Hra o život XVII • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta "domů". Je možné nechat Kapitol za zády?

15.07.2012 (10:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1276×

Krajina za oknem ubíhala a měnila se. Vyumělkovanost a nepřirozenou dokonalost zahrad plných barevných růží a podivně tvarovaných stromů střídal volně rostoucí les a louka, o kterou se zcela zjevně nikdo nestaral. Čím dál jsem byla od Kapitolu, tím lépe se mi dýchalo. Když jsme se dostali na území nikoho, do volného prostranství před Prvním krajem, hlasitě jsem si oddychla. Úleva byla slastná. Vlak jel stejně tiše a rychle jako při cestě tam. Věděla jsem, jak dlouho to ještě bude trvat, než budu doma. Věděla jsem, že nemá smysl sedět u okna a odmítat se od něj hnout, abych náhodou nepropásla hranici Čtvrtého kraje, ale nemohla jsem si pomoct.

Pro odjezd z Kapitolu mi Katty vybrala kožené kraťasy a nebesky modrou hlenku s odhalenými rameny a zády, ale dlouhými rukávy. Od chvíle, kdy jsem se oblékla, jsem bojovala s chutí zakrývat se rukama. Připadala jsem si jako nahá a to mi rozhodně k pocitu pohodlí nepřispívalo. Zvládla jsem mávání na nádraží a dokonce jsem se po nastoupení do vlaku otočila a poslala kapitolanům vzdušný polibek. Jakmile se ale zavřely dveře a vlak se dal do pohybu, podlomily se mi nohy.

Mag mě podepřela a pomohla mi dojít do mého pokoje. Z obrovské šatní skříně mi vybrala obyčejné kalhoty a kašmírový svetr. Venku svítilo slunce a všichni ostatní ve vlaku byli oblečení jen velmi lehce, ale mně přesto byla zima. Stáhla jsem z postele teplou deku, přehodila si ji přes ramena a posadila se k oknu. Hlavou jsem se opřela o chladivé sklo. A od té chvíle jsem se ze svého místa nehnula.

„Kávu?“ Finnick stál na prahu pokoje a držel tác se dvěma šálky a miskou se sladkým pečivem. Nečekal na moje svolení a přišel až ke mně. Tác položil na stoličku, podal mi jeden hrneček a sám se s tím druhým posadil proti mně. Křesílko pro něj bylo malé a nemohlo být mu moc pohodlné, ale seděl klidně a nestěžoval si. Unaveně jsem se na něj usmála a napila se sladké kávy se smetanou. Neubránila jsem se spokojenému přivření očí. Svírala jsem hrneček v dlaních, pomalu upíjela a konečně mi bylo teplo.

„Těšíš se domů?“ zeptal se Finnick na první pohled nedbale. Já ale viděla, že se na okamžik napjal, a všimla jsem si, že se na mě nepodíval. V té otázce bylo víc, než se zdálo.

„Těšila jsem se pryč z Kapitolu,“ odpověděla jsem a jen těžko hledala další slova. K Finnickovi jsem chtěla být upřímná. Nechtěla jsem mu lhát ani nic zamlčovat. Ale nedokázala jsem úplně upřímně přiznat sama sobě, co cítím. Těším se domů? Určitě, ale stejnou měrou a možná ještě víc se bojím, jak to tam bude vypadat, co se bude dít, jaký bude můj život dál, co mě čeká. A co vlastně bylo domů? Pro mě domov znamenal náš dům s nábytkem pokrytým tenkou vrstvou soli, vázou s čerstvými květinami na stole v kuchyni a hlavně maminkou a tatínkem. Bez nich dům nebyl domovem. A i kdyby byl, neměla jsem se do něj vrátit. Nesměla jsem se do něj vrátit. Jako vítěz Her jsem měla bydlet v jednom z domů ve vesnici vítězů a mými jedinými sousedy měl být Finnick a Mag. Všechno mělo být jinak než před Sklizní a nebylo v ničí moci vrátit minulost zpátky.

Zavřela jsem oči a představovala si, jaké by to bylo, kdybych se vracela jako vítěz Her a rodiče na mě čekali na nádraží. V mém novém domě bychom pak bydleli všichni. Tatínek už by nemusel chodit do práce a maminka by mohla vařit jídla, o nichž snila, ale na která nám vždy chyběly peníze. Večer bychom mohli sedět na pohodlných křeslech, jaká měli v Kapitolu, dívat se na moře skrz okna vyplněná sklem a pít horkou čokoládu. Na první pohled bychom vypadali spokojeně a možná i šťastně. Přestaly by se nás týkat běžné denní starosti Čtvrtého kraje. Zmizela by vráska na tatínkově čele, kterou způsobovala obava, abychom měli s maminkou vždy co jíst. Maminka by mohla mít denně čerstvé růže všech barev, od sněhově bílých přes jemně růžové a teple žluté až po temně rudé s téměř černými okraji okvětních lístků, které se jí tak líbily při přenosech z Kapitolu. Většina obyvatel kraje by nám záviděla a začala na nás pohlížet stejně jako na rodinu starosty nebo vrchního mírotvorce. Byli bychom ti, kteří mají dostatek a které navždy opustil hlad.

Kromě mě by asi všichni zapomněli, jakou cenu jsem za to ale musela zaplatit. Při úvahách o našem plném stole by určitě nemysleli na hrůzy Arény, kterou jsem musela projít. Při snění o mé měkké posteli s hřejivou dekou za chladné zimní noci by si přáli být na mém místě a ani na okamžik by si nevzpomněli, jak jsem se na něj dostala. Pravděpodobně by mě ani mé rodiče neměli rádi, stejně jako tatínek před Sklizní pohrdal Finnickem.

V hloubi duše jsem věděla, že nejspíš většině obyvatel Čtvrtého kraje křivdím. Jen minimum z nich bylo tak hloupých nebo oslepených závistí z plného talíře, aby si neuvědomovali, jakou cestou jsem k němu došla. Pouhých pár dní v Kapitolu mě ale přimělo hledat v každém to nejhorší a nečekat od něj nic dobrého. Jediní, kterým bych beze zbytku věřila a neviděla bych v nich ani špetku zlého, byli rodiče.

Neuměla jsem si ale představit, jak bych se jim mohla ještě někdy podívat do očí. Byla jsem vrah. Odporný hnusný vrah, který vzal život jiným, aby sám žil. Místo našeho domu a maminky s tatínkem čekajících na mě jsem najednou zase viděla Matteovo mrtvé tělo a své ruce svírající meč, který do něj bez ustání bodal. Otřásla jsem se a rychle otevřela oči. Kdyby rodiče žili, nezasloužila bych si být s nimi. Nedokázala bych je obejmout a nechat se políbit na čelo. Nedovolila bych, aby se mě ještě někdy dotkli. Nesnesla bych to pomyšlení, že se kontaktem se mnou pošpiní.

Zavrtěla jsem hlavou a zaplašila podobné myšlenky. Stejně neměly smysl. Rodiče nežili. Umřeli kvůli mně. I když museli vědět, že je to naprosto marné, chtěli mi pomoct a zachránit mě. Milovali mě. A já jejich lásku zradila, když jsem zabila. Vraha nemůže mít nikdo rád.

„Annie?“ Finnickův hlas se ozval z větší blízkosti, než jsem čekala. Zmateně jsem zamrkala a zaostřila na jeho tvář. V očích se mu odrážel strach a obraz mě samé. Třásla jsem se, po lících mi stékaly slzy a němě jsem pohybovala rty. Z prstů mi vyklouzl hrneček. Ozvěna jeho pádu a roztříštění na tisíce maličkých kousků mě donutila zakrýt si uši dlaněmi. Hroutila jsem se, znovu, a nedokázala to zastavit.

V jednu chvíli jsem se na Finnicka dívala z těsné blízkosti, v tu další mě objímal a pevně k sobě tisknul. Třas mého těla jakoby absorboval do sebe. Držel mě v náručí, tiše broukal námořnickou písničku, nejspíš první, na kterou si vzpomněl, a konejšivě mě hladil po zádech. Ten svíravý pocit na hrudi se pomalu vytrácel. Ledový pařát strachu zaťatý hluboko do mého nitra pozvolna uvolňoval svůj stisk, až mě pustil úplně. Lapavě jsem se nadechla a položila hlavu na Finnickovo rameno.

„Mám pocit, že už nemám žádné doma. Všude budu raději než v Kapitolu, ale domovem nemůžu nazvat žádné konkrétní místo. Miluju náš kraj. Těším se na písek protékající mi kolem prstů, na procházku po pláži, na šumění moře, na slaný vítr opírající se mi do tváře při příboji. Těším se na rybí polévku, ke které budu přikusovat horký chléb s barvou mořských řas, a na čistou vodu. Těším se na pletení a spravování sítí. Těším se na pozorování slunce zapadajícího za vlny. Těším se, až Kapitol bude daleko a Aréna co nejvíc vzdálená. Ale taky se bojím. Strašně moc se bojím, že nic už nebude nikdy stejné jako předtím.“

Nemusela jsem vysvětlovat kdy předtím, oba jsme věděli. Bylo snažší mluvit, svěřit se s nejniternějším strachem, když jsem při každém nádechu cítila Finnickovu nezaměnitelnou vůni, když mě jeho dlaň hřála na zádech a když mě konečky jeho vlasů šimraly na čele. Připadala jsem si v bezpečí. Ne úplně, ale rozhodně nejvíc za poslední dobu.

Nepřerušoval mě. Nechal mě mluvit monotónním hlasem neprozrazujícím emoce, dokud jsem nechraptěla. Jak se mi těžce začínalo, teď jsem nemohla přestat vyprávět. Slova přestávala ve větách dávat smysl a věty ztratily jakýkoliv řád a posloupnost. To důležití ale sdělit dokázaly. Strach. Neklid. Noční můry. Smutek. Děs. Hrůzu. Sebenenávist.

Samotnou mě překvapilo, jak moc se nenávidím. Jakmile jsem to vyslovila, zjistila jsem, že už nemám co říct. Celý můj dlouhý monolog vedl k jedinému prostému faktu. Bylo by lepší, kdybych hned první den v Aréně zemřela. Bylo by lepší, kdyby mé neživé tělo teď leželo v prostém hrobě. Bylo by lepší, kdybych měla víc odvahy a nebála se tolik smrti. Přála jsem si být mrtvá a nemít teď krev na rukách.

Finnick mě od sebe odtrhl. Pevně mě svíral za ramena a nejspíš aniž by si to uvědomoval, se mnou lehce třásl.

„Takovéhle myšlenky nesmíš mít. Nesmíš! Ty za nic nemůžeš. Ty nejsi ta, která by se měla stydět podívat se na sebe do zrcadla. Tvojí vinou není, že ostatní Splátci umřeli. Neneseš zodpovědnost ani za ty, které… kteří přišli o život při setkání s tebou. Annie, když budeš takhle uvažovat, zblázníš se. Nesouhlasím s některými předchozími vítězi v jejich přesvědčení, že jsou hrdinové a zaslouží si obdiv. Ale nikdo z nás, nikdo z nás, by neměl být pro to, co se dělo v Aréně, zatracen. Ostatními, ani sám sebou,“ pomalu odsekával každé slovo. Až přehnaně artikuloval. Zjevně chtěl, abych rozuměla úplně všemu, co řekl.

„Každý obyvatel celého Panemu viděl, jak jsem zabila, zavraždila, jinou lidskou bytost. A ne jednu. Jak by mě mohl mít ještě někdo někdy rád? Hnusím se sama sobě,“ vydechla jsem. Můj hlas zněl dokonale klidně a vyrovnaně. Přesný opak toho, jak jsem se cítila.

„I já jsem vyhrál v Aréně. I já jsem před zraky celé země zabil. Zabíjel jsem víc než ty a na rozdíl od tebe ne v sebeobraně, ale záměrně jsem ostatní splátce vyhledával. A víš co? Trvalo mi docela dlouho, než jsem toho začal litovat. Když zemřel – mojí rukou zemřel – můj poslední soupeř, necítil jsem nic jiného než úlevu a radost. Byl jsem vítěz a žil jsem. Na ničem jiném mi nezáleželo, na nic jiného jsem nemyslel. Neříkám, že nemůžu vůbec za nic a jsem nevinná oběť, ale hlavní vinu nese Kapitol. Kdyby nebyly Hry, nic z toho, co tak moc nenávidíš a za co se proklínáš, by se nestalo.“

Nikdy dřív jsem Finnicka neviděla tak slabého a silného zároveň. Zdálo se mi, že kdyby měl říct jediné další slovo, zhroutil by se i on. Současně z něj ale vyzařovalo cosi, co člověka nutilo mít se před ním na pozoru a očekávat útok. A výraz jeho tváře… Beze stopy emocí, jen svaly kolem úst pevně zatnuté. Nečitelnou masku ničily jeho oči. Z těch jsem během letmého pohledu poznala všechno. Teď jsem to byla já, kdo utěšoval a objímal.

„Zlepší se to, když všechnu tu nenávist, lítost a opovržení nasměruju na Kapitol?“ zašeptala jsem tak tiše, že bych se nedivila, kdyby mě neslyšel. Mlčel tak dlouho, až jsem si myslela, že jsem opravdu byla moc tichá.

„Svým způsobem. Vždycky je tak nějak snažší uvalit vinu na někoho jiného než na sebe. Strávil jsem dlouhé dny úvahami o tom, co by bylo kdyby. Nemělo to cenu. Mohl jsem si vyfantazírovat tisíc scénářů, kam by se můj život ubíral a jaký by byl, kdyby nebylo Her nebo kdyby mě při Sklizni nevylosovali. Některé se mi hodně líbily, jiné vůbec. Žádný z nich ale nikdy neměl šanci stát se skutečností. Realita je jen jedna a ať se nám to líbí, nebo ne, nezmění se.“

„Přála bych si, aby Kapitol neexistoval…“ vzdychla jsem a okamžitě vytěsnila lákavou představu, jaké by to bylo. Finnick se narovnal v zádech a kousek se ode mě odtáhl.

„To my všichni, ale nikdy to nikde neříkej nahlas, Annie. Hranice Kapitolu jsou mnohem dál, než se může zdát.“ I Finnick šeptal. Do jeho hlasu se vrátil klid a navíc se k němu přidal takový vážný, skoro až zlověstný podtón.

„Myslíš tím, že nás někdo odposlouchává? V Krajích a třeba i tady?“

Finnick pokýval hlavou. Už jako malá holka jsem slýchala šeptat lidi na tržišti, na mořské pláži i cestou ze školy. Když jsem se nad tím zamyslela, málokdy se lidé na ulici bavili nahlas. Téměř vždy k sobě byli naklonění hlavami a většinou si i clonili ústa dlaněmi. Tatínek několikrát naznačil, že mluvit venku o některých tématech je nebezpečné, protože jeden nikdy neví, kam až sahají kapitolské uši. Tenkrát se mi zdálo úplně šílené a nemožné, aby nás Kapitol tajně poslouchal. Přišlo mi to až směšné. Teď ale ne. Teď mě z té představy zamrazilo v zádech a naskočila husí kůže.

„Kapitol nejde nechat za zády a zapomenout na něj, že?“ Položila jsem otázku, ale vlastně jsem se neptala. Odpověď jsem znala dřív, než Finnick přikývl.

„Takže se ho už nikdy nezbavím. Už nikdy se ho nepřestanu bát a už nikdy nebudu jenom obyčejná Annie ze Čtvrtého kraje, která se ztratí v davu. Napořád budu vítězka Hladových her a otrok Kapitolu.“ Vyslovit to nahlas znamenalo skutečně si uvědomit, jaká bude má budoucnost. Sevřel se mi žaludek.

Finnick se nadechl, jakoby chtěl něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a zavrtěl hlavou. Tak potichu, že jsem mu pořádně nerozuměla, zamumlal, že falešná naděje může být horší než beznaděj. Nechápala jsem význam ani souvislost, ale nezáleželo na tom. Všechnu svou energii jsem věnovala jen přijímání vidiny své budoucnosti. Celý zbytek cesty jsem se snažila nezbláznit se z ní.

Temnotu bez jediného záblesku světla nezahnal ani příjezd do Čtvrtého kraje. Jakmile jsem vystoupila na nádraží z vlaku, s neochvějnou jistotou jsem věděla, že už nemám domov. Za pouhých pár dní jsem se nenávratně změnila nejen já, ale i pohled lidí na mě a mé vnímání Kraje. Rozhlédla jsem se po ošumělé budově nádraží a povinně shromážděném davu lidí, kteří mě vítali. V tu chvíli jako kdyby zapadlo slunce. Zapadlo a už nikdy nemělo vyjít.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction