Hrdinný smrtijed - 10. • OurStories.cz ~ naše povídky

Potteři jsou prokletím pro všechny Malfoye, ale pro toho jednoho speciálně...

17.04.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1963×

Seděl u jezera a přemýšlel. Chyba! Sem chodil, aby myslet nemusel, tedy aby mohl vypustit všechno, na co myslet nechtěl. Jak minulost, tak i přítomnost… jo, a budoucnost, tu hlavně! A jak teď sledoval zrcadlově hladkou hladinu, kterou čeřily jen občasné závany studeného větru, měl hlavu plnou toho všeho, čemu se snažil vyhýbat. Života, například. Vlastně hlavně života. Kdyby věřil, že existuje něco mezi životem a smrtí, asi by se upnul myšlenkami na to, ale to nevěřil. Byl buď život, nebo smrt a upřímně, teď se mu nechtělo myslet ani na jedno. Co s tím? Z vody se vynořilo jedno chapadlo obří olihně, rozpustile mávlo a s hlasitým plesknutím dopadlo zpět na hladinu, aby tak Draca mohlo ohodit celou nádrží ledové vody.

Ano, tak je to správně. Nevíte coby, pořiďte si obří oliheň, ta vás nenechá jen tak v klidu sedět a ubíjet se nepodstatnými a nedůležitými životními otázkami. Radši vám dopřeje omlazující otužovací koupel a donutí vás projít třemi stádii odporně ozdravného zápalu plic. Jak nevýslovně potěšující!

Draco se zvednul, věnoval opovržlivý pohled tvorovi, který se jen tak rozvaloval na hladině a rukou si uhladil vlasy dozadu, aby mu z nich nekapala voda do očí. Jenže co když měla pravdu? Copak mu bylo něco platné, že tu seděl a dumal o chybějícím mezisvětě kosmu? Jo, tenhle život stál za houby, ale jiný stejně neměl, tak co na tom? Použil sušící a ohřívací kouzlo, aby mu zuby přestaly drkat o sebe a zamyslel se. Od kdy je obří hlavonožec zběhlejší v otázkách jeho života než on? Možná od té doby, co ten hlavonožec žije víc než ty, přišla mu potměšilá odpověď od vlastního podvědomí. Zatnul zuby. No bezva, už se vysmívá sám sobě, ještě že má dost na to, aby si u Munga mohl zařídit pěknou soukromou celu. Nebude se přece dělit, že ne?

„Je trochu zákeřná,“ pronesl za ním hlas. Trhnul sebou a otočil se.

„Vážně, Grangerová? Snažíš se mi způsobit zástavu ze sportu nebo prostě jen proto, že tě to baví?“ Pokrčila rameny.

„Asi spíš to druhé,“ pokusila se zavtipkovat, jenže Draco neměl náladu.

„Co tu chceš, sleduješ mě?“

„Ne, vlastně jsem se chtěla zeptat proč mi od Ginny přišel dopis, že už se na nás těší, a když si nebyl u sebe, Neville mi poradil, ať hledám u jezera,“ odpověděla kysele. No jo, večeře, pro Merlina, na to taky úplně zapomněl. Tedy spíš se na to vážně zapomenout snažil, ale nenechalo se.

„Promiň, asi jsem ti to zapomněl vyřídit. Mluvil jsem s Potterem, pozval nás v sobotu na večeři. Nás myslím jako odděleně. Pozval mě a taky pozval tebe. Měl jsem ti to vyřídit. Zapomněl jsem. Promiň,“ odsekával chladně a ani se na ni nedíval. Byl naštvaný. Strašně. Jak mohl Neville jen tak říct Grangerové, kam se chodí uklidňovat?! Jeden by doufal, že ho napadne, že tu chce být sám, ale to ne. Dobrák Neville prostě musí všem pomáhat a hlavně kamarádíčkům z Nebelvíru. Přítel Draco je prostě až za nimi, není přece víc než prašivý Zmijozel!

Draco si uvědomoval, že je k Nevillovi nespravedlivý, a že všechno, co mu běží hlavou je vlastně naprostá hloupost, ale nedokázal to zastavit. Byl, krucinál, naštvaný na celý svět, protože Grangerová byla tak blízko a, pro Merlina, dál než kdykoliv předtím! Navíc ho štvalo už to, že mu vůbec záleží na tom, kde nějaká Grangerová stojí!

„Malfoyi, co je s tebou?“ ozval se její hlas. Kdyby se otočil, určitě by viděl to její nakrčené čelo a přemýšlivý výraz, ale takhle si mohl nalhávat, že v tom výrazu je třeba i trocha starostlivosti, což ho iracionálně naštvalo ještě víc.

„Nestarej se, Grangerová, se mnou vůbec nic není,“ zavrčel.

„Teď klameš,“ ozval se její hlas blíž. Od krku dolů po páteří se mu rozběhlo mrazení a na rukou mu vyskočila husí kůže. „Ne jen mě, ale i sebe.“

„Nech si ty moudra, nikdo tu o ně nestojí,“ štěknul a udělal krok dopředu, dál od ní.

„Malfoyi,“ zavrčela a znělo to výhružně. Zatnul ruce v pěst a svaly v pažích se mu napjaly, jak se snažil nedat na sobě nic znát. Neotočit se a hlavně se jí nedotknout! Jdi pryč. Jdi pryč. Jdi pryč! Křičel na ni v duchu, ale ve skutečnosti měl pevně semknuté rty, jen aby to náhodou neřekl nahlas.

„Chováš se jako malý harant,“ odsekla a pak slyšel, jak její plášť zašustil, jak se prudce otočila. Kroky zazněly na skále, pak ztichly, jak přešla na travnatý koberec. Chtěl se otočit, něco říct. Zastavit ji. Vysvětlit, proč se chová, jako by právě utekl z tajného oddělení na Odboru záhad, ale nemohl. Nevěděl, co jí říct. Nebo sobě.

Ϩϩϩ

A bylo hůř. Sobotní večer se přiblížil rychleji, než chtěl, ale ne dost rychle, aby mu zabránil strhnout neskutečnou spoustu bodů, rozdat několik neobvykle dlouhých školních trestů a pohádat se s Nevillem.

Merline! Jak on si přál, aby se jí nikdy neomluvil. Nebyla by tak přístupná, téměř vstřícná, dokonce by se dalo říct přátelská. Jenže to nebylo všechno, kdyby se jí neomluvil, směl by k ní něco cítit, cokoliv! Nenávist, zlobu ublíženost, prostě by to nebylo zakázané, ale teď? Nemá nárok. Prostě němá, nejsou si ničím, jen kolegové jako si je se spoustou dalších lidí. Je mimo jeho dosah. S každým metrem, co je mu blíž, je pro něj kilometry dál.

Podíval se do zrcadla na svůj odraz oblečený do elegantního tmavého oblečení. Mudlovského, jak jinak. Byla sobota večer, nehodlal se škrtit v hábitu ať jakkoliv praktickém a stylovém. Už po sté ho napadlo, že by tam neměl chodit. Nikdy tam nepřišel, tak proč by měl teď? Co na tom záleží, jestli tam bude nebo nebude? Prostě tam nepůjde. Pošle sovu, že má moc práce nebo něco podobného. Potter ho určitě kontrolovat nepřijde.

Z plánování ho vytrhl škrábavý zvuk na okně. Otočil hlavu a podíval se tam. Byla to sova. Kdo taky jiný, pomyslel si kysele nad svým uvažováním. Otevřel okno, automaticky sáhnul do kapsy pro pamlsek, ale neměl na sobě hábit. Pokrčil rameny.

„Tak příště,“ slíbil sově, které sundal vzkaz a nechal ji odletět. Přísahal by, že mávala křídly s uraženým podtónem. Rozbalil pergamen a přejel pohledem těch několik slov. Zamračil se, to je tak průhledný? Stálo tam:

Máte zpoždění. Očekávám vás v ředitelně, žádné výmluvy. H. G.

Vztekle hodil lístek na zem. Jemu prostě nemohlo nic projít jen tak, že ne? Vztekle vyrazil dveřmi ven, aby se pak ještě vztekleji vrátil, protože kytku pro mladou paní Potterovou nechal na stole. Sebral ji a vyrazil do ředitelny. Na druhý pokus.

Když vešel, byla v ředitelně jen Grangerová. Stála k němu otočená zády, ale byla viditelně otrávená.

„Konečně, to byla doba,“ odsekla a otočila se. Pak trochu vykulila oči a klapla pusou na prázdno. „Ginny říkala, ať na tebe dohlédnu,“ dodala pak klidně a trochu zpomaleně. Zamračil se. Skvělé, dokonce se na něj domluvili. Potter v tom měl určitě taky prsty, to by se vsadil. Ten měl prsty ve všem, i když nechtěl.

„Tak jdeme,“ zavrčel vztekle a Grangerová mu mračení oplatila.

„Vy zřejmě nebudete zrovna ozdoba dnešního večera, kolego,“ odsekla a sáhla po letaxu. Moc rád by jí odsekl to samé, jenže nemohl. Vypadala kouzelně a to na sobě měla jen kalhoty a halenku. Vlasy měla vyčesané a byla lehce nalíčená. Jen téměř nepostřehnutelně, ale Draco si všiml. A hrozně ho to štvalo.

„Budete tam stát celou noc?“ zeptala se odtažitě. Kéž by mohl. Stál by tam a díval se na ni klidně až do zítřka. A proč mu, pro Merlina, zase vyká?

„Ne,“ odpověděl jenom a taky si nabral letax. Grangerová vypadala, že hodlá hlídat jeho odchod až do konce, a tak vstoupil do krbu jako první.

„Potter manor,“ oznámil cíl své cesty a pak ho pohltily plameny. Vystoupil v rozlehlé hale a hned ho do očí uhodilo domácké vybavení domu. Už tu byl několikrát, ale teď se to tu zdálo jiné. Snad kvůli těm fotografiím, které byly naprosto všude! Mávaly, usmívaly se a nakrucovaly, až oči přecházely.

Zpoza rohu vyšel černovlasý muž a v prstech držel skleničku hnědě zbarvené tekutiny.

„Jdete pozdě,“ prohlásil ve chvíli, když z krbu vystoupila i Hermiona.

„Ginny měla pravdu,“ prohlásila a Draco pocítil silné nutkání přetáhnout ji kyticí pro Ginny po hlavě. Potter se zamračil, ale Draco si odfrkl.

„Jen na mě tak nekoukej, Pottere, jste pěkná parta podrazáků,“ zabručel. Potter se usmál. Ale Dracovu pozornost upoutalo něco jiného. Za nohama pána domu se totiž objevily dvoje oči, které návštěvu zvědavě pozorovaly. Jedny hnědé a druhé zelené. Slavní Potterovic benjamínci.

„Teto emjóno?“ ozvalo se nesměle. Hned vzápětí ten menší z obou chlapů vycupital a vystřelil k ní jako raketa. Grangerová ho zdvihla do náručí, což se očividně nelíbilo tomu druhému, protože zapomněl na ostych a přiběhl, aby se taky nechal zvednout. Jenže Hermiona mělo dost co dělat s jedním, a tak se chlapec podíval zkoumavě na Draca. V tom se opět probouzel starý dobrý instinkt prchnout, ale ze všech sil se snažil odolat. Bylo to jen dítě, co mu mohlo udělat?

Špatná, špatná otázka. Kdyby měl za ten večer spočítat všechno, co mu malý James provedl a pak to někomu ukázat, nikdo by mu nevěřil. Nebyly tam jen obyčejné věci, jako poslintání, polití vodou, opatlání vším, co měl v dosahu, ale i krutosti typu vidličky zapíchnuté ve stehnu, nastrčení nejšpičatějších hraček do křesla kam si zrovna sedal, opětovné polití, tentokrát horkou kávou a jeho osobně nejoblíbenější, sevření Dracových klenotů silou téměř hagridovskou. Než večer skončil, byl Draco vyždímaný jako hadr na podlahu. Za celý večer zažil jen velmi málo úspěchů, které běžně na návštěvách považoval za samozřejmost. Teď byl rád, alespoň za to, že kytka udělala hostitelce obrovskou radost, protože, jak se zdálo, už dlouho žádnou nedostala. Ovšem v opozici byl Potter, kterého se to zjevně dotklo a několik minut se s Ginny dohadoval o jakémsi kapradí, nebo o čem. Další úspěšný moment byl, když s Ginny našli společné téma v tradicích. Což ovšem s nevděkem kvitoval nejen Potter, ale tentokrát i Grangerová. Zato se oba velmi zlomyslně šklebili, když se přiblížil James a Draco se bezděčně stáhnul, protože netušil, co se mu ta malá katastrofa chystá udělat tentokrát. Opravdu dělal čest svým jmenovcům. Malý Albus Severus to vše sledoval ze své vyvýšené pozorovatelny u Hermiony na klíně a vypadal, že se dobře baví. I on jednal ve stylu těch, po kterých podědil jména. Draco by přísahal, že se mu v očích blýskala škodolibost a pobavení.

„Draco, mě to opravdu mrzí,“ omlouvala se mu snad už po tisící Ginny, když mu přinesla výtažek z dobromysli, na probodnuté stehno.

„To je dobré. Jen si snad pořiďte méně ostré příbory, ano?“ poprosil skrze zatnuté zuby, když roztrhnul látku kalhot tak, aby si mohl ošetřit nohu. Jedno reparo je později spraví, už v tom měl praxi. Dokonce i Potter se tvářil lítostivě.

„Opravdu bych nečekal, že to udělá znovu. Je mi to líto,“ omlouval se.

„Pro Merlina, už se k tomu nevracejte!“ zaprosil Draco a sledoval, jak se porušená kůže zatahuje. Setřel si z okolí rány tu trochu krve a pak mávnul hůlkou. Kalhoty byly zase jako nové. Přesto doufal, že případné další bodnutí bude jinam. Tyhle kalhoty měl rád a reparo taky nebylo všemocné.

Ovanula ho vůně, ne květinový parfém jako u Ginny. Tohle byla přirozenější vůně, navíc si byl jistý, že se nevyrábí parfém s vůní nového pergamenu. …například já cítím čerstvě posečenou trávu, nový pergamen a peprmintovou zubní pastu, ozvalo se mu v hlavě mlhavě. Vzpomínka na hodinu lektvarů? Asi ano, na nějakou z těch posledních s Křiklanem. Spokojeně si vzdychnul, aniž by si to uvědomil, ovšem ostatní si všimli, jen to nekomentovali. Pravděpodobně proto, že každému by se ulevilo, kdyby v noze už neměl díry po příboru.

„Jestli tě to utěší, na mě se vybil dost podobně. Byť k tomu nepoužil nic tak účinného jako příbory. Učí se rychle,“ řekla tiše Hermiona.

„To je tedy vážně uklidňující,“ zabručel Draco a otočil hlavu směrem, odkud slyšel její hlas. Překvapeně vydechl, když zjistil, že má nos jen pár centimetrů od jejího. Sladký Merline, zasténal v duchu, když se díval do těch teple hnědých očí s medovými odlesky, kterým oheň dával oranžový nádech. Ani si nevšiml, že zadržel dech, uvědomil si to, když ho na tváři zalechtal ten její a on ucítil mátu. Tak tam zmizela po večeři? Matně si vzpomínal, že její rodiče měli něco společného se zuby, museli jí vštípit zásady pro péči o chrup hodně hluboko. Nad čím to zase přemýšlíš, vynadal si Draco a vrátil se do přítomnosti. Její pleť měla lehce červený nádech, bylo to ohněm? Nebo snad jeho zkoumavým pohledem? Přál by si, aby to bylo jím. Ne jen pohledem, ale blízkostí. Jen pouhou jeho přítomností. Odtáhla se.

Málem se neudržel a chytil ji za ruku, aby zůstala. Raději pevně sevřel ruce do pěstí a podíval se na druhou stranu.

„Mělo by být, třeba se jednou naučí, že ostatní tu nejsou jako pokusná zvířátka,“ řekla Hermiona a posadila se na opěradlo Potterova křesla. Draco jen bezmocně skřípal zuby, a když se Potterova ruka obtočila kolem jejího pasu a přátelsky si ji přitáhla blíž, jen díky pečlivě vytrénovanému sebeovládání se na něj nevrhl a hlavu mu neomlátil o krbové obložení.

Ginny se s funěním posadila do svého křesla a ruce si složila na velké břicho. Draco už věděl, že se termín blíží mílovými kroky, ale podle Ginny rozhodně ne dost rychle. S hrůzou si uvědomil, že nemá nejmenší tušení, po kom může být to třetí. Co když to bude kluk a oni ho pojmenují třeba Remus Ronald? Bude to horkokrevný blázen, který bude kousat do všeho, co uvidí? Div se hrůzou neopotil. Sem se už nikdy nalákat nenechá!

„Draco, nedáš si se mnou skleničku?“ zeptal se Potter klidně. Pustil Hermionu, což pro něj bylo jedině dobře, pokud chtěl zakončit večer s oběma rukama bez zákeřných zlomenin.

„Rád,“ vydechl Draco vděčně. Možná až moc, protože se Potter ušklíbnul a pak mu pokývnul k pootevřeným dveřím. Když vešli, zavřel za nimi a vytáhl hůlku.

„Ševelissimo,“ pronesl polohlasem a pak se obrátil k Dracovi. „Teď můžeme mluvit,“ řekl klidně. Draco tázavě pozvedl obočí.

„Tajnosti před ženou? Ty se tedy nezdáš, Pottere,“ prohlásil a vzal si od něj zpola naplněnou skleničku. Byla to víc než štědrá dávka a to poukazovalo na velkou míru nepříjemnosti tématu, které se chystal hostitel probírat.

„Nechci, aby se Ginny trápila ještě něčím jiným kromě porodu. To je na ni až dost,“ řekl.

„Je bystrozorka, Pottere, ví, co tvoje práce obnáší,“ upozornil Draco.

„To sice je, ale teď je to hlavně moje těhotná žena a já jí nehodlám přidělávat starosti,“ řekl dostatečně rozhodným hlasem, aby Draco považoval debatu na tohle téma za uzavřenou.

„Dobře, tak co se mnou chceš probrat, že se mě na to pokoušíš nejdřív opít?“ zeptal se Draco a pozvedl skleničku se štědrou dávkou whisky a poslušně z ní upil. Potterovi zacukaly koutky, ale pak zvážněl.

„Našli jsme Rowlea mladšího,“ řekl s klidem. Draco se napjal. „Nezdá se, že by to byl on,“ řekl Potter dřív, než ho Draco stihl přerušit s dotazem. Ten se teď v odpověď jen zamračil. „Neřekl jsem, že není, jen že to tak nevypadá. To může být jeho záměr. Ale na nepřetržité sledování to není dost. Takže,“ odmlčel se a zakroužil pitím ve skleničce, „co bys řekl na takové malé upoutání pozornosti ke své osobě? Řekněme ve čtvrtek v podvečer, až bude mít pan Rowle plné ruce práce s uzavíráním obchodu s neobchodovatelným zbožím kategorie A na Obrtlé?“ nadhodil Potter až moc vesele na to, aby to byla náhoda.

„Když to nevyjde se mnou, zabásnete ho alespoň za obchod, co?“ pousmál se Draco. Potter jen pohodil rameny.

„Vždyť víš, jak mizerně mi je vždycky po nevydařené akci, takovou drobnost mi nemůžeš odepřít,“ zasténal hraně Potter a Draco se zasmál.

„Mohl bych,“ řekl vážně, ale pak rozpustile mrknul. „Ale nechci.“ S úsměvem si přiťukli, když Dracovi něco došlo a zamračil se.

„Děje se něco?“ nechápal Potter.

„Jo, kvůli té akci, měl bych ti něco říct,“ začal Draco neochotně. „Nebo spíš ukázat,“ dodal. Potter vypadal zaraženě, ale zvědavě, když souhlasně kývnul. Draco si neochotně i přeochotně zároveň vybavil ty teplé měkké rty a nechal ze své hůlky vyletět patrona. Slyšel, jak se Potter zajíknul a otevřel oči, které bezděčně před kouzlem zavřel. Teď se díval na patrona vznešeně mávajícího křídly, jako by se Potterovi chtěl předvést v celé své kráse. Draco si všimnul, že je o něco větší než živá předloha.

„Ale to je-“ začal Potter a otočil se na Draca.

„Jo, to je,“ zabručel neochotně. Potter divně zabublal a Draco se na něj podíval. On se smál! Potter tam stál, tváře nafouklé, zuby zatnuté ve spodním rtu a viditelně potlačoval smích.

„To není vtipný, Pottere!“ štěknul Draco naštvaně. Ten zakýval a několikrát se nadechnul a vydechnul, aby se uklidnil, přesto pořád zněl pobaveně, když promluvil:

„To máš pravdu, není. Ale ze všech věcí, které by mi o tobě kdy kdo mohl říct, by byla tahle jediná, které bych nikdy neuvěřil, a teď mi to tu tvrdíš ty sám. Kdybych věřil v Boha, řekl bych, že má vážně smysl pro humor.“

„Já ti tu nic netvrdím, Pottere, jen tě seznamuju s podstatnou změnou, abys nebyl překvapený, až na tebe promluví místo volavky sova!“

„Chceš říct, že ten patron lže a ty rozhodně nejsi zamilovaný do mé nejlepší přítelkyně?“ zeptal se Potter, ale Draco zatvrzele mlčel a sledoval whisky ve své skleničce. „Draco Malfoy zamilovaný do Hermiony Grangerové, já snad sním,“ mumlal Potter polohlasem, jak se tomu snažil uvěřit. Draco do sebe kopnul pití na ex. Chtěl pronést něco, co by mu vrátilo vládu nad situací a setřelo Potterovi ten spokojený úsměv, ale nakonec si vystačil s pouhým:

„Jsi debil.“

Pokud by někdo nevěděl, jak si představit dospělého Draca, našla jsem kresbu, která splňuje mou představu na úžasných 98%. Takže kdo chce, můžete se podívat zde. ;)

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction