OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život X

02.05.2012 (19:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1090×

Zhluboka jsem se napil silné kávy a doufal, že se mi přestane chtít spát. Byl jsem unavený psychicky a vyčerpaný fyzicky. Další tři mladé dámy si přály probrat se mnou možnosti sponzorského daru. V Aréně panovala temná noc a profíci byli na lovu. Kolem mě kroužili reportéři a kamery mě snímaly snad na každém kroku. Samozřejmě kromě místností, kde se trenéři scházeli s potencionálními sponzory.

Tři dny... sedmdesát dva hodin... zhruba čtyři tisíce tři sta dvacet minut. To bylo přibližně o pětasedmdesát hodin déle, než jsem si kdy myslel, že Annie vydrží. Mag se na mě dívala s nepřehlédnutelnou starostí. Ať jsem se snažil sebevíc, ji jsem oklamat nedokázal. Znala mě příliš dobře. Až moc často mi vařila sladký čaj a beze slova mi tiskla rameno, zatímco jsem se vzpamatovával z návštěvy Kapitolu.

Letošní ročník her měl být rychlý. Odpovídala tomu i koncepce celé Arény. V podstatě to byl jeden velký otevřený prostor s minimem možností skrýší nebo útočišť. Okolo Zlatého rohu se rozprostírala kruhová louka. Cenné zásoby skupina profíků shromáždila ve stínu rohu, kde tábořili. Třetinu dalšího prostoru tvořilo obilné pole, kde zatím přebýval Ronald. Nejvyšší klasy mu sahaly sotva po ramena, ale on se místo klasické chůze plížil. Shora by ho viděl každý, pro ostatní v Aréně se udělal téměř neviditelným. Druhou třetinu zabírala step. Nízká tráva rostoucí v trsech, vyprahlá půda, zrádný písek. Jedna ze Splátkyň zůstala stát příliš dlouho na místě a písek ji pohltil a pohřbil. Nechtěl jsem věděl, jak Tvůrci her získali zpět její tělo. Poslední třetinu tvořila temně zelená tráva, půda plná kamenů a menší rybník. Tam se schovávala Annie.

Aréna po dlouhé době nebyla nijak rozlehlá a pestrá. Otevřené prostranství slibovalo více kontaktů mezi Splátci. Mizivá možnost ukrýt se nutila všechny v Aréně k boji. I ti, kteří neměli šanci vyhrát, to alespoň zkoušeli. Podle toho také vypadal stav a počet přeživších Splátců. Zbývalo jich osm, čtyři z nich tvořili skupinu, ve které to začínalo hodně vřít. Každý z nich se vlastně už považoval za vítěze a místo, aby cíleně likvidovali ostatní, jak tomu bývalo obvykle, vymýšleli strategie jeden proti druhému. Jejich ostražitost a intriky jim zajišťovaly takřka neustálou pozornost kamer. Všechny další vždy ukázaly jen na pár vteřin, aby diváci věděli, že jsou živí a kde jsou. Věděl jsem, že se Annie skrývá pod malým převisem u rybníku, ale to bylo všechno.

Místnost pro trenéry zela po většinu času prázdnotou. Někteří už neměli na koho v Aréně dohlížet, ti ostatní sháněli sponzory, poskytovali rozhovory a snažili se udržet své Splátce naživu. Ani já se tam nezdržoval. Utábořil jsem se v našem apatrmá na pohovce před obrovskou obrazovkou a usilovně se pohledem vyhýbal sedátkům u falešného okna. Zdálo se mi naprosto nemožné, že jsou to teprve tři dny, kdy jsme tam seděli s Annie. I když jsem se tomu bránil, zavřel jsem oči a vybavoval si, jak slastně se Annie tvářila, když poprvé ochutnala kávu. Živě jsem ji viděl, jak s nakažlivým nadšením a nádherným třpytem v očích vypráví o bublinkové koupeli. Slyšel jsem její smích, když jsme spolu vzpomínali na domov a přiznávali se k lotrovinám z dětství. Zřetelně jsem cítil vůni jejích vlasů, když jsem ji tu poslední noc políbil na čelo. To jsem si ještě namlouval, že pro mě neznamená víc, než kterýkoliv jiný ze Splátců z minulých let.

Z úvah mě vytrhl dívčí křik. Podvědomě jsem se pevně chytil opěrky a snažil se připravit se na to, co uvidím na obrazovce. Úleva, která mě zaplavila, když jsem konečně zvedl oči k televizi, byla až neuvěřitelná. Zastyděl jsem se za sebe, ale chtělo se mi smát se. Nekřičela Annie, ale dívka z Druhého kraje. Skupina profíků se rozpadla a její členové vyhlásili otevřeně konec spojenectví. Sotva pár vteřin na to chlapec z Třetího kraje zaútočil. Byl mnohem mladší než všichni další přeživší v Aréně, ale od počátku jsem ho považoval za nejnebezpečnějšího. Byl příliš klidný, nepřirozeně nezúčastěný a z jeho ledového tónu a nevraživého pohledu očí mrazilo i mě.

Bez varování zabodl své ještě nedávno spojenkyni nůž hluboko do břicha a otočil se k zbývajícím dvěma soupeřům. V Aréně musel zabíjet každý, kdo chtěl přežít. Někteří to dělali se znechucením, jiní v sebeobraně, další se o tom snažili nepřemýšlet, někdo si to užíval. I v mém ročníku byla dívka, která zabíjela pro radost. Šel z ní ale mnohem menší strach než z Mattea, který vypadal, že je mu úplně jedno, jestli zabije nebo bude zabit.

V obličeji se mu nepohnul jediný sval, když se rozpřáhl a hodil ostnatou hvězdicí. V ten moment se ukázalo, že i když je trénování a příprava dětí v Krajích ještě před losováním zakázaná, někteří mají skutečně profesionální dlouhodobý výcvik. Nikdo netrénovaný by nikdy nedokázal uhnout a oka,žitě reagovat protiúderem. Než jsem se sám dostal do Arény, nechtěl jsem věřit, že v jiných Krajích probíhá něco, co je trestné. U nás se za minimální prohřešky, které se ani nedaly pořádně dokázat, ukládaly přísné tresty. Krádež, nebo podezření z ní, se rovnala useknuté ruce. Pouhá zmínka o nespokojenosti znamenala veřejné bičování. Soukromý rybolov představoval přímou cestu na šibenici. Nechápal jsem, jak je tedy možné, že v Prvním a Druhém kraji mohou existovat centra, kde se děti odmala připravují na možnost, že jejich jméno bude to nahlas vyslovené při Sklizni. Pochopil jsem až dlouho po svém vítězství. Kapitol potřeboval mírotvorce, kteří dohlížejí na Kraje. Kdo z Kapitolu by byl ochotný odjet z pohodlí a přepychu? Většina z absolventů výcvikových center se v dospělosti stala mírotvorci. Kapitolu se tak vlastně jejich trénink hodil. Nespravedlnost, kterou znamenal, nikoho nezajímala.

Boj na obrazovce byl nelítostný a hodně krvavý. Díval jsem se, protože jsem musel, ale dávno jsem se naučil vypadat zaujatě a přitom být myšlenkami jinde. Tentokrát se mi to nedařilo s představou domova. Stačilo chvilku sledovat Mattea a celým tělem mi prostupovala těžká a koncentrovaná hrůza. Žaludek jsem měl jako ze zešrotovaného kusu železa. Pokoušel jsem se sám sobě namluvit, že jsem smířený s tím, že Annie nemá šanci přežít. Vnucoval jsem si pocit vyrovnání a klidu. Od začátku jsem přeci věděl, že o její smrti se rozhodlo ve chvíli, kdy Mellia sevřela v prstech lísteček s jejím jménem. Trávil jsem s ní víc času než s kýmkoliv jiným, ale ne proto, že by mi s ní bylo dobře a užíval jsem si každou vteřinu, ale pro ni. Aby se necítila sama, opuštěná a vystrašená. Lhal jsem sám sobě tolik let každý den, že jsem si vážně věřil. Byl jsem hlupák.

Obě dívky z rozpadlé skupiny už byly mrtvé. Zbýval Matteo a Splátce Prvního kraje. Styděl jsem se za sebe, ale nedokázal jsem si vzpomenout na jeho jméno. Oba byli silní, zkušení a rozhodnutí zvítězit a přežít. Jejich souboj byl vyrovnaný jako už dlouho žádný. Neochotně jsem si musel přiznat, že všechny ty série jejich pohybů, výpady, útoky, odrážení ran a strategický ústup byly působivé. Nepochyboval jsem, že v celém Kapitolu není nikdo, kdo by se pozorně nedíval.

Matteo přišel o nůž i poslední hvězdici, jeho soupeř ve zraněné ruce nedokázal dál držet meč. Jiné zbraně neměli. Ani jeden se nad tím nepozastavil. Bez prodlevy přešli na pěsti a kopy. V jednu chvíli to vypadalo, že Matteo prohrává. Více ran schytal, než uštědřil. Pohyboval se pomaleji a pomaleji. Takřka se nekryl. Zdálo se, že už nemůže, že neodhadl své síly. Z náměstí, kde se promítalo na obrovském plátně, ke mně doléhalo skandování: „Doraž ho! Doraž ho! Zab ho! Zab ho!“ Měl jsem chuť zacpat si uši.

I když Matteo upadl na zem a schoulil se do klubíčka, něco na něm mi nedovolilo považovat ho za poraženého. Neuměl jsem to popsat, ale i ve chvíli, kdy do něj jeho soupeř zuřivě kopal a půda pod nimi byla nasáklá krví, z Mattea nevyzařovala jediná emoce. Nevěřil jsem, že se vzdal. A během pár vteřin se ukázalo, že jsem měl ve svém odhadu pravdu. Z podřízené polohy udělal bez varování kotrmelec a ocitl se svému soupeři za zády. S překvapivou lehkostí a ladem se vymrštil na nohy. V rukách svíral tenký provázek. Musel ho odněkud vytáhnout, když se choulil na zemi. Jeho tvář neprozrazovalo vůbec nic. Dýchal klidně, soustředil se na svůj cíl. Stačil jediný skok a provázek posloužil jako škrtidlo. Matteo se na něj doslova pověsil. Díky detailnímu záběru kamery jsem viděl, jak se mu zařízl až do masa a sedřel kůži z dlaní. Nedal na sobě znát bolest. Zapochyboval jsem, jestli ji vůbec cítí.

Chlapec z Prvního kraje chroptěl a ať se snažil, jak chtěl, na Mattea nedosáhl. Klesl na kolena a zapotácel se. Kdyby ho Matteo nedržel, ležel by už na zemi. Neměl nejmenší šanci. Matteo ale nepřestával, naopak zatáhl ještě silněji. Dušení ustalo. Provázek pronikl až ke chrupavce v krku a během chvilky prořízl i ji. Temně rudá krev prýštila do dálky. Ozval se výstřel z děla.

Matteo úplně klidně pustil provázek, otřel si ruce do kalhot a vstal. Bez ohlédnutí se vrátil do tábora, kde si rozdělal láhev s vodou a najedl se čerstvého ovoce.

Otřeseně jsem se zhroutil do hlouběji do sedačky.

Někdy se stávalo, že se Splátce v Aréně zbláznil. Prostě nezvládl všechen ten stres a vědomí, že mu neustále hrozí smrt. Tvůrci her pak příhodně zařídili nehodu, kterou se dotyčného šílence zbavili. Blesk z čistého nebe, útok masožravého hmyzu, zemětřesení, náhlá povodeň, požár nebo vražedný mut. Byl jsem si ale jistý, že Matteovi nic takového nehrozí. On nezešílel. Musel být duševně nemocný už před vstupem do Arény.

Ryk z náměstí zesílil. Oslavovali ten úžasný a dokonalý souboj. Připíjeli na báječnou podívanou. Na několik málo minut nikoho nezajímal jiný trenér než ten, který dohlížel na Mattea. Malý televizní štáb se nenápadně vytratil z našeho apartmá. Lákadlo v podobě exkluzivního rozhovoru bylo prostě příliš silné a neodolatelné.

Odněkud z chodby přišla Mag. Pomalu došla až ke mně a posadila se vedle mě. Vzala mě za ruku a pevně ji stiskla. Okamžik jsme mlčeli a dívali kamsi před sebe do prázdna.

„Snaž se nepřipouštět si to, Finnicku. Myslíš, že mně se nikdy nestalo, aby se mi některý Splátce zamlouval víc, než by měl? Můžeš se pokoušet držet si odstup, jak chceš, ale někdy to prostě nejde. Pak to ale bolí o to víc,“ vzdychla Mag a pohled se jí na chvíli rozostřil. „Není to o fyzické přitažlivosti. Sympatie funguje i tady. Některé lidi není možné nemít rád.“

„Jak... jak ses pak vyrovnávala s jejich ztrátou?“ zašeptal jsem. Mimovolně jsem zesílil stisk.

„S tím se nevyrovnáš, stejně jako s tím, že máš splácet jakýsi nesplatitelný dluh Kapitolu. Můžeš to jenom přijmout a naučit se s tím žít. Taky samozřejmě pomáhá, když ten, na kom ti záleží, přežije.“

„Stává se to často?“ Nemohl jsem se nezeptat, i když jsem nechtěl slyšet odpověď.

„Často ne, ale někdy se to stane. Já to štěstí jednou měla,“ měkce se usmála a otočila se na mě.

„Nemám pro tebe žádnou radu a mrzí mě to, Finnicku. Můžu ti jen nabídnout ruku, kterou můžeš při sledování mačkat, náruč, která tě ráda obejme a spoustu pochopení.“

Přikývl jsem, vymanil svou dlaň z té její a objal ji kolem ramen. Váhala jen krátce. Mezi námi nikdy nebyl moc velký fyzický kontakt, k tomu jsme oba měli jistou averzi. Povzbudivě stisknuté rameno, letmé pohlazení hřbetu ruky, při sledování her držení se za ruce. Vlastně jsem tím gestem překročil neviditelnou, ale vždy zřejmou hranici. Mag mi opatrně položila hlavu na rameno a dlouze vydechla.

Vracející se reportéři nás našli v takřka důvěrné pozici. Překvapení nedokázal skrýt nikdo z nich. Mag se tiše zasmála.

„Ty drby bych vážně chtěla slyšet,“ zamumlala s úsměvem. Přitiskl jsem ji k sobě ještě blíž.

„Mag, nemáme se za co stydět. Každý musí vědět, že tebe mám ze všech nejraději,“ vrátil jsem jí stejně tiše a přistihl se, že i já se usmívám.

Souboj rozpadlé skupiny profíků byl dostatečně zajímavou podívanou, většina obyvatel Kapitolu oslavovala nebo spala. V tuhle chvíli by bylo Tvůrci her nepopulární, kdyby podnikli něco zásadního. Natáhl jsem si nohy na konferenční stolek a zavřel oči. Usnul jsem okamžitě.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život X: