OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 23.

30.04.2012 (12:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1831×

Seděl u jezera a v rukou svíral zmačkaný pergamen. Vztek z něj po několika hodinách vyprchal a zbylo jen chladné odhodlání. Nejspíš měl dát okamžitě po tom, co to dostal, vědět Potterovi, ale po posledním fiasku s jeho neschopnými kolegy, mu to nepřišlo jako to nejlepší řešení. Možná by to nebylo na škodu, ale pokud je ta mrcha v kontaktu s někým z ministerstva, byl by to celkem zbytečný krok. Navrch by jí mohl rovnou napsat, co má v plánu, kdyby tam opravdu někoho měla. Jenže kdo z těch, co by se mu chtěli mstít, může mít kontakty na ministerstvu? Kingsley si zaměstnance hlídal, nechtěl, aby to dopadlo jako posledně, kdy protivníci ovládali hlavní štáb kouzelnické Anglie dřív, než ho získali plně pod svou kontrolu.

 Ale popravdě, Draco byl teď tak trochu mimo, co na tom, jestli se nezachová tak, jak se od něj čeká. Nejvíc ho deprimovalo, že mu něco uniká. Byl si jistý, že si z něj ta žena dělá tak trochu blázny, protože jeho podvědomí to na něj doslova křičelo. Bylo tu něco... něco. Jenže čím víc se snažil, tím mu byl výsledek i jeho tušení vzdálenější. Snažil se nezabývat se ničím nepodstatným, ale jeho hlava měla naprosto odlišné názory v tom, co by mělo být hlavním předmětem jeho myšlenek. Tak se neustále houpal mezi svou proklamovanou blízkou smrtí na straně jedné a Hermionou na straně druhé. Opravdu vážně uvažoval o tom, že si pořídí myslánku a jeden problém si z hlavy vysype kompletně. Jenže ani v tom se nedokázal rozhodnout. Jeho smrt byla životně důležitá, Hermiona byla něco, co ani v nejmenším nehodlal ze své hlavy jakýmkoliv způsobem dostávat. Slepá ulička...

 „Přemýšlel jsem, kam ses mohl podít. Ovšem tohle místo bylo jediné, které přicházelo do úvahy, když se to tak vezme," ozval se za ním Nevillův přátelský hlas. Draco se otočil a pergamen bezpečně uschoval v záhybech hábitu.

 „Potřeboval jsi něco?" zeptal se a rychle přemýšlel, jestli na něco nezapomněl. Neville se pousmál.

 „Nic konkrétního, ale už jsme spolu nějakou dobu nemluvili a dneska mi přišlo, že bys to možná potřeboval," pokrčil rameny Neville.

 „Z čeho tak usuzuješ?" zeptal se Draco překvapeně, ale pokynul mu rukou, ať si přisedne k němu na kámen. Neville se tiše zasmál.

 „Hlavně asi z toho, že ses u oběda vidličkou pokoušel jíst polévku, zatímco jsi sledoval Hermionu, a pak taky z toho, jak ses pokoušel lžící zabít kaši, když odešla, zatímco jsi opožděně četl ranní poštu. Ani jedno z toho ti není podobné," poznamenal Neville, jako by snad Draco sám dobře nevěděl, co mu je a není podobné.

 „Možná jsem trochu zmatkoval," připustil Draco neochotně s trhnutím rameny. Nevillovi slouží ke cti, že se mu nesmál. Jen ho plácnul soucitně po rameni.

 „Vím přesně, jak jsi na tom. V některých věcech se zase až tak nelišíme, Draco. Některé aspekty naší výchovy se prolínaly. Taky jsem teď na vážkách. Jenže jak to udělat, že jo?" Draco svého přítele pozoroval víc než překvapeně. To je vážně tak průhledný? Ví Neville o tom, co se děje? Přemýšlí, jak chytit nějakou běsnící ženskou, která se rozhodla, že Draca užene jako psa? Myslí si, že by bylo správné vzít to do vlastních rukou, jak to staré kouzelnické rody vždycky dělaly?

 „A jak myslíš, že by to bylo nejlepší?" zeptal se Draco s tím, že třeba opravdu Neville na něco přišel. Ten ale zavrtěl hlavou.

 „Není podstatné jak, ale kde. V soukromí nebo na veřejnosti?" Vydal trochu zoufalý povzdech. Draco na něj překvapeně hleděl.

 „Ty uvažuješ i o veřejnosti? To mě ani nenapadlo," přiznal zaskočeně. Neville pokýval.

 „Vidíš, jenže oboje má svá pro a proti. Odmysleme si nervozitu, to by pak veřejné mohlo mít mnohem větší účinek. Uznej, že to už je něco. Ale zase, nehodí se něco takového přece jen víc do soukromí. Je to řekl bych trochu intimní záležitost." Neville vypadal téměř rozervaně a Draco by přísahal, že ho na chvilku snad i dojalo, jak moc se o něj jeho přítel stará. Rozmýšlel všechno do takových podrobností?

 „Svým způsobem bych řekl, že je to velmi intimní," souhlasně pokýval Draco. Neville kývání oplatil a pak si podepřel rukou bradu. Sledoval hladinu jezera a vypadal neobvykle vážně.

 „Pořád se nedokážu rozhodnout. Pro co jsi ty? Jak to uděláš?" zeptal se ho pak bývalý Nebelvířan. Draco se zasekl.

 „No, řekl bych, že ji nejdřív musím najít, ne?" Neville se rozesmál.

 „Však ona se objeví sama, to bych se nebál."

 „Myslíš? Doteď se docela schovávala," řekl pochybovačně.

 „To se ti určitě jen zdá, myslím, že se jen míjíte. Přece jen máte rozdílné denní programy," usoudil Neville. Draco se zašklebil, takhle by to on rozhodně nenazval, ale Neville byl vždycky ten slušňáček. Odlišné programy, to jistě - on učí, zatímco ona plánuje, jak ho zabít. Odlišnější už snad být ani nemůžou.

 „Už z toho začínám trpět celkem táhlým bolehlavem, bylo by fajn vědět," zabručel Draco a promnul si čelo. Neville se na něj chápavě podíval.

 „Pak bys to asi neměl odkládat. Bylo by nejlepší pustit se do toho co nejdřív, nemyslíš?" Draco se na něj zadíval. Neville se tvářil povzbudivě, jako by nehrozilo, že když se to nepovede, skončí Draco jako mastný flek.

 „Myslíš, že do toho mám jít sám?" zeptal se Draco na to, co ho trápilo nejvíc. Neville se zatvářil překvapeně.

 „A jak jinak?" divil se. „Ty sis k tomu snad chtěl pozvat někoho na pomoc?" Neville vypadal překvapeně. Draco se zarazil.

 „Napadlo mě to," přiznal, zaražen přítelovým překvapením.

 „Tedy, nemyslel jsem si, že bys to zrovna ty potřeboval, Draco," zakroutil hlavou Neville.

 „A já si myslel, že zrovna ty mi navrhneš opatrnost," zasmál se Draco, pořád trochu vyvedený z míry.

 „No, kdyby šlo o něco jiného možná, ale tady? Jsem si jistý, že pokud to uděláš sám a přímo, budeš mít mnohem větší šanci na úspěch. Jevil by ses jako zbabělec, nemyslíš? Přivést si na něco takového posilu," zakroutil hlavou Neville. Draco se zarazil. Nenapadlo ho, že zrovna tohle by mohl být problém. Je přece pochopitelné, že by si vzal někoho, kdo mu bude krýt záda. Navrch, ať je to kdokoliv, bude mít za zády Farowovou. Neměl by to riskovat sám, ne? Nebo jo? U Merlina, Neville mu opravdu nasadil brouka do hlavy.

 „Možná máš pravdu," připustil Draco po chvíli neochotně. Bude tam mít sice tu holku, ale ta je bez hůlky ne? I když, tu jí mohla koupit. A mít proti sobě dvě hůlky, to je trochu riskantní podnik. Kdo ví, jak moc je ta žena zkušená v soubojích.

 „Jsem si jistý, že to zvládneš, Draco. Jsi přece jeden z hrdinů, ne?" drknul do něj s úsměvem Neville. Draco se zašklebil.

 „Že to říkáš zrovna ty." Neville trochu zrudnul.

 „Nemám rád, když se to o mě říká. Necítím se o nic víc hrdinsky, než kdy dřív." Draco se usmál.

 „Tak to jsme dva. Zajímavé, jak to někdy dopadne, co? Oba jsme měli o hrdinství trochu jiné představy, než jaká je skutečnost." Neville kývnul.

 „Hrdinný vůdce Bradavického odboje a hrdinný smrtijed, ale oba nás děsí ženská. Jsme my to ale dvojka," zasmál se hluše. Draco se zašklebil.

 „Tebe se snad taky pokouší nějaká zabít?" zeptal se s nádechem černého humoru. Neville strnul.

 „Zabít? Cože?" Draco se zarazil.

 „Počkej, ty to nevíš? O čem jsme teda mluvili?" nechápal Draco.

 „Jak je požádat o ruku?" napůl odpověděl a napůl se zeptal Neville pořád stejně zaraženě. Draco překvapením otevřel pusu.

 „Žádost o ruku? Tys myslel, že si chci Hermionu vzít?"

 „Nechceš?" Kdyby je sledoval někdo třetí, jistě by si myslel, že se dva dospělí chlapi předhání v tom, kdo nasadí překvapenější výraz. Jenže Draco si uvědomil, na co se ho Neville ptá a zapřemýšlel. Nechce? Chce?

 „Já nevím, měl bych chtít?" vydechl pak zaraženě. Nevillovo obočí vystřelilo vzhůru.

 „To bys měl vědět ty, ne?"

 „Já nad tím doteď nepřemýšlel. Vždyť jsme spolu chvíli. Tys o tom přemýšlel?" Neville znovu zrudnul.

 „Já už o tom přemýšlím dva roky," přiznal tiše, ale pak zvážněl. „Tebe se snaží někdo zabít? Já myslel, že ho dostali bystrozoři."

 „To dostali, ale někoho jiného. O Farowové jsi neslyšel?" divil se Draco. Neville se zamračil.

 „Nikdo mi o ní nic konkrétního neřekl," zabručel a zabodl pohled do přítele. Draco si uvědomil, že to je výčitka pro něj. On mu o tom měl říct.

 „Nechtěl jsem tě zatěžovat," zahučel Draco.

 „Nechtěl jsi mě zatěžovat s tím, že ti jde někdo po krku?" Neville vypadal šokovaně. Draco uznal, že to zní blbě, když se to řekne takhle.

 „Co bys s tím udělal, kdybys to věděl?“ oplatil mu Draco otázku. Neville se zadrhnul. Nadechl se, ale pak jen vzduch zase naprázdno vypustil. Došlo mu, že cokoliv by řekl, by buď znělo pateticky, případně by to bylo plné zbytečných výčitek. Nic, co by Dracovi v tuhle chvíli pomohlo. Ten jen vědoucně kývnul.

 „Rozhodně bys to neměl brát do vlastních rukou, jít tam sám a udělat to na veřejnosti,“ vrátil se Neville k jejich předchozí debatě. Zoufale zavrtěl hlavou. „Nemůžu věřit, že jsi nad tím vůbec uvažoval.“ Draco se uchechtl.

 „Neuvažoval, dokud jsi mi to nenavrhnul. Tedy alespoň o tom dělat to sám a na veřejnosti.“ Když se slyšel, roztáhla se jeho tvář do ještě širšího a zubatějšího úsměvu. Neville na něj chvilku zíral a pak se jako na povel oba rozesmáli. Nebyl to smích jen z pobavení, oba tak vypouštěli určité nahromaděné pocity, které hrozily, že by se v nich přelívaly a pěnily, dokud by nevybuchly. Smích byl rozhodně ten nejneškodnější způsob, jak je vypustit. Když se uklidnili, Neville se znovu vrátil k tématu. Dracovi v tu chvíli připadal jako zmatený potlouk, který je třeba neustále odrážet, ale není moc velká naděje, že se sám vzdá. „Co máš v plánu?“

 „Měl bych nějaký mít?“ opáčil Draco. Neville se zatvářil pochybovačně. Draco unaveně vydechl a sáhl do kapsy. Podal zmuchlaný pergamen Nevillovi. „Nevím, co udělám.“

 Neville přejížděl pergamen pohledem dlouho. Příliš dlouho na to, jak málo toho na něm bylo napsáno. Nakonec se na Draca zadíval s pochybovačným pohledem.

 „Je ti jasné, že je to obyčejná provokace, že ano?“ zeptal se, jako by si nebyl jistý, jestli Draco ještě pořád ovládá svůj mozek.

 „Samozřejmě, že je mi jasné, co to je,“ štěkl Draco a pergamen mu vytrhnul. Pak se ale zarazil a vydechl. „Promiň. Jsem dneska trochu popudlivý,“ omluvil se příteli.

 „To je pochopitelné, Draco. Vlastně se divím, že jsi ještě tady. Dřív bys pravděpodobně vyhodil vzteky něco do povětří a vydal se ji za každou cenu stopovat,“ usoudil. Draco se nevesele uchechtl.

 „To máš pravdu, ušel jsem to ale velký kus cesty, že?“ utrousil kysele. Neville mu položil ruku na rameno a lehce stisknul.

 „Ušel, neposmívej se sám sobě. Zaprvé se to k tobě nehodí,“ pousmál se, „a za druhé je to hodné obdivu, a ne výsměchu.“

 „Neville, nech toho,“ požádal ho Draco a jeho hlas zněl najednou hrozně staře a unaveně. „Jak dlouho myslíš, že můžu bojovat s tím, co si nosím uvnitř? Jednou se projeví moje pravé já a co pak?“

 „Jsem si jistý, že tvoje pravé já se projevuje právě teď. To, o čem mluvíš ty, jsou odrazy minulosti, které si u sebe držíš. Určitě je to dobrá připomínka, jak to mohlo být, ale není to tvoje pravé já. Jestli si to myslíš, tak se jednoduše pleteš,“ uzavřel to Neville. Draco se bezděčně usmál rozhodnosti, kterou slyšel v kamarádově hlase. Viděl to všechno hrozně jednoduše a snadně. Kéž by to tak dokázal vidět i Draco, hned by měl lehčí spaní. Otočil v prstech pergamen a podíval se na vzkaz.

 Ty nebo ona?

 Provokace? Možná, ale až příliš přesně zamířená a Draco si byl jistý v tom, kterou možnost si vybrat.

 On. Rozhodně on.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 23.: