraženě otočila. Harry ji pozoroval s nakyslým výrazem. „Jo, nekoukej tak, řekl jsem to, ale přísahám, že až ho najdem, tak tohle mu rozhodně neřekneš, jasné?“ V ten moment se v ní něco zlomilo. Hystericky se uchechtla a vzápětí vzlykla.

 „Najdeme ho, že jo?“ zakňourala. Harryho výraz se hned změnil na soucitný a objal ji.

 „Neboj, hned jdeme na to. Začněme tam, co napsal, a pročešeme všechno. Pokud je to, jak myslím, zaručeně něco najdeme. Draco je chytrý parchant, muselo mu někdy v průběhu dojít, že to jde špatně a pokusil se určitě nechat stopu.“ Neville se k nim připojil a chlácholivě položil Hermioně ruku na ramena. Lehce ji od Harryho odtáhl.

 „Každá minuta bude dobrá. Jdi, Harry,“ vyzval ho. Hermiona se vzpamatovala a kýváním ho taky pobízela. Teď nebyl správný čas se hroutit a ubírat Dracovi čas. Harry poslechl a odspěchal. Hermiona se otočila k Nevillovi, který měl tvář obavami úplně zšedlou.

 „Odešel kvůli tomu dopisu, že jo? Kvůli mně?“ zeptala se tiše. Neville se zamračil.

 „Není to tvá vina. To ta šílená ženská, která zmanipulovala Farowovou, ta za všechno může. Teď pojď, než se něco dozvíme, máme tu povinnosti.“ Hermiona se na něj vyděšeně podívala.

 „Já nemůžu jít učit! Musíme jim přece pomoct, Neville!“ naléhala.

 „Ale jak, Hermiono? Nevíme, kde je. Budeme tam tak maximálně překážet a zdržovat bystrozory, kteří vědí, co mají dělat.“ Odfrkla si, znovu.

 „Oni? Víš, jak to dopadlo posledně?“ Neville protočil pohled.

 „To ano, ale předtím je několik desítek let dobré služby, tak snad se ze svých chyb poučili. Navíc je tam Harry, ne? Věříš přece Harrymu? A Ronovi?“ Hermiona nakrčila nos, ale nakonec přikývla.

 „Ano, jim ano. Jenže zůstat tady? Zblázním se, Neville,“ zasténala a podívala se přes rameno z okna, za nímž šedé mraky zakrývaly slunce, které by jinak naznačovalo, že je jen velmi brzy ráno a před nimi je ještě celý školní den.

 „Ty, Hermiono? Nikdy. Jsi silná a odhodlaná a ve chvíli, kdy budou něco vědět, budeš všechnu tu sílu a odhodlání potřebovat, abys z toho Draca dostala. V ten moment půjdu s tebou a přivedeme ho domů, ano?“ Podívala se na Nevilla novým pohledem. Stál před ní muž s rozhodnou a odhodlanou tváří utvrzenou léty. Pořád v něm byla nevinná průzračnost, ale už neměl v očích křehkost skla, nýbrž tvrdost diamantu. Pevně stiskla jeho ruku a poprvé za život z něj čerpala sílu a podporu.

 „Ano,“ souhlasila vděčně.

ϩϩϩ

Tupá pulzující bolest okupovala Dracovo vědomí jako rozlehlá propast pohlcující vše, co by ho mohlo jakýmkoliv způsobem utěšit. Pocit lepkavosti mu obalil vědomí a pronikaly jím jen další a další bolestivé ostny. Temnota okolo něj se převalovala, jako chuchvalce mlhy, a přesto nebyl schopný určit žádné její kraje nebo hrany. Nebylo se čeho chytit, v co doufat. Přesto se pokusil znovu své vědomí napnout a hledal hranice. Tápal a natahoval sám sebe do všech směrů, ale když něco ucítil, nebylo to jeho zásluhou. Pokusil se pootevřít oči, ale zvládl jen slepě hýbat očima pod tenkou kůží zavřených víček.

 „Vstávej,“ ozýval se mu u uší zpěvavý šepot. Nelíbil se mu. Tiché zamručení, skoro jako předení velké kočky. „Nechce se ti mezi nás?“ ptal se nebezpečně svůdný šepot. Chtěl se ohradit, odehnat je a zároveň prosit o pomoc, ale bylo to jedno. Nebyl schopný ničeho z toho, co by si přál nebo nepřál.

 Tělo mu zalila teplá vlna a téměř cítil magické jiskření na kůži. Když odeznělo, začalo se mu snadněji dýchat a ze rtů mu dokonce unikl slabý vzdech.

 „Tohle není zábava,“ zakňoural pobouřený hlásek.

 „Odejdi,“ zněla chladná odpověď blíž Dracovi.

 „Ale já chci koukat, jak-“

 „Odejdi!“ Štěknutí povelu přerušilo další kňourání. „Až bude trpět, zavolám tě,“ dodala pak smířlivěji. Draco téměř nevnímal, co říkají. Topil se v tónu bližšího hlasu. V tom, jak u vyslovování i stoupal až k ječivosti. Pootevřel rty, ale i ten drobný pohyb byl pro ně příliš a suchá kůže na několika místech popraskala. Místem, kde byl, se roznesl zvuk zavíraných dveří. „Máš žízeň?“ zapředla mu znovu u ucha. Vydechl, šustivě a chrastivě, jako by měl ústa plná písku a kamínků. „Ah, to nejspíš znamená ano. Pak ti nejspíš trocha vody přijde vhod. Nebaví mě to, když jsi mimo sebe, víš? Musíš se trochu vzpamatovat, drahý.“ Do úst mu začala stékat chladivá tekutina. Její čistá chuť mu málem způsobila kolaps zbytku smyslů. Hltavě polykal, aniž by se zabýval tím, že třeba nemusí být tak čistá a nezávadná, jak se zdá. Popravdě by trochu nějakého účinného jedu jen uvítal. Bezbrannost ho už stejně zabíjela, jenom s mnohem mučivější pomalostí.

 „Ty-“ povedlo se mu zachraptět, když polknul i poslední poskytnutý doušek.

 „Ó, tak přece jen si vzpomínáš,“ znělo to téměř jásavě, ale přitom byla v jejím hlase ukrytá pořád stejně velká porce ledového chladu. Jeho mysl ten chlad chvilku ochutnávala a nakonec si ho spojila s děsivou zkušeností z Vánoc. Stejná pachuť temnoty a mrazivě mučivého vězení.

 „Proč?“ vydechl s obtížemi.

 „Nevíš?“ zasyčela najednou vztekle. Zachrčel, protože kolem jeho krku se začala stahovat smyčka. Nebyl to provaz, snad trnitá liána. Trny se mu zadíraly do kůže a zároveň mu ubíraly kyslík, to poslední, co mu zbylo a co se mu doteď nepokoušela vzít. Jen bezmocně sípal, i když původně jeho tělo asi zamýšlelo bolestně sténat. To by byl ovšem v nynější situaci téměř heroický výkon, kdyby to zvládlo. Když si myslel, že už nevydrží ani vteřinu, sevření povolilo. Zajíkavě se nadechoval, plíce v jednom ohni. Kašlal, jak ho kyslík zahlcoval a on ho nestačil vstřebávat. „Všechno jsi zničil. Mohli jsme být perfektní pár v perfektním světě bez mudlovských šmejdů, ale ty ne. Ty ses postavil proti nám. Proti krvi i rozumu a teď jsi s ní?!“ vyplivla rozčileně. „Odporná špína. Mudlovská šmejdka a ty se snižuješ tak, že se jí dotýkáš. Jsi ubožák, Draco a zasloužíš si všechno tohle a ještě mnohem víc. Destiny!“ štěkla rozzuřeně. Dveře klaply téměř okamžitě.

 „Už můžu?“ vyhrkla příchozí dívka. Dracovi zmizelo z očí oslepující kouzlo. S námahou rozevřel víčka a podíval se do tváře té, kterou považoval kdysi dávno za svou životní družku. Oči jí planuly záští a pomstychtivostí.

 „Jistě, zlato. Jak jsem tě to učila,“ pobídla Farowovou. Ta se zabodla pohledem do Draca.

 „Crucio!“

ϩϩϩ

„Našli jste ho?“ vyhrkla Hermiona, hned jak se Harry objevil ve dveřích jejího kabinetu. Vypadal vyčerpaně- vlasy ještě rozcuchanější než jindy, strhaný výraz ve tváři, zklamaný pohled. Už nepotřebovala odpověď, ale on přesto zavrtěl hlavou-

 „Ale máme stopu,“ dodal potom. Hermioně se v mysli rozblikala zářivá kontrolka s označením naděje. Vyskočila na nohy a sáhla po cestovním plášti, který byl z celovečerního žmoulání a přenášení z místa na místo zmačkanější, než by prosté fyzikální zákony považovaly za možné.

 „Jdeme,“ vyhrkla zběsile.

 „Hermiono, nevíme kam,“ bránil se Harry. Nezastavovala se.

 „To nevadí, jdeme pro Nevilla a přijdeme na to.“ Harry chtěl ještě protestovat, ale Hermiona ho pevně sevřela za předloktí. Prsty mu téměř zabořila do masa. „Ne! Přijdeme na to, Harry. Dracovi může každou chvíli dojít čas. Nebudu tu čekat!“ Zelený pohled ji chvilku zoufale pozoroval, ale pak se zatvrdil.

 „Dobře, jdeme. Stejně jsi nejchytřejší, koho znám, jestli na to někdo má přijít, jsi ty naše největší šance.“

 Když doběhli do skleníků, našli Nevilla bezmyšlenkovitě přecházet mezi regály s květináči a hromadou pytlů s kompostem. V ruce svíral zvadlou sazeničku, na kterou nejspíš úplně zapomněl a to už před nějakou dobou. Souhlasil s Hermionou tak rychle, až ji tím skoro zaskočil. Ale vzpamatovala se rychle a během chvíle se od brány s okřídlenými kanci přemisťovali na místo Dracova dětství.

 „Páni, to je ponuré,“ pronesl Neville, když se objevili ve ztemnělém lese. Harry se zašklebil.

 „Jo, taky jsem čekal něco odlišného.“

 „Je to tu už dlouho opuštěné, není to tak divné,“ pronesla Hermiona, ale její hlas nezněl tak jistě, jak si asi přála. Hned se k nim přihnalo několik postav, ale Harry křikl něco, co měla být nejspíš identifikace a postavy zase zmizely.

 „Kde je to, co jste našli?“ zeptal se Neville a Hermiona se na Harryho napjatě podívala.

 „Pojďte,“ vyzval je a mávnutím ruky určil směr. Provedl je nízkým houštím až k místu, které bylo doslova rozvrácené. Několik zlámaných stromů, zem zčernalá ohněm a dokonce dvě hluboké díry v zemi, které vypadaly jako by v nich vybuchly nálože, které používali lidé za války. Miny, to je to slovo, které si Hermiona nemohla vybavit.

 „Merline,“ vydechl Neville. Harry lehce pokýval.

 „Nedal se lehce, to ani náhodou,“ souhlasil. Hermiona se ale rozhlížela dál. Musí tu přece něco být, Harry říkal, že… „Támhle to je,“ ukázal Harry směrem k hromadě kamení. Hermiona se k ní rozběhla. Měl pravdu. Do kamene byla jakoby vyseknutá dvě písmena.

 „PP?“ nechápavě přečetl Neville, který ji dohnal. Téměř ho nevnímala. PP. PP?

 „Ach, bože,“ vydechla, když jí to došlo. Jako by ji v tom chtěl její rozum utvrdit, nechal mozek přehrát ty správné chvíle. Okamžiky vzdálené přes deset let, stejně jako ty nedávné.

Bortící se obrana Bradavického hradu. Křik, nářek a hlasité kletby, které způsobovaly další a další škody.

 „Draco? Draco! Co to děláš?“ zakřičel pisklavý hlas a černé vlasy se mihly vzduchem, jak se jejich majitelka prudce obrátila za blonďákem, který kolem ní proběhl. Ignoroval ji, místo toho mávnul hůlkou a odzbrojil jednoho z kletby metajících černokněžníků. Vykřikla a sledovala, jak se k ní obrací a jediným máchnutím ji zbavuje hůlky. „Proč?!“ křikla zrazeně. 

Prasinky, den, kdy odmítala nechat Draca jen tak dělat vábničku. Viděla, jak se objevila útlá postava zahalená v plášti. Odhodila pomalého bystrozora a sebrala ze země zhroucenou, svázanou studentku. Černé vlasy jí přitom padaly do tváře a bránili Hermioně v tom určit, kdo to je. Jen to lehké trhnutí hlavou, jak se je snažila odhodit, bylo nezaměnitelné. Identické s tím před deseti lety.

„Hermiono?“ zatřásl s ní někdo. Zmateně zamrkala a ohlédla se. „Hermiono, co je?“ ptal se Harry.

 „Vím, kdo to je,“ řekla. Neville se prudce otočil čelem k nim.

 „Cože? Kdo?“ Hermiona se zašklebila a znovu se podívala na ta dvě vyštípnutá písmena.

 „Pansy Parkinsonová.“ Harry ztuhnul, a Neville dokonce zalapal po dechu.

 „Jak jsi na ni přišla?“

 „Došlo mi to. Zrovna teď, se mi to celé spojilo. V tom lese jsem ji nepoznala, ale takhle? Byla by to moc velká náhoda, Harry. Musíte najít Pansy a najdete Draca. Tak dělej něco!“ křikla, když se stále nehýbal. Rychle se vzpamatoval a napřáhl hůlku mezi stromy. Vyřítil se z ní stříbrný jelen a rozplynul se v meziprostoru. Během minuty se kolem začali zjevovat další bystrozoři, dokonce i Ron.

 „Co se děje?“ zeptal se.

 „Víme, kdo má Malfoye, ale musíme zjistit kde. Vezmi si k sobě Bovleye, Dirrgise, Lassiera a Omleye, půjdete do bývalého sídla Parkinsonových, třeba najedete stopu,“ úkoloval je Harry.

 „Proč tak vyšiluješ? Jeden smrtijed v rukou jiného? Co na tom?“ pokrčil rameny Ron a vypadal docela otráveně. Hermiona si ani neuvědomila, kdy se pohnula, ale v dalším momentu Ronova hlava o pořádný kus poskočila, jak mu plnou silou ubalila facku. „Do hajzlu!“ vyjekl a chytil se za tvář. Harry jen okřikl bystrozory, kteří vztyčili hůlky.

 „Pohov! Ronalde, nechovej se jako idiot! Tvoje matka by se propadla hanbou, kdyby tě slyšela. Teď jděte sakra udělat, co jsem vám řekl, nemáme čas na prostoje,“ přikázal Harry a měřil si pohledem svého nejlepšího přítele. Bylo na něm vidět zklamání. Podobné, jako když Ron na oslavě oznámil, že si teď může dělat, co chce a s kým chce, a odešel se Susan Bonessovou, zatímco Hermiona se mu snažila všechno vysvětlit. Byly chvíle, kdy ho Ron opravdu štval a tohle byla jedna z nich. „Dobrý?“ zeptal se pak Hermiony, která si svírala pálící ruku.

 „Jo, v pořádku,“ sykla, když si prsty druhé ruky pravačku opatrně prohmatávala. „Kam půjdeme my?“ Harry se zamračil a gestem ruky je vyzval, ať počkají. Rychle rozdal pokyny podřízeným, kteří mizeli vždy, když od nich Harry ustoupil. Nakonec tu zbyli jen oni tři. Harry se na ně podíval zkoumavým pohledem v lehce zamračené tváři. „Má někdo z vás zkušenosti s rituály černé magie?“

ϩϩϩ

Křičel. Řval. Sténal. Nakonec i chraptěl a to všechno jen díky tomu, že ta dívka ještě neměla s mučením dostatek zkušeností. Její cruciatus se ani zdaleka nemohl rovnat tomu, které dokázala seslat jeho šílená teta, nebo dokonce ta, jaká sesílal sám Voldemort. I tak byla ovšem jeho mysl i tělo brzy zkroucená v nepředstavitelných propletencích agónie.

 Teď právě visel za paže na řetězu přidělaném ke stropu kamenné místnosti připomínající oblíbená Filchova sklepení. Zpočátku jeho paže a ramena naříkaly bolestí, jak je váha těla táhla k zemi, které se dotýkal jen zlehka špičkami nohou. Po několika hodinách v péči oddané Destiny už mu to ale bylo jedno, i když vazy povolily a klouby vyskočily ze svých lůžek, nedokázal reagovat jinak než pouhým táhlým stenem. Něco takového nemohlo obstát proti bolesti způsobené cruciatem, i když z nezkušených rukou, pořád to byla nejhorší kletba, jakou kouzelnické společenství mohlo vymyslet.

 „Jde ti to moc hezky, drahoušku,“ chválila ji Pansy pokaždé, když odklonila hůlku a Dracovo mučené tělo ochablo, neschopno se třeba jen křečovitě třást. Visely na něm jen cáry kalhot, do jeho těla se zakusoval chlad, z nově otevřených ran se valila krev a nervy měl jako v ohni. Dlouhodobé vystavení kletbě mělo ale i horší následky než svalstvo téměř rozložené na atomy. Kosti začaly praskat někde mezi druhou a třetí hodinou, kdy na něm trénovala – a Draco si někde na pokraji bezvědomí uvědomoval, že se s tréninkem zlepšovala – teď si byl jistý minimálně čtyřmi zlomenými žebry, prasklou klíční kostí a rozdrcenou levou polovinou pánve. Ta místa byla v mnohem větší agónii, než zbytek těla, a přesto se to zdálo jen o stupínek horší než jinde. Umíral. Právě teď a tady. Mohly ho dostat z ran po bičování, mohly ho zachránit z podchlazení, ale tentokrát už to bylo mimo jejich síly a Draco tušil, že si toho je Pansy dobře vědoma. Tohle byla jeho poprava. Dlouhá a mučivá poprava, kterou si chtěly obě vychutnat. A on ani nevěděl-

 „Copak? Chceš nám něco povědět?“ ozvala se Pansy pobaveným hlasem, když si všimla téměř neznatelného pohybu rtů u mučeného těla. Udělala k němu několik kroků a přiblížila své ucho k jeho rtům na centimetr od jeho úst. I tak jen stěží zachytila nezřetelný sípot. Draco se ze všech sil snažil, ale vyprahlé hrdlo mu nedovolovalo vydat ani jednou pořádnou hlásku. Ucítil tekutinu a namáhavě polknul. „Teď to zkus znovu,“ vysmívala se mu Pansy. Poslechl.

 „P-ro-č,“ zasípal a vynaložením všech svých sil. Pansy se napřímila a měřila si ho dravčím pohledem plným pohrdání a opovržení.

 „Tak proč, bys rád věděl?“ opakovala po něm a otočila se k dívce. „Povíš mu, proč, Destiny?“ zeptala se sladce dívky, která ji sledovala téměř s nábožnou úctou.

 „Protože si to zaslouží,“ vyhrkla okamžitě mladší dívka. Pansy se zasmála. „Jistě, zlatíčko, ale Draco by nejspíš chtěl vědět, proč si to zaslouží,“ uvedla na pravou míru Dracův dotaz.

 „Za to že mi zničil rodinu! Nám ji zničil! Připravil mě o rodiče, když zradil našeho pána. Zemřeli tam tehdy, když on zradil!“ vřískala ta mladá hystericky, ale pak jakoby zkrotla a uklidnila se. Zabodla do Draca pohled plný žhnoucí nenávisti. „Za to, že sám zabil mého bratra, který mi jediný zůstal,“ zasyčela temně. „Pamatujete si na Milese Bletchleyho, pane profesore?“

 „Ach ano, zlatíčko Miles. Pamatuješ Draco, na svého přítele? Na toho, kterého jsi uštval po válce jako psa a nakonec i sám popravil?“ zacvrlikala Pansy a Destiny vztekle zaryčela. Do Draca se zakousla další kletba. Vyhekl a jeho tělo se zkroutilo jako uzlíček nervů, vlastně už ani nic jiného nebyl. Jen velký uzel tepajících, sténajících a trpících nervů. „To stačí,“ pronesla pak Pansy povýšeně a bolest ustala. Vlastně ne, neustala, jen se z nepřežitelné stala pouze nesnesitelnou. Zachrčel.

 „Chci ještě,“ zaprosila Destiny. „Chci, aby trpěl víc. Mnohem víc až k nesnesení!“ škemrala fanaticky. Pansy se zasmála.

 „Všeho do času, má drahá. Ještě bych mu měla objasnit jednu drobnost,“ pronesla téměř laskavě. Ale Draco ji znal, Pansy nebyla laskavá. Odsuzovala tu vlastnost stejně jako měkkosrdcatost. Byl si jistý, že to dítě vůbec neví, s kým se spolčilo. Kdo jím tak zdárně manipuluje. Pansy se k němu přiblížila a on ucítil na hrudi dotek. Proti všem jeho pudům se postavil tenhle dotyk a ony se mohly pominout. Trhnul sebou, jak se snažil její ruku shodit, ale způsobil si tím jen větší agónii. „Ale, ale, drahý. Ublížíš si, nebraň se tomu. Kdysi jsi tyhle ruce vítal a to nejen tady,“ obkroužila prstem jeho prsní sval, „ale i tady,“ sjela níž a stiskla ho přes látku kalhot. Kdyby mohl, zvracel by, místo toho se mu bolestí zatmělo, když stiskla ruku v pěst. Zachrčel. „Není s tebou žádná zábava, drahý. Ale byla… Ó ano, kdysi s tebou bylo moře zábavy. Mohli jsme být na vrcholu. Mocní, krásní, bohatí a čistí, ale tys to zahodil. Hlupáku!“ vyplivla vztekle. „Zničil jsi všechno. Ne ten ubožák Potter, ale ty můžeš za to, jak to skončilo. Za smrt mého otce, uvěznění matky. Za to, že jsem se deset let skrývala jako šváb před světem, který nám měl patřit! Ty sis žil jako vážený muž. Profesor. Hrdina,“ plivala kolem sebe ta slova, jako to nejodpornější, co si dokázala představit. „Jsi jen obyčejný zrádce, nic víc. Nezasloužíš si nic z toho, co máš. I ta mizerná šmejdka je lepší, než ty, kryso,“ syčela a prsty mu zatínala do otevřených ran. Drtil zuby o sebe, jen aby nezasténal. Tolik radosti její choré mysli dopřát nehodlal. Jenže pak mu její dlouhé prsty sevřely čelisti a donutily ho podívat se do její hněvem znetvořené tváře. Ta se v mžiku vyhladila a rozprostřel se na ní úsměv. Jen v očích neustále problikávalo šílenství. Už ho kdysi v jedněch očích viděl a jejich majitelka se nevzdávala. Nebyl prostor na záchranu, ani tady není. Před očima se mu mihla její hůlka a s rudě žhnoucí špičkou.

 „Tvoje oči, drahý, tak krásné. Vždycky jsem je milovala a ty?“ zeptala se, když se hůlka přibližovala. Jediné, co zmohl, bylo pevně stisknout víčka.

ϩϩϩ

Hermiona si byla jistá, že to nikdy nemůže vyjít. Jak se k ní přibližovalo ostří stříbrného nože, panika narůstala, až se nad ní tyčila jako záplavová vlna.

 „Připravena?“ hlesnul Harry stojící opodál. On se nesměl účastnit. Ne přímo. Hermiona vyplašeně polkla, ale přikývla. Neville se zavřenýma očima zanořil čepel do její paže. Stiskla zuby tak pevně, až jí v nich zapraskalo. Bolest jí projelo celou paží až k srdci, které pevně objala. Neville se soucitně zkřivenou tváří ovšem neustával. Až když špička nože vykoukla na druhé straně paže, přestal vyvíjet tlak na čepel. Nastavil pod špičku nože obsidiánovou misku, ve které se nacházela trocha krve, kterou získaly z několika cákanců na místě souboje. Jak se Hermionina krev míchala se sraženou Dracovou, okamžitě se taky začala srážet. Obě černaly a ve chvíli, kdy se jejich odstíny sjednotili, vytáhl Neville prudce čepel z rány. Hermiona bolestně vyhekla, ale nijak se nenechala rozhodit. Pevně sevřela hůlku v prstech a začala odříkávat slova, která si Harry vytáhl pomocí myslánky z paměti. Kdysi právě tahle slova odříkával Draco a Harry u toho byl. Teď jim ta vzpomínka pomáhala zachránit Dracův život nebo alespoň jim to pomáhala zkusit. Při poslední fázi zaříkání Hermiona sevřela misku v dlaních a zvedla ji nad hlavu. Poslední slovo vykřikla a obsah si nalila do úst. Odporně sladká chuť jí zaplavila ústa a ona se přinutila ji spolknout. Žaludek se jí okamžitě obrátil a ona se začala dávit, přesto nezvracela. Dopadla na kolena, jak jí křeč zachvátila tělo. Roztřásla se, hlava jí třeštila a ona zoufale obrátila pohled k nebi ve stejný moment, kdy hlasitě vykřikla. A pak - věděla.

 Natáhla ruce k oběma vyděšeným přihlížejícím, poslušně se chytili s hůlkami v pohotovosti a Hermiona je všechny přemístila. Za ním.

 Dopadli na kamennou podlahu. Hermiona se okamžitě zhroutila. Rituál posloužil dobře, byli u něj, cítila to. Cítila jeho přítomnost, ale s ním cítila i jeho bolest. Byli provázaní. Na samé podstatě bytí se s ním spojila, aby ho našla, ale teď nebyla schopná mu pomoci. Slyšela výkřiky, kouzla, nářek. Viděla záblesky, ale to všechno bylo za mlhou bolesti.

 „Draco,“ zachraptěla bezmocně. Byl tak blízko. Jeho přítomnost ji zaplavovala, v tuhle chvíli by si od něj mohla vzít všechno. Jeho sílu, jeho mysl i jeho život. Nebo mu taky mohla všechno dát.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 25.: