OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život XVI

16.06.2012 (14:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1340×

„Annie!“ Hlas Mag se ke mně nesl přes celý pokoj. Až když jsem se na ni podívala, uvědomila jsem si, že jsem v místnosti, kterou jsem měla k dispozici před vstupem do Arény. To, že pokoj znám a je to vlastně moje ložnice, ve které jsem už několikrát spala, mi ani trochu nepomohlo cítit se v něm líp. Mag stála na prahu a dívala se na mě. Opírala se o rám dveří, jako kdyby potřebovala jeho oporu, aby neupadla. Tvářila se tak hrozně smutně...

Potřebovala jsem blízkost někoho, kdo mě má rád. Nebo alespoň někoho, pro koho nejsem jen o něco málo víc než kus hadru. K Mag jsem neměla nijak blízký vztah, během příprav na Arénu jsem byla až podivuhodně lhostejná a nezúčastněná, ale ona teď nevypadala, že by mi chtěla vynadat nebo se na mě zlobila za to, že jsem ji neposlouchala a někdy i záměrně ignorovala. Instinktivně jsem roztáhla ruce a čekala, než ke mně přijde.

Choulila jsem se v rohu pokoje napůl skrytá za těžkým saténovým závěsem. Mag se posadila vedle mě a zády se opřela o zdobený rám okna. I když to muselo být hodně nepohodlné, nepožádala mě, achom se přesnuly jinam. Nechala mě, abych se jí pověsila kolem krku a dál vzlykala. Mlčela, jen mě tiše hladila po zádech. Voněla po mandlích a připomínala mi tak maminku, když na moje narozeniny pekla dort s oříšky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Na chvíli jsem si připadala v bezpečí.

Pomalu jsem se uklidňovala, ale nedokázala jsem zastavit pláč. Slzy mi stále stékaly po tvářích a máčely Mag košili. Šestým smyslem vytušila, kdy jsem byla schopná mluvit s ní.

Opatrně se vyprostila z mého klíštěcího objetí a vzala mou tvář do svých vrásčitých rukou. Jemným tlakem na bradu mě donutila zvednout hlavu a podívat se na ni. V očích se jí mihlo zděšení, které vystřídal soucit a lítost. Nezmizely dost rychle, abych si jich nevšimla. Nevadilo mi to. Spíš naopak. Bylo to tisíckrát lepší než lhostejnost a pohrdání. Ona mě chápala, rozuměla tomu, jak se cítím.

„Co ti to udělali...“ zašeptala. Párkrát rychle zamrkala, ale slzy nezaplašila. Plakala se mnou a plakala pro mě.

Něžně břišky prstů přejela po mé tváři. Všechny svaly se mi pod jejím dotykem stáhly v křeči a ze rtů mi uniklo syknutí. Bolelo to. Cítila jsem, že účinky injekce začínají vyprchávat. Zaculako mi v obou tvářích. Rty se mi zkroutily do šklebu a odhalily zatnuté zuby. Nechtěla jsem vidět, jak vypadám.

Chtěla jsem si zakrýt tvář, aby mě nemohla vidět ani Mag, ale ona jen zavrtěla hlavou a pohladila mě po vlasech. Vískala mě v nich a držela za ruku, dokud křeč nepřešla a svaly se mi neuvolnily. Vydechla jsem úlevou.

„Jak ti je, Annie?“ zeptala se Mag tiše. Po tváři jí stékala slza, ale hlas se jí nezachvěl. Napadlo mě, jestli budu taky někdy v budoucnu taková a dokážu skrýt svou bolest, strach i nenávist.

Najednou pro mě nebylo důležité, jak mi je. Nejhorší bolest už pominula a já na ni dál nechtěla myslet. Podstatnější bylo říct Mag, co se stalo odpoledne. Podělit se s ní o strach, který ve mně Dru vyvolal. Možná jsem ve skrytu duše doufala, že mě Mag uklidní, že mé obavy jsou přehnané. Že ani Kapitol není tak zrůdný, aby zabil někoho nevinného jen proto, že se mu nelíbí, co dělám nebo nedělám já. Podívala jsem se jí přímo do očí a bezděčně jí víc stiskla ruku.

„Když udělám chybu... když... když... se nebudu chovat tak, tak, jak chtějí... někdo u nás... umře,“ vzlykala jsem. Nebyla jsem s to mluvit souvisle a klidně. Poprvé jsem vyslovila nahlas, co mi Dru řekl. Najedou to bylo ještě definitivnější a děsivější. Veškerá krátká a mizivá naděje, že má situace není tak zlá, jak se mi zdá, navždy pohasla.

„Dru,“ zavrčela Mag a její tvář se na okamžik nehezky svraštěla. Ona ho taky neměla ráda. Nejspíš se s ním už také setkala. Nebo s někým, kdo jeho funkci plnil před ním. Někdo takový jistě byl už před Druem, už od prvích ročníků Her. Určitě jí také vyhrožovali a nutili k něčemu, co nechtěla. Určitě kdysi měla rodinu a přátele. Někoho, na kom jí záleželo. Ve svém domě ve Vesnici Vítězů ale žila sama. A ať jsem se snažila jakkoliv intenzivně, nemohla jsem si vzpomenout, že bych ji někdy s někým kromě Finnicka viděla. Chtěla jsem se zeptat, ale zároveň jsem nechtěla jitřit její staré rány. Byla jsem si jistá, že já o svých rodičích nebudu chtít mluvit nikdy s nikým. Protože už nikdo mi nebude tak blízký, jako byli oni. Už nikoho nebudu milovat tak moc jako je, aby mohl pochopit, jak velká a bezmezná ta láska byla. Mluvit o nich by s sebou neslo příliš mnoho bolesti a nevěděla jsem, jestli bych ji byla schopná snést.

„Měla bys odpočívat. Nevím jistě, co ti dali, ale po některých lécích z Kapitolu člověku potom není nejlépe. Byl to náročný den a ty potřebuješ spát.“

Měla pravdu. Byla jsem unavená. Unavená a otupělá. Pláč mě ještě víc vyčerpal. Chvilka zapomnění ve spánku byla neodolatelně lákavá.

Nechala jsem si pomoct vstát a dojít k posteli. Posadila jsem se na její okraj a Mag mi jemně vyndala všechny vlásenky a hřebínky z vlasů. Mě by ani nenapadlo myslet na účes a pohodlí. Vlhkým kapesníčkem mi odstranila make-up a zamračila se, když odkryla ránu na čele. Pomohla mi převléknout se do noční košile. Při pohledu na moje předloktí pevně semkla rty.

Uložila mě a přikryla peřinou.

„Spi, Annie, je to to nejlepší, co můžeš udělat,“ zašeptala. Chtěla jsem využít tlačítka na nočním stolku a přivolat si žluté pilulky na spaní, které mi ještě před vstupem do Arény doporučoval Finnick. Mag mě ale zastavila. Unaveně a smutně mi vysvětlila, že některé léky se nedají kombinovat a my nevíme, co jsem dostala odpoledne. Užití určité skupiny léků, která mi mohla kolovat v žilách, dohromady s prášky na spaní by mě mohlo zabít. Neříkala jsem Mag, co mi Dru slíbil, že se stane, pokud zemřu já, ale určitě to věděla nebo alespoň tušila. Pravděpodobně nad ní kdysi visela stejná hrozba.

Urovnala mi deku a vstala. Chytla jsem ji za ruku dřív, než jsem si uvědomila, co dělám. Zoufale jsem nechtěla být sama. Venku už byla tma a děsilo mě, co se bude dít, až zavřu oči.

„Nechoď, prosím, pryč.“ Můj hlas ani vzdáleně nezněl jako normálně. Skřípěl a chraptil.

Mag zavrtěla hlavou.

„Ráda bych tu zůstala, ale nemůžu. Sama ale nebudeš, neboj se. Zavři oči a mysli na něco hezkého.“

Odešla, ale dveře nechala pootevřené. Věřila jsem jí. Otočila jsem se na bok, peřinu si vytáhla až k bradě a podlehla únavě.

Nikdy dřív jsem nespala tak neklidně. Měla jsem pocit, že jsem za celou noc neusnula hluboce a pohybovala jsem se jen na hranici spánku. Připadalo mi, že jsem každou chvíli vzhůru a při plném vědomí, ale přitom jsem si později nemohla vybavit, jestli to byla skutečně pravda.

Překvapivě se mi nezdálo o Aréně ani Druovi. Byla jsem doma, ale zároveň to nebyl domov. Náš dům se vůbec nezměnil. Procházela jsem se po terase a dívala se na moře. Opírala jsem se o zábradlí, které vyráběl a vyřezával tatínek, když jsem byla malá. Když se setmělo, vešla jsem do domu. Kuchyně byla dokonale uklizená a čistá. Na stole stála váza s kyticí čerstvých květin. Maminka kytky milovala a já si nepamatovala den, kdy bychom je doma neměli. V kamnech stála narovnaná hromádka dřeva a suché kůry čekající na podpal. To dělal vždycky táta, když se vrátil z moře. Ložnice rodičů byla prázdná. Peřiny na posteli vzorně ustlané. Dveře do mého pokoje při otevírání skřípavě zavrzaly a zhouply se v pantu. Kromě slaměné panenky sedící na jediné židli v místnosti nikdo nebyl. Vrátila jsem se do kuchyně a posadila se k prázdnému stolu. Otevřeným oknem jsem viděla na terasu a schody k domu. Čekala jsem, až rodiče přijdou. Ale nikdo nešel. Vyhlížela jsem maminku a tatínka, ale po pláži před domem se proháněl jedině vítr. Noc se změnila v den a ten znovu vystřídala noc. Čekala jsem na ně tak dlouho, až květinám opadaly okvětní lístky. Voda ve váze vyschla. Lístky se stole se rozpadly v prach a ten odvál vítr.

Probudil mě pocit samoty. Posadila jsem se na posteli a okamžitě věděla, že to byl sen. Ale sen založený na skutečnosti. Už jsem neměla domov, prázdný dům jím být nemohl. Neplakala jsem, slzy mi během jediného dne došly. Jen jsem se zachumlala do hebké deky ve snaže zahřát se alespoň zvenčí. Slepě jsem se dívala přímo před sebe. Po chvíli, když se mi uklidnil tep, jsem si znovu lehla.

V dalším snu jsem viděla sebe samu. Zhroutila jsem se únavou a už se neprobrala. Mé tělo nabalzamovali a vystavili v Kapitolu. Celý Panem sledoval můj pohřed. Jakmile byla rakev pohřběná těžkou půdou zakrytou náhrobním kamenem, ve Čtvrtém kraji onemocněl první člověk. Malá holčička, kterou jsem si neuměla nikam zařadit, ale která mi byla povědomá. Blouznila v horečce. Pomalu a v bolestech umírala druhý den, když se k ní přidali další. Děti, dospělí i těch pár starců, kteří ve Čtvrtém kraji žili. Bylo tolik nemocných, že se o ně neměl kdo starat. Nikdo nepomohl. Vymřel celý Kraj.

Musela jsem si zacpat pusu vlastí rukou, abych kříkem neprobudila celý Kapitol. Třásla jsem se, jako kdybych horečku měla já. Až když jsem si zaryla zuby hluboko do kůže a na jazyku ucítila vlastní krev, úplně jsem se probrala. Noční košile se mi lepila k tělu a vlasy k čeku a tváři. Ledový pot pokrýval každý kousek mé kůže.

Znovu už jsem usnout nemohla. Dveře byly stále pootevřené a kolem nich do pokoje pronikalo tlumené světlo. Mohla jsem hádat, kdo tam je, ale nezáleželo na tom. Mag mi slíbila, že nebudu sama, ale ona se mnou být nemohla. Jedinou možností bylo, že požádala někoho z avoxů, aby byl vedle mé ložnice a hlídal, jestli jsem v pořádku. Neměla jsem chuť někoho vidět. Tiše jsem se vykradla z postele a po špičkách přešla do koupelny. Zavřela jsem za sebou a tlesknutím rozsvítila lampu u vany.

Otočila jsem kohoutkem a bez hlesu se zadívala na proud vody, který okamžitě vytryskl. Udělalo se mi špatně. Zamotala se mi hlava a žaludek se nepříjemně zhoupl. Nedokázala jsem se na vodu nedívat a zároveň jsem si v tu chvíli nepřála nic víc, než ji vypnout. Nemohla jsem se ale pohnout. Křečovitě jsem svírala chladný mramor a ztěžka dýchala.

Nohy mi zrosolovatěly, ale silou vůle jsem se držela ve stoji. Kdybych spadla, neměla bych šanci vodě uniknout. Tekla by pořád dál a dál. Naplnila by vanu a přetekla přes její okraj. Kapala by na mě a nakonec by jí bylo tolik, že by mě celou pohltila a zavřela se nade mnou.

Okrajově jsem vnímala, že mě někdo v ložnoci hledá. Napadlo mě, že to nemůže být avox, protože volal mé jméno. Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem zírala na proud vody. Tekl úplně naprázdno. Nezavřela jsem zlatý špunt na dně vany.

Dveře se prudce otevřely a vzápětí se ozval hlas, který mě i v takovou chvíli dokázal upoutat.

„Annie...“ Mé jméno nikdy dřív neznělo tak zvláštně, nikdy mě z něj příjemně nemrazilo v zádech. Trvalo to ale jen příliš krátce. Nemohla jsem se hýbat, nedokázala jsem ani otočit hlavou nebo zavřít oči. Tekoucí voda mě až magicky vábila a lapila.

Finnick přešel vedle mě a já na sobě cítila jeho zmatený pohled. Nechápal, nemohl chápat, co se děje. Mluvil na mě, ale já mu nerozuměla. Slyšela jsem jeho slova, ale unikal mi jejich význam. Když začal druhou větu, úplně jsem zapomněla tu první. Všechno přehlušilo šumění vody.

Najednou, bez varování ustalo. Finnick otočil kohoutkem a vodu vypnul. Úlevou se mi podlomila kolena. Kdyby mě nezachytil, spadla bych na zem.

„Jsi... v pořádku?“ zeptal se tiše a opatrně, jako kdybych byla tak křehká, že by mě pouhá otázka mohla rozbít. Nechtěla jsem odpovídat. Nechtěla jsem vůbec mluvit. Přála jsem si vrátit se do postele a bez ohledu na to, co se může stát, si vzít žluté pilulky a usnout spánkem beze snů. Jakmile jsem se ale na Finnicka podívala, protrhla se ve mně hráz. S Finnickem jsem si vytvořila vztah během našich nočních sezení u falešené okna.

„Držel mi hlavu pod vodou, abych se probrala. Nechal mě bezmocně zhroucenou na zemi zalité vodou a vyhrožoval mi. Říkal příšerné věci a mně byla hrozná zima a šíleně jsem se bála. Říkal, že jsem Splátcem už napořád a měla bych na to být hrdá. Říkal, že když něco pokazím, někdo ve Čtvrtém kraji umře. Kvůli mě,“ mluvila jsem bez jediného nádechu. Překotně a rychle. Až mi došel dech a síla.

Finnick mě objal. Přitiskl mě k sobě a držel mě tak, že jsem věděla, že mě nepustí a nedovolí, aby mi někdo ublížil. Kolébal se se mnou a tiše broukal ukolébavku, kterou v našem Kraji zpívaly matky malým dětem. Vybavovala jsem si její slova. I mně jí zpívávala maminka. Přestala jsem se třást. Finnick se uvolnil, napětí jeho těla, které jsem si do té chvíle neuvědomovala, polevilo.

„Jsi úplně zpocená,“ zašeptal. Nevracel se k tomu, co jsem mu řekla. Byla jsem mu vděčná.

Odhrnul mi pramínek vlasů z tváře. Zvedla jsem k němu oči. Jeho tvář se mi nikdy dřív nezdála tak krásná a důvěrně známá.

„Annie, teď ti napustím vanu a ty se vykoupeš.“ Řekl to klidně a tónem, který mi nespokytoval prostor pro námitky. Ztuhla jsem. Nemohl to myslet vážně. Ale myslel.

„Nemůžeš se bát vody. Nesmíš z ní mít strach. To by ses nemohla vrátit domů. Zbláznila by ses tam. Čím dřív ten strach překonáš, tím to pro tebe bude lepší. Věř mi, tohle já znám. Nenechám tě tu samotnou. Budu s tebou a přísahám, že nedovolím, aby se ti stalo něco zlého.“

Nechtěla jsem se koupat, z hloubi duše jsem to nechtěla, ale bála jsem se, že má Finnick pravdu. Náš domov byl obklopený vodou. Pomalu jsem přikývla. Finnick ze mě nespouštěl oči, jen se lehce natáhl a pustil vodu. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž a tvář mu zabořila do ramene. Zvuk vody se změnil. Finnick na rozdíl ode mě zavřel odtok. S každým nádechem jsem zřetelněji cítila vůni čerstvého ovoce. Musel použít některou z koupelových solí nebo pěn, které mě před Arénou tak bavily.

Nevnímala jsem čas. Jen jsem se k němu křečovitě tiskla a soustředila se na pravidlené dýchání. Snažila jsem se vnutit si představu, že se nebojím. Že je všechno úplně v pořádku. Přesto jsem se musela kousnout do rtu, abych nevyjekla, když voda přestala téct.

„Věř mi, prosím,“ zašeptal Finnick. Pak ani jeden z nás nemluvil. Já jsem ani nemohla. Hrdlo jsem měla stažené tak, že by z něj nevyšel žádný zvuk, ani kdybych chtěla.

Musela jsem se Finnicka pustit. Naznačil mi, abych zvedla ruce nad hlavu, a já ho poslechla. Chvěla jsem se strachy, ale někdě hluboko v sobě jsem cítila, že když tohle teď neudělám, budu toho litovat. Finnick uchopil spodní lem mé košile a pomalu mi ji přetáhl přes hlavu. Nestyděla jsem se za svou nahotu, vlastně jsem na ni ani nepomyslela. Ruce jsem měla volně podél těla, pěsti křečovitě zatnuté. Třas nohou nešel zastavit.

Zoufale jsem vzhlédla k Finnickovi. Neusmál se na mě, ale v jeho pohledu bylo něco, co mi dávalo jistotu, že s ním budu v bezpěčí. Že mě ochrání. Mlčel, když mě opatrně vzal do náručí. Pevně jsem se ho chytila kolem krku. Tlukot mého srdce se odrázěl o jeho hrudník a vracel se mi s ozvěnou. Jinak se jeho hlasitost nedala vysvětlit.

Postupoval pomalu. První se vody dotkly mé prsty u nohou. Cukla jsem sebou a tiše vyjekla.

„Šššš,“ zamumlal a pohladil mě po nahých zádech. Ani se nepohnul. Nechal mě na vodu si zvyknout. Pak se trochu víc nahnul a ponořil mi nohu až po kotník. Zase čekal, dokud se nepřestanu tak třást. Trvalo to dlouho, ale nakonec mě do vany posadil. Hladina vody mi zakrývala pokrčená kolena a sahala až k bradě. Dýchala jsem zhluboka. Zdálo se mi, že v odrazu vidím své vytřeštěné oči.

Finnick si klekl na zem k vaně. Držel mě za ruku. Neprotestoval ani mě nežádal, abych zmírnila stisk, i když ho to asi muselo bolet.

Venku už svítalo, když jsem se končně mohla volně nadechnout. Finnick se smutně usmál.

„Nenech se od nich zničit, Annie. Nenech je, aby ti vzali všechno, co máš ráda,“ zašeptal. Přikývla jsem. Mluvit jsem stále nemohla.

Vyprostil svou ruku z té mé, na můj němý protest jen zavrtěl hlavou. Přesunul se za mě. Do dlaní nabíral vodu a máčel mi jí vlasy. Strach mě ochromil jen na chvíli. Finnicka jsem se nebála, jemu jsem věřila. Opravdu věřila.

Vzal jednu za lahviček se šampóny. Jemně mi s ním masíroval pokožku hlavy. Bylo to nečekaně příjemné. Zavřela jsem oči. Voda lehoulince šplouchala. Kromě ní jsem slyšela jen svůj a Finnickův dech. Poslední zbytky strachu zmizely.

Když mi Finnick pomáhal ven z vany, cítila jsem se dobře. Zabalil mě do měkkého županu. Bez rozmýšlení mě znovu vzal do náručí a odnesl mě do ložnice. Bylo to tak přirozené... Posadil mě na kraj postele, stoupl si za mě a ručníkem mi vysoušel vlasy. Byla jsem příjemně malátná a ospalá. Když s mými vlasy skončil, lehla jsem si. Přikryl mě a sám se položil na druhou půlku postele.

„Když pomyslíš na vodu, vždycky si vzpomeň na moře při západu slunce nebo voňavou koupel. Dnes večer pojedeme domů, pryč odtud. Mysli jen na to hezké, Annie.“ Jeho hlas se vytratil do ztracena. Usnula jsem a tentokrát spala klidně.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život XVI: