Hrdinný smrtijed - 20. • OurStories.cz ~ naše povídky

Pohovka, vlasy a... zase ten Potter.

27.04.2012 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 2152×

Draco rázoval kolem jezera a pozoroval nebe, které se na východě začínalo zbarvovat do fialova a následně do šeda. Myšlenky se mu rojily hlavou jako lesní včely. Pomalu směroval svou chůzi k Mlátičce, kde měl vyzvednout Rebecu, po další z jejích mizerných úplňkových nocí. Naštěstí už poslední ze tří, což znamená, že by nemusela vypadat tak strašně jako včera. V hlavě se mu usadil výjev, kdy ji ráno našel nahou, podrápanou, zkrvavenou a zakousnutou hluboko v mase vlastní paže. Ani vlkodlačí lektvar nedokázal její agresi utišit úplně. Byla schopná zůstat, kde byla, celkem při smyslech, ale krvežíznivost si vybrala daň na ní samotné.

Draco zpomalil, když si všimnul postavy u vrby. Dívala se na něj, jako by ho už nějakou dobu pozorovala. I přes ranní šero si byl jistý její totožností.

„Dobré ráno,“ pozdravil hlubokým tichým hlasem, když došel dostatečně blízko.

„I tobě,“ odpověděla Hermiona. Ani jeden z nich se neusmíval, neměli na to myšlenky. Přesto Draco neodolal a lehce ji políbil na čelo, když došel až k ní.

„Připravena?“ zeptal se, když znehybňoval mávající větve a tiskl suk. Přikývla, ale i tak věděl, že není. Na to, co je čekalo, se nedalo připravit, jen se pokusit obrnit. Lehce ji pohladil po zádech a pak sklouznul do chodby jako první. Vždycky to tak dělal, co kdyby náhodou. Nehodlal pustit Hermionu jako první někam, kde by se mohla potkat s vlkodlakem před proměnou. Byť pokaždé čekali, než vyjde slunce, jistota je jistota.

Cesta jim nezabrala dlouho a téměř celou ji absolvovali v tichu, protože ani jeden neměl myšlenky na plané řeči. Před poklopem do chýše se zastavil a Hermiona do něj narazila. Draco to ustál a poslepu hmátnul za zády po její ruce. Krátce a pevně ji stiskl, nadechl se a otevřel poklop.

Ano, jsou věci, na které se zvyknout nedá a pohled na nahou špinavou dívku s krvácejícími kousanci, zabalenou jen do kusu hadru a s potůčky slz, které si pročistily cestičky na ušpiněných tvářích, to byl jeden z nich. Hermiona se k ní okamžitě vrhla. Draco místo toho seslal okamžité zahřívací a čistící kouzlo. Hermiona si vytáhl z kapsy lahvičku s výtažkem z dobromysli a další dezinfekční lektvary. Okamžitě jí začala ošetřovat rány. Draco odtáhl jedno z prkem, za které si Rebeca vždycky schovávala oblečení, tentokrát tam nebylo. Už i to se párkrát stalo, přeměna ji zastihla dřív a ona o oblečení přišla. Přeměnil tedy ten cár látky, ve kterém byla zabalená, na teplý plášť a i na něj použil čistící kouzlo. Rebeca sebou trhala, když ji Hermiona ošetřovala a to ji nejspíš i vytrhlo z bezvědomí, ve kterém doteď byla. Tiše zakňučela a popotáhla. Hermiona ji na moment přestala ošetřovat a prostě ji objala. Rebeca se jí schoulila do náruče a Draco jim podal plášť, načež se otočil zády, aby dal dívce alespoň zdání soukromí. V rohu si všimnul bot, které přeměnu zdá se jediné přežily, což bylo dobře, nebudou ji muset nést a upoutají méně pozornosti, kdyby si jich někdo všimnul.

„Jak ti je?“ slyšel Hermionu šeptat.

„Je to dobré,“ odpověděla Rebeca. Ne, je mi dobře nebo není mi tak zle, ale je to dobré. To nebylo o jejím stavu, jen konstatovala, že vyšlo sluce a ona má další měsíc, než si to bude muset prožít znovu. Draco zatnul zuby. Nenáviděl nespravedlnost světa a to hlavně tyhle tři rána v měsíci.

„Měli bychom vyrazit,“ řekl pořád zády k nim. Uslyšel, jak se zvedají. Šustění pláště a slabé zasténání.

„V pořádku?“ zeptala se Hermiona. Nejspíš se jí dostalo pouhého přikývnutí, protože pak znovu promluvila ona. „Můžeme.“ Draco se otočil. Rebeca se na něj dívala s rozpaky, a tak se jen usmál. Viditelně se uvolnila. Ani pro jednoho nebyly tyhle popřeměnové okamžiky lehké. Pro Draca, ale nebyla víc než zraněné dítě, kterému je třeba pomoct, přesto chápal, že pro ni je pořád muž a učitel. Byla to taková třetí strana intimity. Draco ani nevěděl, co je intimnější, jestli to, že se s ním musí dělit o svou nahotu, protože prostě nemá na výběr, nebo chvíle, kdy ji vidí se měnit. Že to ví. Pro něj bylo horší to vědomí, co pro ni, to si netroufal odhadnout. Poprvé ho napadlo, jak to bude dál. Až bude vyrůstat, stane se to ještě mnohem horší. Možná právě tehdy ho od sebe odežene a upne se zcela k Hermioně. Dokáže sem nejít, i když bude vědět jak Rebeca trpí. Dokáže jí nepomoct, když si to ona bude přát? Nevěděl.

Ϩϩϩ

„Co je ti?“ vytrhl ho z myšlenek Hermionin hlas. Zvedl překvapeně hlavu a rozhlédl se. Tohle nebyly jeho pokoje. Pak si vzpomněl, že přišel za Hermionou na čaj. Tedy o čaj si řekl, ale vychladlá netknutá tekutina stála v porcelánovém šálku pořád na stejném místě, deset palců před jeho pravou rukou.

„Promiň,“ omluvil se okamžitě a chtěl se po čaji natáhnout, ale Hermiona mu položila ruku na jeho prsty a stiskla je.

„Co ti běhá hlavou? Tedy pokud to smím vědět,“ dodala Hermiona, když se zeptala. Podíval se do těch teplých oříšků a usmál se. Chtěl jí říct, že smí. Samozřejmě že smí, ona může všechno, co si bude přát, ale neřekl to.

„To jen Rebeca. Myslím, že mě časem odežene a spolehne se jen na tebe. Je dobře, že ses o ni začala zajímat,“ řekl a snažil se znít šťastně. Znělo to falešně i jemu samotnému.

„Záleží ti na ní, viď?“ Nebyla to tak úplně otázka, spíš konstatování s otazníkem na konci. Nemělo cenu zapírat.

„Znám ji už dva roky. Není jako ostatní studenti, ti přichází a odchází. Ona se mi dostala pod kůži, ne tím že je vlkodlak a potřebuje pomoc, ale tím, že mi tak věří. Důvěra není mezi těmi věcmi, co se mi od ostatních často dostává,“ pokrčil rameny a upil z šálku. Ušklíbl se, když studený čaj spolknul. Hermiona mu vzala šálek z prstů a postavila ho na stůl, aby ho kouzlem ohřála, jenže už mu ho nevrátila. Místo toho sevřela jeho ruce ve svých.

„Já ti věřím a znám i dost dalších, kteří ti věří. Za těch deset let se toho opravdu hodně změnilo. Tady,“ pustila ho jednou rukou a dotkla se ho na spánku, „i tady,“ přesunula prst k jeho hrudi. „To je jediné podstatné. A právě proto si myslím, že tě Rebeca neodežene, spíš naopak. Hrozí, že se na tobě stane závislou. Hlavně citově.“ Lehce pokývala hlavou, jako by ta slova potvrzovala nejen jemu, ale i sobě. Usmál se.

„Bojíš se konkurence?“ škádlil ji, ale jeho hlas to podal spíš v milostné než škádlivé tónině. Oplatila mu úsměv.

„Měla bych?“ Zašklebil se a přitáhl si jednu její ruku ke rtům. Lehce ji políbil na hřbet a poté i do dlaně. Stočil její prsty, jako by si přál, aby si ten polibek schovala.

„Samozřejmě, že měla,“ zamrkal uličnicky. Rozesmála se.

„Dobře, budu s tím počítat.“ Palce mu přejela nad horním rtem směrem ke koutku úst, kde se zastavila, aby změnila směr a obkroužila špičkou palce hranu spodního rtu. Dracovi ty pohyby působily mrazení, a když zastavila, trochu roztřeseně vydechl. Nevydržel už být od ní tak daleko, postavil se a obešel roh stolu. Když k němu zvedla hlavu, chytil ji jemně za ruce a vytáhl do stoje. Chtěl něco říct. Něco, co by jí prozradilo, jak moc je vděčný za to, že je tu s ním. Za její slova, blízkost, a že mu dovoluje se jí dotýkat. Chtěl, aby věděla, co k ní cítí, ale jeho mysl nedokázala přijít ani s jedním, byť sebechabějším návrhem. A tak to nechal své rty říct beze slov. Sklonil se k ní a zlehýnka jimi přejel přes ty její. Jeden motýlí polibek jí vtiskl do levého koutku úst. Další do pravého. Pokračoval na nos a na obě líčka. Přivřela víčka a on si všimnul, jak lehounce se jí chvějí řasy, které vrhaly roztřesené stíny na tváře. Lehce se otřel svým nosem o její a pak se konečně odhodlal a uzmul si jeden z jejích teplých polibků. Položil jí ruku na bedra a přitáhl si ji k sobě. Ve stejnou chvíli mu otočila ruce kolem krku a přitáhla si jeho hlavu níž. Když ucítil, jak prohlubuje jejich polibek, vydralo se mu z hrdla zasténání. Ani si neuvědomil, že ho odtlačila k pohovce, dokud o ni nezavadil a nesvalil se na ni. Překvapeně sledoval Hermionu, která se mu s úsměvem usadila na klíně a prsty mu projela vlasy, které mu spadly do čela. Vypadala, že ji fascinují. Objal ji pažemi kolem pasu a přitáhl si ji blíž, zatímco si užíval její zaujatý výraz. Nechala si jeho vlasy klouzat mezi prsty a pak se usmála. Toužil se jí zeptat, co jí běhá hlavou, ale nedokázal narušit tu tichou chvíli, která byla až po okraj naplněná intimitou. Tak dlouho už nic takového necítil, skoro si nevybavoval, jak by se měl správně chovat. Udržovat dekorum nebo ho hodit za hlavu a poddat se tomu otupujícímu pocitu štěstí a podlehnout chtíči. Prsty mu obkreslovala kontury tváře a sem tam zajela špičkami do vlasů, které s jiskřičkami v očích uhlazovala a zase čechrala.

„Nikdy jsem si nedokázala představit, jaké jsou na dotek,“ vydechla po chvíli, o které Draco nerušil, jak mohla být dlouhá.

„Co, mé vlasy?“ zeptal se překvapeně. Přikývla. „Copak jsi o tom někdy uvažovala?“ divil se. Usmála se a trochu zčervenala.

„Myslím, že každá, která tě někdy potkala, o tom musela uvažovat. Věřila bych, že to muselo napadnout i McGonagalovou,“ zaculila se. Draco se neotřásl jen s největším sebezapřením.

„Na něco takového odmítám myslet, Grangerová,“ zabručel, ale pak se usmál. „Takže, říkáš, že jsi o tom už přemýšlela?“ Po tváři se mu rozlézal spokojený výraz, když zase trochu zčervenala.

„Přiznávám, že ano.“

„A?“ zeptal se.

„Co a?“ dělala hloupou. Protočil pohled.

„Splnily tvá očekávání?“ Chtěl vědět téměř nedočkavě, ale dokázal se docela dobře opanovat, takže to tak neznělo. Vypadala, že nad jeho dotazem přemýšlí. Pak se mu zadívala do očí.

„Myslím, že očekávání předčily. Nemyslím, že bych se jejich dotyku někdy dokázala nabažit,“ přiznala se a trochu se na konci zajíkla. Zčervenala a Draco se usmál.

„To je dobře,“ konstatoval spokojeně. Tázavě nadzvedla obočí.

„A to proč?“ Zakřenil se.

„Mám jistotu, že minimálně kvůli nim je tu šance, že ode mě neutečeš.“ Rozesmála se a trochu při tom zaklonila hlavu. Vlasy se jí přitom uvolnily z už trochu pochroumaného účesu a hnědé vlny se jí rozprostřely po zádech. Když se na něj pak podívala, její hlavu rámovala divoká změť hnědých kudrn. Najednou o něco víc připomínala tu dívku, kterou znal ze školy. Lehce sevřel jeden pramen mezi prsty. Musel se zatvářit směšně, protože se znovu rozesmála, ale on byl opravdu překvapený. Čekal pevné nepoddajné vlasy, tak jak si je vždycky představoval. Když byla malá, připomínaly její vlasy téměř vlnu, ale teď zjistil, že jsou na dotek jako chmýří bavlníku. Lehoučké a jemné, i když pořád pevné. Naprosto rozdílné od těch jeho, což nebylo takové překvapení, ale i rozdílné od toho, co čekal, což na něm muselo být zákonitě vidět.

„Zdáš se překvapený,“ poznamenala vesele.

„Trochu,“ připustil neochotně.

„Řekla bych, že v kvalitě vlasů vyhráváš. Ještě že já jsem z nás dvou pořád ta chytřejší,“ poznamenala a Dracovo nafukující se ego s pískáním splasklo.

„Grangerová, ty jsi vážně mistr v tom, jak mi sebrat všechnu radost,“ zabručel, ale nemyslel to vážně.

„Já vím, odpusť. Někdy tě nechám vyhrát, jo?“ popichovala dál. Zavrčel.

„Pořád jsi strašná,“ zafňukal hraně.

„Á, tak tady je ta část Malfoye, kterého všichni známe a milujeme. Už jsme myslela, že tě někdo vyměnil,“ pronesla spokojeně. Rozesmál se.

„Doufám, že sis to užila, zase se tu dlouho neukáže.“ Zatvářila se zklamaně, ale pak to už ani ona nevydržela a rozesmála se.

„Dobře, asi to bez něj přežiju, ten nový postačí,“ pokývala spokojeně. Sklonila se k němu a přitiskla mu rty ke spánku. Vypadala, že chce vstát, ale Draco jí v tom zabránil tím, že ji pevněji stisknul a přitáhl víc do předklonu. Tím ztratila rovnováhu a on ji briskně přetočil pod sebe. Teď ležela zády na pohovce a vyplašeně ho pozorovala.

„V tom případě, se nový Malfoy ptá, jestli tě smí políbit,“ zašeptal Draco u jejího levého ucha a podíval se na ni. Z blízkosti několika centimetrů zjišťoval, že její oči jsou ještě krásnější, než si celou dobu myslel.

„A když řeknu, že nesmí?“ zeptala se Hermiona šeptem. Draco zvážněl.

„Pak ho to bude hrozně mrzet, ale okamžitě tě pustí,“ řekl a myslel to naprosto upřímně. Zatvářila se spokojeně a lehce se usmála.

„V tom případě, smí,“ hlesla a sama si přitáhla jeho tvář na dosah své. Draco neváhal, a když si její rty podmaňoval, myslel na to, jak moc by to bylo jiné, kdyby se tenkrát zeptal. Jenže, jak řekla Hermiona, kdyby je hrozně ošemetné a nebezpečné slovo.

Ϩϩϩ

„Pottere?“ zeptal se Draco, když mu o více jak měsíc později zmiňovaný vpadnul do kabinetu.

„Malfoyi, zbláznil ses?“ vybafl na něj Potter zamračeně. Draco jen udiveně pozvedl obočí, ale pak se ve své židli zaklonil, odložil brk a propletl si prsty na břiše.

„I já tě zdravím. Jsem nesmírně rád, že jsi mi předem oznámil, že přijdeš, a neseš mi pozdravy od tvé ženy a mé malé kmotřenky. Doufám, že se oběma daří dobře a budeš je pozdravovat, až budeš na odchodu. Je něco speciálního, co by sis se mnou přál projednat, když sis přál tak neodkladnou schůzku?“ To všechno pronesl velmi uvolněným téměř až znuděným hlasem. Potter na něj zaraženě koukal a měl dost slušnosti, aby si alespoň v rozpacích prohrábl vlasy a trochu zrůžověl. Ale pak se vzpamatoval a zase se zamračil.

„Nepokoušej se to zamluvit. Co to zase má být s tím dozorem?“ štěkl.

„Opravdu se mě ptáš na jednu z mých povinností jakožto pedagoga zdejší školy?“ Potter zavrčel.

„Nechtěj mě naštvat, Malfoyi! Minerva mi řekla, že jsi o místo dozoru požádal dobrovolně a ptala se, jestli je to v rámci nějakého našeho plánu!“ Draco pokrčil rameny.

„Neville si určitě volno užije raději s Lenkou než hlídáním studentů,“ řekl Draco a zase sáhnul po brku, aby mohl při rozhovoru pokračovat v práci. Na stůl před ním dopadla Potterova ruka a Draco sebou neškubnul jen díky tomu, že to trochu čekal.

„A co takhle mi o tom říct?!“ vyjel na něj znovu. „Když už děláš návnadu, tak tam taky musí být někdo, kdo tě vyndá z huby škodné, která se do tebe chystá zakousnout.“

„Pottere, je to jen pokus. Už nějakou dobu je ticho po pěšině. Vůbec nic se nemusí stát, ale kdybys mi dal ještě čtvrt hodiny, měla by některá ze zdejších sov přidělaný k noze ten dopis, cos ho právě úspěšně rozmazal, ve kterém ti oznamuji, co se chystám udělat. Taktéž by ses z něj dozvěděl, že tě žádám o asistenci, případně o posily, pokud to uznáš za vhodné,“ zakončil Draco a užíval si Potterův vyvalený pohled. Ten pak opatrně zvednul ruku, která byla zadělaná od inkoustu, a vzhůru nohama zkoumal silně pošramocený text začínající slovy Milý Pottere.

„Ehm…“ vypadlo z něj. Draco pobaveně obrátil oči v sloup.

„Ach ano, nebelvírská výřečnost. Ta stojí na stupínku hned za vaší populární horkokrevností, že?“ popichoval. Potter se zamračil, ale pak si vzdychnul.

„Fajn, tak mám alespoň splněnou kvótu na tenhle měsíc,“ pronesl.

„Myslíš při dělání ze sebe kapitálního osla?“

„Jo, něco na ten způsob. Ginny tvrdí, že to zvládám minimálně jednou do měsíce, tak bych řekl, že teď už mám vybráno.“ Dracovi zacukaly koutky. Díky častějším kontaktům, které teď s Porterovými měl, si už všiml, že mladá paní nejde pro trefnou poznámku daleko a opravdu jí díky tomu měl mnohem radši, než by si kdy myslel, že je možné.

„Fajn, tak teď, když sis u mě vybral svůj měsíční příděl, co si o tom myslíš?“ Potter se na něj zamyšleně podíval.

„Myslím, že když tam nebudeš sám, je to rozhodně dobrý plán. Tady je minimální šance, že něco podnikne. Zdá se, že je opatrný a nechce se prozradit. Mimo školní pozemky je tedy velká pravděpodobnost, že to zkusí.“ Draco přikývnul.

„Takže do toho půjdeš se mnou?“ Potter přikývnul.

„Sestavím malou skupinu, jen pro jistotu, kdyby se cokoliv zvrtlo. Vzhledem k tomu s čím už jsme měli tu čest, by asi bylo lepší s tím počítat, i když je to jen student.“ Dracovi se formulace jen student nelíbila, protože jen student by neměl mít takové znalosti černé magie. Pak ho ale vytrhl Potterův škodolibý úsměv, když pronášel:

„Ale to že budeš volavka, vysvětlíš Hermioně sám.“

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction