Hrdinný smrtijed - 24. • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 15 let!
Cela.

01.05.2012 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1948×

Draca probral jeho vlastní sten. A bolest. Ostrá bolest, která mu půlila lebku těsně nad levým mozkovým lalokem. Ocelové trny mu vystřelovaly do očí a zvedal se mu žaludek. Bezděčně kolem sebe zašátral rukou, ale nahmatal pouze ohlazené kamenné bloky. Kůži mu pokrývala špína a vlhkost. Pach plísně, hniloby a krve… Kdyby toho byl schopný, vsadil by se, že je jeho. Pokusil se rozhlédnout, ale nedokázal ani otevřít obě oči. Levé víčko odmítalo poslouchat nebo mu v poslušnosti něco bránilo. Pravačkou nahmatal svou tvář, nehledě na špínu si oko zkontroloval. Táhla se mu přes něj zaschlá, ale místy přece jen lepkavá stopa. Prsty ji zlehka sledoval až k místu, kterého se nedokázal ani dotknout.

Měl oko zalepené krví, to byl jednoznačný výsledek jeho průzkumu. S tím ale teď nic dělat nemohl, protože i na to, co zalepené neměl, nic neviděl. Jestli někdy považoval noční temnotu za tmavou, pak mu teď bylo dokázáno, že se šeredně pletl.

Chtěl se posadit, ale zjistil, že se nemůže bezbolestně téměř vůbec pohnout. Hlava, která o sobě doteď dávala vědět nejvýrazněji, pochopila, že se Draco musí seznámit i se zbytkem tržných ran, vnitřních krvácení a případných zlomenin, které se jevily jako ty nejtišší. I přes všechny ty záplavy informací, které mu zmatený mozek lifroval, si Draco uvědomil, že pokud je mu takhle a pokud nemá otřenou ani krev z očí, je něco sakra špatně a neměl by k sobě zbytečně přitahovat pozornost. Skousl si ret, aby co nejlépe utlumil všechny pazvuky deroucí se mu z hrdla a pokusil se alespoň posadit. Ani v nejmenším nebyl tak ambiciózní, aby pomyslel na postavení. Čehokoliv. Dostal svůj trup do určitého sklonu, kdy hlava byla opravdu alespoň pár palců nad podlahou, ale stálo ho to všechny síly. Jenže ve chvíli, kdy se zvedl ještě o něco víc, málem vykřikl. Kůže na břiše se mu skrčila a on si div neprokousl spodní ret. Rychle se zase položil a vydechl, když i bolest ustoupila. Nezmizela úplně, ale nebyla to taková hrůza.

Pravačka se mu trochu třásla, když ji pomalu ohýbal tak, aby si mohl sáhnout na místo, které ho téměř ochromilo. Se zaťatou čelistí ukrajoval milimetry, a když se bříška jeho prstů dotkla těla, málem explodoval. Neucítil žádnou látku, jen nepřirozeně vyhlazenou kůži, která se na některých místech dmula a byla pokryta lepkavostí. Spálenina. Odtáhl špinavou ruku, bylo sice téměř jisté, že už si do rány něco zanesl, ale nemusel přitápět pod kotlíkem. Spustil ruku, povolil sevřené čelisti a mělce dýchal. Tohle nebylo dobré. Vlastně to bylo více než zlé a Draco se i přes všechna ta léta cítil vyplašený. Teď si teprve připustil, že udělal zásadní chybu. Zatracený Neville. Zatracení bystrozoři! Zatracené ego!

Ϩϩϩ

Naštvaně procházela ztemnělými chodbami a snažila se nemyslet na to, že ji nechal. Tedy nechal ji tam stát a čekat na něj. Dvě hodiny to vydržela, než jí došlo, že nepřijde. Neozval se a co hůř, nebyl ani u sebe, aby mu za to mohla vynadat. Takže se jí neulevilo a nemohla spát. Místo toho tedy strašila po chodbách a plašila ty, co si mysleli, že večerka je jen slovo do křížovek.

„Dvacet bodů z Havraspáru!“ štěkla naštvaně na miliskující se dvojici v jednom z temných výklenků. Dívka se polekaně zajíkla. „A školní trest na příští víkend. Vysvětlete svému týmu sám, proč nebudou mít při zápase jednoho odrážeče, pane Deventisi,“ dodala Hermiona, když se pořád nehýbali. Jejich následný úprk by se dal určitě zařadit mezi rekordní časy, ale Hermiona si ani ten nedokázala pořádně vychutnat.

„To od tebe bylo skoro kruté, řekl bych,“ ozvalo se zpoza rohu, odkud se tiše vynořil Neville. Hermiona se zatvářila přistiženě, ale pak si připomněla, že byla přece v právu.

„Nemají se tu co potulovat,“ div na Nevilla nezavrčela.

„To máš pravdu, jen bych si myslel, že zrovna ty budeš mít trochu pochopení,“ usmál se. To jí tak ještě chybělo. Zamračila se. Neville to zaregistroval. „Děje se něco?“ zeptal se starostlivě. V první chvíli chtěla jen zasyčet, že vůbec nic, ale pak si uvědomila, že to před ní není ta správná tvář, do které by to chtěla syčet.

„Jsem naštvaná,“ konstatovala nakonec zjevný fakt. Došlo jí to hned, jak to vyslovila. Neville jen lehce nadzdvihnul obočí v překvapené grimase. Nebylo jí to podobné. Většinou dřív myslela, než mluvila. Na rozdíl od zbytku své bývalé koleje.

„Nechceš se se mnou projít?“ nabídl jí Neville. V první chvíli chtěla odmítnout, ale nakonec přikývla. Minimálně sníží možné škody, které by mohla způsobit ostatním kolejím, jejichž studenty by s tresty posílala do postele.

Vyrazili s Nevillem po chodbách směrem ke Vstupní hale a pak ven do chladného nočního vzduchu. Hermiona téměř okamžitě na oba seslala zahřívací kouzlo. Neville se spokojeně usmál.

„Díky. A teď, co přesně ti způsobilo ten hrozný záchvat nesnášenlivosti ke studentům?“ zeptal se. Ušklíbla se.

„Nenazvala bych to nesnášenlivostí, ale máš pravdu, že v dobrém náladě nejsem.“ Kývnutím ji vyzval, aby pokračovala. „Měli jsme se s Dracem sejít, ale neobjevil se a popravdě, myslím, že ani není na hradě, nikde ho nemůžu najít.“

„Je sobota, Mio, mohl se někde zdržet. Není náhodou u Harryho? Poslední dobou se zdá na malé Lily téměř závislý. Stěží tomu dokážu uvěřit, ale dokonce mu nevadí, když na něj slintá a tahá ho za vlasy. Jako by ho někdo vyměnil,“ smál se Neville. I Hermiona se nad tím musela ušklíbnout.

„Myslím, že by od ní snesl, i kdyby mu přebarvila vlasy na zářivě růžovou,“ podotkla veseleji. „Ale pokud vím, tak dnes u nich být neměl.“

„Můžeš se u nich vždycky zastavit a zeptat se, ne?“ nadhodil Neville. Hermiona to ale téměř okamžitě zamítla.

„Ne, nebudu se za ním honit jako zaběhlé štěně. Je dospělý a nezávislý, pokud se chce vypařit a nedat mi vědět, že ruší setkání, budu to muset akceptovat a zařídit se podle toho,“ řekla povzneseně a raději se na Nevilla nepodívala, jen aby neviděl, jak u toho krčí nos nechutí. Rychle tedy změnila téma rozhovoru směrem, který nikdy nezklame. „Jak se má Lenka?“

Ϩϩϩ

S prudkým výdechem se probral. Znovu. Chlad mu pronik masem až hluboko do kostí a pro Draca teď bylo téměř nemožné se pohnout. Jen mělce dýchal a snažil se nemyslet. Nebylo to snadné. Díky mrazu mu tělo znecitlivělo a bolest trochu ustoupila, což bylo asi tak dobré znamení, jako nadšený Neville v učebně lektvarů.

Čas plynul kolem něj i skrze něj nezměřitelným tempem. A od chvíle, kdy Draco začal upadat do něčeho ne nepodobného bezvědomí, si ani nebyl jistý, jestli se drží v řádu minut, hodin nebo dnů. Přímo úměrně tomu, jak klesala jeho schopnost cítit vlastí tělo, se zvyšoval pocit vyprahlosti. Nedokázal už ani polykat, jak moc měl ústa suchá a jazyk ztvrdlý. Nehýbal se, nemyslel, a kdyby to šlo, snad by ani nedýchal. Jen tiše proplouval mezi vědomými a nevědomými úseky. A jak se nevědomí protahovalo, byl si jistější a jistější, že za svou pitomost zaplatí.

Poprvé za deset let ho to děsilo.

„Ještě dýcháš,“ ozvalo se chladné konstatování. Dracova pozornost se pokusila složit zpět z té hromady střípků, která z ní zbyla a jen velmi neúspěšně se zacílila na postavu mimo jeho zorné pole. Tedy, ne že by nějaké měl v té tmě. Jenže když na to pomyslel, tmou problesklo oslnivé světlo a donutilo ho bolestivě zachrčet. I přes zavřené víčko se světlo zařezávalo do jeho mozku s brutalitou horského trolla. Sluch byl nejspíš poslední dobře fungující smysl, který Draco měl, a právě ten mu teď sděloval, že ať už byl kdekoliv, bylo to hluboko a i dál od něj byla podlaha z kamene. Tichá ozvěna kroků, které drtily pod podrážkami špínu s nepříjemným skřípavým zvukem, se blížila k němu. Ani se nepokoušel uhnout, bránit nebo jakkoliv jinak použít svoje tělo. Po té době mu bylo jasné, že naprosté ochromení, které způsobil mráz, zranění a ztráta krve nepřebije ani ten nejsilnější a nejprimitivnější pud, jako je touha po sebezáchově. Slyšel šustění látky a tiché zapraskání v kloubu, jak vedle něj někdo poklekl. Ucítil na rtech dotek, něčeho tvrdého a pak jeho vyprahlá ústa zalila voda. Ledová jako všechno tady, ale tekoucí. Téměř ho utopila a tak hltal a polykal, jak jen toho byl schopný. Najednou proud ustal a on se bezděčně rty snažil natáhnout pro další. Ale tíha ze rtu zmizela. Zachrčel, ale už to neznělo tak chřestivě, jako předtím. Tentokrát to bylo téměř zasténání.

„To stačí, abys ještě chvíli vydržel. Měl bys to moc snadné, Malfoyi, a to přece nechceme, že ne?“ Ten hlas znal. Byl si tím jistý, jenže teď si právě nebyl ani jistý, kde je nahoře a kde dole, natož aby poznal toho, kdo se mu tu snaží vysvětlit, že zatím neumře. Ještě si to totiž dostatečně neužil. Pochytil ještě několik mumlaných inkantací, které ovšem nebyl schopný rozluštit a pak najednou zmizela podstatná část chladu. Rozhodně ne všechen a ani ne dost na to, aby to bylo pohodlné, ale i tak to byla vítaná změna. Skřípění mříží a vzdalující se ozvěna kroků. Po schodech?

Jenže s odcházejícím chladem se vracela citlivost. A s citlivostí bolest. V momentě, kdy se pokusil pohnout, se mu vrátila jako bumerang a zasáhla ho se silou beranidla. S prolitým hrdlem už nic nebránilo bolestným stenům, aby mohly vycházet, protože on neměl dost síly ani na to, aby sevřel rty. A v ten moment si začal přát, aby se chlad vrátil.

Ϩϩϩ

„Co tím chcete říct, není? Jak není? Je to profesor a je pondělí, musí tu někde být,“ zvyšovala Hermiona pomalu, ale jistě hlas. Neville se tvářil napjatě a oba sledovali ředitelku, která se jim pokoušela sdělit, že Draco se nenachází na pozemcích školy a není o něm žádná zpráva. Hermiona nevěděla, jestli je vyděšená nebo rozčílená. Jak se tvářil zbytek profesorského sboru, to Hermiona pochytit nestačila. Byla naprosto soustředěná na tvář své bývalé profesorky přeměňování.

„Profesor Malfoy opustil školní pozemky v sobotu ráno a bohužel se nikomu nesvěřil se svými úmysly ani dobou svého případného návratu.“

„Případného?“ vyjekla Hermiona pobouřeně.

„Draco by odsud neodešel s tím, že se už nevrátí. Neopustil by studenty ani školu,“ bránila ho. Minerva jí ale zlehka položila ruku na předloktí.

„Já vím, Hermiono. Proto jsem dnes zrána informovala bystrozory. Kupodivu se nezdáli překvapení. Zdá se, že panu Potterovi dnes velmi brzy ráno dorazil dopis, který ho poněkud rozčílil. Po profesoru Malfoyovi se už pátrá. Teď vás ovšem musím požádat, abyste zahájili běžnou výuku a studentům nic neříkali.“ Hermiona byla rozčarovaná. Zmizel profesor a oni mají učit? Jak si představuje, že na to bude nemyslet? „Mohu se na vás spolehnout?“ zeptala se ředitelka všech, ale jako by se ptala speciálně jí. Hermiona se kousla do rtu, ale pak přikývla.

„Jistě, paní ředitelko,“ souhlasila příkře. Ale jakmile skončí vyučování, půjde za Harrym a dostane z něj i tu nejposlednější informaci, kterou má. A klidně mu bude vyhrožovat tím, že všechno poví Ginny. Vyšla ze sborovny následovaná tichým Nevillem. Po chvilce si to uvědomila a otočila se na něj. Vypadal zaraženě, skoro by řekla vyděšeně.

„Neville?“ Trhnul sebou a zvednul k ní pohled.

„Jo?“ hlesnul.

„Co je s tebou?“ zeptala se, ale vzápětí otázku přeformulovala. „Co je s ním?“ Proč si neuvědomila dřív, že pokud v tomhle hradu někdo něco může vědět, pak je ten pravý Neville.

„Nevím,“ hlesnul. Zastavila a stoupla si proti němu.

„Neville, jestli něco víš- Jestli je v nějakém průšvihu-“ nedokázala dokončit ani jednu z vět. Zajel si rukama do vlasů, ale pak je nechal zase klesnout.

„Jo, něco by tu bylo…“

Ϩϩϩ

Hojivé kouzlo ho obtáčelo jako satén, lehce ho hladilo po kůži a dopřávalo mu neskutečnou úlevu. Všechna jeho nervová zakončení slastně sténala pod náporem nenáporu. Přesto si nedovolil ani na minutu uvolnit ústa a nechat snad něco z té radosti vyklouznout ven. I přes opojení příjemností se snažil udržet svou pozornost, protože tohle nemohlo být dobré. Nenechaly by ho tak dlouho krvácet na podlaze cely, kdyby ho chtěly léčit, jako to dělaly právě teď. Jeho zkušenost mu vnucovala myšlenku, že teď přijde něco mnohem horšího a že na to, aby jim chvíli vydržel, musí být silný, a ne ze dvou třetin mrtvý.

Kouzlem zatmělý zrak mu bránil v jakémkoliv významnějším zkoumání okolí, ale slyšel a teď i částečně vnímal a cítil, když ho vytáhly z páchnoucí kobky, kde se téměř zaživa rozkládal.

Vznášel se v moci kouzla směrem, který nedokázal odhadnout. Chvílemi zády narážel na kamennou zeď, o kterou se bolestivě odíral a ty okamžiky provázel škodolibý smích. Neudělal jim tolik radosti, aby zasténal. Natolik je zklamal, že v jednom okamžiku narazil do zdi hlavou a zuby, které si zatínal do rtu, prošly do hloubky. Ústa mu zaplavila krev. Znovu pouze jeho vlastní. To na tom všem snad bylo jediné plus. Dokázal si vybavit hned několik rituálů černé magie, kdy by musel pozřít cizí, a ani v jednom z těch případů by to pro něj neskončilo bezbolestně, natož dobře.

Skřípění dveří. Závan teplého vzduchu, který ho po ledovém sklepení téměř pálil na odhalené kůži. Kouzlo jím smýklo stranou a bolestivě ho přitisklo k tvrdé desce. První, co Dracovi projelo hlavou, bylo, že není studená. Nebyl to tedy kámen, pak si pod prsty uvědomil strukturu a došlo mu, že je to dřevo. Kolem pasu, zápěstí a kotníků se mu otočily provazy a bolestivě se zařízly do měkké tkáně. Přitom všem byl Draco neustále oslepený a dezorientovaný, což ho v tu chvíli trápilo asi nejvíc. I kdyby snad měl to štěstí, že by se mu povedlo nějak osvobodit, tak než se zorientuje, znovu by ho dostaly. Byl bez hůlky a zesláblý, bezmocnější, než čerstvě narozený jednorožec.

„Teď začne ta správná zábava, drahý,“ ovanul mu levé ucho záštiplný šepot. A hlava křičela. On ví. On ji zná! Jenže, než mohl jeho mozek přijít s obličejem vytaženým ze vzpomínek, s trhnutím z něj zmizely nechutné cáry, které byly původně jeho košilí. V reakci na nečekaný úkon se zazmítal. Ozval se smích, jeden vysoký, téměř dětský, a druhý hlubší plný krutosti, přesto pořád ženský. Následovalo zasvištění, jak něco rychlého a útlého protínalo vzduch. Netušil, jestli mu to došlo setinu vteřiny před dopadem, nebo až po něm, ale ve chvíli, kdy mu náraz biče roztrhl kůži na zádech, to bylo nepodstatné. Prohnul se a vykřikl stejnou měrou bolestí i šokem. Další svistot následovaný zábleskem bolesti, která mu ochromovala smysly.

Zatnul zuby a zapřel se do dřevěné desky, jak jen mu to škrtící provazy dovolovaly.

Dopadala rána za ranou a on krvácel z prokousnutého rtu tolik, že byl nucen krev několikrát vyplivnout a nechat si ji stékat po bradě. Přesto už nezakřičel, jen tlumené steny mu vycházely z úst a ty všechny směřoval do dřeva, které je neochotně pohlcovalo.

„Já chci taky. Prosím, nech mě taky!“ ozvala se škemravá prosba. Dracova mysl byla v mlžném oparu a téměř to nevnímal, snad proto ho překvapilo, když se počet dopadajících ran zdvojnásobil. A ty druhé… ty byly palčivější.

„Moc hezké,“ ozvalo se pochvalně. „Ty háčky rozhodně nepůsobí jen esteticky.“

Vykřiknul. Poprvé nebo posté? Nedokázal si po chvíli vybavit, jestli nekřičí už hodiny. Bolest rozžhavených hřebů už dávno nezatínala své pařáty do týrané kůže, ale hluboko do obnaženého masa.

Když se jeho křik změnil v sípavý chrapot, nebyl si jistý, jestli ho ještě bičují, nebo ho už stahují z kůže. Vyčerpání dosáhlo své hranice už před mnoha hodinami a to, kde se pohyboval teď, se už nedalo nijak pojmenovat. V mysli se mu jako rány bičem ukazovaly rudé záblesky v naprosté černotě. Rána. Záblesk. Rána. Záblesk.

„Možná má žízeň,“ ozvalo se škodolibě. „Dáme mu trochu vody?“ Voda? Nemohl si vybavit, co ta čtyři písmena znamenají. Zato žízeň… ano, žízeň si uvědomoval. Hluboko pod vrstvou bolesti byla zákeřně ukrytá a trhala ty zbytky jeho vůle a mysli, které nedokázala zničit bolest.

Zmučená ústa mu naplnila známá chladná průzračná tekutina, ale nebyl schopný polykat. Pak si uvědomil, že je něco špatně. Chuť nebyla čistá, byla slaná. Slanější než slzy.

„Nespolupracuje. Možná by se raději vykoupal,“ pronesl vyšší hlas a pak se škodolibě rozesmál. Jak moc se může dětský smích změnit ve zvuky nejděsivějších nočních můr?

„Koupel by mu neškodila,“ zněla pobavená odpověď. K jeho uším se doneslo šplouchání, ale na jazyku ho neustále pálila sůl, která jen zvyšovala pocit žízně. Sůl. Voda. Koupel. Posledním zábleskem jasného vnímání problesklo vědomí. Nedokázal se ale už ani napnout. Tělo nereagovalo, ale jen do chvíle, než ho zasáhla tekutina, kterou na něj chrstly. Do živého masa se jako milióny běhnic zakousla sůl. A už tak černý svět ještě víc ztemněl.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction