OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život XIII

29.05.2012 (16:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1386×

Nesnažila jsem se skrývat. Můj bývalý úkryt už neexistoval a i kdyby se z něj náhodou nestala jen hrouda zkypřené půdy, nevrátila bych se do něj. Vzpomínka na mravence pochodující přes celé mé tělo byla příliš živá a děsivá, stejně jako vědomí, že se celý převis může každou chvíli zhroutit a pohřbít mě. Celý zbytek Arény představoval jeden velký otevřený prostor s minimem míst, která by se s trochou fantazie a velkou dávkou odvahy dala považovat za skrýš. Věděla jsem to. Cesta od Zlatého rohu k jezeru mi trvala pouze několik málo minut a přesto jsem během ní zahlédla většinu Arény. Nebylo to těžké, když ji tvořila téměř dokonalá plošina a po stranách ji lemovala skalní bariéra tak příkrá a tak hladká, že bylo nemožné vyšplhat po ní byť jen jeden jediný metr.

Seděla jsem na břehu jezera a nevěděla, co dělat dál. Naděje, že Splátce, který zemřel mýma rukama, byl posledním žijícím soupeřem, se ukázala jako lichá. Kdyby to tak bylo, už by pro mě někdo přišel a Hry by byly u konce. Jenže to se nestalo. Neobjevilo se vznášedlo a neozvala se fanfára oslavující mé vítězství. To by bylo příliš jednoduché. V Aréně se pohyboval někdo další. Někdo, kdo na mě mohl kdykoliv zaútočit a zabít mě. Mohl být jeden, ale mohlo jich být i více. Netušila jsem, kolik nás ještě žije, a z úvah o tom, že čím méně soupeřů mám, tím méně jich musím zabít, se mi dělalo zle.

Doma jsem nikdy nezabila ani žádné zvíře. I všechny ryby na našem stole jsem viděla, až když byly mrtvé. Představa, že jiného tvora připravím o život, se mi hnusila. Jako malá jsem zachránila ptáče spadlé z hnízda ze stromu, se kterým si hrála kočka. Mučila ho a potrhala mu křídla. Vyrvala jsem jí ho ze zkrvavených drápků a vzala ho domů. Omyla jsem ho vzácnou sladkou vodou, kterou jsme museli vždycky šetřit, a ošetřila mu rány. Opečovávala jsem ho celé týdny, než se uzdravilo natolik, že dokázalo létat. Pravé křídlo se mu nikdy nezhojilo dokonale a ono tak nemohlo vzlétnout tak vysoko, jako ostaní ptáci. Ale žilo a dokázalo si i najít potravu. Další tři roky jsem ho vídala na trávníku za domem a na nižších větvích stromů na zahradě.

Ráda jsem si představovala, že po škole budu ošetřovatelkou. Maminka mi říkala, abych se k tomu snu moc neupínala, protože ošetřovatelky musely absolvovat kurz, který byl drahý a náročný. Ve městě byla ošetřovatelka jen jedna a ta se starala pouze o mírotvorce a bohaté obchodníky. To mě nelákalo. Chtěla jsem pomáhat lidem, jako jsme byli my. Tatínek nade mnou kroutil hlavou, ale vždycky se usmíval a šeptal mi, že to, co si nejvíc přejeme, se splní, když tomu budeme neochvějně věřit. Já věřila a přesto jsem místo pomoci lidem měla lidi zabíjet.

Zimomřivě jsem se otřásla a objala si ramena rukama. Dlaněmi jsem si třela paže. Nebyla zima, spíš naopak. Teplotu, jaká byla v Aréně, jsme u nás mívali na přelomu jara a léta. Milovala jsem to období, ale teď jsem si byla jistá, že kdykoliv v budoucnu přijde, připomene mi Arénu a všechny, kteří v ní přišli o život. Pokud o něj nepřijdu taky.

Unaveně jsem si položila bradu na pokrčená kolena a zavřela jsem oči. Čiré bláznovství, samozřejmě, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Ani v nejmenším na tom nezáleželo. Ze všech sil jsem se snažila navždy z mysli vypudit obraz chlapce, zoufale se plácajícho ve vodě, kam jsem ho strhla já. Pokoušela jsem se ten výjev nahradit jiným, hezčím, který by mě netrápil. Vzpomínala jsem na domov a hřála se vidinou maminky a tatínka sedících u kuchyňského stolu a čekajících na mě s večeří. Jakmile jsem si ale uvědomila, že i kdyby se stal zázrak a já se vrátila domů, oni už tam nebudou, rozbrečela jsem se. Veškeré teplo se změnilo v mráz.

Šustění trávy jsem slyšela z dálky. Okamžitě jsem věděla, že přibližování zvuku znamená, že se blíží další Splátce. Co to ale představuje pro mě, jsem si uvědomila až po několika vteřinách.

Bez uvažování jsem vyskočila do stoje. Panika zachvátila celé mé tělo a zabraňovala mi myslet. Rozeběhla jsem se k jezeru, abych se v další sekundě otočila na patě a úplně změnila směr. Po tvářích mi stále tekly slzy. Srdce splašeně bušilo a ruce i nohy se silně třásly. Točila jsem se v kruhu a neměla sebemenší šanci z něj utéct a zachránit se.

Na poslední chvíli jsem vběhla na kraj pole a hned za prvními klasy obilí si lehla na zem. Nedalo se říct, že jsem našla skrýš, jen jsem sebou plácla na místo, kam bylo z pláže vidět, ale ne tak jasně a čistě jako na zbytek okolí jezera. Zadržela jsem dech a sevřela ruce v pěsti. Nehty jsem si zaryla do masa, ale bolest jsem necítila. Strach všechno přehlušil.

Na pláž vyšla vysoká dívka s temně hnědými vlasy stále spletenými do copu, který jsme všechny měly při začátku Her. Kulhala a na první pohled na ní bylo vidět, že je vyčerpaná. Když spatřila můj padáček a plátky sušeného masa, kterého já jsem se ani nedotkla, rychle z opasku vytáhla nůž a zaujala obrannou pozici. Pomalu se točila na místě a prohlížela si okolí. Kdyby se dívala pozorněji, musela by mě vidět. Ona ale pozorná nebyla. Bylo zřejmé, že má strach. Roztržitě očima těkala po pláži, jezeře i poli. Nakonec u ní před strachem z napadení nebo snad lsti vyhrál hlad. Jediné jídlo v Aréně pravděpodobně bylo to u Rohu hojnosti a dary od sponzorů. Ona nejspíš neměla ani jedno. Nůž si zastrčila zpět za pásek a vrhla se na jídlo.

Plátky masa snad ani nekousala a nežvýkala. Nedočkavě je trhala zuby a rovnou polykala. Dívala jsem se na ni a nedokázala přijít na to, kdo ta dívka je. V duchu jsem si procházela tváře všech Splátců při rozhovorech, ale ji jsem si nevybavovala.

Zrovna polykala poslední plátek a lítostivě se dívala na prázdný obal, když se kousek od ní objevil chlapec z Třetího kraje, Matteo. Tolik jsem se soustředila na ni a úvahy o ní, že jsem si jeho příchodu nevšimla. Ona také ne. Zpozorovala ho, až když se proti ní rozpřáhl mečem.

Stačila uskočit a vytáhnout svůj nůž. Postavila se zády ke mně a já jí tak neviděla do tváře, ale když promluvila, její hlas zněl zděšeně a překvapeně.

„Matteo?“

„Brenno,“ odpověděl tiše a bez jakýchkolikv emocí v hlase. Narozdíl od ní zněl úplně klidně a až nezúčastněně.

Brenna... Okamžik poznání pro mě byl jako ráda pěstí. Vůbec jsem si nespojila tuhle vystrašenou a špinavou dívku s copem s tou flirtující kráskou z rozhovorů. Najednou si nebyla ani trochu podobná. Zmizel lesk jejích vlasů, předlouhé, stále mrkající řasy a svůdně nalíčené rty. Ty tam byly její úsměvy a vzdušené polibky. Necelý týden zpátky to byla oslnivě krásná dívka, které ležel Kapitol u nohou a házel jí růže. Teď by se nelíbila ani nikomu.

Víc než změna, která se s ní v Aréně udála, mě vyděsil fakt, že ona i Matteo jsou ze stejného kraje. Nejspíš se ještě před Sklizní znali a i kdyby ne, určitě se alespoň trochu poznali během příprav na vstup do Arény. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli nebo kolikrát se v minulých ročnících stalo, aby proti sobě stanuli dva Splátci jednoho kraje. Bylo příšerné zabíjet děti z jiných krajů, ale naprosto nemyslitelné zabít někoho ze své domoviny. Byla jsem si jistá, že i kdyby ten, kdo z takového boje odejde jako vítěz, přežil celé Hry, jeho kraj ho nikdy nepřijme zpátky. Je možné předstírat obdiv k hrdinství a odvaze někoho, kdo pozabíjel všechny ostatní soupeře z jiných krajů, i kdyby to bylo obzvlášť krvavé a brutální, protože Kapitolu se žádná z částí Panemu nevzepře a nakonec přece jen vítězství Splátce s sebou nese jisté výhody na další rok i pro jeho kraj. Ale je absolutně nemožné nedívat se na Splátce, který zabije svého krajana, jako na odporného vraha, který si nezaslouží ani pozdrav.

Vybavila se mi scéna z Her starých několik let. Poslední dva Splátci byli oba z Prvního kraje. Oba věděli, že zbývají už jen oni, ale jeden druhému se cíleně vyhýbali, dokud je Tvůrci nesvedli k sobě. Uměle vyvolané zemětřesení je donutilo vyhledat jediné místo, kde se země netřásla. I tak se ale snažili ignorovat blízkost toho druhého a předstírali, že o něm vlastně nevědí. Nepřesvědčili diváky, ani Tvůrce. Zemětřesení se stupňovalo a zachvacovalo i ten poslední kus půdy. Chlapec ustupoval dostatečně rychle, dívka ne. Vrahy byli Tvůrci. Chlapce jeho kraj oslavoval jako vítěze.

Matteovi bylo ale viditelně úplně jedno, jestli ho jeho kraj zatratí a stane se z něj vyvděděnec, kterého všichni nenávidí. Bez rozmýšlení, bez váhání a bez nejmenšího zakolísání vyrazil proti Brenně, dívce ze svého kraje.

Křičela, aby to nedělal. Prosila ho o slitování. Bláhově volala o pomoc.

Nic z toho jí nepomohlo.

Zničeho nic utichla. Najednou byla úplně klidná. Odhodila nůž daleko od sebe, ruce volně spustila podél těla a čekala.

I když byl Matteo zraněný mnohem víc než ona, znala ho a věděla, že nemá naději porazit ho. Skutečnost, že se ani nepokusila zaútočit na něj, zatímco on se rozpřahoval ke smrtelné ráně mečem, pro mě byla jasným důkazem, že ona svůj kraj a jeho obyvatele miluje stejně jako já ten svůj. Nesnažila se bránit. V tu poslední chvíli ukázala, že i když ji Kapitol vraždí rukou jejího krajana, ona neklesne tak hluboko, aby ho třeba jen lehce zranila. Ukázala, že někteří obytalelé krajů při sobě drží a nezradí se, ať se Kapitol snaží sebe víc. V jejím odevzdání se smrti bylo mnohem víc, než se na první pohled mohlo zdát. Byl to protest proti Hrám i celému Kapitolu. Ať letošní Hry vyhraje kdokoliv, pro Třetí kraj bude Brenna hrdinkou, která se alespoň symbolicky postavila Kapitolu.

Matteo oddělil její hlavu od těla jedinou čistou ranou.

Jeho tvář jsem viděla velmi dobře a zřetelně. Neobjevilo se v ní vůbec nic. Žádný cit. Vypadal, že mu nezáleží na tom, co právě udělal. Byl úplně lhostejný.

Odbelhal se k jezeru a umyl si v něm zkrvavené ostří meče. Vznášedlo neslyšně připlulo nad Brennino tělo a vyzvedlo ho. Jakmile se zase ztratilo, Matteo si otřel meč do trávy a napil se. Stejně jako před ním Brenna se rozhlížel kolem sebe. Jestli si myslel, že ona byla jeho posledním dělítkem od vítězství, už věděl, že se pletl.

Přimhouřil oči a zaclonil si je proti slunci dlaní. Několikrát se otočil kolem dokola. Zůstal stát na místě, bokem ke mně s pohledem upřeným kamsi za skalní bariéru.

„Jsme poslední dva!“ zvolal sytým hlubokým hlasem. Nečekala jsem, že promluví, a lekla jsem se. Trhla jsem sebou. Klasy obilí se zahýbaly. Jen malinko a lehce, ale Matteovi to stačilo. Prudce se otočil mým směrem. Na jeho tváři se nepohnul jediný sval, když ke mně vykročil.

Hrůza a děs mě omračovaly a bránily mi v pohybu. Adrenalin vyplavený do žil a tepající v celém mém těle mě ale nutil něco dělat. Nemohla jsem dál ležet a odevzdaně čekat. Vyhrabala jsem se na nohy a rozeběhla se. Neuvažovala jsem a nevnímala, kam běžím.

Jediné, co jsem slyšela, byl zběsilý tlukot mého srdce a sípání vlastního dechu. Jediné, co jsem viděla, byla rozmazaná krajina a Matteova postava běžící pár metrů za mnou. Jediné, co jsem cítila, byl oslepující strach a nejhlubší touha přežít.

Zakopávala jsem o drny, přeskakovala písková jezírka, nataženýma rukama si razila cestu v obilí. Věděla jsem, že nemůžu utéct, že není kam utíkat, ale nemohla jsem dělat nic jiného. Pálilo mě na hrudníku, píchalo na boku a všechny svaly jsem měla v jednom ohni. Každé další zvednutí nohy mě stálo víc a víc úsilí. Každou chvíli jsem se otáčela ze sebe a naivně doufala, že tam Matteo nebude. Byl tam pořád a mně nebylo nic platné, že se můj náskok zvětšoval.

Při jednom otočení jsem už nezvádla sotva se pletoucí nohy a upadla. Neměla jsem sílu vstát. Jen jsem se otočila čelem k blížícímu se Matteovi a pozadu se pokoušela odsnunout se co nejdál od něj. Neměla bych šanci, ani kdych se nedostala až ke skalní bariéře. Vyhrkly mi slzy. Tak hrozně moc jsem se bála smrti...

Matteo za sebou vláčel pravou nohu, jako kdyby pořádně ani nepatřila ke zbytku jeho těla. Levá paže mu ochable visela z ramene a bez ustání mu z ní kapala krev. Celý se kroutil ke straně a i když to nedával nijak najevo, všechna ta zranění mu musela způsobovat obrovskou bolest. Přesto už pomalu došel až ke mně. Zdálo se mi, že mě ani moc nevnímá. I on dýchal namáhavě a čelo se mu lesklo potem. Na okamžik se zastavil a opřel se o svůj meč. Odpočinek si dopřál jen na pár vteřin. Pak bez milosti meč zdvihl.

Byla jsem zahnaná do kouta. Celý svět se pro mě zúžil do tunelu, kterým se přibližoval Matteo. Nic jiného než on a jeho meč neexistovalo.

První rána mě minula. Druhá mi způsobila dlouhý řez po celé paži. Zaječela jsem bolestí. Nikdy dřív mě nic tak hrozně moc nebolelo. Byla to ta bolest, která mě vyburcovala k činnosti. Jako bych to najednou nebyla já.

Vší silou jsem Mattea kopla do zraněné nohy. Zhroutil se na zem a upustil meč. Přestal na mě útočit. A pak už jsem vůbec nevnímala, co dělám, jenom jsem hrozně moc nechtěla umřít.

Matteo ležel bezmocně na zemi, ale nebyl mrtvý. Jako ve snu jsem viděla svoje dlaně objímat jílec meče. Matteo zasténal a pohnul se. V tu chvíli se ve mně probudilo něco temného a děsivého. Nemohl se bránit. Zemřel nejspíš hned po prvním bodnutí do hrudi, ale meč se do něj zapichoval dál a dál snad na každém místě těla. Přestala jsem, až když jsem vysílením nedokázala meč zvednout k další ráně.

V tu chvíli, kdy jsem se zastavila, jsem se podívala na jeho zohavené tělo. Meč mi vypadl z rukou. Zaplavila mě čirá euforie. Žila jsem. A Matteo byl mrtvý. Euforie vyprchala rychleji, než se objevila. Zanechala za sebou tíživé zděšení. Slyšela jsem vítěznou fanfáru a jásavý hlas vyhlašující mé jméno jako to vítězné. Motala se mi hlava a najednou jsem se nemohla nadechnout. Udělala jsem pár kroků vzad. S každým krokem jako bych vstupovala do černější temnoty. Když mi podklesly nohy, nechala jsem ji, aby si mě vzala úplně. Zavřela jsem oči a ztratila vědomí.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život XIII: