OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 13.

20.04.2012 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1844×

Za okny tiše padaly načechrané bílé vločky a Draco je zpoza svého pracovního stolu pozoroval, aniž by si uvědomil, že mu z brku kape inkoust na nedoopravenou práci jednoho z páťáků. Ne že by ji to snad mohlo nějak poškodit, vlastně jí to mohlo leda pomoct, ale nic to neměnilo na situaci, že byl profesor obrany proti černé magii ztracen ve vlastních myšlenkách, které byly látce probírané v pátém ročníku na hony vzdálené. Blížil se další Prasinkový víkend, a jelikož tentokrát nebylo hlídání na něm, mohl si ho užít, jak byla jeho ctěná libost. Jenže, jaká byla jeho libost, hm? Popravdě doufal, že by si mohl odpočinout, poslední dobou to byl až přílišný shon a samá starost. Rowle čekal v Azkabanu až se jeho případ dostane k projednání, a jak se to blížilo, Draco byl nervózní. Nikdy pro něj nebylo snadné dívat se do očí, které ho nenáviděly a ještě horší byly ty, co ho chtěly zabít. Budilo to vzpomínky na oči, jako byly jeho, které se dívaly stejně. Vyčítavě, pomstychtivě a přesto si držely svůj tradiční povznesený chlad, i když se jejich majitel chystal zabít vlastního syna. Stačila k tomu jediná lživě vyslovená věta a vazby mezi nimi se zpřetrhaly. Jako pavučiny.

Draco zatřepal hlavou, nebyla ta správná chvíle na vzpomínky, chtěl si plánovat odpočinek a pak tu byly Vánoce. Bylo jeho zvykem rozeslat pár drobných pozorností známým a pro pár nejbližších přátel, jako byl Neville, koupit dárky. A teď vyvstala ta nejdůležitější otázka. Má do seznamu zahrnout i Grangerovou? Asi by měl, jsou teď přátelé, ne? Tedy chovají se k sobě slušně, baví se spolu, porady jsou taky mnohem snesitelnější, když je prokládají svými poznámkami místo odměřeného mlčení, ale je to dost aby jí mohl vybrat dárek? Co by jí dal? Knihu? Roční zásobu pergamenů? Perořízek? Příručku Buďte dobrým profesorem? To asi těžko… A něco osobnějšího? Nějak si nedokázal představit, že jí dá šperk. Tedy on by rád, ne že ne, ale téměř jisté vědomí, že by mu přistál na hlavě, tu vyhlídku poněkud kazilo. Takže jiného? Oblečení? Ne, to ne, moc osobní. Parfém? Vtíravé. Květiny? Nemá narozeniny, Draco, vzpamatuj se! Čokoládu? Ještě jeden takhle blbý nápad a za trest si lokneš pelyňku, ty tůňodave!

Uvědomil si, že nahlas vrčí sám na sebe a přestal. Nejistě se rozhlédl, pořád byl sám. Oddechl si, dobře, nikdo ho nenahlásí jako šílence na útěku. Mohli by ho dát Pomfreyové na hraní! Oklepal se. Brrr. Ale zpět k problému, co jí může dát, aby o to stála? Mohl by se někoho zeptat? Ne, za prvé má svou hrdost. Každý Malfoy umí vybrat ženě dárek, za druhé, nebylo koho. Neville by mu doporučil knihu, případně nějakého ze svých plazivých drahoušků, pravděpodobně smrtícího nebo přinejmenším jedovatého. Potter? Teď se Draco vysmál sám sobě nahlas. Tím to haslo, nebylo se koho zeptat. Zasekl se. Ledaže…

Sáhl po čistém cáru pergamenu a brkem, který používal k známkování, rychle načmáral vzkaz. Pak mu došlo, že je celý napsán červenou. Rychle pod něj načmáral dodatek s omluvou za inkoust a sroloval ho. Teď už ho jen dostat k nějaké sově a byla tu naděje, že Vánoce nedopadnou nějakou katastrofou.

ϩϩϩ

„Teď sem budete postupně po jednom chodit a já si vyzkouším vaše štíty. U každého chci vidět alespoň průměrné protego, je to jasné?“ zeptal se Draco a pohledem si změřil čtvrťáky v učebně. Odpovědí mu bylo více méně nenadšené bručení, ale všichni se poslušně seřadili do lajny, která začínala pře katedrou. Po jednom k němu předstupovali a on je zkoušel střídavě třemi lehkými útočnými kouzly. I přes to jak dlouho už štítové kouzlo trénovali, se hned několik studentů ocitlo v křeči smíchu, jak je zasáhlo lechtací kouzlo, které jim proniklo nedokonalým štítem. Jeden skončil s nohama přitaženýma k sobě pomocí Petrificus a dalšímu se nohy šíleně zmítaly v žáru tance, po zásahu Tarantallegra. Draco zmoženě mávnul hůlkou.

„Finite,“ zamumlal unaveně. „Vás pět, pojďte sem. Zbytek má po jednom bodu za úspěch, rozdělte se do dvojic a střídejte se. Dovoleno máte pouze Expeliarmus a Protego. Jestli uslyším nebo uvidím něco jiného, bude mít pan Filch dostatek pomoci s leštěním na další měsíc, jasné?“ zeptal se. Všichni studenti pohotově přikývli a začali se párovat. Jeden zbyl, ale přibrala ho k sobě jiná dvojice, nezdálo by se, že by to někomu z nich vadilo. Dracovi bleskla hlavou vzpomínka na zlaté trio, ale pak ji zaplašil a otočil se k těm pěti, kteří nezvládli dostatečný štít. „Tak co s vámi?“ zamračil se. „Řekněte mi, proč vám to dělá takový problém. Rozebereme to a třeba na něco přijdeme. Posaďte se,“ pobídl je, když se kolem nich na zemi objevily velké černé polštáře.

„Slečno Hobsová? Začneme u vás, co si myslíte, že je váš problém?“ zeptal se dívky, která mu až příliš připomínala Levanduli Brownovou, Weasley si s ní tenkrát něco začal a pak hrozně litoval, pokud ho paměť neklamala.

„Já nevím, pane. Prostě když na to přijde, nevím, jak bych mohla kouzlo od vás zastavit. Jsem o tolik slabší, vím, že to prostě není možné,“ vzdychla teatrálně a Draco se musel zevnitř kousnout do tváře, aby se nerozesmál. Taktika dámy v nesnázích? Jak jen jsou ty holky neoriginální.

„Věřte tomu, většina kouzelníků, kteří se vám budou snažit ublížit, bude v tomhle směru alespoň minimálně zkušená a dost možná i trénovaná. Budou tedy silnější a vy se jim musíte ubránit.“ Zamrkala.

„Ale já vím, že vy mi neublížíte, pane,“ zamrkala s důvěřivým výrazem. Zamračil se.

„To se velmi pletete, pokud znamená, že vám musím ublížit, abyste se později zvládla ubránit, mohu to udělat a udělám to,“ pronesl chladně a výhružně. Slečna havraspárka ztuhla a odtáhla se. „Ještě někdo tu má podobný problém?“ zeptal se zbylých čtyř. Nesměle se zvedla jedna ruka, která patřila – o jaké překvapení – Greyové. Vyzval ty dvě, aby se postavily. „Určitě obě znáte Furnunculus, že? Věřím, že případná hrozící bolest vás donutí se ochránit. Slečno Hobsová?“ vyzval ji. Ještě než dokončil pohyb, zářilo před ní ukázkové protego. Kouzlo se od něj neškodně odrazilo a zabořilo se do zdi. Draco se ušklíbnul. „Výborně.“ U její kumpánky fungoval jeho postup stejně dobře. Spokojeně pokýval. „Teď se zařaďte k ostatním a trénujte,“ pobídl je a vrátil se k třem, kteří by mohli mít lepší důvody, proč jim štít selhával. Dva studenti a jedna studentka mu opláceli pohled. Ti dva s dávkou studu, ale ona vypadala trochu vzdorovitě, rozhodl se s ní začít.

„Pane,“ zahučela, když ji oslovil.

„Kde je váš problém, slečno Farowová?“

„Nevidím v tom smysl,“ řekla sebejistě.

„Smysl?“ nechápal.

„Ano, proč se bránit štítem, když můžu opětovat útok. Neříká se, že útok je nejlepší obrana?“ Draco se pousmál.

„To jistě, ale v případě, že zaútočíte první, pokud protivník už své kouzlo vyslal, je lepší ho odklonit, než sama zaútočíte. Teorie taktiky soubojů se zde probírají v druhém ročníku, tam, kde jste byla vy, tomu tak není?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou.

„Ne, mně vštěpovali, že je lepší zaútočit a nečekat, co udělá protivník. Moment překvapení je mnohdy určující,“ oponovala mu a Dracovi se to líbilo. Střet s jinými vyučovacími metodami, byl rozhodně zajímavý.

„To je velmi hazardérský způsob souboje,“ nadhodil. Pokrčila rameny.

„Zatím jsem nikdy štítové kouzlo nepotřebovala,“ řekla sebejistě.

„A vaši protivníci?“ zeptal se Draco lehce zamračeně.

„Aut vincere aut mori,“ řekla hrdě. Draco se napřímil. Zvítězit nebo zemřít? Velmi tvrdé heslo na někoho tak mladého.

„Quidquid latine dictum sit, altum videtur,“ odpověděl tiše a sledoval tu hrdost. Přísahal by, že v ní vidí spoustu těch, kteří ho kdysi následovali. Nechápavě se zamračila. „Cokoli je řečeno latinsky, vypadá vznešeně,“ přeložil jí. „Ne vše je nutné následovat. Ale doufejme, že zdejší škola vám vyvrátí některé z vašich hazardérských návyků. Začneme štítem,“ pobídl ji. Neochotně se postavila. „Vzhledem k vaší citlivosti na nemožnost oplatit útok se vás pokusím odzbrojit. Pokuste se mi v tom zabránit. Můžeme?“

„Jistě, pane.“

„Expeliarmus.“ Moc se nesnažil, o to víc ho překvapilo, když vykřikla:

„Impedimenta!“ Jejich paprsky se střetly a odklonily. „Expeliarmus,“ zakřičela vzápětí, ale Draco paprsek odklonil štítem. Zamračil se.

„Působivá ukázka vašeho stylu, ale já po vás žádal štít. Patnáct bodů dolů za neuposlechnutí. Tady není aréna, kde si můžete trénovat, jak se vám zachce, slečno Farowová, jasné? Nedovolím, abyste ohrožovala ostatní studenty,“ pronesl ledově. „Teď zkuste štít a nic jiného,“ vyzval ji vážně. Znovu poslal odzbrojovací kouzlo a to dívku zasáhlo. Vyrazilo jí hůlku z ruky a on ji zachytil. „Velmi špatné. Znovu.“ Hodil jí hůlku. A znovu ji odzbrojil. „Znovu.“ Stejný postup. „Znovu.“ Pomalu rudla, jak námahou, tak vztekem. A zase přišla o hůlku. „Znovu.“ Znovu, znovu a znovu. Po deseti minutách se před ní konečně objevilo jemné mžení. Odzbrojovací kouzlo do ní sice narazilo, ale podařilo se jí hůlku udržet. Draco spokojeně přikývl, zatím co ona překvapeně mrkala. „Výborně, teď se můžete přidat k ostatním a cvičit. Potřebujete to víc než oni, ale jste na dobré cestě.“ Nechal ji odejít a obrátil se k posledním dvěma studentům. S nimi potom strávil i zbytek hodiny, protože u nich to bylo o posilování sebevědomí a to není rychlá záležitost.

Když potom za studenty zavřel dveře učebny, měl pocit dobře odvedené práce. V případě, že by to bylo třeba, si byl jistý, že by se téměř všichni ubránili. Dokonce i vzpurná Farowová by zvládla dobrý štít, jen kdyby chtěla. Bude si o ní muset promluvit s Kratiknotem, patří do jeho koleje a to, co tu předváděla, bylo přinejmenším zvláštní. Ať už ji učil kdokoliv, musel být velmi zvláštní. Možná nějaký vyděděnec z Kruvalu. Rozhodně by to odpovídalo.

„Aut vincere aut mori,“ zamumlal sám pro sebe a zakroutil nad tím hlavou. Z úst čtrnáctileté dívky to znělo o tolik hůře. Ano, rozhodně si o ní musí promluvit s Kratiknotem, rozhodl se a vyrazil na oběd.

ϩϩϩ

Seděl jako každý podvečer nad horou domácích prací a snažil se donutit mozek vnímat ty neustále se opakující bláboly, které jen měly zaplnit potřebné palce pergamenu, které jim tak neprozřetelně zadal. Kdy se konečně poučí a začne jim dávat úkoly, které by se vešly na vizitku? Asi nikdy, na to měl k vědění moc kladný vztah. Byla chyba, že chtěl, aby ho měli i studenti? Patrně ano, jinak by se mu za to tak hrozně nemstili a nesnažili se mu vnutit názor, že nundu je jen nepochopená krotká kočička přítulná jako kluběnka, co na tom, že vás jeho dech zabije a ještě nikdy si s ním neporadilo méně než sto plně spolupracujících kouzelníků. Ještě jednou překontroloval jméno studenta, ale pořád nechtěl věřit, že něco takového je z jeho hlavy. Vsadil by váček galeonů, že o tom dotyčný musel debatovat s Hagridem, pak by to rozhodně odpovídalo. S potřesením hlavou poznačil do rohu červené M a odložil práci na vyřízenou hromádku, která byla pořád menší než ta, co vyřídit měl. Potlačil zaskučení, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolal a čekal. Dveře tiše skříply, když se otevíraly a pak dovnitř strčila hlavu Rebeca.

„Pane profesore?“ pípla tiše. Usmál se.

„Pojďte dál,“ vyzval ji a jen s malinko provinilým pocitem odložil známkovací brk. Rebeca se skloněnou hlavou vešla a zavřela za sebou. Otočil se k oknu, připozdívalo se, ale pořád bylo světlo. „Vypila jste si svůj lektvar?“ zeptal se. Rychle zakývala. „Tak proč jste na mě nepočkala ve Vstupní hale, jako vždycky?“ Nervózně přešlápla. „Rebeco?“ pobídl ji.

„Já,“ zarazila se a zvedla pohled, „já se chtěla zeptat, jestli by s námi mohla jít i profesorka Grangerová,“ pípla prosebně v rozporu se svým upřeným pohledem. Vypadala zoufale a ztraceně. „Kdybyste tu někdy nebyl, aby se mnou mohla jít ona, víte? Nechci tam chodit sama,“ dodala vystrašeně. Usmál se.

„Samozřejmě. Tak za ní hned zajdeme, ano?“ Zvedl se ze židle a obešel stůl. „Proč zrovna ona?“ zeptal se po cestě ke dveřím. Rebeca zčervenala.

„Povídá si se mnou a taky se zajímá. Je moc hodná,“ dodala tiše.

„Ano, ano to je,“ souhlasil, ale i když to řekl nahlas kvůli Rebece, bylo to i pro něj. Ujištění? Možná, ale spíše naděje.

O deset minut později klepali na Hermioniny dveře.

„Dále,“ ozvalo se jejím hlasem. Rebeca stiskla kliku a vešla. Draco čekal venku. Nepovažoval Rebecu za malé dítě a věděl, že je schopná jednat sama, nemusel ji doprovázet, aby zvládla něco udělat. Jako třeba teď, proto ho nepřekvapilo, když po minutě vyšla s Hermionou za patami. „Oh,“ vyhrkla Grangerová překvapeně.

„Překvapení!“ roztáhl paže Draco v teatrálním gestu. Rebeca se slabě zasmála, což bylo vzhledem k situaci jedině dobře. Hermiona jen pobaveně zakroutila hlavou. „Ááá, kolegyně, vy jste suchar,“ utrousil zklamaně. Hermiona se zatvářila šokovaně, ale Rebeca se jen uculovala, nevypadala, že by ji Dracovo chování překvapovalo, a taky ne. Často ji zkoušel povzbudit nebo i rozveselit. „Tak jo, necháme vtipkování a uděláme si procházku, co vy na to dámy?“ zeptal se a postavil se mezi ně, oběma nabídl rámě. Hermiona se podívala na Rebecu, která se nervózně ošívala.

„Myslím, že to s vámi pro jednou mohu riskovat, kolego. Rebeco, co vy na to?“ zeptala se s úsměvem. Ta jí ho oplatila.

„Asi ano,“ pípla a jen velmi lehce vsunula paži do profesorovy. Hermiona byla suverénnější. Draco na Hermionu děkovně mrknul. Snažil se pro Rebecu udělat úplňky co možná nejpříjemnější, což vzhledem k její povaze nebylo zrovna jednoduché. Byla tak hrozně stydlivá a to, že se lišila, všechno ještě zhoršovalo. Draco rychle zapátral v paměti a vytáhl téma nadcházejícího famfrpálového klání mezi Havraspárem a Mrzimorem. Po deseti minutách mu došlo, že tady mu pšenka rozhodně nepokvete. Hermiona si vzala slovo, když nastala další rozpačitá pauza.

„Rebeco, něco nového v tamté věci?“ zeptala se spikleneckým tónem, při kterém dívka okamžitě zrudla.

„Ach, ne, paní profesorko. Já – nechala bych to být,“ zamumlala a vlasy se jí nahrnuly kolem obličeje, jak zapíchla pohled ještě víc do země. Hermiona povzdechla.

„Ale no tak, Rebeco, nemůže to být tak zlé, jak si myslíte. Zkuste mu dát šanci. Je přece milý, ne?“ Draco zbystřil.

„Kdo je milý?“ zeptal se zvědavě. Rebeca hlavu nezvedla, a tak se podíval na Hermionu. Mlčela. „Ale no tak. Kdo je milý?“

„Mohl by nám třeba poradit, ne? Přece jen, třeba bude vědět lépe, co dělat, je jeden z nich?“ nadhodila Hermiona jako by tam nebyl.

„Myslíte?“ pípla a zvedla pohled.

„Určitě,“ kývla Hermiona.

„No, tak! Jeden z koho? O čem se tu mluví?“ nechápal Draco.

„Muž,“ odpověděla Hermiona.

„Co?“ pořád nechápal. Protočila oči.

„Jste muž, ne? Můžete nám poradit s jednou prekérní situací,“ vysvětlovala Hermiona a loktem ho dloubla pod žebra. Konečně mu to došlo.

„Jo, muž! No jo, to jsem,“ vyhrknul. Tedy byl jsem. Když jsem se naposledy díval, dodal v duchu trochu kysele. Jenže kdy to bylo? „Óóó, počkat! Tady jsou ve vzduchu nějaké studentské drby! Já je větřím, no tak. Podělte se, kdo je ten, o kom se tu nemluví?“ spiklenecky ztišil hlas. Rebeca byla červená jako rajče a prosebně se podívala na Hermionu.

„Nevíme si rady, kolego. Je tu řekněme jeden student, který pozval jinou studentku ven. Jenže on neví o jejím malém chlupatém problému a dozvědět by se o něm ani neměl. A tady přichází ta otázka, měla by studentka nabídku přijmout a na vycházku jít, i když mu bude něco takového tajit? Co si o tom myslíte?“ předložila mu Hermiona diplomaticky celý ošemetný problém. Zamyslel se.

„A co si studentka o studentovi myslí?“ zeptal se, když zrovna míjeli poslední ze skleníků. Hermiona se na Rebecu usmála a ta konečně promluvila.

„Je milý a taky chytrý. Vtipný, moc dobře se s ním povídá a je-“ zasekla se.

„Ano?“ zeptal se Draco potlačující úsměv. Rebeca kníkla.

„Hezký?“ navrhla Hermiona.

„Moc,“ zašeptala Rebeca. Draco se kousl zevnitř do tváře.

„Pak myslím, že by mu měla dát studentka šanci,“ řekl rozhodně s lehkým úsměvem.

„Opravdu?“ zeptala se nejistě Rebeca.

„Proč?“ přidala se Hermiona, i když ta ze zcela jiných důvodů. Prostě Draca tlačila k objasnění věci z mužského pohledu, aby to Rebeca pochopila. Draco nebyl proti.

„To je jednoduché,“ pohodil rameny. „Ať už chlapec nebo muž, to je jedno, se musí odhodlat udělat první krok a dívku či ženu pozvat. Je jedno, jak moc sebejistě vypadá, to, co předchází každému pozvání, je hrozné utrpení, kdy se dotyčný trápí tím, jak a kdy to udělá a jestli vůbec, protože odmítnutí ať už sebelaskavější bolí. Protože předně, pokud by neměl o dotyčnou zájem, vůbec by se neptal a celou tu bolestivou proceduru by si ušetřil. Chápete, dámy?“ Hermiona se na něj usmála, zatímco Rebeca vypadala zamyšleně.

„Takže to mám přijmout?“ zeptala se. Hermiona se usmála.

„Pokud o něj stojíš, tak ano.“ Rebeca odhodlaně kývla.

„Tak dobře, já to zkusím,“ souhlasila a úlevně se usmála. Draco pocítil uspokojení. A hned nato zvědavost.

„A kdo že je ten šťastný?“ zeptal se zvědavě. Rebeca znovu zrudla jako malina.

„Irelevantní,“ prohlásila Grangerová pobaveně. Odfrknul si.

„Pro dobrotu na žebrotu,“ zamumlal, když zastavili u Vrby Mlátičky. Kouzlem znehybnili její komíhající se větve a stiskli suk. Cesta tunelem pak proběhla za zamyšleného mlčení.

Poprvé promluvila Hermiona a to až v Chroptivé chýši.

„Bože, vůbec se to tu nezměnilo,“ zašeptala. Draco ji pustil a pevně sevřel kolem ramen třesoucí se Rebecu.

„Ale ano, změnilo, jen tu změna nikdy dlouho nevydrží,“ poznamenal a dál Hermionu ignoroval. Klekl si na jedno koleno tváří v tvář Rebece. „Bude to dobré, ano? Neboj se, vyzvednu tě hned, jak to půjde. Jsem si jistý, že tě ještě najdu, jak si budeš spokojeně vyspávat,“ řekl a neúspěšně se pokusil usmát. Rebece se koulely po tvářích slzy, které tiše polykala. Zmučeně povzdechl a přitáhl si ji do objetí. Sevřel ji tak pevně, jako by ji mohl před tím, co přijde, ochránit. Nikdy by ji nepustil, kdyby to tak opravdu šlo. Držel by ji věčně, jen aby si nemusela projít tou bolestí a utrpením. Hlasitě vzlykla.

„Už se to blíží,“ fňukla vystrašeně. Cítil, jak se mu v pažích roztřásla. Ještě ne přeměnou, jen strachem.

„Jsi tak silná,“ vydechl hlasem plným obdivu. „Vydržíš to, vím, že ano. Jsi naše malá silná čarodějka!“ konejšil ji, jak jen to bylo v jeho silách. Pak ucítil, jak se mu její prsty zaryly do zad. Byl čas. Silou odtáhl její paže od svého těla. Poprvé za tu noc vykřikla, bylo v tom všechno, strach, opuštění, osamělost i bolest. Spousta bolesti. Dopadla na podlahu stočená v klubíčku. Sáhl po Hermioně, která Rebecu pozorovala s maskou děsu i lítosti. Třásla se skoro tak silně jako měnící se dívka. „Budu tady, hned, jak se probudíš, slibuju,“ šeptl ještě dívce a pak se i s Hermionou v náručí přemístil pryč.

U brány s okřídlenými kanci se objevili tak náhle, až Hermiona zakolísala. Nebo si to alespoň myslel, dokud se mu celá neschoulila v náruči. Uslyšel tiché štkaní a došlo mu, že pláče. Bezděčně ji objal a několika kroky je dostal za bezpečnou bariéru školních pozemků, tam se zastavil.

„Ššš,“ uklidňoval ji a neobratně hladil po vlasech. Zvedla k němu oříšky utopené ve spoustě slané vody.

„Je to ještě dítě, Malfoyi. Dítě, čím si to zasloužila? Nemůžeme ji tam nechat samotnou, to přece nejde!“ protestovala a vypadala, že je ochotná se tam vrátit. Pevněji ji sevřel.

„Teď už není dítě. Od chvíle, kdy ji pokousali, není dítě. Nemůže si to dovolit. A my se tam nemůžeme vrátit, jen bychom to zhoršili. Vím, že chceš, ale nejde to. No tak, spolupracuj!“ prosil, když se pořád vzpírala. Nakonec mu v náruči ochabla a znovu plakala. „Ráno ji najdeme. Budeme tam pro ni, ale ne teď. Teď je sama a bude už celý život. Musí se s tím smířit, tak mi pomoz ji na to připravit, Grangerová. Já tě prosím, pomoz mi!“ Div s ní netřásl, jak se v něm probouzely dlouho utlačované emoce. Hermiona k němu zvedla uslzený pohled, ale tentokrát v něm nebylo zoufalství, jen odhodlání. Odvaha.

Zatrachtilá Nebelvírka, on ji asi vážně miluje.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 13.: