Hrdinný smrtijed - 22. • OurStories.cz ~ naše povídky

Dohoda sama nevěstí, že ukážu ti souhvězdí...

29.04.2012 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1662×

Pozoroval plameny a v prstech točil zpola plnou skleničkou ohnivé whisky. Potter před několika minutami odešel a Draco tomu byl rád. Celá jejich debata byla extrémně neuspokojivá, v podstatě došli k tomu, že nic nevědí. Draco mu předal hůlku, která jediná po zmizelé studentce zbyla, a poslal ho za ředitelkou, ať jí to vysvětlí sám. Pořád měl trochu pifku na Pottera i ostatní, že celou akci tak podělali. Jeden by řekl, že se trochu zkorigují, ale očividně soudili, že to kvůli studentovi není třeba. Teď byla studentka pryč a oni byli zase na začátku.

Trochu si usrknul, ale pálivá chuť, která se mu rozlézala v ústech, ho tentokrát neuspokojila. Polkl a zašklebil se. Tak nějak nevěděl co dělat. Hledat Farowovou na vlastní pěst byla hloupost, když ani nevěděl kde. Pomáhat bystrozorům? Zbytečné, podělat to zvládnou i sami, navrch tu měl povinnosti. Jenže ze všeho nejhorší byl pocit ohledně Hermiony. Popravdě nevěděl, jestli je naštvaný na ni, na sebe nebo na všechny okolo. Nejpravděpodobnější teorie byla, že jak klesla hladina ve skleničce, stoupal počet lidí, na které byl Draco naštvaný. Až se dostane na dno, pravděpodobně nezbude v celém hradu nikdo, kdo by ho neštval a to včetně duchů a domácích skřítků. Znovu upil. Co na tom záleží, přejde to spolu s kocovinou. Může si snad dovolit jeden večer nenávidět celý svět, když se z toho ráno probudí a bude se schopný zase na celý svět dívat se shovívavým úsměvem, ne? Jo, odsouhlasil si to sám, pohodlně si natáhl nohy před sebe. Zavřel oči a snažil se nemyslet. Nebylo to vlastně vůbec tak obtížné, jak si myslel. Během chvilky zalezl do své krabice ničeho a tam si spokojeně hověl, zatímco minuty kolem něj utíkaly a němě mu nadávaly, že je všechny promarní. Bylo mu to jedno.

„Chystáš se polít tou whisky za nějakým účelem?“ ozval se až nepříjemně blízko Hermionin hlas. Trhnul sebou a málem na sebe pití opravdu překlopil. Naštěstí se vzpamatoval a jen se trochu pocákal. „Promiň. Ale já klepala,“ bránila se.

„Ale odpověď jsi nedostala, ne?“ zavrčel dřív, než si to uvědomil. Zasekl se, ale vzít zpátky už to nemohl. Viděl, jak se její tvář bolestně stáhla, ale pak nasadila vyrovnanou masku.

„Máš pravdu, omlouvám se. Nebudu tě rušit,“ mávla rukou ke skleničce v jeho rukou a otočila se. Rychle sklenici odložil a vstal.

„Počkej, Grangerová,“ řekl, aby ji zastavil, ale ignorovala ho. „Grangerová!“ zavolal, když sahala po klice. „Hermiono!“ Zaváhala. „Nemyslel jsem to tak, jak to znělo,“ zkusil se omluvit. Otočila se.

„Víš, co je nejvýraznější vlastností každého opilého?“ zeptala se. Zamrkal. „Upřímnost. Takže mi netvrď, co jsi jak myslel nebo nemyslel, prosím tě. Ušetři mě, takových řečí,“ požádala ho zamračeně.

„Nejsem opilý, měl jsem jen skleničku, a i tu jsem nedopil celou,“ zabručel dotčeně, ale pak překonal těch několik kroků, které je dělily. Sledovala ho stále stejně odměřeným pohledem a medové odlesky se změnily v odštěpky jantaru. Zapichovaly se do něj s nepříjemnou účinností. Přesto se rozhodl říct jí, co má na srdci. Nebyl jako Potter, který si nechal poslušně šlapat po hlavě.

„Hodláš ještě něco říct, nebo mě držíš jen tak?“ zeptala se ostře a on si uvědomil, že jí bezděčně svírá paže.

„Nelíbilo se mi, cos udělala. Ale to, co mi opravdu vadí, je, žes to udělala za mými zády,“ řekl rozhodně.

„Tys mi snad dal jinou možnost?“ zeptala se se zdviženým obočím.

„Ano, dal jsem ti možnost zůstat tady.“ Zase se zamračila.

„Myslím možnost, se kterou bych byla ochotná souhlasit.“ Teď byl na řadě s mračením on.

„A s čím bys byla ochotná souhlasit?“

„S kompromisem,“ prohlásila.

„A to? Nepamatuji si, že bys nějaký navrhla.“

„To ani ty ne. Tvrdohlavě jsi odmítl ustoupit.“

„A kde jsi ustoupila ty?“ zamračil se ještě víc.

„Já neměla kam. Ty ses prostě rozhodl, že nevystrčím nos z hradu, ale já ti něco povím, Draco Malfoyi, toho Merlindá nebude, abych tě na slovo poslouchala! Nejsem tvůj domácí skřítek. Vlastně jsem si dost jistá, že máš asi tak stejné právo o mně rozhodovat, jako některý z Hagridových třaskavých skvorejšů a já si nemíním dřepnout na zadek někam do kouta a sledovat, jak někde s úplně nespolehlivou bandou bystrozorů podstupuješ naprosto uhozené a riskantní podniky, jen abys měl pocit, že jsi pořád potřeba. Protože, drahý Malfoyi, ty jsi potřeba tady, abys ty děti připravil na to, co je venku čeká, a ne abys někde zbytečně přišel o kejhák, je ti to jasný?“ Vykuleně ji sledoval, zatím co se její prst nořil hlouběji a hlouběji do jeho hrudi. Nakonec dokonce začal pomalu ustupovat, protože hrozilo, že na ten ukazováček napíchne i jeho páteř. To že skončila, poznal podle toho, že si naštvaně odfoukla a složila si ruce na hrudi. Lehce si pohladil opíchanou část hrudníku a nebyl si úplně jistý, co by teď měl říct. Něco jako, promiň, máš ve všem pravdu, by určitě situaci dost pomohlo, ale tak moc se ponížit nehodlal.

„Uznávám, že jsem moc prostoru k dohodě neponechal,“ řekl nakonec diplomaticky. Ovšem zdálo se, že Nebelvíři mají na diplomacii asi stejný názor jako Hagrid na konzumaci potravin pomocí příboru.

„Tak ty uznáváš! Chceš, abych taky něco uznala, Malfoyi?“ Mohl by teď říct, že nechce? Rozhodně by to řekl moc rád, ale nedostal šanci. „Tak já uznávám, že jsi kardinální náfuka a šovinista k tomu,“ řekla a práskla za sebou dveřmi. Asi deset sekund si byl jistý, že je neotevře a nepoběží za ní, pak si uvědomil, že už dávno otevřel a navíc volá její jméno. Jaké jen on měl štěstí, že bylo dávno po večerce a nemohli ho vidět žádní studenti. Rozneslo by se to po škole rychleji než požár.

„Grangerová, zastav konečně!“ zavolal a chytil ji za ruku. Vytrhla se mu, ale chytil ji znovu.

„Nemáme si co říct, Malfoyi, tak se přestaň shazovat a nech mě být,“ zafuněla. Napříč všemu, co slyšel, se musel usmát.

„Grangerová, víš, že když jsi naštvaná, jsi ještě hezčí než jindy?“ zeptal se potutelně. Vyvalila oči a klapla pusou na prázdno.

„Cože?“ zeptala se v domnění, že mu špatně rozuměla.

„Vážně, ale teď k tomu, co jsi říkala. Dovolím si oponovat, nemám ani v nejmenším zájem omezovat tě jakýmkoliv způsobem. Jediné, co si přeji, je, abys nebyla v ohrožení a tím myslím cokoliv od zaskočeného toastu, přes setkání s Protivou, až po armádu rebelujících smrtijedů. Jestli se díky tomu zdám jako šovinistický tyran, budu se s tím muset smířit, ale nic z toho nedělám, protože by mi to bylo milé. Chci, abys byla v bezpečí! To zahrnuje i plány s neschopnými bystrozory, protože do té doby ses tu - stejně jako ostatní - potkávala s labilní studentkou, která byla schopná jít i přes mrtvoly. Alespoň takový na mě budila dojem. Takže mi prosím odpusť, pokud můžeš. Ale i přes to jsem si jistý, že pokud se něco takového bude opakovat, nejspíš se nedokážu chovat jinak.“ Když skončil, o krok od ní ustoupil. Byl připravený nechat ji odejít, jestli bude mít pořád chuť, ale ona k němu místo toho zvedala trochu nevěřícný pohled. Polkla.

„Asi… asi nevím, co ti na to mám odpovědět,“ řekla trochu zajíknutě. Draco se lehce pousmál. I to se dalo považovat za úspěch, vzhledem k tomu, jakým tónem s ním konverzovala předtím.

„Nepotřebuji odpověď,“ řekl upřímně. „Stačí, když mi trochu vyjdeš vstříc a nebudeš zbytečně riskovat,“ požádal ji. Zašklebila se.

„Vyjdeš mi takhle vstříc i ty?“ zeptala se místo odpovědi. Vzdychl. Byli zase na začátku. Napadlo ho, jestli to vlastně nemá jediné řešení. Oba budou souhlasit, aby si stejně pak dělali, co budou chtít. Nad tou myšlenkou se musel usmát. Rozhodně se dalo říct, že mají oba svoji hlavu.

„Dobře,“ souhlasil. Hermiona se zatvářila překvapeně, ale pak se její tvář rozzářila úsměvem.

„V tom případě jsme domluveni, oba se budeme co možná nejvíc držet stranou,“ prohlásila a natáhla k němu ruku. Draco ji s protočením očí stiskl. Pustili se a chvilku se na sebe jen dívali. Jaká by teď byla správná reakce? Ani jeden si nejspíš nebyl jistý, a tak Draco plácnul první, co ho napadlo, aby porušil to ticho.

„Nemáš hlad?“ Hermiona se zatvářila trochu překvapeně.

„No…“

„Co kdybych ti navrhnul pozorování hvězd z astronomické věže spolu s občerstvením od vyhlášených skřítčích kuchařských mistrů z Bradavic?“ zeptal se s významným pomrkáváním. Hermiona se rozesmála. A přijala jeho nabízené rámě.

„Taková nabídka je naprosto neodolatelná,“ souhlasila a nasadila rozpustilý výraz, který Draca neuvěřitelně pobavil, protože k ní tolik neseděl.

O půl hodiny později seděli na dece v nejvyšším bodě Bradavického hradu a obklopeni zahřívacími kouzly si užívali pohled na hvězdné nebe.

„Jako student jsem tu trávil hodně času,“ přiznal se po chvíli Draco. Hermiona se na něj zkoumavě zadívala.

„Zajímala tě astronomie?“ zněla trochu nevěřícně. S pousmáním pokrčil rameny.

„Trochu snad, spíš se mi líbila ta samota. Chvíli si na nic nehrát bylo neuvěřitelně osvobozující.“

„To chápu. Asi jsi nebyl zrovna v lehkém postavení. Nekorunovaný zmijozelský princ,“ ušklíbla se. Draco překvapeně nadzvedl obočí.

„Prosím?“ Překvapeně se na něj podívala.

„Neříkej, žes nevěděl, jak se ti říká?“ divila se. Draco zavrtěl hlavou.

„Pokud je to pravda, tak se ani moc nedivím, ostatní Zmijozelové by se radši otrávili, než by to přede mnou nahlas řekli. To by znamenalo, že mě tak uznávají,“ usoudil s úšklebkem.

„Je pravda, že to bylo ve veřejném povědomí, ale nikdo tak o tobě běžně nemluvil. Bylo by v tom příliš uznání,“ pousmála se. Už nezmiňovala, že pro něj měli mnohem horší pojmenování.

„Jasně,“ odfrkl si Draco.

„Ale nemůžeš se moc divit, vždyť všichni ve druhém ročníku věřili, že to ty jsi otevřel Tajemnou komnatu.“ Zamračil se.

„Ano, to věřili. Teď to dává větší smysl. Ne, že by mě to v tu dobu netěšilo, ale upřímně i já byl zvědavý, kdo to opravdu je.“

„Kdo nebyl,“ zamručela Hermiona. Vypadala, že ji trápí nějaká vzpomínka, ale pak nad tím jen zakroutila hlavou a podívala se znovu na nebe. „Nikdy mi nešlo samotné hledání. V té kupě hvězd se všechny zdají tak podobné, že najít nějaké určité, bylo občas deprimující.“ Draco se rozesmál. Pak ale posunul košík s jídlem stranou a přisunul se blíž k jejímu tělu. Zvědavě ho pozorovala. A když ji jednou rukou objal, vypadala malinko zaskočeně, ale spokojeně.

„Ukážu ti svůj léty vyzkoušený trik, ale musíš slíbit, že ho neprozradíš,“ zubil se spiklenecky. Přikývla. Mávnul rukou k nebi.

„Poznáš mezi nimi Polárku?“ zeptal se.

„Samozřejmě, ta je támhle,“ zvedla prst a ukázala na určitou hvězdu. Souhlasně kývnul.

„Takže určitě víš, že je součástí Malého medvěda.“ Další přikývnutí. „Vidíš ho?“ ujistil se.

„Ano.“

„Výborně, to je tvůj výchozí bod. A teď, poznáš Velkou medvědici?“

„I tu znám, ta je kousek vedle.“

„Skvěle a teď se zaměř mezi ně. Co vidíš?“ Viděl ji, jak se snaží, dokonce i přimhouřila oči, jak se snažila zaostřit, ale neúspěšně. Vzdychla. Vzal její ruku do své. Natáhl jí ukazováček a pak přiložil svou hlavu na její rameno. Namířil ruku přímo tam, kde viděl hledané souhvězdí. Hermiona si pak opřela hlavu tam, kde ji měl on, a podívala se.

„To je Draco,“ vydechla. Usmál se.

„Vidím, že ti ho nemusím představovat. Vsadím se, že máš hvězdnou mapu naučenou nazpaměť.“ I když byla tma, všimnul si, jak se začervenala. Uchechtl se.

„Nikdy se mi ho nepodařilo najít,“ přiznala. Kývnul.

„Je špatně vidět. Ostatní souhvězdí kolem jsou mnohem zářivější a to ho staví do nevýhody. Je nenápadný a nevýrazný. Málokdo si ho všimne.“ Otočil se od nebe zpět k ní a přistihl ji, jak si ho prohlíží.

„Draco,“ hlesla. Zatajil dech. Mluvila o souhvězdí, nebo na něj? A o čem vlastně mluvil on?

„Ano?“ vydechl. Ve tmě se její oči třpytily odrazem hvězd. Měsíc byl natolik nenápadný, že je svou září nedokázal zastínit. Na omezený čas vládly nebi jenom ony. Ony a ona.

„Jsi stejný,“ pronesla téměř šeptem. Zašklebil se, nemohla se více plést.

„Jsem pravý opak,“ nesouhlasil. Zavrtěla hlavou.

„Nejsi.“

„Grangerová,“ zasekl se a pak se opravil. „Hermiono, každý si mě všimne. Nejsem nenápadný ani zastíněný.“ Jenže ona pořád vrtěla hlavou. „Každý si všimne tohohle,“ mávla k němu rukou. Nechápavě se zamračil.

„Vždyť to říkám.“ Shovívavě se usmála.

„Každý si všimne těla, Draco. Ale nikdo se nedostane k tomu za tím. K tomu schovanému a zastíněnému. K tomu podstatnému.“ Polknul. „Taky jsem si málem nevšimla, ale teď, když vím, kde to je… už to nepřehlédnu.“ Odtrhla pohled od něj a pohledem se zapíchla do nově objeveného souhvězdí. Draco si uvědomil, že nedýchá. Znělo to jako slib, nebo si to jen představoval? Ne, to byl slib.

Natáhl ruku a dlaň položil Hermioně na tvář. Lehce jí pootočil k sobě a pak se natáhl, aby ji políbil. Poddala se mu ochotněji, než doufal. Nebyl si jistý po tom, co se dělo poslední dobou, ale teď se mu jeho obavy zdály malicherné. Cítil její drobné dlaně, jak ho objímají a tisknou se k jeho zádům. Přitáhl si ji do své náruče a usadil si ji na klín. Ani na vteřinu přitom nepřerušil kontakt jejich rtů. Její hebká ústa v něm vzbuzovala touhu po tom brát víc a dávat všechno. Dlaní ji pohladil po zádech. Zvuk ne nepodobný tichounkému zavrnění mu rozvibroval nervy v celém těle. Kdyby nepotřeboval vzduch, nikdy by ji nedokázal pustit, ale takhle se plný zoufalství z toho úkonu odklonil. Hermiona se pomalu probírala z oblouznění polibkem a její výraz připomínal ospalé ztracené kotě. Jen s největší dávkou sebezapření nezasténal. Místo toho ji políbil na bradu a poté na hranu čelisti. Mučivě pomalu si prolíbával cestičku po jejím krku až tam, kde pod rty ucítil zběsile pulzující životní sílu. Lehce to místo stisknul mezi zub. Hermiona zalapala po dechu a on ucítil prsty zatínající se mu do ramen. Zopakoval ten pohyb, ale tentokrát přidal ještě lehké polaskání kůže jazykem.

„Draco,“ vydechla šepotavě. Zavřel oči a vychutnával si ten ševelící zvuk.

„Hmm?“ zamručel tázavě. Místo odpovědi ucítil Hermioniny prsty ve svých vlasech. Pak se k němu sklonila a políbila ho. Byla dravější než on, snad kvůli tomu, co dělal před chvílí, nebo protože taková byla její nátura. On tu byl ten, kdo měl ve zvyku lehce se plížit okolo a drobnými úkony dovádět až k šílenství. Hermiona byla přímočařejší, byla odhodlaná vzít si, co chtěla, ale stejnou měrou byla ochotná dát mu, co chce on. Když ji pokládal na deku, byly jeho smysly tím náruživým vpádem naprosto zmateny. Byla jako ztělesněná vlna žáru. Zlatá a rudá. Jak jen teď chápal ty drobné nuance dělení kolejí. I barvy mohly vypovídat o povaze lidí a Draco měl zrak zastřený tou nejsmyslnější kombinací z nich. Přesto v něm zůstávaly jeho vlastní. V jeho fantazii byl on stříbrným deštěm, pohlcujícím a obtékajícím její tělo ležící na smaragdovém poli kontrastujícím s její odhalenou kůží. Jeho smysly byly vybičované do krajnosti a napnuté k zešílení.

A přesto, když shořel rudozlatým plamenem vášně a Hermiona se rozpustila ve stříbrných kapkách uspokojení na koberci ze smaragdů, byl to on, kdo první otevřel rty v touze vypustit na svět své pocity. Podíval se na ženu ve své náruči a doufal, že to uvidí. Všechno to, co nedokázala obsáhnout ta dvě prostá slova, která zněla z úst tisíců milenců. Otevřel ústa, aby je vyslovil, ale přikryla mu je prsty. Její oči se šťastně třpytily, když se k němu natahovala pro políbení. I přes její tichou žádost ji potřeboval ujistit. A nejspíš i sám sebe, proto se sklonil k jejímu uchu a téměř bezhlesně zašeptal:

„Miluji tě, Grangerová.“

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction