OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 19.

26.04.2012 (12:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1987×

Připadal si zvláštně, když takhle pozdě klepal na dveře jejích komnat, ale nebylo to nic v porovnání s pocitem, když otevřela. První, co ho napadlo, bylo zdrcená. Rychle ovšem následovalo překvapená, a tak si vlastně nemohl být jistý, jestli si to jen nepředstavoval. Navrch osvětlení v chodbách takhle pozdě večer nebylo zrovna něco, na co by se dalo spolehnout. Stačilo sice k tomu, abyste nenaráželi do zdí, ale k dosažení většího množství informací o detailech zase ne.

„Draco,“ vyhrkla překvapeně. Pokusil se nemyslet na to, co s ním těch pět písmen udělalo a ignorovat teplo šířící se mu hrudí.

„Můžu dál?“ zeptal se a odkašlal si, protože mu zněl jeho vlastní hlas zhruble. Chvíli na něj ještě koukala, překvapení mísící se s nerozhodností, ale pak ustoupila a nechala ho vstoupit. Netušil, proč ho překvapilo, jak pokoj vypadal. Nikdy od ní nečekal něco moc dámského, ale tohle bylo skoro severusovské. Stěny obložené knihami, pracovní stůl, pohovka a křesla pohodlná už od pohledu a přímo před krbem lenoška a malý stolek, na kterém se teď s nenápadným šustěním přesypávaly stránky otevřené nezaložené knihy. Přesto si byl jistý, že si Hermiona bude pamatovat, kde skončila, to byla prostě ona.

„Takže… hm, co tu děláš?“ zeptala se Hermiona už docela normálním tónem a otočila se k němu zády, aby sáhla po zavírající se knize. Neomylně nalistovala správnou stranu a tu založila, než knihu znovu zaklapla.

„Řekněme, že jsem si přišel promluvit,“ začal Draco. Otočila se na něj se skeptickým výrazem.

„Řekněme?“ otázala se trochu ironicky. Pokrčil rameny.

„Dobře. Přišel jsem si promluvit,“ opravil se a ztichnul. Tohle si vlastně úplně nepromyslel a teď nevěděl co říct. Zachránila ho Hermiona. Jako vždycky, pomyslel si s úsměškem.

„Neměla jsem říkat, co jsem řekla! Nestává se mi často, že dřív mluvím, než myslím. Promiň,“ hlesla a otočila se k němu čelem.

„Dobře.“

„Dobře?“ nechápala. Pokrčil s úsměvem rameny.

„Dobře,“ zopakoval. „Každý občas uděláme něco blbě, nehodlám se na tebe zlobit příštích deset let,“ nadhodil. Nafoukla se, ale když se usmál, zase splaskla a zasmála se.

„Dobře,“ prohlásila nakonec. V naprosté souhře se rozesmáli.

„To je vážně rozhovor na úrovni, Grangerová,“ popichoval Draco.

„Já vím, příště musíme zkusit rozhovor na té mé,“ vrátila mu osten. Musel jí přiznat bod. „Dáš si něco?“ zeptala se a pokynula mu, ať se posadí. Sedl si na okraj lenošky a natáhl nohy k teplu linoucímu se z krbu.

„Čaj bych docela uvítal, díky.“ Díval se, jak plní konvici vodou a staví ji na mřížku, která se objevila nad plameny. Překvapeně si uvědomil, jak moc se jejich životní styly liší v takových drobnostech, jako je příprava čaje. On si ho nechal poslat skřítky z kuchyně. Hermiona je něčím takovým nezatěžovala a udělala si ho sama. Fascinující. Možná je čistokrevnost jen o návycích a o ničem jiném. Starobylé rody prostě žijí pořád tak jako kdysi. Všechno se dělá jako kdysi. Zatímco ostatní si dělají věci po svém. Občas Draca napadlo, jestli jako člen čistokrevného rodu o něco nepřišel. Možná o nějaký ten způsob nadhledu nad životem jako takový. Asi se nadarmo neříká, neberte život tak vážně, stejně z něj nevyváznete živí. Zasmál se a přilákal tak k sobě Hermionin pohled. Jen zavrtěl hlavou a pozoroval její účelné a úsporné pohyby, které ovšem nepostrádaly jistou dávku elegance. Štíhlé prsty, které pohybovaly věcmi s lehkostí a jistotou. Během chvíle se uvolnil.

„Prý u tebe byl Potter,“ začal Draco. Lžička s cinknutím dopadla na kraj hrnku, jak vyklouzla Hermioně z prstů. Rychle ji zase zvedla.

„Ano, stavil se tu. Z toho, co říkal, jsem pochopila, že křtiny mají být v sobotu. Je to tak?“ zeptala se. Draco přikývnul.

„V sobotu, přesně. Jen doufám, že mu někdo zakáže přístup k alkoholu a ke mně. Nerad bych dopadnul jako posledně,“ zamumlal si spíš pro sebe, než pro Hermionu. Uchechtla se.

„To chápu, Harry rád opíjí ostatní. Myslím, že v tom má skoro zvrhlé potěšení. I na mě si to otestoval, od té doby se mu vyhýbám, když vidím, že má v ruce alkohol.“ Draco se na ni nevěřícně podíval.

„Opil tě? A já to neviděl?“ zaskučel hraným zklamáním. Zašklebila se nad tou vzpomínkou.

„Buď rád. Nepatřím k těm veselým opilcům. Dokonce ani k těm lítostivým. Myslím, že Harry nikdy neslyšel tolik výčitek a nadávek v jedné hodině, a to si myslím, že se mi tam celých sedm let ve škole stejně nevešlo,“ konstatovala zamyšleně a vyhrnula si rukávy tenkého svetru. Natáhla se po konvici s horkým čajem. Draco se té představě usmíval. Byl si jistý, že to mohla být úžasná chvíle, ale pravda byla, že kdyby tam byl on, nejspíš by nadávky padaly na jeho hlavu.

„Máš pravdu, měl jsem rozhodně štěstí, že jsem u toho chyběl,“ pokýval se skoro vděčným výrazem. „Od té doby ses neopila?“ Zavrtěla hlavou.

„Ne tolik. Ale přiznávám, že ještě dvakrát jsem to trochu přehnala. Nejsem svatá,“ zamrmlala. Zazubil se.

„To bych o tobě ani nikdy netvrdil,“ popíchl ji. Zamračila se na něj, ale téměř okamžitě mračení vystřídal malý úsměv. Nalila do jednoho z šálků kouřící tekutinu a podávala mu ji. Jak se natáhla, odhalené levé předloktí jí ozářily plameny. Dracovy prsty se zastavily na půl cesty k podšálku a on úplně zkameněl. Hermiona se na něj zmateně podívala, ale toho si nevšiml. Upřeně zíral na ten pruh odhalené kůže, na které vystupovala bílá hrbolatá jizva. Jakmile si to Hermiona uvědomila, rychle si stáhla rukáv svetru, ale už bylo pozdě. Odložila šálek na lenošku vedle Draca a ustoupila. Draco neustále zíral na místo, kde byla ještě před chvílí její ruka. Celý jeho myšlenkový svět zamrznul a z ledu vystupoval jen ten obraz. Hebká kůže s vyřezaným nápisem. Mudlovská šmejdka. Prudce vstal a nehleděl na to, že tím pohybem zvrhnul šálek s horkým čajem, ten teď vytvářel na béžovém potahu temně hořčičnou skvrnu. Zvedl pohled k Hermioně, ale ta si tiskla levou ruku na prsa a byla k němu napůl otočená zády.

„Co jsem to provedl?“ zeptal se pak prázdným hlasem. Nedokázal potlačit emoce deroucí se na povrch. Tvář mu brázdil šok, opovržení nad jím samým, lítost a hlavně vina. Hermiona se na něj prudce otočila s nevěřícným výrazem, ale nevšímal si jí. Rukama se opřel o krbovou římsu, jako by to byl jediný pevný bod v točícím se vesmíru, jenže ve skutečnosti bylo všechno kolem něj až podivně pevné. To jen jeho myšlenky se zběsile točily. Výjevy, křik, krev, strach. Pořád dokola, rychleji a rychleji, až se mu téměř dělalo špatně. Trhnul sebou, když ucítil dotek na rameni.

„Draco,“ zašeptání jen kousek za ním. Kousl se do rtu a pevně stisknul víčka. Jak se na něj mohla dívat? Dotýkat se ho? Mluvit na něj tak konejšivým tónem? Proč ho na místě neproklela?

„Jak jsem mohl nic neudělat? Stál jsem tam a-“ zajíkl se. „Stál jsem tam a díval se na to. Křičela jsi a já tam jen stál.“ Prudce se na ni otočil, oči rozšířené. „Slyším to. Pořád to slyším, už ne v bdění, ale ve snech. Křičíš a já křičím, ale všude je krev a její smích. Nemůžu se hnout a pak jsem najednou na hradbách a padám, zatímco ji zabíjí,“ sípal drásavě zničeným hlasem. Téměř nevnímal pevné sevření jejích paží, ale teplo ano. Přimklo se k němu, na některých místech tak pevně až protékalo látkou jeho šatů a vsakovalo se mu do kůže.

„Draco, neblázni. Nemohl jsi nic dělat. Ne v tu chvíli, pokud ano, nebylo by dnes nic takové, jaké je. Pravděpodobně bys tam umřel a ničemu bys nepomohl. Lestrangeová byla blázen, nerozpakovala by se, kdyby si myslela, žes Voldemorta zradil. Nebylo. Co. Dělat.“ Její hlas rozhodně odsekával slova a ta se snažila prodrat do Dracovy mysli. Jenže jediné, co způsobila, bylo, že Draco pevně sevřel její levačku a prudce vyhrnul tenký rukáv. Jizvy mu uštědřily novou ránu, když je uviděl.

„Tohle je důkaz, že to není pravda. Dalo se něco udělat a nemůžeš říct, jak by to pak dopadlo. Nikdo nemůže, mohlo to být třeba mnohem lepší než teď!“ Její kůže kolem jeho prstů bledla, jak ji tisknul. Všiml si toho a pustil ji, najednou měla na ruce několik červených otisků. „Merline,“ zašeptal a couvnul. Jenže to nevypadalo, jako by ji něco z toho trápilo.

„Kdyby je nebezpečné slovo, Malfoyi, nemůžeš se k němu upínat. Je to tak, jak to je a já ti to nevyčítám, tak bys neměl ani ty!“

„Já to nedokážu,“ hlesnul a podíval se jí do očí. „Nemůžu si to nevyčítat, stejně jako na to nemůžu nemyslet. Tohle je důkaz, že jsem zbabělý ubožák, to se prostě nedá změnit.“

„Byl jsi, sakra! Byl jsi zbabělý ubožák. Nejsi. Ne teď, jasné? Krucinál, nikdy bych nechtěla dělat tohle se zbabělým ubožákem,“ štěkla a pak si přitáhla jeho rty ke svým. Dracovi vybuchly před očima střípky jeho myšlenek, načež se mu bezmocně sesypaly k nohám. Skončil snad svět?

ϩϩϩ

Bylo po všem. Je z něj kmotr, teď už mu to nikdo neodpáře. Ale nejspíš je tu jediný, který si vlastně ani pořádně neuvědomuje, jak k tomu došlo, protože nedával pozor. Všechno odříkal a odkýval, aniž by si to uvědomoval a oči mu neustále zalétaly k řadě, ve které seděla Hermiona. Připadal si jako puberťák se splašenými hormony. Neklidně přešlapoval, dokud do něj Potter nedrknul loktem.

„Kdyby tě to moc obtěžovalo, řekni a my to odložíme,“ syknul s notnou dávkou ironie. Draco se na něj omluvně zadíval, ale dlouho mu pozornost u jeho kmotřenky nevydržela, to až když ji bral do náruče, pohltila ho do svého malého světa a konečně si zabrala celou jeho osobnost jen pro sebe. Pozorovala ho svýma hnědýma očima a její prstíky mu šátraly po krajích hábitu. Když kolem světlejší stříbřité látky sevřela prstíky, bylo jasné, že ji odteď považuje za svou, protože ji prostě okouzlila. A tak už zůstala do konce obřadu, dokonce i po něm se ho odmítala pustit, když ji chtěl předat matce. Ale Ginny vypadala, že jí to nevadí. Usmívala se nad odhodláním malé nechat si svého kmotra jen a jen pro sebe.

„Ach, ty jedna malá urputnice,“ smála se, „uvidíme, jestli odoláš i ostatním, kteří budou chtít Draca pro sebe,“ poznamenala a významně se na Draca podívala. Draco cítil teplo ve tvářích a tak rychle sklonil hlavu k malé, která mu teď poskytovala dokonalou výmluvu, proč se nedívat kolem.

„Nevíš, o čem to tvá matka mluví?“ zeptal se kmotřenky hlasitým šeptem. Ta na něj vykulila očka v udivené grimase. Draco si to vyložil po svém. „Já taky ne,“ souhlasil a zpod spadaných vlasů zahlížel na Ginny, která se jen rozesmála a se zavrtěním hlavou odešla. Harry ještě chvilku točil hlavou mezi svou ženou, která tak bezostyšně nechává dítě u Malfoye a svou dcerou, které jsou právě její rodiče tak ukradení, že už to víc ani nejde. Nakonec zoufale rozhodil ruce a šel vyhledat zrzavou kštici, nejspíš aby se pokusil Weasleyho opít a ulevit si tak ze zklamání, že po něm vlastní dcera netouží čtyřiadvacet hodin denně.

„Jeden by si myslel, že už si na to zvyknul, viď zlato?“ zeptal se potutelně kmotřenky, která na něj vycenila bezzubé dásně v něčem podobném úsměvu a celá se při tom poslintala. Se smíchem ji očistil a přitiskl si ji víc k hrudi. Malé tělíčko tak blízko jeho srdci v něm vzbuzovalo roztodivné pocity, ale ten nejdivnější byl pocit bezpečí. Snad proto, že ho malá Lily nemohla zradit nebo mu ublížit jako ostatní nebo čistě proto, že je Draco napůl blázen, což v kombinaci s mírou zbožňování té malé muselo úplně stačit na to, aby mu mozek vysadil kompletně. Sledoval tu malou tvářičku s takovou mírou soustředění, že si ani neuvědomil, kde je, dokud neucítil drobné pohlazení v dolní části zad. Napjal se a rychle otočil, ale viděl jen vzdalující se známou postavu s uzlem spoutaných hnědých vlasů. Zatajil se mu dech. Vždycky vypadala její chůze tak vyzývavě? Polknul. Bezděčně pohupoval malou bytůstkou a sledoval, jak mu Hermiona mizí mezi hosty s pocitem šílené ztráty. Chtělo se mu výt a bít se rukama do prsou, aby všechny zahnal a ukázal, že ona je jen jeho, a jestli se jí někdo dotkne, skončí s rukou vyrvanou kloubu. Naprosto nechápal, kde se to v jeho civilizované osobnosti bere, ale uzlíček v rukou mu celou touhu poněkud komplikoval. Podíval se dolů, malé se klížila očka a spokojeně mu slintala na hábit i na své ruce. Draco byl natolik rozhozený, že se ani netvářil znechuceně. Naštěstí to jedno mávnutí hůlkou spraví. Cuknul pohledem od malé k místům, kde ztratil Hermionu, a zase zpátky. Frustrovaně zafuněl, ale natolik potichu, aby malou neprobral. Ta totiž bleskurychle usínala a byla u toho neuvěřitelně roztomilá, a to i přes všechny ty sliny okolo.

„Mám si ji vzít?“ ozvalo se za ním vesele. Otočil se a tam stála Ginny s potutelným úsměvem. Draco se zatvářil rozervaně. Chtěl jí malou dát, ale zároveň nechtěl. Jenže byla tu Hermiona a její prsty na jeho zádech, které jasně naznačovaly, že si žádá jeho přítomnosti. Ani si neuvědomil, že nerozhodně kňučí, dokud se Ginny tiše nerozesmála.

„To není vtipné,“ zašeptal pobouřeně.

„Ve skutečnosti je a velmi,“ nesouhlasila Ginny. Natáhla ruce ke své dceři a Draco jí ji s trochu trucovitým výrazem podal. Volné ruce pak nejprve využil k očistě. Ginny se usmála. „Tak jdi, Lily nikam neuteče. Hermiona by mohla,“ popichovala. Ještě jednou se na ni zamračil, ale pak si to rozmyslel, rychle ji pohladil po ruce a zmizel v davu. Motal se mezi lidmi a snažil se přes ně zahlédnout alespoň kousek z Hermiony. Nakonec to ale vzdal a zklamaně se opřel o dveře do salónku. Nepochyboval, že jsou zamčené, ale v tom se pletl. V jednu chvíli se opíral, druhou už padal nazad do místnosti, ze které právě vycházel Potter. Draco mu klátivě dopadl do náruče, ale jen co si to uvědomil, bleskově odskočil.

„Co blbneš, Pottere?“ oklepal se. Ten na něj trochu vyjukaně zíral, zatímco se kus od nich ozvalo pobavené zasmání. Draco se otočil. Hermiona měla ruku před pusou a očividně se dobře bavila. „To není vtipné,“ zabručel Draco, ale když ji pozoroval, jeho koutky sebou bezděčně trhaly, jak se chtěly roztáhnout do úsměvu.

„Já si jdu dát panáka,“ hlesnul Potter trochu otřeseně a dveře se za ním zaklaply. Hermionin smích najednou utichnul. Dívala se na Draca očima plnýma roztančených odlesků, rty pořád lehce zvlněné v úsměvu.

„Tak jaký je to pocit?“ zeptala se.

„Co, ocitnout se v Potterově náruči? Rozhodně nezapomenutelný,“ ucedil kysele. Znovu se rozesmála. Byl to sytý upřímný smích a Draco se při jeho zvuku spokojeně tetelil.

„Ne, myslím být oficiálně kmotrem,“ upřesnila svůj původní dotaz. Draco se zamyslel.

„Závazný,“ řekl pak. Hermiona se zatvářila překvapeně. Draco k ní udělal několik kroků a pak se opřel o okenní parapet. „Víš, někdy v těch letech po válce jsem přestal uvažovat o tom, že bych snad někdy mohl mít rodinu. Děti a tak. Tohle je vlastně, jako bych toho napůl dosáhnul a to je zavazující. A částečně i velmi naplňující. Ve skutečnosti je mi zrovna teď naprosto úžasně,“ zakončil to trochu zmateně, ale s úsměvem. Hermiona mu ho oplatila.

„To chápu, bylo mi podobně, když jsem šla za kmotru Albovi,“ usmála se chápavě. Byla tak blízko. Stačilo mu natáhnout ruku, aby se jí dotkl a on neváhal. Prsty jí odtáhl z tváře uvolněný pramínek vlasů a lehce jí ho uhladil stranou od očí. Když jí špičkami prstů přejížděl po pokožce, trochu se zachvěla. Jen neznatelně, ale on si všimnul. V očích se jí objevily obavy.

„Bojíš se?“ zeptal se tiše.

„Ani ve snu,“ odpověděla pobaveně. Uchechtl se.

„To je Potterova replika, Grangerová, vymysli si vlastní.“ Zazubila se.

„Chybí mi inspirace,“ pokrčila rameny. Jestli tohle nebyla výzva, tak je Draco pogrebin. Překonal vzdálenost mezi nimi a sklonil se k ní. Cítil její dech na svých rtech, ale jejich rty nespojil.

„Inspiruj se,“ vydechl toužebně. Její vzdech mu rozechvěl tělo, ale ani zdaleka ne tolik, jako pocit jejích rtů na těch jeho. Merline! Ta ústa byla měkká a horoucí. Chutnala tak, jak si ani ve snu nepředstavoval. Její paže ho objaly kolem kru a prsty mu zapletla do vlasů, zatímco on si ji k sobě pevně přitiskl. Přejela mu lehounce jazykem po horním rtu a on slyšel sám sebe, jak sténá. Potěšeně se mu zakroutila v náruči a zopakovala to. U všech svatých, hrála si s ním! Zuby mu lehce stiskla spodní ret a pak ho nasála. To už nevydržel, přitiskl ji k parapetu a polibek prohloubil. Teď to byla ona, kdo zasténal. Ten živočišný zvuk v Dracovi probouzel všechno, co nechával tak dlouho spát, a hrozilo, že hráz, která se teď plnila neuvěřitelnou rychlostí, se protrhne a smete ji spolu s ním.

„Ah, koukám, že se za deset let nic nezměnilo,“ ozvalo se za nimi chladně. Draco se od Hermiony odtrhnul a otočil se. Ve dveřích stál Weasley a měřil si je ledovým pohledem. Hermiona se napjala v Dracových pažích, ale nepokoušela se je setřást.

„Potřebuješ něco, Ronalde?“ zeptala se ho stejně chladným tónem. „Nebo tě prostě jen baví sledovat ostatní?“ dodala posměšně. Weasleymu zrudly uši, jak si Draco s pobavením uvědomil.

„Ne, to mě vážně nebaví,“ zasyčel. Ale Hermiona se do něj už pustila a nezdálo se, že by chtěla přestat.

„Aha, tak to nejspíš rovnou přejdeš k dělání nemanželských dětí, měla bych varovat Susan, aby nebyla překvapená, až se to dozví,“ konstatovala a Draco překvapeně ztuhnul. Teď už Weasley rudnul i ve tváři.

„To sem vůbec netahej,“ zasyčel vztekle. Hermiona vysunula bojovně bradu.

„Ale, a pročpak ne? Stydíš se snad za něco, Ronalde? Konečně po deseti letech?“ ptala se tvrdě.

„Já nemám za co, na rozdíl od tebe jsem v tu chvíli byl už volný,“ štěkl na ni. Draco se napřímil a postavil se částečně před Hermionu.

„Nezkoušej z toho obvinit ji, Weasley. Byla to moje chyba. Tedy až na tu část, kdy ses zachoval jako absolutní idiot a ztratil nejlepší ženu v Británii, za tu si můžeš jen ty sám,“ dodal Draco lehce výsměšně. Weasley trochu zfialověl. Chvíli to vypadalo, že snad vytasí hůlku, ale nakonec se jen otočil na patě a práskl dveřmi. Hermiona sebou trochu cukla, ale jinak nijak nezareagovala. Draco ještě chvíli pozoroval dveře, ale pak se na ni otočil. Oči se jí třpytily, ale neplakala. Vlastně ani nevypadala, že by chtěla, jen ty oči ji prozrazovaly. Bolelo ji, co se tu stalo. Draco se už nadechoval, aby se omluvil, když se na něj podívala a trochu nejistě se usmála.

„Tak nejlepší říkáš?“

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 19.: