OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 11.

18.04.2012 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 2181×

Zahalen v temném plášti splýval s okolními stíny. Kolem něj bylo ticho naplněné tlumenými výkřiky, nadávkami a tříštěním skla. Jeho kroky nevydávaly téměř žádný hluk, když kráčel úzkými uličkami, jejichž zdi byly potaženy špinavým povlakem, který se na některých místech vlhce lesknul, jak se na nich srážela vlhkost a poté si razila cestičky v podobě stružek směrem k zemi. Noc mu naplnil pach plísně a hniloby. Smysly měl nabuzené a tím se mu zápach zdál ještě mnohem odpudivější, než jindy. Jeho plášť zavadil o roh zdi a vydal pleskavý zvuk. Přitáhl si ho blíž a zaposlouchal se do možných změn v okolí. Nic, naštěstí. Oddechl si a pokračoval dál. Mezi vysokými domy sem nepronikalo téměř žádné světlo měsíce a těch několik lamp bylo od sebe až příliš vzdálených, navrch byly pokryté takovou špínou, že téměř žádnou zář nevydávaly. Okolí budilo zdání spánku, ale ne klidného. Tohle byl spánek draka číhajícího na neopatrného nešťastníka. Spánek s jedním okem otevřeným a oběma ušima nastraženýma. Zdejší obyvatelé nebyli z těch, kteří by se dali snadno zaskočit, pokud by byli, rozhodně by se v téhle čtvrti neohřáli.

Od zdi kus před Dracem se odlepil téměř nerozeznatelný stín, ale on věděl, co čekat. Přesně po takových se pozorně díval. Hůlku sevřel o něco pevněji a bez zaváhání pokračoval směrem, kde tušil nebezpečí. Tady neplatí zákony, ale pudy. Ukážete strach? Krvácíte? Nepřežijete. Stačilo jen jemné mávnutí a stín narazil do špinavé cihlové zdi s prudkostí větší, než by byl sám schopen vyvinout. Křupnutí, sten a potom ticho. Draco pokračoval ve své cestě, jen na jednom místě překročil zhroucenou hromádku šatstva, vedle které se zablýsknul kousek obnažené čepele. Než se probere, nezbude mu nejspíš ani hábit, ale to bylo Dracovi jedno. Pokud zloděj okrade zloděje, neviděl v tom nic špatného.

Zahnul za roh a ocitl se v Obrtlé ulici. Opatrně se stáhnul do stínu jednoho z výklenků a čekal. Na akcích, jako byla tahle, nikdy neexistoval přesný čas, byla jenom ta správná chvíle, na kterou se muselo čekat. A ta chvíle byla jedna jediná, na chyby tu nebyl prostor. Draco nesměl váhat, ale nesměl být ani příliš dychtivý. Cokoliv vybočujícího z tenkých možností chování odvrácené strany by bylo jako rána kotlíkem do zdi. Úsporným pohybem se ujistil, že mu kápě zakrývá většinu tváře i všechny vlasy. Nesměl být k poznání dřív než v pravou chvíli a na tu zbývalo už jen čekat.

Minuty plynuly a pomalu se měnily v hodiny. Na Obrtlé vládl čilý ruch, který ovšem běžný pozorovatel neměl šanci spatřit. Pro neznalé by to byla jen prázdná ulice, kde se v prachu povalují trosky opilých nebo i mrtvých bytostí. Draco ovšem viděl to, co ostatní ne. Ty drobné pohyby v temných zákoutích a výklencích jako byl ten jeho. Rychlé přesuny ze stínu do stínu a ještě rychlejší výměny mezi stíny a troskami ukrytými jen napůl. Nikoho by nenapadlo, že je zcela záměrné ukrývat se jen napůl. Že ani jeden z těch, co se nechává vidět, by neměl problém s tím zmizet ve tmě a nebýt k nalezení, dokud si to sami nebudou přát. To byl jejich způsob, jak upoutat pozornost a oznámit potencionálním zákazníkům, že u nich se nachází něco, o co by mohli mít zájem a to rozhodně ne jen čistě akademický.

Dracovi se na hrudi rozehřál medailon, který dostal od Pottera tehdy po večeři. Jednoduché a účinné, když je třeba oznámit, že akce začíná. Draco podle instrukcí ještě dvě minuty počkal a pak se přesunul z výklenku do stínu u zdi. Rychlý přechod do dalšího a pak do dalšího. Tam se na chvíli zastavil a čekal. Byl na pozici, kterou si domluvil s bystrozory a odkud mohl vidět úsek kolem jemu dobře známého obchodu. Přesně tam se také měl sejít bystrozor v převleku s Rowleem. Nebylo třeba čekat dlouho a přiblížila se přikrčená postava, která se snažila, aby nebyla vidět a aby si všichni všimli, že se o to snaží. Nebyl to ten nejlepší výkon, co Draco viděl, ale dalo se to vzít. Nižší obchodníci přesně takhle oznamovali, že se blíží s něčím, co stojí za to a chtějí se toho rychle zbavit. Ze stínů kus před ním se vynořila postava zabalená v podobných hadrech jako většina a nenápadně mávla na příchozího bystrozora. Draco věděl, že ve stínech okolo jsou další, a že všechno jde tak, jak to naplánovali, přesto se nemohl zbavit pocitu, že je něco špatně a že je tu na to sám. Potlačil ten pocit, který mu hořknul na patře, a cílevědomým krokem vyrazil na druhou stranu prostranství osvětleného tlumenou září z obchodu. Kus od něj právě probíhala rychlá výměna a bystrozor se chystal odejít, ale když byl Draco ve dvou třetinách ohlédl se, jakoby kontroloval, jestli ho někdo nesleduje, a zář z obchodu mu na chvíli ozářila obličej. Načasování bylo perfektní, tím si byl jistý, ale nemohl si dovolit zkontrolovat Rowleovu reakci. Pokračoval spěšně dál do tmy, která mu měla na chvíli znovu poskytnout útočiště. Netrvalo ani dvě minuty a medailon na jeho prsou se znovu rozehřál. Znamení, že se Rowle chytnul a sleduje ho. Draco bez ohlížení pokračoval a vedl toho mizeru přesně tam, kde čekaly posily. Zabočil za roh a vtiskl se do tmavého výklenku. Během chvilky uslyšel tlumené sípavé nádechy a šustění pláště o cihlovou zeď, jak se na ni Rowle tisknul. Hlupák. Vteřiny odtikávaly v napětí. Draco zahlédl koutkem oka nedočkavé přešlápnutí jednoho ze stínů. Pak se Rowle vynořil a Draco mu stanul tváří v tvář.

„Hledáš někoho, Rowle?“ zeptal se chladně. Odpovědí mu bylo jen vzteklé zavrčení. Draco byl připravený odrazit bleskově jakoukoliv kletbu, ale Rowle ho překvapil, když ho rychle a účinně praštil pěstí do nosu. Draco se zapotácel a před očima mu zablikalo, jak mu z nosu vystřelila bolest. Zlomený, bliklo mu okamžitě myslí. Kolem něj proletěly paprsky bystrozorů, ale Rowle je stihnul odklonit. Ten parchant byl dobrý! Draco se vzpamatoval a vykopnul. Rowleovi tím podrazil nohu a vyvedl ho z rovnováhy. Zakolísal a díky tomu ho minul jeden z bystrozorských paprsků jen hodně těsně. Rowle se spokojeně zazubil.

„Mdloby na tebe,“ slyšel Potterův hlas. Rowle uhnul a naštvaně zavrčel tentokrát na Pottera. Draco mávnul hůlkou a vyslal své mdloby zatímco Rowle zlostně vykřikl:

„Necroticus!“ Draco jednal naprosto instinktivně, když skočil po Harrym a strhnul ho na stranu, zatímco se pokusil kletbu odrazit, ale ta prošla dřív, než se štít vytvořil a zabořila se Dracovi do paže. Rowle padnul na zem, jak ho zasáhly několikery mdloby od bystrozorů, kteří se ukrývali dál v uličce.

Na moment všechno ztichlo a do toho ticha se ozvalo klepnutí, jak Dracova hůlka dopadla na dláždění, když prsty povolily sevření, jak se z nich vytrácela citlivost.

„Malfoyi!“ zvolal polekaně Potter, když na něj najednou Draco nalehl téměř celou svojí vahou. Ten tomu ale nevěnoval pozornost. Kletba, která mu narazila do ruky, si pomalu podmaňovala jeho vnímání, když mu umrtvovala končetinu a svazovala mu nervy mučivým chladem. „Malfoyi!“ zkoušel upoutat jeho pozornost Potter a podpíral ho. Draco se ze všech sil pokoušel sebrat. Prvotní šok mizel a začínal zase vnímat.

„Do Bradavic,“ řekl trochu zmámeně. Ještě několikrát mrknul a zatřepal hlavou, aby se mu pročistila. Došlo mu, že se pořád nepohnuli z místa. „Pottere, krucinál dostaň mě do Bradavic, hned!“ štěknul. Ten sebou trhnul. Pak ale přikývnul, křikl několik příkazů a pak se i s Dracem přemístil k bráně na bradavické pozemky. Draco stihnul jen zahlédnout zářivě rudou kštici, než zmizela a nahradila ji brána s okřídlenými kanci. Pocit z asistovaného přemístění s ním zamával. Na chvíli se zase musel opřít o Pottera a několikrát se nadechnout. Ten ho podepřel a počkal. Pak se vydali k hradu.

„Proč jsi to udělal, Malfoyi?“ zeptal se při cestě k hradu. Draco zatím jen ztěžka dýchal a soustředil se, aby při chůzi moc neklopýtal.

„Použil bys Protego, že jo?“ oplatil mu otázku Draco. Potter se zamračil.

„Pravděpodobně, jak to s tím souvisí?“ Draco se nevesele uchechtl.

„Hodně. Protego by tu kletbu ani nezpomalilo a ty bys dostal přímý zásah. Nevěděls, co na tebe letí, můj štít by ji zastavil, jen jsem to nestihnul,“ vysvětlil Draco přerývavě a pokusil se přidat do kroku. „Spěchej, nemáme moc času. Musím ke Křiklanovi.“

Potter přikývl, přitáhl si víc Dracovi váhy na sebe a zrychlil. Nemluvili o tom, Draco tu pomoc jen vděčně přijímal, protože jeho smysly se začaly mlžit a plést si, co je nahoře a co dole.

Během deseti minut Potter zběsile bušil na dveře Křiklanova kabinetu. Ten vylezl ven v noční košili a spací čepičce, jejíž bambulka se mu komíhala před rozčíleným obličejem. Když uviděl svého kolegu v Potterově náruči, zbledl a s koktáním je pozval dovnitř. Draco se držel zuby nehty svého vnímání. Potřeboval vysvětlit, co Křiklan smí použít a kolik mu toho dát.

„Necroticus,“ vydechl jako první a Křiklan zbledl ještě víc. Kdyby to šlo, nejspíš by i zprůhledněl. Draco si chtěl vyhrnout rukáv, ale prsty ho neposlouchaly, nakonec mu ho Potter rozříznul. Místnost zaplnil puch rozkládajícího se masa.

„U Merlina!“ vydechl Potter zděšeně, když si prohlížel Dracovu ruku. Vypadal jako něco, co kdysi viděl v jedné jeskyni, na kterou nerad vzpomínal. Kletba všechno zasažené maso rychle rozkládala a otrava se pomalu šířila dál téměř černými žilami.

„Křiklane, lektvary,“ zasípal Draco. „Protinekrotický a na čištění krve. Později antiseptický, ale bez pelyňku… žádný bezesný spánek, jasné?“ Znovu se zadýchal, bolest mu začínala pronikat dál do těla spolu s mrazivým chladem, který postupoval rukou směrem k rameni.

„Bez pelyňku? To je nemožné!“ bránil se Křiklan.

„Severus uměl… vílí krev, nemůžu… alergický…“ snažil se Draco vysvětlit, ale černalo se mu před očima. Nebyl čas mu to vysvětlovat, ale Křiklan pořád stál a koukal. Potter se vzpamatoval první.

„Dělejte, Křiklane!“ štěkl a podepřel Draca, který se hroutil k zemi. To konečně lektvaristu popohnalo. Odpornou chuť lektvaru na čištění krve ucítil Draco téměř okamžitě, ale protinekrotický musel Křiklan uvařit. Nebyl čas. Draco zpanikařil, neměli dost času.

„Pottere...“ zasípal. „Pottere, Glacius… Zmraz tu ruku, není čas. Není… udělej to!“ sípal naléhavě. Potter zaváhal, ale pak poslechl. Mávnutí a šeptané Glacius doprovodil Dracův výkřik, když se tkáň v jeho ruce potrhala krystaly ledu. Cokoliv se dělo potom, nevěděl. Omdlel a černotu náruče Morfeovy vítal s radostí a nadšením.

ϩϩϩ

Byl by dal cokoliv za to se neprobudit, ale nebylo to možné. Nebylo to možné, protože ten imbecil dal do těch lektvarů pelyněk! Draco zasténal a chvějivá bolest obklopující jeho mozek se radostí zatetelila a zesílila svoji snahu přivést ho do blázince. Věděl, že ani nemá cenu otevírat oči, ale stejně to udělal. Jak předpokládal, celý svět se změnil na duhovou skvrnu, která se lehce vlnila.

„Kurva,“ zasípal, „řekl jsem bez pelyňku.“ Bylo utěšující se slyšet, to znamenalo, že nejhorší fáze účinku pelyňku je pryč, jinak by místo svého hlasu slyšel neustávající pískání nabuzeného komára, což ho dohánělo k šílenství mnohem víc než roztančená bolest hlavy a vlnící se skvrna místo vidění.

„To bohužel nebylo možné, profesore,“ ozvalo se vedle něj upjatě.

„Madam Pomfreyová?“ ověřoval si.

„Ano, jsem tu. Ovšem vy jste tu jen proto, že vám profesor Křiklan namíchal plnohodnotný lektvar i s potřebným obsahem pelyňku. Vaše alergická reakce je sice nemilá, ale rozhodně je milejší než vaše druhá možnost, totiž velmi bolestivý skon někdy koncem týdne.“ Draco si pomyslel, že je na něj dost hrr, vzhledem k tomu, že se teď probral, a jak sama řekla, málem umřel.

„Fajn,“ ucedil a jakýchkoliv dalších projevů se raději vyvaroval. Tedy vyvaroval by se, kdyby nepotřeboval vědět několik nezbytností.

„Jak dlouho jsem byl mimo? Co je za den? Ví ředitelka, co se stalo? Kdo má mé hodiny?“ vychrlil jako jedomet, a kdyby to šlo, chytil by se v následující vteřině za hlavu, která mu jasně naznačovala, že jestli to zkusí ještě jednou, ukáže mu, jak vypadá exploze bez použití bombarda.

„Uklidněte se, profesore Malfoyi!“ nakázala přísně ošetřovatelka. „Ředitelka chtěla upozornit, až se proberete, takže jí dám vědět a myslím, že ona vaše otázky zodpoví dostatečně.“ Draco zafuněl, ale neprotestoval. Nečekal dlouho a ošetřovnou se rozlehla ozvěna kroků a ne jen jedněch.

„Heh?“ udělal tázavě.

„Malfoyi, to už mi nedělej,“ ozval se Potterův úlevný hlas. Draco se zamračil.

„Pottere, co tu ještě děláš?“ zavrčel.

„Přišel za mnou, aby mi vysvětlil, proč je to tu jak na manévrech,“ odpověděl hlas, který v téhle chvíli chtěl slyšet ze všeho nejméně, ale přesto se mu srdce rozbušilo jako před kolapsem.

„U Merinových vousů, kolik vás tu je?“ zeptal se zmateně.

„Copak nás nevidíš?“ divila se Hermiona.

„Grangerová, já teď vidím asi tolik jako kouzelník v zajetí pastelníčků. Já se, pro Merlina, i cítím jako kouzelník v zajetí pastelníčků, tak proboha ztlumte všichni hlas nebo mi praskne hlava!“ křičel na ně šeptem. Pak zasténal a položil hlavu na polštář, aby donutil ty prašivé kováříčky v hlavě dát si trochu pauzu.

„Jak to?“ nechápala Hermiona. Draco se podivil.

„Tys jim to neřekl, Pottere?“

„Ehm, no, já nevěděl, jestli bys chtěl,“ zamručel dotazovaný trochu rozpačitě. Draco se ušklíbnul.

„A Poppy?“ zeptal se.

„Ta má v úctě pravidlo o mlčenlivosti, jako každý lékouzelník nebo ošetřovatel,“ odpověděla tentokrát ředitelka. „Takže myslíte, že byste nám mohl vysvětlit, co se stalo, pane Malfoyi? Pan Potter mě sice informoval, ale zdá se, že je tu něco specifického, co se týká jen vás a co nám pan Potter objasnit odmítá.“ Draco se tichounce nevesele uchechtnul.

„Nezdá se, že bych měl na výběr, že? Ale to je jedno, není to nic tak podstatného. Tedy pokud nenastane situace jako tahle. Nedošlo mi, že když už není Severus nebo m- prostě už není nikdo, kdo by věděl, co se mnou dělat. Ale ocenil bych, kdybyste si to nechali pro sebe. Ta informace je snadno zneužitelná,“ požádal je Draco vážně. Všichni slíbili, že to neřeknou. To že jim neviděl do tváří, mu vadilo, ale musel to přijmout tak, jak to bylo.

„Takže, co je s tebou v nepořádku, Malfoyi? Je to kvůli znamení zla?“ zeptala se s obavami Grangerová. Jindy by ho ty obavy zahřály, ale teď v tom poznával jen strach ze Znamení.

„Ne všechno je vina jedné špatné volby, Grangerová. S něčím se prostě už narodíme. Rodokmen je něco co si nevybíráme. V tom mém nejsou jenom lidé. Otcova babička byla víla a v každé generaci se to víc nebo míň projeví. Ne všechno je přínosné, samozřejmě. Je tu vzhled a přitažlivost, schopnost podmanit si ostatní, ale tak tu je neschopnost snést to, co jiným kouzelníkům nedělá problém, alergie, neúčinnost některých látek a naopak zvýšená účinnost jiných, případně reakce na kletby. Na necroticus, například. Tady je to půl na půl. Ostatním kouzelníci by měli delší čas, kdy jim může lektvar pomoct, já zase větší šanci, že zabere. Má to výhody i nevýhody,“ vysvětloval Draco a sledoval skvrnu, která teď byla spíš ve světlejších odstínech barevného spektra.

„Takže když si-“ začal Potter, ale Draco ho přerušil.

„Zas tak si to neber, Pottere. Byl to prostě instinkt. Navíc, kdyby to zasáhlo tebe, byla tu reálná hrozba, že bych musel jít kondolovat mladé paní Potterové a odpusť mi, že se nechci vystavovat dalšímu napadení vidličkou. Pochop, bylo to čistě pro moje dobro,“ odmávl to obrazně Draco. Potter se rozesmál a dokonce i od Hermiony uniklo tiché pousmání.

„Dobře, a co se toho vzhledu týče, měl bych tě asi o něčem informovat,“ řekl Potter pořád veselým hlasem. Draco se napjal.

„Ne, neříkej, že mi nikdo nespravil nos,“ děsil se Draco. Tentokrát se Hermiona smála hlasitěji. Bezva, výsměch, to teď potřebuje ze všeho nejvíc. Ještě že se Grangerová nedala na léčitelku…

„Ale jo, nos máš v pořádku, jen tvůj obličej teď vypadá spíš jako borůvka, než jako lamač srdcí,“ vysvětlil mu bystrozor a zase se rozesmál.

„Děsně vtipný, Pottere. Vsadím se, že i tak pořád vypadám dvakrát líp než ty,“ usadil ho Draco.

„Hele, to já neposoudím, Hermiono, co myslíš?“ zeptal se poťouchle Grangerové a Draco zalapal po dechu. Ten zrádce!

„Já nikomu rozhodně ego zvyšovat nebudu a vám dvěma už vůbec ne,“ prohlásila Grangerová rozhodně. Potter se uchechtl.

„Chápu, nechceš se ho dotknout,“ prohlásil hrdě Potter. Odfrkla si.

„Co když jsem se nechtěla dotknout tebe?“ pronesla dotčeně.

Draco v ten moment poslal celou bolest hlavy k šípku i s děkovným lístečkem a rozesmál se.

I k téhle kapitole přibude malý obrázek, protože ji prostě krásně vystihuje. Velké díky Anně s číslem, za to že ho objevila! Zde.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 11.: